23 Cdo 2867/2022-502
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyně Hyundai Transys Czech s. r. o., se sídlem v Nošovicích, Hyundai 700/3, identifikační číslo osoby 27786161, zastoupené Mgr. Ondřejem Tejnským, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované SOMEO S. A., se sídlem v Strzelce Opolskie, Gogolińska 10, Polská republika, číslo v národním soudním rejstříku 0000369466, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o 85 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 113 C 43/2017, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2022, č. j. 15 Co 204/2019-405, takto:
Dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2022, č. j. 15 Co 204/2019-405, se odmítá.
Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 19. 4. 2021, č. j. 113 C 43/2017-365, zamítl námitku žalované, že věc má být projednána v řízení před rozhodci. Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Žalovaná usnesení odvolacího soudu napadla včasným dovoláním. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené usnesení závisí na řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, potažmo na právních otázkách, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na internetových stránkách https://www.nsoud.cz).
Žalovanou vznesená otázka, zda soud může své rozhodnutí o použitelnosti rozhodčí doložky ve vztahu k důvodnosti námitky dle § 106 o. s. ř. založit na vymezení skutku žalobcem, spočívá na předpokladu, že odvolací soud při posuzování námitky vycházel (jen) ze skutkového stavu vylíčeného žalobkyní. Odvolací soud však tvrzení žalobkyně považoval za určující toliko z hlediska vymezení předmětu řízení, nikoli pro závěry o skutkovém stavu, přičemž ve vztahu k námitce žalované, že věc má být projednána v rozhodčím řízení, zohlednil obsah listin, jichž se žalovaná dovolávala.
Její námitku shledal nedůvodnou v návaznosti na svůj názor, že rozhodčí doložka obsažená v čl. 19 Agreement on the Supply of Toolings and Checkers nedopadá na spor, jehož předmětem je nárok uplatněný v posuzované věci žalobkyní. Na skutkovém stavu vylíčeném žalobkyní odvolací soud napadené rozhodnutí nevystavěl a žalovanou formulovaná otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda je soud povinen nařídit jednání k provedení důkazů ke zjištění existence a použitelnosti rozhodčí doložky a zjištění jejího obsahu za účelem následného vyhodnocení důvodnosti vznesené námitky nedostatku pravomoci obecných soudů, jestliže je napadána platnost a použitelnost rozhodčí doložky i platné „uzavření dokumentu“ doložku obsahujícího, a současně mezi stranami panuje spor, který „dokument“ je základem tvrzeného nároku žalobce. Jejím prostřednictvím žalovaná nepředkládá takovou otázku procesního práva, kterou by odvolací soud řešil, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou.
Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1506/2021, ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4914/2015, ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 29. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014). Nadto žalovaná přehlíží, že odvolací soud se obsahem listin zabýval pouze z hlediska právního posouzení, zda se na spor o žalobkyní uplatněném nároku vztahuje rozhodčí doložka, jíž se žalovaná dovolávala.
V návaznosti na negativní závěr v tomto směru neřešil (neměl důvod řešit) sporná skutková tvrzení účastnic, k jejichž prověření by bylo třeba provést dokazování. Obdobně přípustnost dovolání nezakládá namítaná překvapivost napadeného rozhodnutí, neboť i tato představuje námitku vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem. Navíc podle ustálené judikatury dovolacího soudu, která není v rozporu se závěry Ústavního soudu, jichž se dovolávala žalovaná, vyjádřenými v nálezech ze dne 11.
12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 257/98, ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, a ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3085/15 (jež jsou veřejnosti dostupná na https://nalus.usoud.cz ), za překvapivé je považováno takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a násl., pod pořadovým č. 83, či v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 8526). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn.
28 Cdo 5378/2007, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 6380). V daném případě žalobkyně již v podání ze dne 31. 7. 2018, které bylo žalované doručeno dne 6. 8. 2018, namítala, že i kdyby byl Agreement on the Supply of Toolings and Checkers platně uzavřenou smlouvou, včetně rozhodčí doložky, tato rozhodčí doložka by se na předmět tohoto soudního sporu nevztahovala. Tuto argumentaci zopakovala i ve vyjádření k odvolání ze dne 12. 8. 2021, které bylo žalované doručeno 2. 9. 2021. Žalovaná tedy musela předpokládat, že v rámci posouzení důvodnosti jí vznesené námitky se odvolací soud bude muset, shledá-li závěr soudu prvního stupně o neplatnosti rozhodčí doložky pro neurčitost ujednání o počtu rozhodců nesprávným, zabývat též tím, zda se rozhodčí doložka na spor, jehož předmětem je nárok uplatněný v posuzované věci žalobkyní, vztahuje či nikoli.
Spatřuje-li žalovaná s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17, ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2622/16, a ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2932/18, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 314/2019, přípustnost dovolání v souvislosti s jí namítanými vadami řízení v tom, že se měl odvolací soud dopustit procesního pochybení natolik zásadního, že je v něm třeba spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, v důsledku čehož může taková vada řízení obstát jako samostatný a relevantní dovolací důvod, nelze jí přisvědčit, neboť odvolací soud se zásadního procesního pochybení, jak je ze shora uvedeného zřejmé, nedopustil.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu