ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce Ing.
Bc. Bohumila Ježka, se sídlem v Holicích v Čechách, Komenského 220,
identifikační číslo osoby 45545197, insolvenčního správce dlužníka CAMURRA, s.
r. o., se sídlem v Praze 10, Na Výsluní 201/13, identifikační číslo osoby
25917455, zastoupeného Mgr. Marcelem Zachvejou, Ph.D., LL.M., advokátem se
sídlem v Ostravě, 28. října 1727/108, proti žalované APB - PLZEŇ, a. s., se
sídlem v Losiné, č. p. 303, identifikační číslo osoby 27066410, zastoupené Mgr.
Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o zaplacení částky
25 118 085,27 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.
zn. 48 Cm 46/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 15. 6. 2021, č. j. 4 Cmo 165/2020-903, 4 Cmo 166/2020, takto:
I. Dovolání se zamítá v rozsahu, v jakém jím byla napadena část prvního
výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2021, č. j. 4 Cmo
165/2020-903, 4 Cmo 166/2020, kterou byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v
Plzni ze dne 20. 7. 2020, č. j. 48 Cm 46/2013-847, ve výroku I co do povinnosti
žalované zaplatit žalobci částku 23 496 108,18 Kč.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2021, č. j. 4 Cmo
165/2020-903, 4 Cmo 166/2020, ve třetím výroku a v části prvního výroku, kterou
byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2020, č. j. 48 Cm
46/2013-847, ve výroku I co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1
621 977,09 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 11 193 439,16 Kč od
9. 2. 2013 do zaplacení a z částky 6 594 846,48 Kč od 17. 10. 2014 do zaplacení
a ve výrocích III, IV a V, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2020,
č. j. 48 Cm 46/2013-847, v části výroku I co do povinnosti žalované zaplatit
žalobci částku 1 621 977,09 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 11
193 439,16 Kč od 9. 2. 2013 do zaplacení a z částky 6 594 846,48 Kč od 17. 10.
2014 do zaplacení a ve výrocích III, IV a V a usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 27. 8. 2020, č. j. 48 Cm 46/2013-889, ve výroku II se ruší a věc se v
tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení žalobou (po její změně) domáhal po žalované
zaplacení částky 32 358 013,03 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že tuto částku
(obsahující i daň z přidané hodnoty – dále jen „DPH“) žalovaná inkasovala v
období od 9. 2. 2009 do 31. 12. 2013 od provozovatele distribuční soustavy jako
cenu za dodanou elektrickou energii vyrobenou při provozování dvou větrných
elektráren typu De Wind D8, umístěných v katastrálním území Žipotín (dále jen
„elektrárny“), jejichž vlastníkem byl insolvenční dlužník CAMURRA, s. r. o.
(byly též sepsány do soupisu jeho majetkové podstaty žalobcem), přičemž k
inkasu uvedené částky (užitků z elektráren v podobě tzv. výtočí elektráren)
žalovaná neměla právní důvod. Žalovaná elektrárny provozovala od roku 2007 na
základě licence udělené Energetickým regulačním úřadem, ale kupní smlouvou ze
dne 26. 9. 2008 převedla vlastnické právo k nim na společnost S & M Develop, s.
r. o., která je dne 29. 9. 2008 prodala insolvenčnímu dlužníku, na něhož přešlo
vlastnictví ke dni účinnosti smlouvy. Elektrárny však nadále provozovala
žalovaná a ponechávala si výtěžek z jejich produkce. Žalovaná namítala (mimo
jiné), že v uvedeném období vynaložila na nezbytnou údržbu a provoz elektráren
náklady ve výši 14 013 413,63 Kč.
2. Krajský soud v Plzni nejprve rozsudkem ze dne 17. 7. 2017, č. j. 48
Cm 46/2013-391, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 26. 7. 2017, č.
j. 48 Cm 46/2013-401, žalobě vyhověl co do částky 28 030 709,04 Kč s
příslušenstvím, co do částky 4 327 303,99 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl
(šlo o zamítnutí DPH ve výši 4 248 901,24 Kč a částky 78 402,75 Kč odpovídající
odpočtu nákladů vynaložených žalovanou na nezbytnou údržbu a provoz elektráren
v období od 2. 6. 2012 do 4. 7. 2012) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2018, č. j. 1 Cmo 111/2017-463,
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a v závislých nákladových
výrocích zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Předmětem řízení tak zůstal nárok žalobce na zaplacení částky 28 030
709,04 Kč s příslušenstvím.
3. Rozsudkem ze dne 20. 7. 2020, č. j. 48 Cm 46/2013-847 (v pořadí
druhým), Krajský soud v Plzni žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku
25 118 085,27 Kč s úrokem z prodlení „v zákonné výši“ z částky 11 193 439,16 Kč
od 9. 2. 2013 do zaplacení a z částky 6 594 846,48 Kč od 17. 10. 2014 do
zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení částky 2 912
623,77 Kč a úroku z prodlení v zákonné výši z částky 7 329 799,63 Kč od 9. 2.
2013 do zaplacení (výrok II), žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení
žalobci ve výši 1 043 737 Kč (výrok III), uložil jí povinnost zaplatit soudní
poplatek ze žaloby ve výši 1 255 905 Kč (výrok IV) a rozhodl, že o nákladech
nesených státem a o žalobcově povinnosti nahradit žalované část jí hrazených
nákladů státu bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok V). Usnesením ze dne
27. 8. 2020, č. j. 48 Cm 46/2013-889, pak Krajský soud v Plzni rozhodl, že se
žalované vrací nespotřebovaná část zálohy na znalečné ve výši 17 851 Kč (výrok
I), a že žalobce je povinen nahradit žalované z prostředků majetkové podstaty
na nákladech nesených státem částku 4 873 Kč (výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že insolvenční dlužník se na
základě kupní smlouvy ze dne 29. 9. 2008 uzavřené se společností S & M Develop,
s. r. o., stal vlastníkem elektráren, což bylo postaveno najisto v incidenčním
sporu o vyloučení elektráren z majetkové podstaty vedeném u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 79 ICm 2275/2012. Dále vzal za prokázané, že žalovaná pozbyla
dobrou víru ohledně svého oprávnění užívat elektrárny nejpozději v únoru 2009,
kdy se účastnila několikastranných jednání o právním řešení vztahů k
elektrárnám. V době od února 2009 do prosince 2013 žalovaná z tzv. výtočí
elektráren od provozovatele distribuční soustavy utržila částku 28 109 111,79
Kč bez DPH (včetně státní podpory ve formě zeleného bonusu a podpory
decentrální výroby). Tvrzení žalované, že insolvenční dlužník (resp. žalobce)
sám nemohl elektřinu v elektrárnách vyrábět a prodávat, neboť nesplňoval
podmínky pro udělení licence pro výrobu elektrické energie, podle soudu prvního
stupně nebylo v řízení prokázáno i přes poskytnuté poučení. Soud prvního stupně
také zjistil, že žalovaná v žalovaném období (od 2/2019 do 12/2013) vynaložila
náklady na pojištění ve výši 2 247 783,93 Kč, účelně též vynaložila náklady na
připojení elektráren ve výši 158 214,10 Kč, provozní náklady zahrnující vlastní
spotřebu elektráren a náklady na dopravu elektřiny ve výši 1 552 793,81 Kč a
náklady na opravy, služby a náhradní díly ve výši 2 823 592,95 Kč (v těchto
částkách již bylo zohledněno, že o nákladech vynaložených žalovanou v období od
2. 6. 2012 do 4. 7. 2012 bylo rozhodnuto v předchozím pravomocném rozsudku). U
ostatních nákladů tvrzených žalovanou nebylo prokázáno, že byly žalovanou
vynaloženy na údržbu a provoz elektráren, resp. že jejich vynaložení bylo
nezbytné. Dále vzal za prokázané, že součet těchto nákladů za období od ledna
2009 do 4. 7. 2012, kdy se žalovaná ocitla v prodlení s vydáním elektráren do
majetkové podstaty insolvenčního dlužníka, bez pojištění a bez nákladů, o nichž
bylo rozhodnuto v předchozím pravomocném rozsudku, činil 2 912 623,77 Kč
(náklady na připojení 107 284,10 Kč, náklady na provozní výdaje 1 060 859,19 Kč
a náklady na opravy, služby a náhradní díly 1 744 480,48 Kč).
5. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že jde o nárok
vlastníka elektráren na vydání užitků a plodů, které z nich protiprávně brala
žalovaná, ve smyslu § 131 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke
dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), neboť od února 2009 nebyla v dobré víře
ohledně práva elektrárny užívat. Za užitky přitom považoval výnosy, kterých
žalovaná dosáhla výrobou a prodejem elektrické energie v žalovaném období při
užívání elektráren (tj. v celkové výši 28 109 111,79 Kč). Pro soukromé právo
žalobce (resp. vlastníka) na vydání užitků z vlastněné věci podle něj nebyla
významná otázka existence veřejnoprávní licence (úředního povolení) k výrobě
elektřiny (§ 3 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, ve znění
pozdějších předpisů), neboť plody a užitky se vážou k věci, nikoli k osobě
vlastníka, jehož vlastnosti jsou z hlediska možnosti vzniku plodů a užitků
irelevantní. Neměl též za rozhodné, že část inkasovaných částek byla žalované
poskytnuta ve formě tzv. zelených bonusů a ve formě účelové podpory za
decentrální výrobu a že část státní podpory byla obsažena ve výkupních cenách
vyrobené elektřiny, neboť i státní podpora byla dalším užitkem elektráren,
který žalovaná neoprávněně získala a byla povinna jej žalobci vydat. Neztotožnil se s námitkou žalované o rozporu uplatněného nároku s dobrými
mravy. Odkázal přitom na předchozí rozsudek odvolacího soudu, v němž byla
otázka dobrých mravů řešena. Rozpor uplatněného nároku s dobrými mravy
nespatřoval ani v argumentaci žalované o původních úmyslech insolvenčního
dlužníka (prodat elektrárny), neboť bylo zcela na vůli insolvenčního dlužníka s
elektrárnami nakládat a podle vlastní úvahy z nich brát i užitky a plody. Připomněl, že žalovaná vyloučila vlastníka ze všech možností užívání a
nakládání s elektrárnami tím, že je neoprávněně užívala sama a brala z nich
užitky a plody. Neshledal důvodnou námitku promlčení jistiny uplatněného
nároku, jako promlčené však shledal úroky z prodlení (požadované žalobcem až v
průběhu řízení) z částek získaných za elektřinu vyrobenou v období od ledna
2009 do září 2010, tj. celkem z částky 10 320 826,15 Kč bez DPH. Nepromlčené
podle něj zůstaly úroky z prodlení z fakturovaných částek za elektřinu
vyrobenou od října 2010 do prosince 2013, tj. celkem z částky 17 788 285,64 Kč
bez DPH (z toho do prosince 2012 bylo účtováno 11 193 439,16 Kč a za rok 2013
bylo účtováno 6 594 846,48 Kč). Soud prvního stupně z důvodu neplatnosti
pojistných smluv nepřisvědčil požadavku žalované na odpočítání nákladů
vynaložených na pojištění. Posoudil jako důvodnou obranu žalované týkající se
nezbytných a účelných nákladů vynaložených na provoz a údržbu elektráren v
rozsahu částky 2 912 623,77 Kč, tj. v rozsahu nákladů vynaložených v období do
4 7. 2012 (resp. v období do 1. 6. 2012, neboť náklady vynaložené v období od
2. 6. 2012 do 4. 7. 2012 již byly zohledněny v předchozím pravomocném
rozsudku). Pro rozpor s dobrými mravy nevyhověl požadavku na odečet nákladů
vynaložených žalovanou na provoz a údržbu elektráren v období od 5. 7. 2012 do
31. 12. 2013, tj.
v době, kdy byla žalovaná v prodlení s vydáním elektráren do
majetkové podstaty a bezdůvodně tím prodlužovala protiprávní stav. Soud prvního
stupně proto uzavřel, že je důvodný nárok na zaplacení částky 25 118 085,27 Kč
(od žalovanou získaných výnosů ve výši 28 030 709,04 Kč odečetl vynaložené
náklady ve výši 2 912 623,77 Kč) a nepromlčených úroků z prodlení
6. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně (doplněný výše citovaným usnesením č. j. 48 Cm
46/2013-889) ve výroku I, v části výroku II, kterou byla zamítnuta žaloba o
zaplacení úroku z prodlení, a ve výrocích III, IV a V (první výrok), uvedl, že
v části výroku II, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2 912 623,77
Kč, zůstává rozsudek soudu prvního stupně podanými odvoláními nedotčen (druhý
výrok), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů
odvolacího řízení částku 134 080,10 Kč (třetí výrok).
7. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně, který nedoznal změn ani po částečném zopakování dokazování. Ztotožnil
se s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Přitakal závěru o aktivní
věcné legitimaci žalobce, neboť na základě kupní smlouvy ze dne 26. 9. 2008
uzavřené mezi žalovanou (prodávající) a společností S & M Develop, s. r. o.,
(kupující) došlo k převodu vlastnického práva k elektrárnám na kupující ke dni
účinnosti smlouvy, přičemž sjednaná výhrada vlastnického práva byla pro rozpor
s kogentní úpravou § 133 odst. 3 obč. zák. absolutně neplatná, a podle následné
kupní smlouvy ze dne 29. 9. 2008 uzavřené mezi společností S & M Develop, s. r.
o., (prodávající) a insolvenčním dlužníkem (kupujícím) došlo ke dni její
účinnosti k nabytí vlastnického práva žalobce (resp. insolvenčního dlužníka) k
elektrárnám. Skutečnost, že k soupisu elektráren do majetkové podstaty dlužníka
došlo až dne 3. 7. 2012, podle odvolacího soudu neznamenala, že by žalobci
nemělo svědčit právo na užitky z elektráren za dobu před jejich soupisem do
majetkové podstaty, event. před právní moci rozhodnutí o incidenčním sporu
(vedeného o vyloučení elektráren z majetkové podstaty insolvenčního dlužníka).
Při výkladu pojmu „užitky“, který nebyl v § 123 obč. zák. blíže definován,
odvolací soud použil vymezení tohoto pojmu uvedené v § 491 odst. 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Za užitky větrných elektráren
proto považoval i jejich výnosy (výtoče), dosažené užitím elektráren k výrobě
elektrické energie a následným prodejem vyrobené elektřiny provozovateli
distribuční soustavy. Rozhodující pro něj byla objektivní existence užitků
(výnosů) plynoucí z právní povahy vlastněné věci, tj. zda elektrárny užitky
fakticky přinesly. K námitce žalované doplnil, že užitky věci (výtoče) nelze
vztahovat k udělené licenci pro výrobu elektrické energie, neboť licence
(úřední povolení) nenaplňuje definici plodonosné věci, když představuje pouhý
veřejnoprávní předpoklad opravňující vlastníka či oprávněného uživatele
energetického zařízení k podnikání v energetických odvětvích, mj. k výrobě
elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Její nedostatek nemůže pro dlužníka
založit právní následek spočívající v pozbytí užitků (plodů) plynoucích z
faktického provozu elektráren. Odvolací soud proto uzavřel, že otázka
(ne)existence licence k výrobě elektrické energie [§ 3 odst. 3 a § 4 odst. 1
písm. a) energetického zákona], není pro vznik práva vlastníka elektráren na
užitky (podle § 123 obč. zák.) podstatná, tj. pro právní posouzení neměl za
rozhodné prokazování tvrzení žalované, že insolvenční dlužník licenci
subjektivně získat nechtěl, či důvodů, pro které ji nemohl obdržet.
8. Podle odvolacího soudu užívala žalovaná od 29. 9. 2008 elektrárny
vlastněné žalobcem (insolvenčním dlužníkem) protiprávně a za správné považoval
odvolací soud též posouzení absence dobré víry žalované soudem prvního stupně.
Konstatoval, že žalovaná byla neoprávněným držitelem podle § 131 odst. 1 obč.
zák. a bez právního důvodu se na úkor žalobce obohacovala (shledal proto s
odkazem na komentářovou literaturu i aplikační význam pravidel upravujících
bezdůvodné obohacení - § 451 a násl. obč. zák.). Byla proto povinna vydat
žalobci užitky, které v důsledku užívání elektráren získala (§ 131 odst. 1 a §
458 odst. 2 obč. zák.), ve výši, jež byla v řízení prokázána. Odvolací soud
nepovažoval, ve shodě se soudem prvního stupně, za významné, zda právním
titulem pro část získaných plateb byly výkupní ceny dodávané energie, státní
podpora ve formě tzv. zeleného bonusu, nebo podpora za decentrální výrobu,
neboť ve vztahu k žalobci se ve všech případech jednalo o užitky vzniklé v
přímé souvislosti s provozem elektráren. Poukázal na to, že v okolnostech
případu nelze dovodit rozpor žalobcem uplatněného práva s dobrými mravy v
situaci, kdy žalobce, resp. insolvenční dlužník, nebyl smluvním partnerem
žalovaného, a též vzhledem ke striktně stanoveným povinnostem insolvenčního
správce. Připustil však, že faktický konečný výsledek obchodního uspořádání
celého posuzovaného případu je pro žalovanou zejména po ekonomické stránce
mimořádně tíživý. Posuzoval další obranu žalované a uzavřel, že jako
neoprávněná držitelka měla právo si odpočítat tzv. nutné náklady a neměla právo
odpočítat si to, co na věc vynaložila nad jejich rámec. Odvolací soud souhlasil
i se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti nákladů vynaložených na
pojištění a o částečné důvodnosti vynaložených nákladů na služby, opravy a
náhradní díly, provozních nákladů na výrobu elektřiny a nákladů na připojení.
Přitakal též nedůvodnosti obrany žalované uplatněné za období po 4. 7. 2012 pro
rozpor s dobrými mravy, neboť neoprávněná držba elektráren byla v tomto období
již naprosto zřejmá a zlá víra žalované se stala tím intenzivnější, že na
doručené vyrozumění insolvenčního správce dlužníka o soupisu elektráren do
majetkové podstaty dlužníka žalovaná nijak nereagovala a jejich dalším
neoprávněným provozem vzniklý protiprávní stav dále prodlužovala. Odkázal na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4050/2018 (jež je
veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu –
na https://www.nsoud.cz).
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu části prvního výroku,
kterou byly potvrzeny výroky I, III, IV a V rozsudku soudu prvního stupně,
podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že
napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla
doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a otázek, při jejichž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Navrhuje jeho zrušení (v dovoláním napadeném rozsahu) a vrácení věci
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Podle mínění žalované dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena otázka, „zda lze obecně považovat za plod a užitek věci náležející
vlastníkovi vůči neoprávněnému držiteli výnos, k jehož dosažení a čerpání je
zapotřebí veřejnoprávní povolení, kterým vlastník nedisponoval, disponovat
nemohl a ani subjektivně nechtěl“ (otázka první). Namítá, že odvolací soud tuto
otázku nesprávně posoudil tak, že výnos vlastníkovi náleží, i když potřebným
povolením nedisponoval, a že je pro posouzení věci irelevantní, zda vlastník
tímto povolením disponovat mohl či nemohl a subjektivně chtěl či nechtěl. Podle
žalované není výnos (výtoče) výlučně plodem a užitkem vlastnictví elektráren
(je taktéž sui generis plodem a užitkem licence), když samotné vlastnictví k
jeho dosažení nepostačuje, neboť nezbytným předpokladem je též veřejnoprávní
povolení – licence, což platí tím spíše, když vlastník licenci získat
subjektivně ani nechtěl a objektivně ani nemohl. Je přesvědčena, že žalobce měl
žalovat na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného za užívání
elektráren, nikoli na vydání výnosu.
11. Žalovaná dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, reprezentované usnesením ze dne 17. 3.
2020, sp. zn. 28 Cdo 2652/2019, a rozsudkem ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo
4694/2016, při posouzení otázky, „zda vlastníkovi tento výnos (výtoče – ceny
inkasované za vyrobenou a do přenosové soustavy dodanou elektrickou energii)
náleží, ačkoliv tento výnos nelze považovat za újmu vzniklou vlastníkovi v
důsledku neoprávněné držby a jeho inkasací by tak na straně vlastníka vzniklo
bezdůvodné obohacení, neboť vlastník veřejnoprávním povolením – licencí od
Energetického regulačního úřadu nemohl disponovat a disponovat ani nechtěl …
zda výnos (výtoče) za popsané situace je či není újmou vzniklou vlastníkovi v
důsledku neoprávněné držby“ (otázka druhá). Domnívá se, že odvolací soud tuto
otázku posoudil tak, že „výnos (výtoče) jsou újmou vzniklou vlastníkovi v
důsledku neoprávněné držby, a to i za situace, kdyby vlastník nemohl
veřejnoprávním povolením (licencí) disponovat, či by tímto povolením disponovat
nechtěl“. Zastává názor, že výnos (výtoče) nelze považovat za újmu vzniklou
vlastníkovi (žalobci) v důsledku neoprávněné držby (žalované). Žalovaná též s
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98,
uveřejněný pod číslem 35/99 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 35/99“), a na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009, argumentuje ve
prospěch názoru, že nemohla nést důkazní břemeno ohledně toho, zda insolvenční
dlužník nesplňoval podmínky pro získání licence na provozování elektráren,
resp. že by ji při obvyklém běhu událostí nezískal, neboť negativní tvrzení se
v občanském soudním řízení zásadně neprokazují. „Chtění a objektivní možnost
získání licence“ přitom považuje za podmínku pro vznik a existenci nároku
žalobce.
12. K dovolacímu přezkumu žalovaná předkládá rovněž otázku, „zda je v
souladu s dobrými mravy a zásadou poctivosti v obchodním styku, aby měl žalobce
nárok na zaplacení výnosu z elektráren, když insolvenční dlužník elektrárny
získal do vlastnictví a žalovaný vlastnictví pozbyl za dále označených
okolností, když navíc insolvenční dlužník elektrárny provozovat nemohl a ani
nechtěl a žalovanému v jejich provozování nijak nebránil“ (otázka třetí), při
jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího
soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1866/2016).
Má za to, že požadavek žalobce na zaplacení výtočí nelze považovat za souladný
s dobrými mravy a zásadou poctivého obchodního styku.
13. Podle žalované odvolací soud nesprávně posoudil i otázku, „zda je
obrana žalované uplatněná za období po 4. 7. 2012 v rozporu s dobrými mravy“, a
odchýlil se při jejím řešení od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017,
sp. zn. 29 Cdo 1866/2016. Poukazuje na to, že v uvedené době probíhalo řízení o
vyloučení elektráren z majetkové podstaty insolvenčního dlužníka, na základě
(nejen) jím podané žaloby, a nebylo zřejmé (pravomocně rozhodnuté), komu
elektrárny patří, když si na ně činily nárok tři subjekty.
14. Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s.
ř.“.
16. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i
to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na
jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013).
18. Otázka první v té části, jíž se žalovaná dotazuje, zda lze příslušný
výnos považovat „za plod věci“, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací
soud kvalifikoval výnos z elektráren toliko jako užitek věci. Na řešení první
otázky v uvedeném rozsahu proto napadené rozhodnutí nezáviselo.
19. Dovolání také není přípustné pro řešení druhé otázky, neboť ani
takto formulovanou otázku odvolací soud neposuzoval a na jejím řešení napadené
rozhodnutí nespočívá. Oproti přesvědčení žalované odvolací soud neuzavřel, že
„výnos lze považovat za újmu vzniklou vlastníkovi v důsledku neoprávněné
držby“, nýbrž vycházel z toho, že výnos představuje užitek věci ve smyslu § 123
obč. zák. (potažmo § 131 odst. 1 obč. zák.).
20. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit odkaz
žalované na R 35/99 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn.
26 Cdo 2341/2009, neboť odvolací soud neřešil otázku, koho v řízení tížilo
důkazní břemeno k prokázání nesplnění podmínek pro získání licence na výrobu
elektřiny insolvenčním dlužníkem. Měl za to, že tato skutečnost není pro právní
posouzení věci rozhodná. Na rozdíl od soudu prvního stupně tedy nezaložil své
rozhodnutí na závěru, že žalovaná k této skutečnosti neunesla důkazní břemeno.
Ostatně i sama žalovaná v dovolání vytýká nesprávnost právního posouzení otázky
důkazního břemene pouze soudu prvního stupně.
21. Dovolání není přípustné ani pro řešení třetí otázky, neboť výše
citované úvahy odvolacího soudu, na základě kterých dospěl k závěru, že výkon
práva žalobce na vydání užitků, které žalovaná získala užíváním elektráren,
není v rozporu s dobrými mravy, nejsou zjevně nepřiměřené. Pojem „dobré mravy“
vyložil Nejvyšší soud opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (srov. například
rozsudky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, a ze dne 25. 10. 2004, sp.
zn. 33 Odo 538/2003, či usnesení ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005).
Setrvale přitom upozorňuje, že § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s
relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající
úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně
přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že
výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. Úzká provázanost s
konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud,
mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval
závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich
úvahách (z četné rozhodovací praxe srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 18/2014); o takovou situaci se však v
projednávané věci – pokud jde o posouzení třetí otázky – nejedná. Nadto
žalovaná vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení na jiném skutkovém
základě, než z jakého vycházel odvolací soud. Žalovaná totiž třetí otázku
zakládá na (skutkovém) předpokladu, že „insolvenční dlužník elektrárny
provozovat nemohl a ani nechtěl a žalovanému v jejich provozování nijak
nebránil“. Takový skutkový závěr však žádný ze soudů nižších stupňů neučinil.
22. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně i v té části
jeho prvního výroku, kterou byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně
o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek za žalobu. Podle §
238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o
nákladech řízení a proti rozhodnutím o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
23. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení čtvrté
otázky, neboť při řešení otázky rozporu práva žalované na odpočet nákladů na
provoz a údržbu elektráren za období po 4. 7. 2012 (její obrany) s dobrými
mravy, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu.
24. Dovolání je přípustné též pro řešení zbylé části první otázky, tj.
otázky týkající se výnosu elektráren jako užitku věci, neboť taková otázka v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
25. Dovolání je důvodné pouze zčásti, a to ve vztahu k řešení čtvrté
otázky.
K otázce první
26. Nejvyšší soud nejprve předesílá, že první otázka v sobě (podle
obsahu argumentace žalované) zahrnuje dvě samostatné dílčí otázky, které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, a to 1) otázku, zda výnos z
větrné elektrárny, k jehož dosažení je zapotřebí veřejnoprávní povolení
(licenci), lze považovat za užitek věci, který je neoprávněný držitel povinen
vydat vlastníku věci, a 2) otázku, zda je pro toto posouzení relevantní
zjištění, zda vlastník věci (elektrárny), který příslušným veřejnoprávním
povolením (licencí) nedisponoval, jí vůbec disponovat mohl a (nebo) subjektivně
chtěl.
27. Podle § 123 obč. zák. vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět
svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.
28. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem
oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
29. Podle § 131 odst. 1 obč. zák. neoprávněný držitel je povinen vždy
vydat věc vlastníkovi spolu s jejími plody a užitky a nahradit škodu, která
neoprávněnou držbou vznikla. Může si odpočítat náklady nutné pro údržbu a
provoz věci.
30. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odst. 2).
31. Podle § 458 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto
bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení
záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada (odst. 1). S
předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten,
kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře (odst. 2). Ten, kdo předmět
bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu nutných nákladů, které na
věc vynaložil (odst. 3).
32. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že úprava obsažená v §
131 obč. zák. má u neoprávněného držitele aplikační přednost před úpravou
stanovenou v § 458 odst. 2 obč. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1786/2009). Současně je v judikatuře
zastáván názor, že neoprávněnému držiteli sice může užíváním držené věci
vzniknout na úkor jejího vlastníka bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč.
zák., tím ale není popírána existence jiných ze zákona vyplývajících nároků
vlastníka věci vůči jejímu držiteli. V případě vzájemně si konkurujících nároků
je pak třeba vždy prověřit, do jaké míry účel norem, od nichž se jednotlivé
nároky odvíjejí, a principy spravedlnosti umožňují, aby bylo více požadavkům
vlastníka současně vyhověno (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2652/2019). Z judikatury Nejvyššího soudu se
rovněž podává závěr, že v pojmu „užitek“, obsaženém na různých místech
občanského zákoníku (zrušeného ke dni 1. 1. 2014), není věcného rozdílu (k tomu
srov. výše citovaný rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1786/2009).
33. V rozsudku ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 814/2017, Nejvyšší
soud konstatoval, že užitky ve smyslu § 458 odst. 2 obč. zák. „je v souladu s
klasickým civilistickým výkladem třeba rozumět hospodářské výtěžky, jež věci
tvořící předmět bezdůvodného obohacení vydávají ze své povahy a které by v
daném kontextu mohly být představovány zejména úplatami přijatými za přenechání
příslušných vozidel k užívání či požívání další osobě [viz např. Sommer, O.
Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. Praha: Všehrd,
1946 (reprint Praha: Wolters Kluwer, 2011). s. 186, Eliáš, K. In: Eliáš, K. a
kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. Praha: Linde.
2008, s. 526, Thöndel, A., Zuklínová, M. In: Dvořák, J., Švestka, J.,
Zuklínová, M. a kol. Občanské právo hmotné 1. Praha: Wolters Kluwer, 2013. s.
379, Melzer, F., Tégl, P. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník –
velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2014. s. 218–219]“. Uvedený závěr lze
mutatis mutandis aplikovat i na výklad pojmu užitek věci ve smyslu § 131 obč.
zák., a tedy na poměry projednávané věci.
34. S přihlédnutím ke shora popsaným závěrům lze dovodit, že pokud má
být výnos z větrné elektrárny (hospodářský výtěžek představovaný cenou prodané
elektřiny vyrobené větrnou elektrárnou) považován za její užitek, musí být
splněn předpoklad, že větrná elektrárna tyto hospodářské výtěžky (výnosy)
poskytuje ze své povahy. Tento předpoklad je přitom bezpochyby splněn, když
fundamentálním smyslem fungování větrné elektrárny je výroba elektrické energie
a její následný prodej.
35. Zbývá však posoudit otázku, zda se stále jedná o užitek věci, pokud
k příslušnému hospodářskému výtěžku (výnosu) nepostačuje pouze věc samotná,
nýbrž je k jeho dosažení zapotřebí splnění nějakého dalšího právního
předpokladu, bezprostředně nesouvisejícího se samotnou věcí (resp. s jejím
vlastnictvím).
36. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovozuje, že za užitek
věci může být považován i výtěžek získaný poskytnutím neoprávněně držené věci
do nájmu třetí osobě (nájemné), či jiné výtěžky získané prostřednictvím
smluvních ujednání s dalšími osobami [k tomu srov. například výše citovaný
rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1786/2009 a usnesení sp. zn. 28 Cdo 2652/2019, rozsudek
ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sb.
rozh. obč., či rozsudky ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 208/2013, a ze dne
22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3748/2014].
37. Z právě řečeného se tak podává, že pro posouzení otázky, zda se
jedná o užitek věci, není rozhodné, zda je k jeho dosažení zapotřebí splnění
nějakého dalšího předpokladu (smlouvy, či jiného právního jednání). Tím spíše
to musí platit i pro případ, kdy předpokladem výtěžku je krom samotné věci
zapotřebí určitého veřejnoprávního povolení (licence). Pro posouzení otázky,
zda se jedná o užitek věci, je tak určující zjištění, zda je příslušná věc
nezbytnou podmínkou (conditio sine qua non) příslušného hospodářského výtěžku a
zda tento výtěžek vydává ze své povahy. Jinak řečeno, pakliže by příslušné věci
nebylo, zda by bylo možné výtěžku přesto dosáhnout. Další právní předpoklady
bezprostředně nesouvisející s příslušnou věcí (jejím vlastnictvím) jsou z
hlediska kvalifikace nároku na vydání užitků ve smyslu § 131 obč. zák.
nerozhodné.
38. Nemůže obstát ani argumentace žalované, že výnos není užitkem
vlastnictví elektráren, nýbrž je sui generis užitkem veřejnoprávního povolení
(licence), když samotné vlastnictví věci k dosažení výnosu nepostačuje
(nezbytným předpokladem je též veřejnoprávní povolení). Veřejnoprávní povolení
(licence) není věcí a již jen z toho důvodu nemůže generovat žádné užitky.
Právní úprava práva vlastníka věci na vydání užitků, které věc přinesla po dobu
neoprávněné držby, se úzce váže výlučně k příslušné věci, jejíž držbu vlastník
(ač k ní byl z titulu svého vlastnického práva oprávněn) nemohl v důsledku
neoprávněné držby vykonávat. Jak ostatně Nejvyšší soud konstatoval v rozsudku
ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, uveřejněným pod číslem 104/2018
Sb. rozh. obč., nezbytným předpokladem (vyplývajícím ex lege) vzniku nároku
provozovatele výrobny elektrické energie na výkupní ceny (nejde-li o tzv.
ostrovní systém) je mimo jiné uzavření smlouvy s provozovatelem distribuční
soustavy. Tento závěr pak logicky nemůže implikovat, že případné výnosy
provozovatele (neoprávněného držitele elektrárny) získané na základě takto
uzavřené smlouvy představují současně užitky smlouvy, jak by se ad absurdum
podávalo z argumentace žalované v projednávané věci.
39. Na uvedených závěrech ničeho nemění ani skutečnost, že část výnosů
žalované je představována státní podporou (zelený bonus, výkupní cena a podpora
za decentrální výrobu). Z pohledu práva žalobkyně totiž i tato složka výnosu
představuje užitek věci, tedy to, co bylo poskytnuto z povahy elektráren, neboť
se jedná o podporu poskytovanou za výrobu elektřiny větrnou elektrárnou jako
jedním z podporovaných způsobů výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Ani
tuto podporu, nebýt neoprávněné držby elektráren ve vlastnictví žalobkyně
(insolvenčního dlužníka), by žalovaná nikdy nemohla získat.
40. Jelikož odvolací soud posoudil příslušný výnos jako užitek věci, je
v tomto ohledu jeho právní posouzení správné. Pro úplnost lze dodat, že v
projednávané věci byl žalobcem uplatněn po žalované jako neoprávněné držitelce
pouze nárok na vydání užitku věci, a tedy nešlo o uplatnění více nároků, u
nichž by bylo v souladu s výše citovanými judikaturními závěry nutné zabývat se
jejich konkurencí, tj. tím, zda vedle sebe mohou obstát.
41. Z výše uvedeného pak vyplývá, že pro posouzení otázky, zda je výnos
z větrné elektrárny, k jehož dosažení je zapotřebí veřejnoprávní licence,
užitkem, není relevantní ani zjištění, zda vlastník věci (elektráren), který
příslušným veřejnoprávním povolením (licencí) nedisponoval, jí vůbec disponovat
mohl a (nebo) subjektivně chtěl. Je-li užitkem hospodářský výtěžek elektráren,
který elektrárny skutečně vydaly ze své povahy neoprávněnému držiteli, pak již
nemůže být rozhodné, jakým způsobem hodlal s elektrárnami nakládat jejich
vlastník, pokud by k neoprávněné držbě nedošlo. Jestliže tedy odvolací soud
nepovažoval tyto skutečnosti (které chtěla žalovaná v řízení prokazovat) za
rozhodné pro právní posouzení otázky, zda byl výnos elektráren užitkem získaným
žalovanou, nepochybil a ani v tomto ohledu jeho právnímu posouzení nelze ničeho
vytknout.
42. Lze tedy uzavřít, že výnos (hospodářský výtěžek) představovaný cenou
prodané elektřiny vyrobené větrnou elektrárnou (včetně případné státní podpory
výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů) a získaný jejím neoprávněným držitelem
je užitkem, který je podle § 131 obč. zák. neoprávněný držitel povinen vydat
vlastníku větrné elektrárny bez ohledu na to, že vlastník nedisponoval
(disponovat nemohl či nechtěl) licencí k výrobě elektřiny.
43. V uvedené části proto dovolací soud dovolání žalované neshledal
důvodným.
K otázce čtvrté
44. S odkazem na shora citovanou rozhodovací praxi týkající se otázky
rozporu výkonu práva s dobrými mravy (srov. zejména výše citovaný rozsudek sp.
zn. 28 Cdo 18/2014) dovolací soud konstatuje, že odvolací soud se od této
ustálené rozhodovací praxe odchýlil, pokud považoval obranu žalované
spočívající v uplatnění nákladů, které nezbytně vynaložila na provoz a údržbu
elektráren v období po 4. 7. 2012, za rozpornou s dobrými mravy s poukazem na
skutečnost, že neoprávněná držba žalované byla v tomto období již naprosto
zřejmá a mala fide žalované se stala intenzivnější tím více, že na doručené
vyrozumění insolvenčního správce dlužníka z 2. 7. 2012 o soupisu elektráren do
majetkové podstaty dlužníka žalovaná nijak nereagovala a jejich dalším
neoprávněným provozem vzniklý protiprávní stav nadále prodlužovala, neboť tyto
úvahy odvolacího soudu jsou zjevně nepřiměřené.
45. Právní úprava v občanském zákoníku (účinném do 31. 12. 2013)
rozlišuje mezi držitelem oprávněným (§ 130) a držitelem neoprávněným (§ 131).
Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je přitom skutečnost, zda se držitel považuje za
oprávněného či neoprávněného, odvislá od toho, zda byl se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří. Ustanovení § 131
obč. zák. pak upravuje práva a povinnosti neoprávněného držitele (tj. toho,
který nebyl v dobré víře) bez ohledu na případnou intenzitu jeho zlé víry.
Právem neoprávněného držitele podle § 131 o. z. je přitom právo na odpočet
nezbytných nákladů, které vynaložil na údržbu a provoz věci. Zákonodárce tedy
považuje za spravedlivé, aby si neoprávněný držitel mohl odpočítat vše, co by
při takovém obvyklém nakládání (hospodaření) s věcí musel vynaložit i její
vlastník. Kvalifikace držby jako neoprávněné či – podle obecného zákoníku
občanského z roku 1811 i nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. „nepoctivé“
– ještě neznamená morální odsudek držitele, který by měl být sankcionován
soukromým právem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn.
22 Cdo 4694/2016).
46. V poměrech projednávané věci samotná skutečnost, že žalovaná byla
informována o soupisu elektráren do majetkové podstaty, ničeho nezměnila na již
existujícím stavu, že nebyla v dobé víře ohledně práva k jejich užívání. Sama
tato skutečnost přesvědčivě nedokládá rozpor žalovanou uplatněného práva s
dobrými mravy, zvlášť v situaci, kdy podle zjištění soudů obou stupňů
bezprostředně poté probíhalo řízení, v němž se žalovaná domáhala vyloučení
elektráren z majetkové podstaty insolvenčního dlužníka s tvrzením, že je stále
jejich vlastníkem, a v řízení nebylo zjištěno, že by z její strany šlo pouze o
spekulativní jednání. Nejde tedy o případ obdobný tomu, jaký byl posuzován v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4050/2018, na
které odvolací soud odkazoval, v němž soud odepřel ochranu právu na vydání
bezdůvodného obohacení za užívání pozemků žalobkyni, která nabyla pozemky ze
spekulativních důvodů (za účelem inkasování částek odpovídajících bezdůvodnému
obohacení vznikajícímu vlastníku na nich umístěné stavby) a pod rouškou zájmu o
zachování stavby z hlediska jejího strategického významu a účelu prodlužovala
správní řízení o jejím odstranění tak, aby docházelo ke vzniku dalšího
bezdůvodného obohacení.
47. Právní posouzení otázky rozporu výkonu práva žalované odvolacím
soudem je proto nesprávné a v této části shledal Nejvyšší soud dovolání
žalované důvodným. Tato nesprávnost právního posouzení se však týká pouze části
obrany žalované uplatněné v řízení. Žalovaná v řízení uplatnila proti nároku
žalobce obranu spočívající ve vynaložení nákladů na údržbu a provoz elektráren
za žalované období v celkové výši 14 013 413,63 Kč (po odečtení částky 78
402,75 Kč, která již byla pravomocně zohledněna v prvním rozsudku soudu prvního
stupně, byly žalovanou uplatňovány náklady ve výši 13 935 010,88 Kč). Soudy
obou stupňů nepovažovaly za důvodné vynaložení nákladů na pojištění ve výši 2
247 738,93 Kč z důvodu neplatnosti pojistných smluv. Za prokázané měly
vynaložení nezbytných nákladů v celkové výši 4 534 600,86 Kč (náklady na
služby, opravy a náhradní díly ve výši 2 823 592,95 Kč, náklady na připojení ve
výši 158 214,10 Kč a provozní náklady ve výši 1 552 793,81 Kč), z nich pak
zohlednily obranu žalované v období do 4. 7. 2012 odpočtem částky 2 912 623,77
Kč a pouze ve zbylém rozsahu představovaném částkou 1 621 977,09 Kč nevyhověly
požadavku žalované na odečet nákladů jí vynaložených na provoz a údržbu
elektráren v období od 5. 7. 2012 do 31. 12. 2013 pro rozpor s dobrými mravy.
48. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné,
Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou, která má za následek neurčitost
vymezení „rozsahu a obsahu“ povinnosti žalované, je zatížen rozsudek soudu
prvního stupně (a též napadené rozhodnutí odvolacího soudu jej potvrzující) v
té části výroku I, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci „úrok z
prodlení v zákonné výši z částky 11 193 439,16 Kč od 9. 2. 2013 do zaplacení a
z částky 6 594 846,48 Kč od 17. 10. 2014 do zaplacení“. Takto vymezená výše
úroku z prodlení je v rozporu se závěry přijatými Nejvyšším soudem ve
stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 19. 4. 2006, sp. zn.
Cpjn 202/2005, uveřejněného pod číslem 39/2006 Sb. rozh. obč., podle kterých
„úroky z prodlení splatné za dobu do vyhlášení (vydání) rozhodnutí soud přizná
ve výroku svého rozhodnutí tak, že buď jejich výši přesně vyčíslí, nebo že
uvede jejich výši (sazbu) v procentech a dobu, za kterou musí být v této výši
zaplaceny. Úroky z prodlení určované podle ustanovení § 1 nařízení vlády č.
142/1994 Sb. ve znění čl. I nařízení vlády č. 163/2005 Sb., které se stanou
splatnými teprve v budoucnu, soud přizná ve výroku svého rozhodnutí tak, že
počínaje dnem následujícím po vyhlášení (vydání) rozhodnutí až do zaplacení
uloží jejich zaplacení ve výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním
pololetí trvání prodlení v procentech součtu čísla 7 a repo sazby (limitní
sazby pro dvoutýdenní repo operace) vyhlášené ve Věstníku České národní banky
ve výši platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí“. Ze
slovního spojení „v zákonné výši“ použitého v předmětném výroku rozsudku soudu
prvního stupně není zřejmé, o jakou konkrétní výši (sazbu) úroků z prodlení se
jedná. V tomto rozsahu jde (posuzováno z hlediska případné vykonatelnosti) o
výrok neurčitý (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2018, sp.
zn. 29 Cdo 4180/2016, či obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2012,
sp. zn. 26 Cdo 1726/2011).
49. Jelikož potvrzující (první) výrok rozsudku odvolacího soudu v
rozsahu, v jakém jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1
621 977,09 Kč (tj. v rozsahu, v jakém nebylo pro rozpor s dobrými mravy
přihlédnuto k obraně žalované) spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a
v rozsahu, v jakém jím byla uložena žalované povinnost zaplatit žalobci úroky z
prodlení, jde o výrok neurčitý zakládající vadu řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu zrušil v této části
a též v závislých výrocích o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní
poplatek. Zrušil též výrok II usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8.
2020, č. j. 48 Cm 46/2013-889, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení
nesených státem, který byl též závislým na zrušeném rozhodnutí odvolacího soudu
(§ 243e odst. 1, odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil v
příslušném rozsahu též rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
50. Ve zbylém rozsahu (co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku
23 496 108,18 Kč) bylo dovolání žalované zamítnuto, neboť ohledně existence
nároku žalobce na vydání užitků z elektráren v této výši je rozhodnutí
odvolacího soudu správné [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
51. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1 část první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
52. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 6. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu