23 Cdo 2059/2022-88
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Česká kancelář pojistitelů, se sídlem v
Praze 4, Krč, Milevská 2095/5, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené
Mgr. Evou Vaškovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti
žalovanému L. K., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému
JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, o
zaplacení 98 116 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 39 C 241/2021, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 4. 1. 2022, č. j. 16 Co 434/2021-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3 424,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího právního zástupce.
Podanou žalobou se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 98 116 Kč s
příslušenstvím představující neuhrazené příspěvky na pojištění odpovědnosti z
provozu vozidla.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 11. 2021,
č. j. 39 C 241/2021-35, zastavil odvolací řízení pro nezaplacení soudního
poplatku za podané odvolání ve lhůtě stanovené usnesením ze dne 24. 9. 2021, č.
j. 39 C 241/2021-34, (výrok I) a rozhodl náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným
usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího
soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení
odvolacího soudu). Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný v celém rozsahu dovoláním. Žalovaný
měl za to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu,
jestliže potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení z
důvodu neuhrazení soudního poplatku za podané odvolání ve lhůtě stanovené
usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. 9. 2021, č. j. 39 C 241/2021-34. Žalovaný také namítal, že tento postup soudu představuje rozpor s ústavním
pořádkem dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný rovněž
měl za nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení, neboť podle něj se odvolací
soud nezabýval individuálními okolnostmi na jeho straně. Na závěr žalovaný
navrhl, aby Nejvyšší soud změnil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního
stupně tak, že se odvolací řízení nezastavuje. Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila jak s usnesením odvolacího
soudu, tak s postupem soudu prvního stupně, který po marném uplynutí lhůty
stanovené k zaplacení soudního poplatku za odvolání zastavil odvolací řízení. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a uložil povinnost
žalovanému nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II
a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou
(§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje
náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Poplatková povinnost účastníku řízení vzniká podáním odvolání a poplatek je
splatný zásadně vznikem poplatkové povinnosti [§ 4 odst. 1 písm. b) a § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, dále jen „zákon o soudních
poplatcích“]. Nebyl-li poplatek splatný podáním odvolání zaplacen, soud vyzve
poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů;
výjimečně může soud určit lhůtu kratší (§ 9 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích). Z citované zákonné úpravy vyplývá, že v režimu zákona o soudních
poplatcích (ve znění účinném od 30. 9. 2017) má poplatník dvě možnosti k
zaplacení soudního poplatku za odvolání.
Nesplní-li řádně svou poplatkovou
povinnost již při podání odvolání, má možnost tuto povinnost splnit ještě v
dodatečné lhůtě, kterou mu soud stanovil ve výzvě k zaplacení poplatku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 26 Cdo 314/2022). Nejvyšší soud dospěl ve své rozhodovací praxi k ustálenému závěru, podle
kterého neuhradí-li poplatník soudní poplatek za řízení splatný podáním žaloby
(odvolání, dovolání) ani dodatečně ve lhůtě určené ve výzvě soudu dle § 9 odst. 1 věty první zákona o soudních poplatcích (ve znění účinném od 30. 9. 2017),
soud zastaví řízení pro neuhrazení soudního poplatku bez zřetele k tomu, že
poplatník v mezidobí soudní poplatek již (opožděně) uhradil (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2018, uveřejněné pod
číslem 30/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně rovněž
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, ze dne
20. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3918/2018, ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo
4200/2018, ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3698/2018, a ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3195/2021). V posuzovaném případě se odvolací soud neodchýlil od uvedené judikatury
dovolacího soudu, pokud výrokem I svého rozhodnutí potvrdil usnesení soudu
prvního stupně, kterým bylo zastaveno odvolací řízení pro nezaplacení soudního
poplatku žalovaným, a to ani v dodatečné lhůtě stanovené mu usnesením soudu
prvního stupně ze dne 24. 9. 2021, č. j. 39 C 241/2021-34, která uplynula dnem
15. 10. 2021. Jak je uvedeno výše, nelze přihlížet ani k opožděné úhradě
soudního poplatku dne 29. 11. 2021, tj. provedené 14 dnů poté, kdy bylo
žalovanému doručeno usnesení o zastavení odvolacího řízení (dne 15. 11. 2021). Zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za podané odvolání
nepředstavuje porušení základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že poplatková povinnost
je určena zákonem a že samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě
splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem. Pokud účastník řízení
nezaplatí soudní poplatek ani v dodatečné náhradní lhůtě poskytnuté soudem, pak
logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity je zastavení řízení
(srov. usnesení Ústavního soudu z 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18). Dovolací soud pro úplnost dodává, že negativnímu následku zastavení řízení je
možné se vyhnout i postupem podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních
poplatcích, tedy včasným (ve lhůtě podaným) sdělením okolností, které osvědčují
nebezpečí z prodlení, a doložením, že bez své viny nemohl účastník poplatek
dosud zaplatit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27
Cdo 483/2020, nebo již výše uvedené usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
1335/18, bod 9).
Takový postup ovšem žalovaný nezvolil, naopak jím tvrzené
důvody, pro které nemohl soudní poplatek za odvolací zaplatit (onemocnění
covid-19, nedisponování právem k bankovnímu účtu), poprvé uvedl až v odvolání
proti usnesení soudu prvního stupně; do té doby byl zcela nečinný. K namítané vadě řízení, kterou žalovaný spatřoval v nedostatečném odůvodnění
napadeného usnesení, by mohl dovolací soud přihlédnout tehdy, pokud by bylo
dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v tomto případě není. Nejvyšší
soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného
pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014,
sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze
dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o.
s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného směřující
proti výroku I usnesení odvolacího soudu v části, kterou odvolací soud potvrdil
usnesení soudu prvního stupně ve výroku I o zastavení odvolacího řízení, podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalovaný dovoláním napadl výrok I usnesení odvolacího soudu také v části, v níž
byl potvrzen nákladový výrok II usnesení soudu prvního stupně. Ve vztahu k němu
ovšem dovolání postrádá jakékoli odůvodnění; nadto by dovolání v uvedeném
rozsahu nebylo podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. Z uvedeného
důvodu dovolací soud dovolání i v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
Konečně žalovaný dovoláním napadl také nákladový výrok II napadeného usnesení
odvolacího soudu. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h)
nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu