USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Slovenský syndikát novinárov, se sídlem v Bratislavě, Župné námestie 7, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 00178501, zastoupeného JUDr. Patrikem Petríkem, advokátem se sídlem v Praze, Hradecká 2526/3, proti žalovanému Syndikát novinářů České republiky, z. s., se sídlem v Praze, Senovážné náměstí 978/23, identifikační číslo osoby 00408123, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze, Na Slupi 134/15, o zaplacení částky 109.633.569 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 64/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 39 Co 88/2023-287, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 107.060,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.
blíže specifikovaným (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že je považuje za nepřípustné a navrhuje, aby bylo odmítnuto. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle o.
s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné.
Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku postavení žalobce a žalovaného jakožto společně a nerozdílně oprávněných věřitelů ve vztahu k nárokům vyplývajícím z v roce 1967 mezi jejich právním předchůdcem a Československým státem uzavřené smlouvy a otázku jejich postavení jakožto právních nástupců Československého svazu novinářů. Dovolatel je toho názoru, že účastníci jsou univerzálními právními nástupci jejich společného právního předchůdce, Československého svazu novinářů. Uvádí, že z právních aktů, jimiž byla činnost předchůdce ukončena, jednoznačně vyplývá vůle zanikajících subjektů ustanovit žalobce a žalovaného za své univerzální právní nástupce.
Tato argumentace však přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatel totiž přehlíží, že ze skutkových zjištění v řešené věci vyplývá, že k ukončení činnosti Československého svazu novinářů došlo jeho zánikem, a to rozhodnutím přijatým na mimořádném sjezdu ČSSN dne 6. 1. 1990. Dle soudu prvního stupně byla zároveň projevena vůle k vypořádání veškerého společného majetku v rámci tohoto ukončení činnosti s tím, že ani jeden z účastníků tohoto řízení se nestal univerzálním majetkovým nástupcem Českovenského svazu novinářů.
Rovněž odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu konstatoval, že část práv a povinností přešla na žalobce, část na žalovaného, a o univerzální právní nástupnictví na straně účastníků nejde. Argumentace dovolatele je tak založena na jeho vlastních skutkových závěrech, k
nimž však soudy nedospěly a na kterých právní posouzení věci nezaložily, a na zpochybnění právního posouzení věci, resp. na vlastním právním posouzení, vycházejícím z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. V dovolání formulovaná otázka, vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, však přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že skutkové závěry odvolacího soudu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018). Dovolání je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu (posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají); dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Dovolací soud rovněž poukazuje na to, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2855/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3011/2021, a ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1364/2022). Případným dovolací soud neshledal odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1360/97, když v uvedeném rozhodnutí se dovolací soud zabýval otázkou skutkově i právně zcela odlišnou, týkající se právního nástupnictví organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb., o organisaci tělesné výchovy. Přípustným dovolání nečiní ani námitka, že jelikož způsob zániku Československého svazu novinářů nebyl v zákoně výslovně upraven, bylo třeba tuto mezeru vyplnit za pomoci analogie a vyjít pak z toho, že předmětné právo bylo stranami nabyto do jejich spoluvlastnictví a obě strany jsou z něj oprávněny společně a nerozdílně. Dovolatel v této souvislosti odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 945/2005. Odvolací soud se však nikterak neodchýlil od dovolatelem odkazovaného rozhodnutí ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 945/2005, v němž se dovolací soud zabýval situací odlišnou. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud ve vztahu k závěru odvolacího soudu, podle něhož bylo třeba analogie s ustanovením § 129 odst. 1 věty druhé obch. zák. použít, i pokud jde o případnou změnu programu svolané schůze, uvedl, že pakliže vnitřní předpis žalobce v tam řešené věci daný případ neupravoval, je vyloučeno, aby soud nenalezl odpověď na jeho řešení. Cestou k tomu pak v dané věci byla právě aplikace analogie, k čemuž se ustanovení § 129 odst. 1 věty první obch. zák. nabízí. V nyní projednávané věci odvolací soud konstatoval, že žalobce požaduje po žalovaném regresní plnění; v řízení však nebylo zjištěno, že by ve vztahu k nároku na náhradu škody vůči státu byli účastníci oprávněni společně a nerozdílně. Aktivní solidarita účastníků ve vztahu k státu ze zákona nevznikla a nebyla ani sjednána. Přípustnost dovolání nezakládá ani polemika dovolatele se závěrem odvolacího soudu o tom, že v řízení nebylo zjištěno, že účastníci jsou oprávněni ve vztahu k předmětnému nároku společně a nerozdílně; uvedený nesouhlas dovolatele sám o sobě není důvodem pro použití analogie, jak se dovolatel domnívá. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014, vysvětlil, že prvním předpokladem použití analogie je existence mezery v právu a dalším předpokladem použití analogie je existence právní normy upravující obdobnou skutkovou podstatu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 566/2020). Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se blíže nezabýval právním posouzení věci z hlediska zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, s tím, že dle jeho názoru do právního postavení Československého svazu novinářů vstoupily obě strany sporu, jde též o pouhou polemiku s právním posouzením odvolacího soudu. V této souvislosti dovolací soud poukazuje na to, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). Konečně jestliže dovolatel odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4713/2007, týkající se postavení solidárních věřitelů, přehlíží, že v nyní projednávané věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že nebylo zjištěno, že by ve vztahu k nároku na náhradu škody vůči státu byli účastníci oprávněni společně a nerozdílně. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu