23 Cdo 2682/2023-133
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobce D. F., zastoupeného Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, proti žalovanému T. I., zastoupenému JUDr. Jiřím Sobčíkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 545/166, o zaplacení 1 333 146 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 C 297/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2023, č. j. 11 Co 6/2023-117, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2023, č. j. 11 Co 6/2023-117, se ruší ve výroku I v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2022, č. j. 34 C 297/2021-88, v části zamítavého výroku pod bodem I co do požadavku na zaplacení částky 1 169 315 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně za dobu od 21. 7. 2021 do zaplacení a ve výroku pod bodem II o náhradě nákladů řízení, a ve výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
II. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřovalo proti té části výroku I rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2023, č. j. 11 Co 6/2023-117, kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2022, č. j. 34 C 297/2021-88, v další části zamítavého výroku pod bodem I co do požadavku na zaplacení částky 163 831 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně za dobu od 21. 7. 2021 do zaplacení.
1. Žalobou ze dne 22. 7. 2021 (po její změně připuštěné usnesením ze dne 6. 10. 2022) se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 1 333 146 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody s tvrzením, že mezi žalobcem (kupujícím) a žalovaným (prodávajícím) byla uzavřena dne 2. 9. 2013 kupní smlouva, jejímž předmětem byl pozemek p. č. Xy – zahrada a pozemek p. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří (v k. ú. XY, obec XY), jehož součástí byla rozestavěná stavba rodinného domu (dále jen „předmětný rozestavěný dům“). Požadavek na zaplacení uvedené částky odůvodnil tím, že žalovaný jednal protiprávně při nekvalitním provedení hrubé stavby rodinného domu a zatajil žalobci při prodeji závažné vady stavby, v důsledku čehož žalobce zaplatil novým majitelům, kterým dům po jeho dokončení prodal, částku 100 000 Kč jako slevu z kupní ceny (na základě dodatku ze dne 16. 11. 2015), částku 169 315 Kč jako náhradu nákladů soudního řízení vedeného proti němu novými majiteli z důvodu vad domu, částku 1 000 000 Kč na základě dohody o narovnání uzavřené mezi žalobcem a novými majiteli formou soudního smíru po vydání pravomocného mezitímního rozsudku v soudním řízení vedeném novými majiteli domu proti žalobci. Domáhal se též náhrady škody za částky uhrazené za znalecké posudky (26 620 Kč za znalecký posudek Ing. Jaromíra Maláska, 2 000 Kč uhrazených za statické posouzení Ing. Aleši Fialovi dne 6. 12. 2017, 1 452 Kč uhrazených za statické vyjádření Ing. Jaromíru Ferdianovi dne 28. 7. 2016, 12 000 Kč a 5 000 Kč uhrazených za znalecký posudek a jeho dodatek doc. Ing. Jaroslavu Solařovi, Ph.D., dne 30. 10. 2017, 8 894 Kč uhrazených za vypracování znaleckého posudku Ing. Františku Císařovi dne 30. 10. 2017 a 7 865 Kč uhrazených za vypracování dalšího znaleckého posudku Ing. Františku Císařovi dne 29. 1. 2018).
2. Žalovaný namítal, že žalobce byl při koupi stavby s jejím stavem obeznámen, vady spočívající v trhlinách v podkladovém betonu a jeho mírné vyboulení byly zřejmé na pohled a žalobce na ně byl i upozorněn a stavbu bez výhrad koupil. O žádných jiných vadách v době odevzdání věci nevěděl a žalobci je nezatajil. Zpochybňoval tvrzení žalobce o způsobení škody a její výši. Vznesl též námitku promlčení z důvodu opožděných námitek týkajících se vad dané stavby žalobcem a námitku promlčení ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu škody.
3. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 10. 2022, č. j. 34 C 297/2021-88, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 1 333 146 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení žalovanému ve výši 79 424,40 Kč (výrok pod bodem II).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění: Žalovaný (prodávající) a žalobce se svou manželkou (kupující) uzavřeli dne 2. 9. 2013 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej předmětného rozestavěného domu. Nejpozději v polovině září r. 2013 měl žalobce k dispozici zápis z kontrolního dne 14. 5. 2013 (tj. nabyl informaci o tom, že základy předmětného domu byly narušeny způsobem dále uvedeným) v němž bylo uvedeno statikem P., že na předmětném rozestavěném domě byly zjištěny trhliny v podkladním betonu, jeho mírné vyboulení, čímž došlo k částečnému odtržení některých příček v dolní části budovy od nosných zdí, přičemž následný stav vznikl zatečením vody pod základy a promrznutím stavby dlouhou zimou, avšak tyto závady nenarušily statiku stavby a byla navržena opatření, která by závadný stav odstranila.
Na základě následné dohody kupujících a žalovaného poskytl žalovaný kupujícím slevu z kupní ceny ve výši 34 000 Kč za zjištěné závady. Žalobce předmětný rozestavěný dům (poté co jej dokončil) prodal po jeho kolaudaci I. a L. E. za 5 500 000 Kč a na základě dodatku ke kupní smlouvě ze dne 16. 11. 2015 poskytl těmto kupujícím slevu z kupní ceny ve výši 100 000 Kč za závady, které se na domě projevily. Přípisem ze dne 25. 8. 2015 žalobce uplatnil nárok z těchto vad u žalovaného, který nárok dopisem ze dne 16.
9. 2015 odmítl. Noví majitelé následně nechali zpracovat znalecký posudek Ing. Procházkou dne 22. 4. 2016 a na jeho základě uplatnili u žalobce nárok vyplývající z odpovědnosti za znalcem zjištěné vady stavby a podali proti žalobci žalobu nejdříve na zaplacení částky 1 950 000 Kč s příslušenstvím (spor byl veden u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově, pod sp. zn. 115 C 301/2016). V rámci tohoto sporu byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2017, č. j. 71 Co 281/2017-254, potvrzen mezitímní rozsudek ze dne 30.
6. 2017, č. j. 115 C 301/2016-219, kterým bylo stanoveno, že právní základ žalobního nároku na slevu z ceny díla je dán z důvodu vad, které spočívají ve vychýlení podélného základu z jižní strany domu, nesprávném provedení úpravy spár sádrokartonu s omítkou, nerespektování dilatace mezi monolitickou podlahovou vrstvou a obvodovým zdivem v nášlapné vrstvě podlahy, nevyztužením omítky v místech uložení materiálu s různou objemovou hmotností a nasákavostí. Následně byla mezi žalobcem a manželi E. dne 13.
4. 2022 uzavřena dohoda o narovnání a jejich spor byl ukončen usnesením Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 4. 5. 2022, č. j. 115 C 301/2016-607 (potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2022, č. j. 71 Co 281/2017-629) o schválení smíru, kterým se žalobce zavázal zaplatit manželům E. částku 1 000 000 Kč a byl povinen zaplatit státu na nákladech řízení částku 169 315 Kč. Uvedené částky byly žalobcem uhrazeny (13. 4. 2022 platbou ve výši 1 000 000 Kč a 22. 8. 2022 platbou ve výši 169 315 Kč).
5. Soud prvního stupně s ohledem na žalovaným vznesenou námitku promlčení nejprve zkoumal, kdy nastal okamžik, ve kterém mohl žalobce daný nárok vůči žalovanému poprvé uplatnit, protože od toho okamžiku počala běžet tříletá promlčecí lhůta daná ustanovením § 629 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dovodil, že podle § 620 odst. 1 o. z. pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty postačí, že poškozený na základě jemu dostupných informací může učinit pravděpodobný úsudek o tom, jaká konkrétní škoda mu vznikla a kdo je konkrétně škůdcem. Podle soudu prvního stupně se žalobce dozvěděl o tom, že mu vznikla škoda a kdo za škodu odpovídá, nejpozději v průběhu roku 2016, neboť tehdy byl proveden znalecký posudek Ing. Procházky na zadání manželů E., kteří po odmítnutí nároku žalobcem tento nárok uplatnili v roce 2016 proti žalobci u soudu. Pokud snad měl ještě v té době žalobce pochybnosti o závadách na stavbě, byly s definitivní platností vyvráceny rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2017, č. j. 71 Co 281/2017-254, který rozhodl způsobem výše uvedeným. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že pokud žalobce uplatnil svůj nárok vůči žalovanému u soudu až dne 22. 7. 2021, učinil tak po uplynutí tříleté lhůty stanovené § 629 odst. 1 o. z., a tudíž měl nárok žalobce na náhradu škody za promlčený. Současně dodal, že i kdyby nárok žalobce nebyl uplatněn opožděně, žalobce neprokázal, že právě v důsledku jednání žalovaného mu vznikla škoda v požadované výši a že je dána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vzniklou škodou. Žalobce nesprávně zaměňoval svůj nárok na náhradu škody s nárokem, který byl projednáván u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově a domníval se, že je žalovaný povinen mu uhradit stejné částky, jaké zaplatil on sám v daném řízení. Z provedeného dokazování však podle soudu prvního stupně nevyšlo najevo, že by to byl pouze žalovaný, který zavinil zjištěné závady na dané stavbě, neboť žalobce kupoval nedostavěnou hrubou stavbu, kterou dostavěl a nebylo najisto postaveno, zda byla dostavěna odborně a které ze závad mají svůj původ v závadách, jež se objevily v základové desce na hrubé stavbě a které z těchto závad mají svůj původ v jiných příčinách.
6. Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 33 783 Kč (výrok II).
7. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně, nesouhlasil však s právním názorem soudu prvního stupně, že žalovaným uplatněnou námitku promlčení je třeba posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb. Uzavřel, že z žalobních tvrzení se podává, že příčina vzniku tvrzené škody spočívá v jednání žalovaného, konkrétně v nekvalitním provedení hrubé stavby domu v rozporu s projektovou dokumentací a v zatajení informací o vážných nedostatcích stavby v souvislosti s prodejem nemovitosti žalobci. Podle odvolacího soudu tak škoda jako majetková újma měla žalobci vzniknout již ke dni, kdy žalobce od žalovaného nabyl do vlastnictví nekvalitně provedenou rozestavěnou stavbu domu vykazující závažné vady základové desky, a to v důsledku žalovaným poskytnutých nepravdivých informací o předmětu koupě, tj. ke dni účinnosti zmíněné kupní smlouvy (v roce 2013). Vycházeje z § 3079 odst. 1 a § 3036 o. z. proto aplikoval na otázku promlčení § 100 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že z hlediska vzniku škody není podstatné, kdy byl žalobce jako prodávající povinen zaplatit (dle soudem schváleného smíru) příslušné částky kupujícím manželům E. (slevu z kupní ceny z titulu odpovědnosti za vady) a státu (náklady důkazů v soudním řízení zahájeném proti žalobci). Žalobce se podle odvolacího soudu o škodě, tj. o jejím přibližném rozsahu a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl nejpozději ze znaleckého posudku Ing. Procházky v průběhu roku 2016. Dvouletá subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práva na náhradu škody podle § 106 odst. 1 obč. zák. uplynula nejpozději v roce 2018. Právo na náhradu škody bylo i podle odvolacího soudu promlčeno ke dni podání žaloby a soud prvního stupně žalobu správně v celém rozsahu zamítl. Za této situace, se odvolací soud pro nadbytečnost již nezabýval otázkou předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním (výslovně
v obou jeho výrocích). Namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v obou jeho napadených výrocích zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 9. Naplnění předpokladu přípustnosti dovolání žalobce spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek „okamžiku vzniku škody žalobci, počátku běhu subjektivní promlčecí doby a promlčení celého žalobcem uplatňovaného nároku“, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 586/2001, ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 295/2005, ze dne 6. 4. 2011 sp. zn. 28 Cdo 1603/2009, ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. 25 Cdo 2041/2009, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2998/2021, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, uveřejněného pod číslem 38/2008 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 38/2008“)]. 10. Žalobce s odkazem na výše citovanou judikaturu namítá, že subjektivní i objektivní promlčecí doby mohly začít běžet nejdříve v okamžiku vzniku škody. Ta žalobci vznikla až tím, že skutečně zaplatil novým kupujícím (resp. státu) jím tvrzené jednotlivé částky, a došlo tak k snížení jeho majetkového stavu, nikoliv již ke dni, kdy od žalovaného nabyl nekvalitně provedenou rozestavěnou stavbu, jak dovodil odvolací soud. Porušení povinnosti žalovaného sice nastalo již v okamžiku uzavření kupní smlouvy, kdy mu žalovaný prodal rozestavěnou stavbu se skrytými vadami provedenou nekvalitně v rozporu s projektovou dokumentací, a zatajil mu informace o vážných nedostatcích stavby, tj. v roce 2013, nicméně samotná škoda žalobci vznikla až později zaplacením příslušných částek požadovaných v žalobě. 11. Podle žalobce je nepochybné, že při jím tvrzené škodě 1 000 000 Kč, která vznikla zaplacením manželům E. dne 13. 4. 2022, a 169 315 Kč, která vznikla zaplacením státu dne 22. 8. 2022, a při podání žaloby dne 22. 7. 2021 a jejím rozšíření dne 21. 9. 2022 nemohlo dojít k promlčení těchto uplatňovaných nároků na náhradu škody (k uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby). 12. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání 13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. 14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 15. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 16. Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobce s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Žalobce se domáhá jejich zrušení výlučně s ohledem na nesprávnost rozhodnutí ve věci samé, na němž jsou závislé. Nadto by proti těmto výrokům nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. 17. Ačkoliv žalobce v dovolání napadl rozsudek odvolacího soudu ve věci samé v celém rozsahu, jeho dovolací argumentace, při níž vymezil, v čem spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání a dovolací důvod (nesprávné právní posouzení věci) se týkala pouze části uplatněných nároků na náhradu škody ve výši 1 000 000 Kč a 169 315 Kč (s příslušenstvím), představovaných částkami, které uhradil novým kupujícím a státu v roce 2022. Ve vztahu k dalším žalobou uplatněným a zamítnutým nárokům na náhradu škody v souhrnné výši 163 831 Kč představovaným částkami, které uhradil podle žalobních tvrzení již dříve (v období od listopadu 2015 do ledna 2018) žalovaným na další slevě z kupní ceny (podle dodatku kupní smlouvy ve výši 100 000 Kč) a znalcům za zpracování odborných posudků a vyjádření (26 620 Kč, 2 000 Kč, 1 452 Kč, 12 000 Kč, 5 000 Kč, 8 894 Kč a 7 865 Kč), žalobce v dovolání neuvedl žádnou relevantní dovolací argumentaci. Chybí údaj, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a v čem shledává nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem ohledně těchto dalších nároků. 18. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť uplynula lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.). Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v tomto rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
19. V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti napadenému rozhodnutí, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, co do nároků na zaplacení částky 1 169 315 Kč s příslušenstvím shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným pro řešení otázky počátku běhu promlčecí doby nároku na náhradu škody vzhledem k posouzení okamžiku vzniku této tvrzené škody uplatněné žalobou, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
20. Dovolání je důvodné.
21. Vzhledem k tomu, že podle žalobních tvrzení spatřoval žalobce porušení povinností žalovaného v tom, že při uzavření kupní smlouvy žalobci poskytnul nepravdivé informace o předmětu koupě, a též v nekvalitním provedení prodávaného rozestavěného domu, přičemž k veškerým těmto porušením povinností mělo dojít před 31. 12. 2013, posuzoval i dovolací soud otázku promlčení nároku na náhradu škody, jež měla z tohoto porušení povinností žalovaného vzniknout podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013 (srov. § 3079 odst. 1 o. z. , příp. též § 3028 odst. 3 věta první o. z. ve spojení s 3036 o. z.).
22. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
23. Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
24. Podle § 106 odst. 2 obč. zák. věty první před středníkem, nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za 3 roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla.
25. Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. [srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, uveřejněný pod číslem 39/2008 Sb. rozh. obč.].
26. Ve vztahu k počátku běhu promlčecí doby nároku na náhradu škody Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi dovodil, že z § 106 odst. 1 a 2 obč. zák. vyplývá kombinace dvou promlčecích dob, a to tzv. subjektivní a objektivní. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je takový, že běží nezávisle na sobě a skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba. Subjektivní promlčecí doba (§ 106 odst. 1 obč. zák.) však nemůže začít běžet dříve než promlčecí doba objektivní (§ 106 odst. 2 obč. zák.). Počátek subjektivní promlčecí doby se váže k okamžiku, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodní události) a kdo za ni odpovídá. Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod číslem 38/1975 Sb. rozh. obč., rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2508/2009). Počátek běhu objektivní promlčecí doby je vázán na událost, z níž škoda vznikla. Pojem události, z níž škoda vznikla, však zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné. Z hlediska § 106 odst. 2 obč. zák. totiž nelze událost, z níž škoda vznikla, ztotožňovat jen se škodní událostí, neboť tak by objektivní promlčecí doba mohla začít běžet dříve, než ke škodě na majetku vůbec došlo, popř. škoda by mohla vzniknout až po uplynutí objektivní promlčecí doby nebo by nemusela vzniknout vůbec (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 1990, sp. zn. 1 Cz 20/1990, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 490/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2660/2022).
27. Při řešení otázky promlčení nároku na náhradu škody je nezbytné v prvé řadě vymezit, jaká újma v majetkové sféře poškozeného má být nahrazena. Počátek objektivní i subjektivní promlčecí doby totiž může být rozdílný v závislosti na tom, za jakou konkrétní újmu (jak skutkově vymezenou) je náhrada požadována.
28. Spočívá-li újma, jejíž náhrady se poškozený domáhá, v nutnosti vynaložit v důsledku porušení povinnosti škůdcem určité finanční prostředky k úhradě svého dluhu, váže se vznik škody k okamžiku, kdy poškozený takto finanční prostředky vynaložil. K tomuto okamžiku se současně váže počátek běhu objektivní promlčecí doby a ani subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet před tímto okamžikem (srov. například žalobcem citované R 38/2008). Judikatura Nejvyššího soudu totiž byla ve vztahu k otázce vzniku škody podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 ustálena v závěru, že existence dluhu sama o sobě škodu nepředstavuje. Škoda vzniká až v okamžiku, kdy poškozený dluh uhradí. Dokud tedy poškozený nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh totiž není skutečnou škodou ani ušlým ziskem (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněný pod číslem 14/2005 Sb. rozh. obč., ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 421/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1338/2005, a ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2744/2006).
29. V nyní posuzované věci žalobce po žalovaném požadoval náhradu škody ve výši 1 169 315 Kč, jež měla spočívat v částkách, které musel zaplatit novým kupujícím na slevě z kupní ceny z titulu své odpovědnosti za vady předmětného (již dokončeného) domu a státu na náhradu nákladů soudního řízení, které proti němu noví kupující vedli. Tato škoda přitom měla být způsobena jednáním žalovaného spočívajícím v tom, že při předchozím prodeji předmětného (tehdy rozestavěného) domu žalobci zatajil informace o předmětu koupě a provedl nekvalitní výstavbu předmětného domu v rozporu s projektovou dokumentací.
30. Měla-li tedy spočívat škoda, jejíž náhrady se žalobce po žalovaném domáhal uplatněnou žalobou částkou celkem 1 169 315 Kč, ve vynaložení finančních prostředků na úhradu dluhu žalobce u třetích osob (jinou újmu na svém majetku v tomto rozsahu žalobce v řízení netvrdil a nepožadoval její náhradu), v souladu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu mu tato škoda mohla vzniknout nejdříve v okamžiku, kdy žalobce dlužné částky zaplatil (tj. dne 13. 4. 2022 ve vztahu k částce 1 000 000 Kč a dne 22. 8. 2022 ve vztahu k částce 169 315 Kč), neboť teprve tím došlo k tvrzené újmě v jeho majetkové sféře. Tento okamžik pak byl též počátkem objektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 2 obč. zák. a před tímto okamžikem nemohla začít běžet ani subjektivní promlčecí doba podle § 106 odst. 1 obč. zák.
31. Pokud odvolací soud uzavřel, že škoda jako majetková újma měla žalobci vzniknout již ke dni, kdy žalobce od žalovaného nabyl do vlastnictví nekvalitně provedenou rozestavěnou stavbu domu vykazující závažné vady základové desky, a to v důsledku žalovaným poskytnutých nepravdivých informací o předmětu koupě, tj. ke dni účinnosti zmíněné kupní smlouvy (v roce 2013), je jeho právní posouzení v rozporu s výše citovanými judikaturními závěry a není správné. Odvolací soud si zřejmě řádně neujasnil, jakou majetkovou újmu (jak skutkově vymezenou) žalobce po žalovaném požaduje nahradit zaplacením částky 1 169 315 Kč. V důsledku nesprávného posouzení okamžiku vzniku škody pak odvolací soud nesprávně posoudil i otázku počátku běhu promlčecí doby. Počala-li běžet promlčecí doba (nejdříve vznikem tvrzené škody) až v roce 2022, nejsou promlčené nároky na náhradu škody ve výši 1 169 315 Kč s příslušenstvím uplatněné změněnou žalobou připuštěnou usnesením ze dne 6. 10. 2022.
32. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dospěl k závěru, že odvolací soud takovou jinou vadou řízení nezatížil.
33. Jelikož v tomto rozsahu není správné právní posouzení věci odvolacím soudem založené (oproti soudu prvního stupně) pouze na závěru o promlčení těchto žalobou uplatněných nároků, a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil (včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení) podle § 243e odst. 1, odst. 2 věta třetí o. s. ř. a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
34. V dalším řízení se odvolací soud neopomene věcně zabývat důvodností uvedených nároků, tj. tím, zda jsou naplněny veškeré předpoklady vzniku odpovědnosti žalobce právě za takovou škodu, jejíž náhrady se žalobce v řízení domáhá požadavkem na zaplacení částky 1 169 315 Kč s příslušenstvím.
35. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
36. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2024 Mgr. Jiří Němec předseda senátu