23 Cdo 3317/2023-465
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobkyně H. H., zastoupené Mgr. Michalem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 4, K Dolům 1924/42, proti žalované Eco-construct s.r.o., se sídlem v Praze 3, Roháčova 145/14, identifikační číslo osoby 29413630, zastoupené JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 99 704 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 9/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 69 Co 189/2022-401, 69 Co 48/2023, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 69 Co 189/2022-401, 69 Co 48/2023, ve výrocích I a III, a v té části výroku II, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 7. 2022, č. j. 8 C 9/2021-342, v zamítavém výroku pod bodem II, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se v řízení po žalované domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jakožto nároku na vrácení jedné z dílčích plateb, které uhradila žalované (celkem ve výši 1 657 500 Kč) na základě jejích výzev, za dílo prováděné žalovanou podle smlouvy o dílo ze dne 4. 12. 2017, v níž byla sjednána cena díla částkou 1 989 097,50 Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná předložila doklady a vykonala práce odpovídající uhrazeným platbám pouze v rozsahu 800 000 Kč. Žalovaná dílo následně nedokončila a bezdůvodně se tak na úkor žalobkyně obohatila o částku 857 500 Kč (z ní žalobkyně požadovala jen uvedenou část).
2. Žalovaná tvrdila, že dílo prováděla prostřednictvím K + K Stavitelství s.r.o., identifikační číslo osoby 27592260 (dále jen „subdodavatelka“), se kterou se následně žalobkyně dohodla na dokončení díla. Tímto jednáním bylo žalované od září 2018 znemožněno dokončení díla a její závazek dokončit dílo tím zanikl. K okamžiku zániku závazku žalované hodnota jí realizovaného plnění představovala nejméně hodnotu částky uhrazené žalobkyní. Žalovaná v řízení rovněž uplatnila nejprve kompenzační námitku a poté vzájemný návrh na zaplacení částky 99 704 Kč za provedené projekční práce a inženýrskou činnost, které nebyly dohodnuty jako součást díla.
3. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 13. 7. 2022, č. j. 8 C 9/2021-342, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 139 381 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 60 619 Kč se zákonným úrokem z prodlení zamítl (výrok pod bodem II), zamítl vzájemný návrh, aby soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované částku 39 085 Kč (výrok pod bodem III) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení o žalobě částku 78 760 Kč (výrok pod bodem IV) a o vzájemném návrhu částku 47 190 Kč (výrok pod bodem V). Rozsudkem ze dne 9. 1. 2023, č. j. 8 C 9/2021-384, Obvodní soud pro Prahu 3 doplnil předchozí rozsudek o výrok pod bodem VI, kterým zamítl vzájemný návrh i co do požadavku žalované na zaplacení částky 60 619 Kč, a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení spojených s vyhlášením doplňujícího rozsudku (rozsudek a doplňující rozsudek dále společně jen jako „rozsudek soudu prvního stupně“).
4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového stavu, podle kterého žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 4. 12. 2017 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení přístavby a garáže k rodinnému domu žalobkyně v Přistoupimi za cenu 1 989 097,50 Kč včetně daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). Dílo bylo realizováno prostřednictvím subdodavatelky, se kterou uzavřela žalovaná smlouvu o dílo s totožným předmětem díla, k níž dne 29. 9. 2018 uzavřely tyto strany dodatek č. 2 (dále jen „dodatek č. 2“), v jehož rámci se dohodly na ukončení smlouvy o dílo a na předání a převzetí stavby (nedokončeného díla) subdodavatelce.
Přílohami dodatku č. 2 byly předávací protokol a rekapitulace stavby. Této události předcházely rozpory žalobkyně a žalované ohledně financování díla, žalobkyně poté začala posílat peníze přímo subdodavatelce, se kterou též začala jednat. Žalobkyně uhradila žalované v průběhu provádění díla postupně celkem 1 657 500 Kč na základě faktur vystavených žalovanou. Kromě faktury ve výši 100 000 Kč za kanalizační přípojku se nepodařilo zjistit, za co konkrétně byly faktury vystaveny. Žalovaná a subdodavatelka si (v dodatku č. 2) stanovily částku, která byla na díle ke dni 29.
9. 2018 prostavěna (1 423 595 Kč bez DPH). Mezi žalobkyní a žalovanou žádná obdobná dohoda uzavřena nebyla. Faktický stav nedokončeného díla ke dni 29. 9. 2018 se žalované nepodařilo prokázat; rekapitulace stavby ze dne 29. 9. 2018 (příloha dodatku č. 2 obsahující údaj o „prostavěnosti k 29. 9. 2018“ ve výši 1 423 595 Kč) v žádném případě neodrážela skutečnou tzv. prostavěnost položek. V rekapitulaci stavby ze dne 29. 9. 2018 bylo totiž mimo jiné uvedeno, že položky garáže dle rozpočtu byly k uvedenému datu hotovy, avšak ze stavebního deníku vyplývá, že se na garáži pracovalo ještě v následujících měsících.
Skutečnost, že garáž nebyla hotová, potvrdil i svědek J. K., který sice tento rozpor vysvětlil tím, že na garáži byly prováděny vícepráce, které v rekapitulaci stavby chybí, avšak v předávacím protokolu (další příloha dodatku č. 2) bylo výslovně uvedeno, že méněpráce a vícepráce objednané žalobkyní budou dopočteny. Žalobkyně ani žalovaná se nepokusily jejich vzájemný smluvní vztah formálně ukončit. Nikdy nedošlo ani k částečnému převzetí díla žalobkyní od žalované. Ohledně vzájemného návrhu vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalovaná nechala pro žalobkyni s jejím vědomím, avšak bez uzavření smlouvy, zpracovat projektovou dokumentaci, zajistila provádění inženýrských sítí a zaplatila za ni správní poplatky.
Za projektovou dokumentaci a inženýrskou činnost uhradila žalovaná 53 119 Kč včetně DPH a na správních poplatcích 7 500 Kč. Nebylo prokázáno, že by některé z uvedených položek byly zahrnuty v ceně díla jako jeho součást.
5. Po právní stránce soud prvního stupně dovodil uzavření smlouvy o dílo mezi žalobkyní a žalovanou podle § 2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalobkyně tím, že v provádění díla sama ze své iniciativy pokračovala se subdodavatelkou, znemožnila žalované dílo dokončit a závazek žalované tak dle § 2006 odst. 1 o. z. zanikl. Žalovaná však neprokázala, že ke dni zániku jejího závazku dokončila část díla odpovídající částce přesahující žalobkyní zaplacených 1 467 500 Kč, a žalobkyně tak mohla požadovat vrácení částky 200 000 Kč. Vzájemný návrh žalované soud prvního stupně zamítl pro promlčení, avšak z hlediska procesní obrany shledal kompenzační námitku žalované co do částky 60 619 Kč důvodnou.
6. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 139 381 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II, III a VI potvrdil (výrok II) a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává (výrok III).
7. Odvolací soud odkázal na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a uzavřel, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a učinil na jejich základě v zásadě odpovídající skutkové závěry. Odvolací soud pouze zopakoval důkaz dodatkem č. 2, ze kterého (na rozdíl od soudu prvního stupně) zjistil, že ke dni 29. 9. 2018 předala žalovaná subdodavatelce rozestavěné dílo s „prostavěností“ 1 423 595 Kč bez DPH. Po právní stránce se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně zmařila provedení díla a dovodil povinnost žalobkyně podle § 2613 o. z. zaplatit žalované cenu díla po odečtení toho, co žalovaná neprovedením zbytku díla ušetřila. Jelikož v řízení bylo prokázáno, že ke dni zániku závazku žalované dokončit dílo byla dokončena část sjednaného díla odpovídající částce 1 423 595 Kč bez DPH, žalovaná byla povinna odvést z prostavěné stavby i částku 298 954,95 Kč představující DPH (tj. celkem 1 722 549,95 Kč) a žalobkyně zaplatila žalované částku jen 1 657 500 Kč, měl za nedůvodný požadavek žalobkyně na vrácení částky 200 000 Kč. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení vzájemného návrhu a nedůvodnosti části nároku uplatněného žalovanou. Při nedůvodnosti žaloby pak nezohledňoval ani procesní obranu žalované (námitku započtení).
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I, části výroku II, kterou byl potvrzen výrok pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně, a
proti výroku III podala žalobkyně včasné dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá nesprávné právním posouzení věci odvolacím soudem a navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalobkyně má dovolání za přípustné pro řešení těchto procesních otázek: 1) „Nakolik lze prokazovat skutečnost pouze jedním nepřímým důkazem bez zohlednění důkazů dalších?“ 2) „Je v souladu s procesními zásadami zakotvenými v ustanoveních § 132 a 157 o. s. ř. postavit rozhodnutí odvolacího soudu na jednom důkazu bez vysvětlení a rozboru, z jakého důvodu odvolací soud nepřihlédl ke zbylým důkazům, znevěrohodňujícím jím upřednostněný důkaz?“ 3) „Je porušením práva na spravedlivý proces postavit rozhodnutí odvolacího soudu na jednom důkazu bez vysvětlení a rozboru, z jakého důvodu odvolací soud nepřihlédl ke zbylým důkazům, znevěrohodňujícím jím upřednostněný důkaz?“ 4) „Je v souladu s právem na spravedlivý proces dle ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a dle ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nevypořádat se se všemi námitkami odvolatele stran otázky náhrady nákladů řízení?“ 5) „Má být v případě společného řízení o žalobě a o vzájemném návrhu rozhodováno o nákladech řízení společně či ve vztahu ke každé projednávané věci (věci uplatněné žalobou a věci uplatněné vzájemným návrhem) zvlášť?“
10. Při řešení první otázky se podle žalobkyně odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněného pod číslem 93/2014 Sb. rozh. obč., jež je veřejnosti též dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, neboť dodatek č. 2 uzavřený mezi žalovanou a subdodavatelkou nemůže být přímým důkazem o výši částky, která byla k datu zániku závazku žalované prostavěna. Není nijak potvrzen žalobkyní a sám o sobě nemůže vypovídat o pravdivosti tvrzení žalované, že dílo bylo k datu 29. 9. 2018 prostavěno v částce zde uvedené, neboť tato částka vycházela z nepravdivé rekapitulace stavby ze dne 29. 9. 2018.
11. Ve vztahu k druhé a třetí otázce spatřuje žalobkyně pochybení odvolacího soudu v tom, že při zjišťování skutkového stavu, na jehož základě dospěl k právním závěrům, nevyhověl základním procesním zásadám hodnotit důkazy v souvislostech s ostatními provedenými důkazy a řádně svůj postup odůvodnit. Pokud odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů učinil odpovídající skutkové závěry, a přitom na základě takto zjištěného skutkového stavu po zopakování jediného důkazu dospěl k opačnému skutkovému závěru, pak bylo na něm, aby tyto své závěry náležitě odůvodnil, což však neučinil. Rozhodnutí odvolacího soudu zcela postrádá popis úvah, kterými se při hodnocení důkazů odvolací soud řídil, a tedy nelze ani hodnotit, zda jeho postup odpovídá zásadám logického uvažování. V takovém postupu shledává rozpor s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu a též porušení práva na spravedlivý proces (cituje stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2273/14, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2799/2022, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008).
12. Prostřednictvím čtvrté a páté otázky zpochybňuje žalobkyně postup
odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Otázku čtvrtou považuje za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Při řešení otázky páté se podle ní odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4609/2017. Ve vztahu k výroku III rozsudku odvolacího soudu tvrdí, že ho nenapadá jako výrok o náhradě nákladů řízení, ale jako výrok, při jehož vynesení se odvolací soud odchýlil od procesních předpisů a neprojednal věc v mezích, ve kterých se žalobkyně odvoláním domáhala přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i ve výrocích pod body IV a V.
Rovněž namítá, že odvolací soud opomněl rozhodnout o nákladech řízení o vzájemné žalobě v její prospěch. V tom spatřuje minimálně vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a též dovolací důvod spočívající v zásahu do ústavně zaručených práv (zmiňuje rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2799/2022, nález Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 218/09, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13).
13. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Napadené rozhodnutí má za správné, dovolání za nepřípustné (proti výroku III o náhradě nákladů za objektivně nepřípustné). Dovolání považuje za nesouhlas žalobkyně s hodnocením důkazů. Tyto námitky však podle žalované nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť dovolací soud není soudem, který by se měl zabývat přehodnocováním důkazů, jak požaduje žalobkyně. K námitce žalobkyně ohledně zásahu do jejího práva na spravedlivý proces uvádí, že jde o opakování procesní a důkazní pozice žalobkyně ve sporu, kterou odvolací soud nepřejal.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Přípustnost dovolání nezaloží první otázka a tvrzený odklon od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, neboť odvolací soud zjevně neměl žádné pochybnosti o tom, že nastala skutečnost, kterou měl za prokázanou výlučně dodatkem č. 2, tj. dokončení díla v rozsahu odpovídajícím hodnotě 1 423 595 Kč bez DPH ke dni 29. 9. 2018 (neusuzoval pouze na možnost pravdivosti, tj. na pouhou pravděpodobnost tohoto závěru). Nadto námitka žalobkyně, že skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, nesměřuje ke zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž ke zpochybnění zjištěného skutkového stavu, tj. ke zpochybnění hodnocení důkazů. Tím, zda rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, se dovolací soud mohl zabývat pouze podle předchozí právní úpravy [srov. § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012]. V procesním režimu, v němž probíhá toto dovolací řízení, je však dovolací přezkum vyhrazen výlučně otázkám právním (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolacím důvodem upraveným v § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze napadnout samotné hodnocení důkazů soudem.
17. Dovolání není přípustné ani pro řešení čtvrté a páté otázky, jejichž prostřednictvím žalobkyně fakticky brojí proti tomu, jak bylo odvolacím soudem rozhodnuto (resp. nerozhodnuto) o náhradě nákladů řízení (ač deklaruje, že výrok III rozsudku odvolacího soudu nenapadá jako výrok o náhradě nákladů řízení). Přípustnost jejího dovolání je v tomto rozsahu vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle něhož dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
18. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky druhé a třetí, které jsou ve své podstatě jedinou obsahově totožnou procesní otázkou, zda může odvolací soud učinit skutkový závěr odlišný od skutkového závěru soudu prvního stupně (zjištěného hodnocením několika důkazů) na základě jediného zopakovaného důkazu bez vysvětlení, z jakého důvodu nebylo přihlédnuto k dalším provedeným důkazům, tj. otázky týkající se postupu soudu při zjišťování skutkového stavu a respektování procesních zásad zakotvených v § 132 a 157 o. s. ř., na jejímž řešení napadené rozhodnutí záviselo (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 55, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 330/2022). Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu (jde též o otázku procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod – práva na spravedlivý proces).
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
21. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
22. Podle § 213 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2).
23. Věcně správné soudní rozhodnutí předpokládá, že je nejdříve náležitě zjištěn skutkový stav (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1128/2013). Nejsou-li rozhodná tvrzení mezi účastníky nesporná, nebo nevyplývá- li ze zákona jiná výluka z dokazování, je třeba k prokázání správnosti skutkových tvrzení provést dokazování. Je přitom nepřípustné a rovněž rozporné s právem na spravedlivý proces, je-li učiněn skutkový závěr bez řádně provedeného dokazování nebo když se důkazy hodnotí, aniž by byly provedeny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2983/08). Povinnost k řádnému provedení dokazování leží primárně na soudu prvního stupně (§ 219a odst. 2 o. s. ř.), nicméně v mezích odvolacího přezkumu může provést dokazování i odvolací soud (§ 213 a 213b o. s. ř.). Porušení stanoveného postupu při zjišťování skutkového stavu věci, zejména při dokazování, může mít za následek nesprávná skutková zjištění, a tedy též nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3680/2011, a ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1356/2021).
24. Ohledně otázky hodnocení důkazů pak Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Vyhodnocení důkazů předpokládá – jak výslovně vyplývá ze znění § 132 o. s. ř. – že soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to jednak izolovaně, jednak ve srovnání s poznatky získanými provedením všech zbývajících důkazů (každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti), přihlíží přitom ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod č. 39/1999 Sb. rozh. obč., ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2115/98, ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1547/2006, ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 826/2006, či ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 330/2022).
25. Podle judikatury Ústavního soudu jsou porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, případně i čl. 6 Úmluvy, případy důkazů opomenutých, jakož i případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (srov. například usnesení ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 32/2006). Ze zásady vyjádřené v § 132 o. s. ř. vyplývá, že je povinností soudů důkazy odporující důkazům jiným hodnotit, tj. zdůvodnit, proč je odmítají, či pokládají za nevěrohodné, případně musí vysvětlit, proč se některými důkazními návrhy odmítají zabývat vůbec. Jinak soud zatíží řízení vážnou vadou a jedná v rozporu s povinnostmi, které vyplývají z čl. 95 odst. 1 Ústavy, a porušuje právo na řádný proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. například nález ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, nebo ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 582/2001).
26. Soudu nelze v žádném případě upírat možnost, aby zhodnotil provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. S tím však souvisí povinnost soudu vyplývající z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., aby v odůvodnění rozsudku mj. uvedl podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a konečně aby posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Uvedené zásady platí jak pro soud prvního stupně, tak pro soud odvolací (§ 211 o. s. ř.) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008].
27. Judikatura Nejvyššího soudu je též ustálena v závěru, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Dospěje- li k závěru, že tento skutkový stav neobstojí a je třeba jej změnit či doplnit, musí tak ovšem učinit způsobem předepsaným v § 213 o. s. ř. Má-li tedy za to, že je možné z dosud provedených důkazů dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, musí tyto důkazy zopakovat a zjednat si tak rovnocenný podklad pro jejich hodnocení, což platí v každém případě tam, kde skutková zjištění soudu prvního stupně vycházejí (též) z výpovědí účastníků řízení a svědků (srov. například rozsudek ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, uveřejněný pod číslem 72/2014 Sb. rozh. obč., nebo rozsudky ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2378/2011, ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3680/2011, a ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3067/2020), případně musí zákonu odpovídajícím způsobem vyložit (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů nebylo zapotřebí ten který důkaz provedený v řízení před soudem prvního stupně zopakovat (srov. například rozsudek ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5309/2008). Ústavní soud pak ustáleně judikuje, že nepostupuje-li odvolací soud v souladu s požadavky kladenými ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř., zatíží řízení tzv. kvalifikovanou vadou, tedy vadou, která má podle judikatury Ústavního soudu přesah i do ústavněprávní roviny, a má tak za následek porušení práva na soudní ochranu (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3432/15, ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 57/04, ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, či nález ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, a též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2448/2021).
28. Odvolací soud v nyní řešené věci dospěl při posouzení důvodnosti nároku žalobkyně k odlišným (opačným) skutkovým závěrům než soud prvního stupně ohledně stavu (a hodnoty) nedokončeného díla ke dni 29. 9. 2018. Zatímco soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že nebyl prokázán faktický stav nedokončeného díla k uvedenému dni, neboť údaje obsažené v rekapitulaci stavby, z nichž vycházel dodatek č. 2 dohodnutý mezi žalovanou a její subdodavatelkou, neodráží skutečnou „prostavěnost“ nedokončeného díla. Odvolací soud v napadeném rozsudku na jednu stranu uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a učinil na jejich základě v zásadě odpovídající skutkové závěry, na druhou stranu zopakoval důkaz pouze dodatkem č. 2 a na rozdíl od soudu prvního stupně z něj (bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení) vzal za prokázané, že ke dni 29. 9. 2018 byla dokončena část sjednaného díla odpovídající částce 1 423 595 Kč bez DPH.
29. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se odchýlil od výše citovaných judikaturních závěrů již tím, že při zjišťování skutkového stavu věci nerespektoval procesní pravidla dokazování stanovená v § 213 odst. 2 o. s. ř., pokud dospěl k jinému skutkovému závěru ohledně stavu (a hodnoty) nedokončeného díla ke dni 29. 9. 2018 pouze na základě zopakování jednoho listinného důkazu (dodatku č. 2), ač soud prvního stupně ve vztahu k této skutečnosti vycházel z hodnocení několika důkazů (stavebního deníku, příloh k dodatku č. 2, včetně výslechu svědka J. K.), a nevytvořil si tak podmínky pro to, aby mohl hodnotit všechny relevantní provedené důkazy jednotlivě a též v jejich vzájemné souvislosti, jak ukládá § 132 o. s. ř., případně tím, že nijak nevysvětlil, z jakých důvodů k zopakování dalších důkazů nepřistoupil. Odvolací soud též nerespektoval procesní zásady zakotvené v § 132 a 157 o. s. ř., pokud nijak nevysvětlil, proč vycházel při tomto svém skutkovém závěru odlišném od závěru soudu prvního stupně pouze z obsahu tohoto jediného jím zopakovaného důkazu a z jakého důvodu nevzal v potaz, případně jak hodnotil další důkazy, na jejichž základě se podle soudu prvního stupně podával odlišný skutkový závěr. Jinak řečeno, odvolací soud v rozporu s výše citovanými judikaturními závěry v odůvodnění napadeného rozsudku neuvedl, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Za dané situace přitom bylo namístě, aby pečlivě vysvětlil své hodnocení důkazů, které si podle soudu prvního stupně v otázce stavu dokončenosti díla odporovaly.
30. Dovolací soud zdůrazňuje, že v rámci přezkumné činnosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) nebyl oprávněn přezkoumávat zjištěný skutkový stav (a také jej nepřezkoumával), přezkumnou činnost omezil toliko na otázku, zdali odvolací soud postupoval při zjišťování skutkového stavu v souladu s procesními předpisy. Protože tomu tak nebylo, lze uzavřít, že odvolací soud vyřešil shora vymezenou otázku procesního práva v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu, a tudíž i jeho právní posouzení není správné. Dovolací soud tedy nijak neposuzoval (ani mu to nepřísluší), jak měly být provedené důkazy hodnoceny, nýbrž pouze shledal, že se odvolací soud dopustil při zjišťování skutkového stavu porušení procesních předpisů (porušil procesní pravidla dokazování), pro které je namístě napadené rozhodnutí zrušit a umožnit odvolacímu soudu vytknutá procesní pochybení napravit a dospět ke skutkovým zjištěním (ať budou jakákoliv) již řádným způsobem. 31. Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v jakém bylo napadeno dovoláním (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), přihlédl též k případné existenci vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k případným jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad řízení nezjistil. 32. Spatřovala-li žalobkyně vadu řízení v tom, že odvolací soud neprojednal věc v mezích jejího odvolání tím, že se nijak nevypořádal s jí podaným odvoláním proti výrokům pod body IV a V rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, patrně přehlédla, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil a tudíž o nákladech řízení rozhodoval nově sám v závislosti na změně rozhodnutí ve věci samé (srov. § 224 odst. 2 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 25 Cdo 124/98). 33. Pokud odvolací soud nerozhodl výrokem III o náhradě nákladů řízení o vzájemné žalobě žalované (z obsahu tohoto výroku i z jeho odůvodnění se podává, že odvolací soud takto rozhodoval pouze o náhradě nákladů řízení o žalobě jako „předmětu sporu“, v němž byla úspěšnější žalovaná), bylo na žalobkyni, aby se domáhala vydání doplňujícího rozhodnutí o náhradě nákladů řízení o vzájemné žalobě (k samostatnému posuzování náhrady nákladů řízení o žalobě a o vzájemné žalobě srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4609/2017) postupem podle § 166 o. s. ř., nikoliv, aby proti tomuto pochybení odvolacího soudu brojila podaným dovoláním. Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěru, že opomněl-li soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení u něj končí, rozhodnout o nákladech řízení, lze tento nedostatek odstranit jedině postupem podle § 166 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2330/2013, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3650/2009, a ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3705/2014). Tato právní úprava vylučuje možnost napadnout odvoláním to, že soud nerozhodl o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, tedy „nevydání“ příslušného rozhodnutí ve výroku rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 44/99). Nelze-li procesní vadu spočívající v nevyčerpání celého předmětu řízení uplatnit cestou odvolání proti rozhodnutí postrádajícímu příslušný výrok, pak ji nelze uplatnit ani dovoláním; dovoláním lze napadnout toliko rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neexistující výrok rozhodnutí odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu být nemůže (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1244/97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2208/2017) a dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné není (§ 236 odst. 2 o. s. ř.). 34. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výroku I, v části výroku II, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku pod bodem II, a též v závislém výroku III o náhradě nákladů řízení podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). 35. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). 36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Při zrušení rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem se též opětovně otevírá možnost pro řádné vydání rozhodnutí o náhradě nákladů řízení o vzájemné žalobě v novém konečném rozhodnutí o věci. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu