USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. S., zastoupené Mgr. Eliškou Faltýnkovou Rytířovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Trnkova 555/16, proti žalovaným 1) L. Z. a 2) S. Z., oběma zastoupeným JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, o zaplacení částky 6 700 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 65/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2025, č. j. 37 Co 159/2024-451, takto:
Dovolání se odmítá.
1. V řízení se žalobkyně (původně její právní předchůdce) na žalovaných domáhala zaplacení (společně a nerozdílně) částky 6 700 000 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku kupní ceny (z celkové kupní ceny 14 700 000 Kč) podle kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2017 (a jejího dodatku ze dne 31. 3. 2017, v němž byla sjednána splatnost doplatku kupní ceny ve výši 6 700 000 Kč nejpozději do 31. 3. 2019), na jejímž základě bylo na žalované převedeno vlastnické právo k žalobou specifikovaným nemovitým věcem v katastrálním území XY.
2. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 17. 2. 2023, č. j. 6 C 65/2020-374, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 283 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobkyně na žalovaných domáhala zaplacení 6 417 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem II), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit na nákladech řízení žalovaným oprávněným společně a nerozdílně 1 261 715,40 Kč (výrok pod bodem III), České republice – Okresnímu soudu v Třebíči 15 700 Kč (výrok pod bodem IV), jakož i o její povinnosti zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Třebíči soudní poplatek za návrh ve výši 335 000 Kč (výrok pod bodem V).
3. Krajský soud v Brně rozhodnutím citovaným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku pod bodem II (výrok I) a ve výrocích pod bodem III a IV jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně v daném rozsahu k dalšímu řízení (výrok II).
4. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu jeho výroku I) včasně podaným dovoláním, v němž navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výroku I, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II, III, IV a V a věc vrátil k dalšímu řízení a přikázal ji jinému soudu prvního stupně, případně jinému soudci soudu prvního stupně.
Namítla nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „a v téže věci rozhodoval jinak, než je rozhodováno dovolacím soudem v obdobných případech“. Měla též za to, že se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené judikatury Ústavního soudu, čímž zasáhly do jejích ústavně zaručených práv (práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek). Současně požádala o odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
5. Žalobkyně konkrétně vytýkala:
- že soud prvního stupně neprovedl důkazy, které navrhovala a neodůvodnil, proč zamítl jejich provedení, a že odvolací soud tento nesprávný postup potvrdil (dále jen „první námitka“). Tím se měl odchýlit od rozhodovací praxe Ústavního soudu (nálezu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz). - že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (nezrušil jej a věc nevrátil k dalšímu řízení), přestože byl nepřezkoumatelný a neobsahoval náležitosti podle § 157 o.
s. ř. (dále jen „druhá námitka“). Tím se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4075/2016 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), a nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 2901/23. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně žalobkyně spatřovala v absenci „konstruktivního odůvodnění“ ve vztahu k zamítnutí důkazních návrhů, a též v absenci podřazení zjištěného skutkového stavu pod právní normu (z rozhodnutí soudu prvního stupně podle ní nebylo vůbec zřejmé, jak soud došel k výši slevy z kupní ceny), což jí znemožnilo jakkoliv argumentovat proti rozhodnutí soudu prvního stupně v odvolání.
Poukazovala na to, že z rozhodnutí soudu prvního stupně nevyplývá, proč považoval za přiměřenou výši slevy tam uvedené částky (tj. proč u stavebnětechnických vad právě horní hranici ceny za opravu a proč ve vztahu ke slevě za právní vadu „nedostatku kolaudace restaurace“, vycházel z cen obvyklých, když cena nemovitých věcí byla sjednána smluvně, a nezohlednil výši nákladů na odstranění této vady, jež nemohla dosáhnout 2 900 000 Kč, šlo-li jen o administrativní úkon spočívající v případném vydání nového kolaudačního rozhodnutí).
Za nepřezkoumatelné považovala žalobkyně též napadené rozhodnutí, neboť se odvolací soud nevypořádal s jejími námitkami. - že skutkové závěry, které soud dovodil ve vztahu ke zjištění, že v době převodu nemovitých věcí (hotelu) nebyla jejich součástí zkolaudovaná restaurace, z provedených důkazů vůbec nevyplývají a jsou „tendenčně překrucovány“ (absenci uvedení restaurace v kolaudačním rozhodnutí považovala za pouze formální nedostatek záznamu o kolaudaci). Argumentovala tím, že kolaudace restaurace vyplývá zejména z projektové dokumentace, podle níž následně proběhla kolaudace nemovitých věcí, a též z toho, že byla povolena kolaudace na „hotel“, jehož součástí je vždy restaurace, neboť jinak by šlo o „penzion“.
Poukázala přitom i na „extrémní nedostatky nejen odůvodnění“ a domnívala se, že nesprávným postupem soudů nižších stupňů při neprovedení některých důkazů nemohla být dovozena správná skutková zjištění (dále jen „třetí námitka“). - že není správný závěr soudů o včasnosti uplatnění právních a stavebnětechnických vad nemovité věci. Vyjádřila přesvědčení, že soudy měly včasnost posuzovat nikoliv k datu uzavření smlouvy, ale k datu zjištění vad. S odkazem na § 2112 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.
z.“) prezentovala názor, že vady nebyly vytčeny bez zbytečného odkladu poté, co je mohli žalovaní při včasné prohlídce a dostatečné péči zjistit (dále jen „čtvrtá námitka). - pochybení spočívající v tom, že z jednání nebyly pořizovány zvukové záznamy, že se odvolací soud nevypořádal s veškerými odvoláním napadenými výroky, že soud prvního stupně nevyrozuměl katastrální úřad ohledně předběžného opatření, a že pouhý jeden den před nařízeným jednáním nařídil soud prvního stupně „marnou mediaci“. Vznesla též pochybnost o nepodjatosti soudce soudu prvního stupně, jakož i soudců odvolacího soudu s tvrzením o možném příbuzenském vztahu soudce soudu prvního stupně (vzhledem ke shodě jména a příjmení) s doc. JUDr. Janem Hurdíkem, CSc., jenž spolu s právním zástupcem žalovaných vlastní konkrétní nemovité věci v XY, a s tvrzením o možné profesní známosti soudce soudu prvního stupně se soudci odvolacího soudu (dále jen „pátá námitka“).
6. Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli jeho zamítnutí pro nedůvodnost. Měli za to, že v napadeném rozhodnutí nebylo třeba opakovat řádně odůvodněné a přezkoumatelné argumenty soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo podle žalovaných plně souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. V prvé řadě lze uvést, že dovozuje-li žalobkyně přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. mimo jiné z tvrzení, že odvolací soud „rozhodoval jinak, než je rozhodováno dovolacím soudem v obdobných případech“, je zřejmé, že tato formulace významově neodpovídá předpokladu přípustnosti dovolání spočívajícímu (ve smyslu § 237 o. s. ř.) v požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), nýbrž uvedenou argumentací žalobkyně v dovolání zjevně pouze opětovně vyjádřila jinými slovy své přesvědčení, že se odvolací soud v posuzované věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Ustálená judikatura dovolacího i Ústavního soudu vychází ze závěru, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků v tom smyslu, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy, ale je oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů provede, a které nikoliv (kromě judikatury citované žalobkyní v dovolání srov. též např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 20 Cdo 1737/2023). Povinností soudu však je vyložit, proč určitému důkaznímu návrhu nevyhověl (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11); neučiní-li tak jde o tzv. opomenutý důkaz (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08, nebo ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14).
11. První námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť v posuzované věci soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, vyložil, proč neprovedl některé v řízení navržené důkazy, uvedl-li, že skutkový stav byl dostatečně objasněn v rozhodnutí citovanými důkazy a že nové důkazy na již vyvozených skutkových závěrech nemohou ničeho podstatného změnit (srov. odstavec 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jinak řečeno soudy vysvětlily, že další navržené důkazy měly za nadbytečné, neboť předmětné skutkové okolnosti, již byly v řízení dostatečně prokázány jinými provedenými důkazy. Nešlo tedy o situaci tzv. opomenutých důkazů, v níž by soudy neodůvodnily, proč důkazním návrhům nevyhověly, jak se domnívala žalobkyně v dovolání. Nemohlo tudíž dojít ani k namítanému porušení práva na spravedlivý proces, resp. k postupu rozpornému s citovanou judikaturou Ústavního soudu.
12. Prostřednictvím třetí námitky žalobkyně v dovolání fakticky nezpochybňovala správnost právního posouzení věci, nýbrž správnost skutkových zjištění o neexistenci kolaudačního rozhodnutí restaurace a prezentovala vlastní hodnocení důkazů. Skutkový stav věci však nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (tím je pouze nesprávné právní posouzení věci). Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, nebo ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015). Pokud snad žalobkyně poukazem na „extrémní nedostatky nejen odůvodnění“ rozhodnutí soudů nižších stupňů zamýšlela namítnout extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, pak dovolací soud v posuzované věci neshledal, že by skutkové zjištění soudů (učiněné na základě hodnocení listinných důkazů a výslechu svědků), že restaurace nebyla v době koupě zkolaudována, bylo v extrémním rozporu s provedenými důkazy, tj. nešlo o situaci, v níž by zjištění skutkového stavu bylo prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět, což by ve svém důsledku představovalo porušení ústavně zaručených práv.
13. Přípustnost dovolání nezaloží ani druhá námitka, neboť odvolací soud se při posouzení otázky přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozsudek soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelný, pokud jeho případné nedostatky nebyly podle obsahu odvolání na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. například rozsudek 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč., dále jen „R 100/2013“).
14. Jak vyplývá z obsahu spisu (srov. odvolání na č. l. 378 a násl.), žalobkyně byla schopna proti rozsudku soudu prvního stupně náležitě zformulovat odvolací důvody, a to nejen ve vztahu k rozsahu a hodnocení provedených důkazů, ale též k právnímu posouzení výše slevy z kupní ceny a k existenci a včasnosti uplatněných vad. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí předestřel své úvahy ohledně toho, jakou výši slevy z kupní ceny považuje za přiměřenou (jak ji určil), jakož i ozřejmil, pod kterou právní normu při úvaze o výši slevy z kupní ceny podřadil zjištěný skutkový stav [postupoval podle § 2106 odst. 1 písm. c) o. z.; srov. odstavec 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně]. Nelze tedy přisvědčit názoru žalobkyně, že by jí úroveň odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně bránila věcně polemizovat s jeho skutkovými a právními závěry. Odvolací soud se tedy neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nezrušil-li rozhodnutí soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost.
15. Namítla-li žalobkyně v dovolání rovněž nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, fakticky tím vytkla vadu řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobkyně o takovém procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o.
s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3123/2023). Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným neshledal, neboť jeho odůvodnění dosahuje takové míry argumentace, která nijak nekrátila žalobkyni v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je zřejmé i z obsahu jejího dovolání (srov. výše citovaný R 100/2013), v němž mimo jiné fakticky namítá i neprávnost právního posouzení v otázce určení výše slevy z kupní ceny a opožděnosti uplatnění vad.
Z obsahu jejího dovolání je zřejmé, že si je zcela vědoma toho, jaké závěry soudy nižších stupňů v tomto ohledu učinily a polemizuje s nimi. Nelze přisvědčit ani výtce žalobkyně, že se odvolací soud nezabýval jejími odvolacími námitkami, neboť z napadeného rozhodnutí je zjevné, že je nepovažoval za důvodné, ztotožnil-li se zcela s postupem soudu prvního stupně a jeho skutkovými i právními závěry (srov. odstavce 5 a 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
16. Zpochybnila-li žalobkyně v rámci své argumentace ke druhé námitce též samotné právní posouzení soudů nižších stupňů týkající se otázky určení přiměřené výše slevy z kupní ceny (poukázala na neúplnost právního posouzení přiměřenosti slevy z kupní ceny za stavebnětechnické vady nemovité věci soudy nižších stupňů určené jen odkazem na nejvyšší hodnotu celkových nákladů na odstranění takových vad, jak byla v řízení zjištěna odborným vyjádřením, a vyjádřila nesouhlas s právním posouzením určení výše slevy za právní vadu – absenci kolaudace restaurace – pouze prostřednictvím rozdílu obvyklých cen nemovitých věcí s řádně zkolaudovanou restaurací a bez řádně zkolaudované restaurace) vymezila tím dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu týkajícímu se hmotněprávní otázky způsobu určení výše přiměřené slevy z kupní ceny, na jejímž řešení napadené rozhodnutí záviselo, však v dovolání řádně neuvedla, v čem spatřuje naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Ačkoliv v úvodu dovolání (bez bližší konkretizace) avizovala, že dovolání má za přípustné, neboť se odvolací soud (též) při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ohledně hmotněprávní otázky určení přiměřené výše slevy z kupní ceny neodkázala na žádnou konkrétní ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, s níž by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu (neuvedla žádnou spisovou značku rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, či alespoň dostatečně určitý slovní popis této rozhodovací praxe).
17. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. V dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit (pro každý z dovolacích důvodů), které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například R 4/2014). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), a není tedy naplněn pouze tím, že dovolatel uvede důvod dovolání (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., bod 39 odůvodnění).
18. Stejně tak brojila žalobkyně v dovolání proti právnímu posouzení věci soudy nižších stupňů čtvrtou námitkou, měla-li za to, že vady žalovaní nevytkli bez zbytečného odkladu ve smyslu § 2112 o. z. a že soudy neposuzovaly včasnost vytknutí vad v souladu s tímto ustanovením. Ani ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu však v dovolání řádně nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (neodkázala na žádnou konkrétní rozhodovací praxi, od které se měl podle ní odvolací soud odchýlit).
19. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
20. Přípustnost dovolání nemůže založit ani pátá námitka. Všechna touto námitkou vytýkaná pochybení soudů představují námitku vad řízení a nezahrnují vymezení jekékoliv odvolacím soudem řešené právní otázky, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srov. výše odstavec 19). Ani námitkou, že ve věci rozhodoval potenciálně podjatý soudce soudu prvního stupně, jakož i soudci odvolacího soudu, žalobkyně neuplatnila způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 větu druhou o. s. ř.) a k této údajné zmatečnostní vadě [§ 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.] by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání. Ani taková námitka tedy nemůže založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sen. zn. 29 NSČR 165/2018, nebo ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1350/2024).
21. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost a zčásti též pro vady.
22. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu žalobkyně na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o odmítnutí dovolání stal bezpředmětným.
23. O náhradě nákladů dovolacího řízení, Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (odvolací soud rozhodl též o zrušení části rozsudku soudu prvního stupně, který v tomto rozsahu ještě opětovně v řízení nerozhodl); o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 10. 2025
Mgr. Jiří Němec předseda senátu