23 Cdo 2268/2025-482
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně FORTH CZ s. r. o., se sídlem v Praze, Ocelářská 344/10, identifikační číslo osoby 08102805, zastoupené Mgr. Ivetou Zetochovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Váňova 3180, proti žalované MV-box, s. r. o., se sídlem v Praze, Ovčí hájek 2163/24, identifikační číslo osoby 24851931, zastoupené Mgr. Pavlem Fárou, advokátem se sídlem v Praze, Na příkopě 988/31, o zaplacení částky 2.731.719 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 513/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2024, č. j. 39 Co 289/2024-438, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 23.849,10 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
2.731.719 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, č. j. 39 Co 289/2024-438, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
4. V konkrétnosti dovolatelka zpochybňuje správnost závěru soudů nižších stupňů o tom, že neprokázala postoupení pohledávky, neboť způsob jejího stanovení ve smlouvě o postoupení pohledávky byl neurčitý.
5. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání nepovažuje za přípustné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Dovolání není přípustné.
12. Přípustnost dovolání nezakládají dovolací námitky, které směřují k právnímu posouzení platnosti postupních smluv. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi ke způsobilému vymezení dovolacího důvodu uvádí závěr, dle kterého spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
13. V poměrech věci zde vedené byla pro rozhodnutí soudu prvního stupně, které jako věcně správné potvrdil odvolací soud, určující již skutečnost, že dovolatelka v řízení neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně právního titulu, z nějž dovozovala svůj nárok vůči žalované. Posouzení samotné postupní smlouvy tak činil soud prvního stupně nad rámec uvedených důvodů. Zamítnutí žaloby tak soud odůvodnil již tím, že v řízení nebyla prokázána existence žalované pohledávky, bez ohledu na posouzení otázky platnosti postupní smlouvy.
14. K dalším námitkám dovolatelky ohledně postupu soudu prvního stupně dovolací soud uzavírá, že jakkoli obsahuje kritické výtky k rozhodnutím soudů nižších stupňů, nevyplývá z něj žádné vymezení předpokladu přípustnosti, jež je obligatorní náležitostí dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3535/2016) a současně nezbytnou podmínkou jeho projednatelnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). Dovolatelka nevymezuje žádnou další konkrétní otázku hmotného či procesního práva, která by mohla být předmětem dovolacího přezkumu.
15. Vymezení důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže nahradit pouze vyjádřený nesouhlas s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem (k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod č. 460/2017 Sb.). Pouhý argument, že soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl).
16. Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2234/10, neboť v poměrech věci zde vedené žádným způsobem nedošlo ke změně judikatury, jež věcně řeší odkazovaný nález.
17. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu