USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Y. V., zastoupené JUDr. Janem Arnoštem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1071/17, proti žalovanému J. V., zastoupenému Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem se sídlem ve Slavičíně, Dlouhá 300, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 9 C 97/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 4. 2024, č. j. 60 Co 38/2024-588, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
1. Žalobkyně se v řízení na žalovaném domáhala určení, že je výlučným vlastníkem v žalobě určených nemovitostí, jejichž podíl o velikosti jedné poloviny darovala žalovanému darovací smlouvou ze dne 10. 12. 1990. V žalobě uvedla, že v důsledku velmi hrubého jednání vůči její osobě vyzvala dne 30. 10. 2018 žalovaného jednostranným právním úkonem k vrácení daru. Žalovaný žalobkyní uplatněný nárok neuznal a na svou obranu uvedl, že žalobkyni neublížil tak, že by svým jednáním hrubě porušoval dobré mravy ve smyslu § 630 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
2. Okresní soud v Uherském Hradišti jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 9. 2023, č. j. 9 C 97/2019-509, zamítl žalobu na určení, že je
3. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I dovoláním, ve kterém namítla, že odvolací soud posoudil intenzitu závadného jednání žalovaného v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, neboť trestné činy a přestupky vždy vedou k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák. Žalobkyně dále namítla, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3426/2016, neboť měl v souladu s ustanovením § 213 odst. 4, věta za středníkem, zák. č. 99/1996 Sb., občanský soudní řád, napadené rozhodnutí podle § 219a odst. 2 o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k doplnění dokazování, neboť nebyly splněny podmínky pro to, aby ho prováděl sám. Namítla rovněž, že soudy nižších stupňů nepřistupovaly k účastníkům řízení rovně a spravedlivě, neboť žalovaného nevyzvaly ve smyslu § 118a o. s. ř. k označení důkazů pro jeho tvrzení, dále že se odvolací soud srozumitelně nevypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, čímž zatížil řízení vadou nepřezkoumatelnosti, a konečně že neprovedl navrhované důkazy (neopakoval je) a ani své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Společně s podáním dovolání žalobkyně navrhla odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí (a rozsudku soudu prvního stupně) s tvrzením, že zejména soudem přiznané náklady řízení by byly pro jejich značnou výši na žalovaném obtížně vymahatelné.
5. Ve vyjádření k dovolání žalovaný uvedl, že žalobkyně neoznačila žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, ani neuvedla žádný z důvodů uvedených v § 243 o. s. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a návrh na odklad vykonatelnosti zamítl.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
7. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Žalobkyně staví svou dovolací argumentaci zejména na námitce, že trestné činy a přestupky vždy vedou k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák.
11. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 445/2013, je podle § 135 odst. 1 o. s. ř. soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a dále tím, kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu. Dotčené ustanovení však nebrání soudu v řízení o určení vlastnictví, jako důsledku výzvy k vrácení daru, aby jednání obdarovaného posoudil z hlediska § 630 obč. zák., tj. zda tímto jednáním došlo k hrubému porušení dobrých mravů.
12. Podle ustálené praxe dovolacího soudu pojem dobrých mravů činí z ustanovení § 630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení skutkové podstaty právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata ustanovení § 630 obč. zák., se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně; nelze ji „objektivizovat“. Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích k aplikaci § 630 obč. zák. v obecné rovině vyjadřoval opakovaně. Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Akcentoval, že soud vždy hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod., a vždy zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2015, nebo ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2228/2016).
13. Soudy nižších stupňů se v projednávané věci v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu důsledně zabývaly pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu, neopomenuly zohlednit vzájemný vztah účastníků řízení a zjišťovaly, jaké poměry mezi nimi panují. Zjistily, že mezi účastníky řízení docházelo k neshodám, které však byly vzájemně vyvolávané a pramenily z odlišného vnímání situace, která vedla k rozpadu manželského soužití účastníků a narušení rodinných vztahů. S ohledem na výše uvedená zjištění pak soudy dospěly k závěru, že skutečnost, že žalovaný byl uznán vinným přestupkem proti občanskému soužití, se bezesporu příčí dobrým mravům, avšak toto ojedinělé jednání nenaplnilo znaky hrubého porušení dobrých mravů ve výše uvedeném smyslu z hlediska intenzity, neboť závadného chování se žalovaný vůči žalobkyni dopustil v situaci, kdy se s žalobkyní přeli ohledně rozpadu vzájemných manželských a rodinných vztahů a o majetkoprávních otázkách s tím spjatých (srov. bod 90 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 60 až 63 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Úvaha soudů nižších stupňů, že v řízení zjištěné chování žalovaného vůči žalobkyni nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení § 630 obč. zák., proto není zjevně nepřiměřená. Postup odvolacího soudu je tedy s citovanou judikaturou v souladu a uvedená námitka žalobkyně přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
14. Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud neměl provádět doplnění dokazovaní sám, ale měl věc vrátit soudu prvního stupně, dále že soudy nižších stupňů nevyzvaly žalovaného ve smyslu § 118a o. s. ř. k označení důkazů pro jeho tvrzení (v čemž žalobkyně spatřovala porušení zásady rovnosti účastníků), že neoprávněně zamítly její důkazní návrhy (a že odvolací soud neprovedl opakované výslechy svědků) a konečně že rozhodnutí soudů nižších stupňů nebyla dostatečně odůvodněna (byla podle žalobkyně nepřezkoumatelná), vytýká tím ve skutečnosti vady řízení, ke kterým by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není.
15. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9.
2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018), což je i případ dovolání žalobkyně.
16. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 17. Žalobkyně spolu s dovoláním podala rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalobkyně nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021, nebo ze dne ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2549/2022), včetně návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. 18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 25. 9. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu