23 Cdo 2038/2024-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně VTP Žurek s. r. o., se sídlem ve Velkých Bílovicích, Žižkovská 1481, identifikační číslo osoby 29307708, zastoupené Mgr. Rudolfem Bartošíkem, advokátem se sídlem v Břeclavi, Národních hrdinů 12/1, proti žalované PSK Group, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Vídeňská 187/104a, identifikační číslo osoby 25597710, zastoupené JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem v Brně, Nové náměstí 1516/21, o zaplacení částky 366.242 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 263/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2023, č. j. 28 Co 128/2022-122, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.196,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že dovolání trpí vadami a navrhuje, aby bylo odmítnuto. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen.
zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1377/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1919/2023).
Dovolatel je ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 872/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2830/2022). Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a jeho nález ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Jestliže dovolatelka odkazuje na závěry rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu ve Vsetíně, uvedenému požadavku nedostála. Dovolatelka dále bez bližší konkretizace uvádí, že „z judikatury Nejvyššího soudu obecně vyplývá, že právo na zaplacení ceny díla vzniká až po jeho předání v souladu se smlouvou“ a že „z ustanovení § 6 a § 8 o. z. lze dospět k závěru, že použití korektivu poctivosti a případného odepření soudní ochrany musí být aplikováno, nikoliv za obecně stanovených podmínek, ale při posouzení konkrétních podmínek daného případu“. Uvedená pasáž je převzata z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1320/2019, a to konkrétně z části, kde Nejvyšší soud zrekapituloval závěry odvolacího soudu v tam řešené věci. Z obsahu dovolání však v této souvislosti není patrna žádná konkrétní otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a ani to, v čem se měl odvolací soud od závěrů uvedeného rozhodnutí (ani jiného rozhodnutí dovolacího soudu) odchýlit. Dovolatelka totiž ve vztahu k závěru, že „právo na zaplacení ceny díla vzniká až po jeho předání v souladu se smlouvou“, argumentuje pouze tím, že „jednání žalované postrádá logické opodstatnění, co ji k tomu (k nepřevzetí díla), vyjma neochoty následně uhradit cenu díla žalobkyni, motivovalo“. Ve vztahu ke korektivu poctivosti a odepření soudní ochrany pak uvádí, že „soudy vedeny přepjatým formalismem vzaly za správnou argumentaci žalované odvolávajíc se na důsledné plnění smlouvy“. Dovolatelka podaným dovoláním pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu s tím, že má za to, že by právní posouzení projednávané věci mělo být jiné, a brojí proti zjištěnému skutkovému stavu. Pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na otázky naplňující kritéria uvedená v § 237 o. s. ř. Dovolací soud rovněž poukazuje na to, že přípustnost dovolání nemohou založit námitky založené na zpochybňování skutkových zjištění a na kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017). V závěru dovolání pak dovolatelka zcela obecně konstatuje, že „obdobná situace nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“. Má-li však být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, „která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena“, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Takový údaj se z dovolání nepodává. Jelikož dovolání žalobkyně trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 10. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu