23 Cdo 2149/2024-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně SYGNUM IMMO, s.r.o., se sídlem v Otrokovicích, Moravní 1636, identifikační číslo osoby 28305205, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované POZIMOS, a.s., se sídlem ve Zlíně, K Pasekám 3663, identifikační číslo osoby 00147389, zastoupené JUDr. Bc. Michalem Březovjákem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Školní 3362/11, o zaplacení 15 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 158/2023, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2024, č. j. 28 Co 195/2023-69, takto:
Dovolání se odmítá.
1. V řízení zahájeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 120/2022 se žalobkyně (původně v postavení žalované) vzájemným návrhem (vyloučeným Okresním soudem ve Zlíně k samostatnému řízení) domáhá na žalované (původně v postavení žalobkyně) zaplacení částky 15 000 000 Kč s příslušenstvím jako slevy z ceny díla, které prováděla žalovaná, neboť žalovanou zhotovená podlaha vykazuje vady způsobené nesprávným postupem žalované při jejím zhotovení. Z pohledu právní kvalifikace žalovaná uplatněný nárok na slevu opírala o sjednanou záruku za jakost díla, eventuálně o právo z vadného plnění.
2. Okresní soud ve Zlíně jako soud prvního stupně usnesením ze dne 22. 9. 2023, č. j. 11 C 158/2023-32, odmítl podání žalobkyně, kterým se na žalované domáhala zaplacení 15 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II), rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku žalobkyni (výrok III) a uložil žalobkyni povinnost sdělit číslo účtu a majitele účtu, na který má být zaplacený soudní poplatek vrácen (výrok IV).
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 15 000 000 Kč s příslušenstvím, se neodmítá.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalovaná v části II dovolání klade celkem čtyři otázky, které podle jejího mínění dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a to: a. zda je žalobce v žalobě povinen rozlišit, zda se nároku domáhá ze záruky za jakost, nebo z práv z vadného plnění; b. zda je důvodnost nároku na slevu z ceny díla uplatněného na základě záruky za jakost, eventuálně na základě práv z vadného plnění, otázkou právního posouzení ze strany soudu; c. zda by přiznáním nároku na slevu z ceny díla, který je žalobcem odůvodněn zárukou za jakost, eventuálně právem z vadného plnění, mohlo dojít k překročení žalobního návrhu, a tím k porušení dispoziční zásady; d. zda se v daném případě jedná o odlišné skutkové stavy, které mohou být uplatněny nezávisle na sobě a lze je volně zaměňovat.
6. V další části dovolání (pod bodem III) pak žalovaná napadá právní posouzení odvolacího soudu, podle kterého žalobkyně v žalobě (ve vzájemném návrhu) dostatečně individualizovala, co má být předmětem řízení, resp. dostála své povinnosti uvést v žalobě takové skutečnosti, kterými vylíčila skutek, na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Žalovaná s tímto právním posouzením nesouhlasí a uvádí judikaturu Nejvyššího soudu, od které se odvolací soud v napadeném usnesení měl podle jejího názoru odchýlit. Posuzováno podle obsahu dovolání (§ 243b ve spojení s § 41 odst. 2 o. s. ř.) výše uvedeným žalovaná v dovolání vymezuje další otázku procesního práva a uvádí, v čem ohledně ní spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
7. V dovolání žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby potvrzuje.
8. Žalobkyně v podaném vyjádření k dovolání zpochybnila dovolací argumentaci žalované, označila její dovolání za nepřípustné, jakož i za nedůvodné a navrhla Nejvyššímu soudu, aby je odmítl, případně aby je zamítl.
9. Dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Ohledně shora uvedených otázek a) až c) nemůže být dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné již proto, že odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil. Vycházel v něm totiž ze závěru, že v projednávané věci žalobkyně v žalobě (resp. ve vzájemném návrhu ze dne 28. 3. 2023) a v jejím doplnění (ze dne 11. 9. 2023) dostatečně individualizovala, co má být předmětem řízení. Jinak řečeno, podle odvolacího soudu žalobkyně dostála své povinnosti uvést v návrhu takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (viz bod 14 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Na žalovanou formulovaných otázkách tak odvolací soud své právní posouzení věci nezaložil, a tyto otázky proto nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1608/2022). Ve vztahu k otázce sub c) dovolací soud navíc upozorňuje, že již z její formulace je zřejmé, že se jedná o otázku hypotetickou, která v napadeném rozhodnutí již ze své povahy nemohla být řešena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1281/2019).
13. Pouze otázkou sub d) a otázkou uvedenou v části III dovolání (viz bod 6 shora) žalovaná v dovolání napadá posouzení odvolacího soudu, že žalobkyně dostatečně (v souladu s § 79 odst. 1 o. s. ř.) vylíčila rozhodující skutkové okolnosti uplatněného nároku, a že tedy dostatečně určitě vymezila, co je předmětem sporu. S ohledem na skutečnost, že obě otázky napadají stejný závěr odvolacího soudu, vypořádává je dovolací soud současně.
14. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že předmětem civilního sporného řízení je zákonem uplatněné právo na plnění (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit). Vylíčením právně významných rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout. Žalobce je proto povinen v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě svůj nárok uplatňuje, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1512/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3791/2016).
15. Ve vztahu k rozlišení mezi různými a totožnými skutkovými základy žaloby pak Nejvyšší soud vyložil, že podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněný pod číslem 31/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 48/2021). Totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4272/2009, ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 317/2012, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4141/2017).
16. V rozsudku ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2313/2022, k tomu Nejvyšší soud doplnil, že ve vztahu k totožnosti základu procesního nároku (tj. totožnosti skutku či jinak totožnosti skutkového základu věci) musí platit, že jsou-li skutkové přednesy ve srovnávaných případech stejné, je dána identita základů předmětu sporu, a to i přesto, že na ně lze aplikovat skutkové podstaty dvou nebo více nárokových norem. V procesní nauce a v soudní praxi se tak uplatňuje koncepce „faktické jednoty“, jež nebere v potaz znaky skutkové podstaty nárokové normy, nýbrž základ procesního nároku vymezuje těmi skutečnostmi, které spolu souvisejí natolik, že tvoří jednotný skutkový komplex, či, jinak vyjádřeno, představují stejnou „životní událost“ (srov. k tomu nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, a ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 543/22, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3124/2022).
17. Sama právní kvalifikace uplatněného nároku pak není obligatorní náležitostí žaloby (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.), a je-li přesto v žalobě obsažena, není pro soud závazná; je povinností soudu (v duchu zásady „iura novit curia“) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkové podstaty v ní obsažené) odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 27 Cdo 3078/2022, a v něm citovanou judikaturu).
18. V projednávané věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně požadovala slevu z ceny díla ve výši 15 000 000 Kč z důvodu vad žalovanou zhotoveného díla v podobě prasklin vnitřní podlahové plochy haly a obnažení ocelové výztuže. Uzavřel-li odvolací soud za daných okolností, že pokud žalobkyně vymezila předmět řízení uvedením toho, čeho se domáhá (slevy z ceny díla ve výši 15 000 000 Kč s příslušenstvím), a vylíčením rozhodujících skutkových okolností spočívajících v popisu jednání (zhotovení díla žalovanou, v jehož rámci došlo k chybnému uložení výztuže a k zhotovení podlahy o nedostatečné tloušťce) i následku daného jednání (praskliny vnitřní podlahové haly, obnažení ocelové výztuže, snížení životnosti podlahy a koroze horní výztuže), individualizovala tím svůj nárok dostatečně, a odvolací soud tak postupoval v souladu se shora citovanou judikaturou, jestliže rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby změnil.
Jinak řečeno, hodnocení, podle které nárokové normy (zda na základě sjednané záruky za jakost, nebo na základě práv z vadného plnění), budou soudy v dalším řízení takto žalobkyní uplatněný nárok v řízení posuzovat, není z hlediska dostatečného vymezení skutkového základu žaloby rozhodné. Uvedená otázka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit.
19. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu