USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Statutární město České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 1/1, identifikační číslo osoby 00244732, zastoupené JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Na Pankráci 1683/127, proti žalovanému Z. R., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584, o zaplacení částky 212.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 72 C 13/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2021, č. j. 15 Co 100/2020-403, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.470,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.
212.500 Kč od 28. 4. 2015 do zaplacení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, č. j. 15 Co 100/2020-403, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (II. a III. výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolacímu soudu předkládá k posouzení otázku aplikace pravidel odškodnění dle § 849 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a § 108 zák. č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „ZVZ“).
Dovolatel zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, že v projednávané věci nebyla prokázána jednoznačná existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti ze strany žalobce a vznikem škody, když se na této škodě nedostatkem dobré víry podílel i žalovaný. Dále dovolatel napadá závěr odvolacího soudu, že na vzniku škody se podílel i sám žalovaný, neboť v takovém případě měl odvolací soud dle § 441 obč. zák. stanovit poměr jednotlivých příčin a v tomto poměru vzniklou škodu krátit. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že navrhuje, aby jej dovolací soud jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o.
s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.
s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Namítá-li dovolatel, že právní posouzení učiněné odvolacím soudem není správné, jestliže odvolací soud nepřiznal náhradu škody dle § 108 ZVZ, nejde o námitku, která by mohla zakládat přípustnost dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2219/2015, uveřejněné pod číslem 97/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud správně poukázal na podmínky odškodnění dle § 108 ZVZ, které je dáno pro případy, kdy si zadavatel vyhradí právo zrušit soutěž o návrh kdykoliv do doby rozhodnutí poroty o nejvhodnějším návrhu. Ty ve věci zde projednávané dány nebyly, neboť bylo zjištěno, že ke zrušení soutěže došlo rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 5. 6. 2013, resp. jeho předsedy ze dne 5. 12. 2014. Předestřel-li tak dovolatel k řešení otázku možnosti odškodnění účastníků soutěže v projednávané věci, nejde o otázku, která by mohla otevřít přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť (záporná) odpověď na tuto otázku bezprostředně plyne ze znění § 108 ZVZ. Ve své ustálené rozhodovací praxi se dovolací soud k posouzení náhrady škody způsobené nezákonným postupem zadavatele při zadávání veřejných zakázek vyjádřil v tom smyslu, že pokud se uchazeč o veřejnou zakázku domáhá náhrady škody, která mu vznikla porušením právní povinnosti zadavatele veřejné soutěže stanovené ZVZ, je takto uplatněný nárok třeba posuzovat podle obecných ustanovení o náhradě škody obsažených v občanském zákoníku, tj. zejména § 415 a § 420 odst. 1 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 492/2018). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1409/2015, uveřejněném pod číslem 124/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále dovolací soud uvedl a blíže odůvodnil závěr, dle kterého jestliže uchazeč podal do veřejné soutěže nabídku, jež splnila předpoklady zadávacího řízení a byla úplná, a poté bylo zadávací řízení předčasně zrušeno v důsledku pochybení zadavatele při zpracování zadávací dokumentace, staly se náklady uchazeče vynaložené na účast ve veřejné soutěži zbytečně vynaloženými a představují tak jeho skutečnou škodu. Dovolatel zpochybňuje správnost závěrů odvolacího soudu v tom směru, že odvolací soud nesprávně posoudil existenci dobré víry na straně žalovaného jako jeden z předpokladů odpovědnosti žalobce. Tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají, neboť postup odvolacího soudu odpovídá závěrům vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5233/2014, ve kterém dovolací soud blíže odůvodnil závěr, že ke vzniku odpovědnosti za škodu vzniklou ukončením jednání o uzavření smlouvy podle § 415 a § 420 obč. zák. je nezbytným předpokladem dobrá víra jedné ze stran kontraktačního procesu, že předpokládaná smlouva bude uzavřena, a zároveň, že druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod. Zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, upravuje sice přímo postup vedoucí k uzavření realizační smlouvy mezi zadavatelem a vybraným uchazečem na základě předložené nabídky a zároveň i jejich kontraktační povinnost, to však není důvodem k vyloučení uvedených zásad při řešení předpokladů nároku na náhradu škody způsobené vybranému uchazeči ukončením zadávacího řízení. Nemůže-li uchazeč v dobré víře očekávat uzavření smlouvy při vědomí, že jeho nabídka nesplňuje předpoklady zadávacího řízení, není v takovém případě jeho dobrá víra založena pouhým pochybením zadavatele, který jej ze zadávacího řízení včas nevyřadil. Z výše citovaných závěrů, od kterých dovolací soud nemá důvod se odchylovat ani v poměrech věci zde vedené, plyne, že odvolací soud věc posuzoval správně, jestliže obranu žalovaného neshledal důvodnou, neboť žalovaný nebyl v dobré víře o tom, že by jím podaný soutěžní návrh splňoval podmínky soutěže. Za situace, kdy ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů plyne, že nabídka žalovaného nesplňovala předpoklady zadávacího řízení, nejsou s ohledem na závěry shora odkazované dány podmínky pro to, aby se účastník domáhal marně vynaložených nákladů na účast v zadávacím řízení. Ze stejného důvodu není na místě ani úvaha dovolatele o aplikaci § 849 odst. 2 obč. zák., neboť povinnost odškodnění je uložena vyhlašovateli soutěže jen ve vztahu k těm soutěžícím, kteří již před odvoláním soutěže její podmínky převážně nebo zčásti splnili. K tomu dovolací soud připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K námitkám dovolatele, jež se týkají splnění podmínek soutěže a zpochybňují správnost závěrů odvolacího soudu o tom, že žalovaný vědomě maximální cenu podhodnotil, aby splnil podmínky soutěže, dovolací soud uvádí, že námitkami dovolatele do skutkových zjištění odvolacího soudu se dovolací soud nezabýval, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů totiž v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka v souvislosti s odkazem na nesprávnou aplikaci § 441 obč. zák., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na posouzení spoluzavinění poškozeného, nýbrž již v závěru o absenci předpokladů vzniku povinnosti žalobce hradit žalovanému tvrzenou škodu. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Obdobně přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, kterou dovolatel zpochybňuje, že by byl v prodlení s plněním vůči žalobci s tím, že „nebylo prokázáno, že by soutěžní návrh, který v rámci uvedeného vztahu plnil žalobci žalovaný, žalobce žalovanému vrátil. Naopak bylo prokázáno, že jej držel a využíval“. Soudy nižších stupňů posuzovaly nárok žalobce, který se domáhal vydání bezdůvodného obohacení po žalovaném, které mu poskytl z titulu ceny v architektonické soutěži. Z obsahu spisu se nepodává, že by v předchozím řízení žalovaný vůči tomuto bezdůvodnému obohacení uplatňoval práva plynoucí ze vzájemného plnění. Pokud pak dovolatel až nyní v dovolacím řízení namítá, že dalším důvodem pro zamítnutí žaloby je existence dalšího vzájemného plnění, jde o nepřípustné uplatnění nové skutečnosti, ke které nelze v dovolacím řízení přihlížet (srov. ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. a k tomu dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1775/2017, ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2750/2017, a ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3000/2017). Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatele, kterými zpochybňuje správnost odkazu soudu prvního stupně na § 1970 zák. č. 89/212 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Soudy nižších stupňů určily správně výši úrokové sazby ve výši 8,05 % ode dne prodlení dlužníka, tj. 28. 4. 2015, která odpovídá § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pro použití této právní úpravy není určující právní úprava rozhodná v době vzniku závazku, nýbrž den, kdy se dlužník dostal do prodlení (srov. § 19 cit. nařízení, ale též § 3028 o. z. či závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1322/2017, či způsob určení příslušenství pohledávky v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1898/2018). Dovolání v části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu