23 Cdo 262/2022-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně AUTO-JASE s. r. o., se sídlem v Nové Pace, Pražská 11, identifikační číslo osoby 27499839, zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalovanému A. B., nar. XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolská 1788/60, o zaplacení částky 345.330 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 60/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2021, č. j. 47 Co 122/2021-256, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.100 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
žalobkyni částku 345.330 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (I. výrok) a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice náklady řízení (II. výrok).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2021, č. j. 47 Co 122/2021-256, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o.
s. ř.), se kterým spojuje otázky: a) „Nevyhovění (resp. nepřihlédnutí) k návrhům žalovaného na provedení důkazu dokumentací z předmětné stanice státní technické kontroly a na provedení důkazu znaleckým posudkem k tomu, zda žalobkyní vykázané množství práce odvedené při opravě vozidla žalovaného nebylo neúměrně vysoké, a na provedení dalších důkazů ve smyslu § 205a o. s. ř., je opomenutým důkazem; b) Odvolací soud nesprávně posoudil postavení žalovaného v nyní souzené věci jako podnikatele, nikoliv jako spotřebitele; c) Odvolací soud nesprávně uzavřel, že z dosavadního obsahu spisu se žádné skutečnosti nasvědčující krácení práv žalovaného ze strany žalobkyně nepodávají; d) Odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně posoudily otázku důkazního břemene ohledně pravosti listiny nazvané „zakázka“; e) Odvolací soud se nijak nevypořádal s námitkou žalovaného týkající se absence nákladového výroku v rozhodnutí soudu prvního stupně.“ Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání nezakládá první dovolatelem předestřená právní otázka [shora označená pod písm. a)], která svojí povahou představuje námitku vad řízení.
Jimi se dovolací soud nemůže samostatně zabývat, neboť k vadám řízení může přihlédnout pouze v případě jinak přípustného dovolání; samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 248/2015). Nad rámec uvedeného lze k otázce tzv. opomenutých důkazů odkázat na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ze kterých plyne, že podle § 120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o.
s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, uveřejněný pod číslem 120/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud k posuzování tzv. opomenutých důkazů, tj. důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, uvádí, že typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost.
Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017). Jak dále poukázal Nejvyšší soud např. v již zmíněném rozhodnutí sp. zn.
23 Cdo
4861/2017, neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3.
6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10). Těmto požadavkům odvolací soud dostál, potvrdil-li závěr soudu prvního stupně, který se dostatečně vypořádal s důvody, pro které pro nadbytečnost neprovedl důkaz znaleckým posudkem k tomu, zda žalobkyní vykázané množství práce odvedené při opravě vozidla bylo neúměrně vysoké. Jestliže dovolatel s tímto závěrem polemizuje a odkazuje na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, která vychází ze závěrů výše uvedených, přehlíží, že soud prvního stupně rozhodoval o nadbytečnosti provedení označených důkazů za situace, kdy o provedení díla v žalobkyní tvrzeném rozsahu učinil dostatečná skutková zjištění a současně, kdy v řízení nebylo prokázáno, že by došlo k uzavření smlouvy bez určení ceny díla, kdy by navrhovaný znalecký posudek obvyklou výši ceny díla určil.
Nejvyšší soud proto neshledal, že by rozhodnutí soudů bylo v rozporu s požadavky vymezenými ustálenou rozhodovací praxí, dle které je na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jedná-li se o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 13.
8. 2013, sp. zn. 32
Cdo 2870/2011, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5003/2015, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017). O námitku vady řízení, která není způsobilá založit přípustnost dovolání, se jedná i ve vztahu k dovolatelem až v odvolání označeným důkazům (tj. dokumentaci z předmětné stanice technické kontroly a fotodokumentací), kdy dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že tento důkaz v rozporu s § 205a o. s. ř. neprovedl. Z obsahu spisu stejně jako ze samotného dovolání pak plyne, že těmito důkazy dovolatel zpochybňoval skutkové zjištění učiněné soudem prvního stupně o zajištění technické a emisní kontroly vozidla žalobkyní (bod 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a provedení práce na vozidle žalobkyní (bod 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Oproti tvrzení dovolatele však provedení těchto důkazů neodpovídá vymezení v odvolacím řízení přípustných novot dle § 205a o. s. ř.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi k tomu uvádí, že zpochybněním věrohodnosti důkazního prostředku, které je důvodem pro uplatnění nových skutečností či důkazů až v odvolacím řízení [výjimka z tzv. zásady koncentrace řízení podle § 205a písm. c) o. s. ř.], není označení dalších důkazů, kterými se odvolatel snaží prokázat jiný skutkový stav, než z jakého vycházel soud prvního stupně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 10/2003, č. 175).
Dovolatelem označenými důkazy se žalovaný v odvolacím řízení domáhal, aby byl skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak se podává z řádně a včas navržených důkazů (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2310/2007); takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení § 205a písm. c) o. s. ř. Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani námitky dovolatele, kterými zpochybňuje závěr odvolacího soudu o postavení žalovaného jako podnikatele, nikoliv jako spotřebitele, a o krácení práv žalovaného ze strany žalobkyně [shora označené pod písm. b) a c)].
Namítá-li dovolatel, že byl v postavení slabší strany spotřebitele či podnikatele, přehlíží skutková zjištění soudů nižších stupňů, jimiž je dovolací soud vázán. Podle těchto zjištění dovolatel smlouvu o dílo neuzavřel jako spotřebitel, neboť byl jednak v zakázkovém listu jako podnikatel identifikován, předně však měl odvolací soud za prokázané, že opravované vozidlo sloužilo k podnikatelské činnosti žalovaného. Tvrzení o postavení žalovaného jako spotřebitele tak nemohou zakládat přípustnost dovolání, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K dovolatelem namítanému zneužití kvality odborníka podle § 433 odst. 1 o. z. lze toliko v obecné rovině odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněného pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který uvádí, že dovolává-li se slabší strana své právní ochrany a budou-li prokázány zákonné předpoklady takové její právní ochrany, posuzuje soud primárně možnou aplikaci zejména ustanovení § 433 o.
z. Ustanovení § 433 o. z. přitom představuje dekompozici a konkretizaci zásady poctivosti (§ 6 o. z.), dobré víry (§ 7 o. z.) a zákazu zneužití práva (§ 8 o. z.) Ze zjištění soudů nižších stupňů, jimiž je dovolací soud vázán, však okolnosti rozhodné pro aplikaci § 433 o. z. nevyplývají. Ostatně ani z obsahu dovolání není možné dovodit, jaký následek dovolatel s tvrzením, že při vzniku závazku vystupoval jako slabší smluvní strana, spojuje a v jakých právech měl být dovolatel (jako slabší smluvní strana) obsahem závazku s žalobkyní zkrácen.
Vzhledem k tomu, že dovolatel formuloval otázku, která není pro napadené rozhodnutí relevantní, nemohla ani tato otázka založit přípustnost dovolání. K nutnosti vymezení relevantní právní otázky v dovolání viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013. Přípustným dovolání nečiní ani námitka dovolatele shora označená písm. d), kterou namítá, že odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně posoudily otázku důkazního břemene ohledně pravosti listiny nazvané „zakázka“. Úvahy dovolatele týkající se nesprávného rozložení důkazního břemene pomíjí význam § 565 o.
z., dle kterého je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána. V rozhodovací praxi (viz blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 788/2019) dovolací soud k citovanému ustanovení uvádí, že u soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost).
Listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána. Je-li listina pravá, není-li zfalšovaná nebo pozměněná, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, případně učinil prohlášení v listině obsažené (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013). Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch.
Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro účastníkovu nečinnost prokázána nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, která je na sporný vztah aplikována. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat a koho při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu.
Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Vztaženo do poměrů projednávané věci z uvedeného plyne, že za situace, kdy ze závěrů grafologického posudku soudy dovodily pravost žalovaným podepsané listiny, který dále sporoval správnost (pravdivost) v ní uvedeného obsahu, bylo na žalovaném, aby vyvrátil skutečnosti v listině uvedené.
To se mu však nepodařilo.
Z uvedeného tak vyplývá, že odvolací soud, který přejal závěry soudu prvního stupně, posoudil otázku rozložení důkazního břemene při popření pravdivosti soukromé listiny v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání v části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.