23 Cdo 2167/2025-1648
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně S. K., zastoupené JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7, proti žalovaným 1) J. Z., zastoupenému Mgr. Irenou Jonákovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 14, 2) J. Z., zastoupenému Mgr. Irenou Jonákovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 14, 3) D. K., a 4) J. K., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 136/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2025, č. j. 21 Co 71/2025-1611,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem částku 13.329,36 Kč k rukám jejich zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 8. 2024, č. j. 8 C 136/2009-1568, zamítl žalobu o určení, že zůstavitel M. K., narozený XY, zemřelý 20. 10. 2005, byl ke dni své smrti podílovým spoluvlastníkem ideálních tří čtvrtin ve výroku blíže specifikovaných
nemovitostí (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II až IV).
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 4. 2025, č. j. 21 Co 71/2025-1611, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
3. Soudy rozhodovaly poté, co předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 30. 3. 2021, č. j. 24 Co 172/2017-1315, Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 21. 11. 2022, č. j. 23 Cdo 652/2022-1408.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř.
5. Žalovaní 1) a 2) se k podanému dovolání vyjádřili tak, že je nepřípustné, a navrhli, aby je Nejvyšší soud odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl.
6. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
7. Dle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti vymezená v tomto
ustanovení. Dovolání je přípustné tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn přípustnost dovolání zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti stanovená v § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 10. Dovolání není přípustné. 11. Dovolatelka přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na „vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 1999, č. j. 22 Cdo 114/99); při jejímž řešení odvolací soud rozhodoval rozdílně (viz rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 1999, č. j. 22 Cdo 114/99, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, č.j. 31 Cdo 1571/2010); a která má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Nesprávnost právního posouzení dle dovolatelky spočívá „v nesprávném posouzení podmínek pro platnost a okamžik účinnosti darovací smlouvy za situace, kdy nebyl dárce informován o přijetí daru obdarovaným, neboť k podpisu darovací smlouvy nedošlo za účasti obou smluvních stran“. Dovolatelka namítá, že dohoda o účinnosti darovací smlouvy o převodu nemovitostí musí mít písemnou formu, což nebylo splněno, a nedošlo ani k výslovnému ústnímu dojednání okamžiku účinnosti darovací smlouvy. 12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení či jeho části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014). 13. V části, v níž dovolatelka tvrdí, že „nedošlo ani k výslovnému ústnímu dojednání o okamžiku účinností darovací smlouvy“, je dovolání pouze pokračující polemikou o skutkových závěrech odvolacího soudu. Nejvyšší soud však již mnohokrát vyložil, že způsob ani výsledek provádění a hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. K případným vadám řízení, pokud by jimi řízení skutečně bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4496/2016, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1701/2019, ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3151/2020, a ze dne 30. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 915/2021). Pokud v této souvislosti dovolatelka tvrdí, že je taková dohoda neplatná pro neurčitost, nevymezuje v tomto směru žádné z hledisek, která by odůvodňovala přípustnost dovolání a která považuje za splněná. 14. V části dovolání, dle níž je podmínkou platnosti dohody o účinnosti darovací smlouvy písemná forma, dovolatelka přehlíží, že soudy nižších stupňů rozhodovaly po předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 652/2022, v němž dovolací soud vyložil, že „účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy ve smyslu § 44 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), může být i v případě, že jde o smlouvu, u níž projevy účastníků musí být na téže listině (§ 46 odst. 2 věta druhá obč. zák.), dohodou stran určena k jinému okamžiku než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli. Rovněž v tomto případě se účastníci budoucí smlouvy uzavírané tzv. distančním způsobem mohou dohodnout, že projev vůle obláta (přijetí návrhu smlouvy) působí vůči oferentovi za jiných podmínek než od okamžiku, kdy mu tento projev ‚dojde‘.“. Dovolací soud v tomto rozhodnutí také vyložil, že se tyto závěry vztahují též na smlouvy o převodu nemovitostí (srov. body 48 a 49 odůvodnění). Odvolací soud postupoval v souladu s těmito závěry a od rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil. Nejvyšší soud neshledal důvod se od svých dřívějších závěrů nyní odchýlit. 15. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle § 243c odst. 1 o. s. ř. 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 12. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu