23 Cdo 198/2024-856
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Lenky Nerušilové, se sídlem v Olomouci – Nedvězí, Václava Buriana 180/19, identifikační číslo osoby 76572889, zastoupené Mgr. Františkem Stratilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, proti žalované MOE Einkaufsservice & Logistik GmbH, se sídlem v Remscheidu, Grund 23, Spolková republika Německo, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Přívozní 1054/2, o zaplacení 36 750 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 172/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 6. 2023, č. j. 75 Co 63/2023-785, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 6. 2023, č. j. 75 Co 63/2023-785, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2022, č. j. 12 C 172/2017-732, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 10. 2022, č. j. 12 C 172/2017-732, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 6 180 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 4. 2016 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, částku 3 800 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 5. 4. 2016 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, částku 1 600 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 11. 4. 2016 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, částku 5 760 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 11. 4. 2016 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, částku 4 840 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 11. 4. 2016 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, částku 14 570 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 11. 4. 2016 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III).
2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení vícero uskutečněných přeprav, které pro žalovanou provedla, aniž by obdržela fakturou vyúčtované ceny přepravy. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně si žalovaná u žalobkyně objednávala přepravu, přičemž za žalobkyni jednal její bývalý manžel, který pracoval jako dispečer a veškerá jednání fakticky zajišťoval. V řízení bylo prokázáno, jakým způsobem probíhalo objednávání přepravy, jak byla přeprava prováděna a fakturována její cena. Soud prvního stupně proto uzavřel, že mezi stranami byly uzavírány smlouvy o přepravě, jimiž se žalobkyně zavázala žalované jako odesílateli přepravit věc jako zásilku z místa odeslání do místa určení; žalovaná svůj závazek spočívající v zaplacení přepravy nesplnila. Soud prvního stupně odkázal na čl. 1 odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, publikované jako vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 27. 11. 1974 pod č. 11/1975 Sb., (dále jen „Úmluva CMR“) a na § 2555 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále také jen „o. z.“) a uzavřel, že účastnice uzavřely smlouvu o přepravě, tudíž se jejich právní vztah řídí Úmluvou CMR. K námitce promlčení vznesené žalovanou soud uvedl, že v souladu s kapitolou VI. Článku 32 Úmluvy CMR se nároky z přeprav, na něž se vztahuje Úmluva, promlčují za jeden rok, a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně není promlčen, neboť přepravní smlouvy byly uzavírány (jak vyplynulo z dokazování) vždy těsně před uskutečněním přeprav (tedy vše v období březen až duben 2016) a žaloba byla podána v květnu 2017.
3. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Ohledně námitky promlčení odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně se s touto námitkou řádně vypořádal, a odvolací soud se proto zcela ztotožnil s právním posouzením námitky promlčení soudem prvního stupně, na které pro stručnost odkázal. II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) na vyřešení otázky hmotného práva, zda se Úmluvou CMR může řídit i právní vztah, v němž žalobkyně prokazatelně nebyla dopravcem (přepravcem) věci, ale pouze zprostředkovatelem, tudíž žalobkyně nebyla přepravcem, ale toliko zasílatelem. Právní vztah proto dle dovolatelky neměl být posuzován dle Úmluvy CMR, neboť mezi účastnicemi nebyla uzavřena přepravní smlouva, nýbrž smlouva zasílatelská, která se Úmluvou CMR neřídí. Podle dovolatelky měl být na projednávanou věc správně aplikován článek 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), (dále jen „nařízení Řím I“) a v souladu s ním pak ustanovení (českého)
občanského zákoníku upravující zasílatelskou smlouvu. Právní posouzení věci soudy nižších stupňů je proto podle dovolatelky nesprávné. Dovolatelka v tomto směru namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na jejíž konkrétní rozhodnutí v dovolání odkázala (včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1906/2019).
6. Dovolatelka dále namítala, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje takřka žádné právní posouzení věci a je nedostatečně odůvodněné. Rovněž namítala nedostatky ve způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně, jehož skutková zjištění následně převzal odvolací soud. Závěrem proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
12. Dovolatelčiny námitky týkající se nedostatků při hodnocení důkazů nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolací soud je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů a samotné hodnocení důkazů jako činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Přípustnost dovolání nezaloží ani námitky týkající se nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí a jeho tvrzené nepřezkoumatelnosti, neboť se jedná o námitky vad řízení, jimiž se podle § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud zabývá pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Námitky týkající se vad řízení proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. samy o sobě založit nemohou, i kdyby se jednalo o vady, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a i kdyby se jich odvolací soud skutečně dopustil, a to zcela bez ohledu, jak dovolatel po formální stránce předpoklad přípustnosti svého dovolání formuloval, kupříkladu zda tak učinil gramaticky vzato formou (jedné) věty tázací či nikoli, nebo zda svoji argumentaci nějak „pojmenoval“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, nebo jeho usnesení ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015).
14. Dovolání je ovšem podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda mezi účastníky došlo k uzavření přepravní smlouvy, či smlouvy zasílatelské, která se neřídí Úmluvou CMR, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
15. Dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu při vyřešení této otázky spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
16. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.
17. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Z hlediska dovolatelkou vymezené právní otázky, pro jejíž řešení bylo dovolání shledáno přípustným, přezkum správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem (soudy nižších stupňů) představuje přezkum jím učiněné právní kvalifikace vztahu mezi účastnicemi řízení jako (závazkového) vztahu ze smlouvy (resp. vícero takových smluv) o přepravě věci podle § 2555 a násl. o. z., jež podléhá režimu Úmluvy CMR.
19. Podle článku 1 odst. 1 věty první Úmluvy CMR se tato Úmluva vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy.
20. Podle § 2555 odst. 1 o. z. smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje odesílateli, že přepraví věc jako zásilku z místa odeslání do místa určení, a odesílatel se zavazuje zaplatit dopravci přepravné.
21. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 9. 2025, sp. zn. 31 Cdo 1163/2025, který byl vydán ve sporu mezi týmiž účastnicemi, revidoval svoji dosavadní rozhodovací praxi a dospěl k závěru, že výklad pojmu „smlouva o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem“ použitého v čl. 1 odst. 1 Úmluvy CMR, je třeba interpretovat autonomně, tedy nezávisle na jeho významu ve vnitrostátním právu tak, aby bylo dosaženo obdobného účinku Úmluvy CMR ve všech signatářských státech.
22. V témže rozsudku Nejvyšší soud dospěl k závěru, že autonomnímu výkladu pojmu přepravní smlouvy ve smyslu Úmluvy CMR odpovídá závazek dopravce přepravit (za podmínek čl. 1 odst. 1 Úmluvy CMR) zásilku za úplatu na vlastní odpovědnost, nikoli však nutně osobně. Dopravce se tedy ve smlouvě musí zavázat, že za provedení přepravy zodpovídá, nikoliv že pouze zajistí přepravu zásilky prostřednictvím jiné osoby; v tom případě by se jednalo o zasílatele či jiného obstaravatele. Vlastní odpovědnost znamená, že dopravce má podle smlouvy odpovídat protistraně za uskutečnění plnění, tj. za dodání zásilky příjemci v souladu se smlouvou, tj. řádně a včas, přičemž v pochybnostech má být daná smlouva posouzena jako smlouva o přepravě ve smyslu Úmluvy CMR.
23. Zda závazek dopravce odpovídá v jednotlivém případě výše uvedenému, je třeba zjistit výkladem konkrétní smlouvy. Vzhledem k tomu, že Úmluva CMR neobsahuje vlastní interpretační pravidla, použijí se výkladová ustanovení konkrétního národního právního řádu; v případě aplikace českého právního řádu se uplatní ustanovení § 555 a násl. o. z.
24. Promítnuto do poměrů projednávané věci je třeba uzavřít, že pro řešení otázky, jaký smluvní typ účastnice uzavřely, a tedy zda se na projednávanou věc aplikuje Úmluva CMR, je třeba s ohledem na zásadu autonomie vůle nejprve posoudit, k jakému právnímu jednání směřovala vůle smluvních stran, jejíž projev je v případě pochybností třeba podrobit výkladu podle interpretačních pravidel obsažených v § 555 a násl. o. z. Pokud odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru o tom, že mezi účastnicemi byla uzavřena přepravní smlouva, aniž by v souladu s interpretačními pravidly zkoumal, k čemu vedla vůle smluvních stran, je jeho právní posouzení neúplné, tudíž nesprávné.
25. V dalším řízení bude na soudech, aby se opětovně zabývaly povahou právního vztahu mezi účastnicemi řízení a aby si opatřily dostatečná skutková zjištění a provedly výklad projevu vůle stran za účelem posouzení, zda mezi nimi byla uzavřena přepravní smlouva ve smyslu Úmluvy CMR, či nikoli.
26. Jelikož je dovolání přípustné, dovolací soud posoudil, zda řízení trpí vadami podle § 242 odst. 3 o. s. ř., a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami netrpí.
27. K dovolatelčině námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí dovolací soud podotýká, že podle ustálené rozhodovací praxe je měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího za přezkoumatelné, především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). Kromě toho Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
28. Z obsahu dovolání a z námitek vznesených dovolatelkou je pak zřejmé, že v nyní projednávané věci nebyly případné nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí na újmu uplatnění práv účastníků řízení. Namítá-li pak dovolatelka nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí spočívající v nedostatcích jeho právního posouzení věci, pak tato námitka souvisí s výše uvedeným důvodem neúplného a tudíž nesprávného právního posouzení věci, pro který dovolací soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
V. Závěr
29. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně) a není možné vzhledem k dosavadním výsledkům řízení o věci v dovolacím řízení rozhodnout [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud v souladu s § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2025 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu