23 Cdo 3389/2024-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce E. T., zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 29/8a, proti žalované D MOTO s.r.o., se sídlem v Lelekovicích, Hlavní 685/108, identifikační číslo osoby 25551914, zastoupené Mgr. Alešem Krochmalným, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Republiky 1608/20, o zaplacení 5 971,64 EUR a 50 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 191/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2024, č. j. 44 Co 165/2023-102, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 422 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce.
Stručné odůvodnění:
1. Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 28. 7. 2023, č. j. 34 C 191/2023-40, zamítl návrh žalované na prodloužení lhůty k vyjádření k žalobnímu návrhu, stanovené usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 6. 2023, č. j. 34 C 191/2023-31, do 31. 7. 2023 (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 5 971,64 EUR a částku 50 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem odmítl odvolání žalované proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), dále rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích II a III potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém jeho rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále také jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek, z nichž některé dle dovolatelky nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny a u jiných se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatelka formulovala tyto otázky: a) Otázka, zda stanovisko žalované k nároku žalobce bylo ozřejměno jinak, než vyjádřením žalované v reakci na výzvu soudu podle § 114b o. s. ř. Dovolatelka v tomto směru namítala, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 221/2007. b) Otázka, zda lze vydat usnesení podle § 114b o. s. ř., jsou-li ve spisu od samého počátku obsažena i stanoviska žalované z předsoudní komunikace stran sporu, která osvědčují postoj žalované k nároku žalobce. c) Otázka, zda lze podání žalované ze dne 19. 7. 2023 ve spojení s jejími vyjádřeními adresovanými žalobci v rámci jejich komunikace před zahájením soudního sporu pokládat za splnění výzvy, kterou soud žalovanou vyzval podle § 114b o. s. ř. d) Otázka, v jakých případech je soud prvního stupně oprávněn vydat usnesení podle § 114b o. s. ř., aniž by takovému usnesení předcházela výzva podle § 114a odst. 2 o.s.ř.
4. U otázek pod body b) až d) dovolatelka uvedla, že tyto otázky dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Namítala, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že ze spisu (z komunikace stran předcházející soudnímu sporu) vyplývá stanovisko žalované k nároku žalobce. Dále namítala, že nebyly splněny podmínky pro to, aby soud prvního stupně přikročil přímo k vydání výzvy podle § 114b o.s.ř., a v tomto ohledu rovněž odkázala na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se soudy dle jejího názoru odchýlily. Dovolatelka dále odkázala na konkrétní závěry judikatury Ústavního soudu vztahující se k fikci uznání nároku a k podmínkám pro vydání rozsudku pro uznání. Rovněž namítala, že odvolací soud zatížil řízení vadou spočívající v tom, že žalovanou nepoučil o svém právním názoru, a napadené rozhodnutí je proto překvapivé a v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není dle jeho názoru přípustné, neboť nebyly splněny podmínky § 237 o. s. ř., podrobně reagoval na argumentaci dovolatelky a závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, příp. zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. není dovolání podle § 237 přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4.
10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
11. Dovolání není přípustné.
12. Žalovaná výslovně dovoláním napadla rozhodnutí odvolacího soudu ve všech jeho výrocích. V rozsahu prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud odmítl odvolání proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně, není ovšem dovolání přípustné ex lege, a to podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť v této části jde o rozhodnutí, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. V této části tedy není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
13. Ve věci samé žalobce v řízení uplatnil nároky se samotným skutkovým základem, včetně nároku na náhradu újmy způsobené promarněnou motoristickou sezónou ve výši 50 000 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalobce tohoto nároku domáhá z titulu porušení závazku ze spotřebitelské smlouvy, není ve vztahu k tomuto nároku přípustnost dovolání žalované ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučena.
14. Veškeré otázky žalované v jejím dovolání se vztahovaly ve své podstatě k témuž, a to zda byly v projednávané věci naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání; konkrétně zda bylo na místě vydat výzvu podle § 114b o. s. ř., pokud byla od začátku sporu ve spisu obsažena předsoudní komunikace stran, z níž bylo dle názoru dovolatelky zřejmé její stanovisko [námitky výše shrnuté pod body a), b) a d)], a zda reakci žalované na výzvu soudu podle § 114b o. s. ř. ve spojení s komunikací stran obsaženou ve spise lze požadovat za splnění výzvy podle § 114b o. s. ř. [námitka výše uvedená pod bodem c)].
15. Namítá-li žalovaná, že v daném případě vydání usnesení dle § 114b odst. 1 o. s. ř. nevyžadovala povaha věci ani okolnosti případu, je v tomto ohledu napadený rozsudek v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
16. Smyslem výzvy podle § 114b o. s. ř. je zjistit, které právně významné skutkové okolnosti jsou mezi účastníky sporné a budou předmětem dokazování a které jsou nesporné a zůstanou stranou dokazování, aby tak bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016). Tzv. kvalifikovanou výzvu podle § 114b o. s. ř. lze vydat ve 4 situacích: a) vyžaduje-li to povaha věci, b) vyžadují-li to okolnosti případu, c) bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, d) nebylo-li řádně a včas vyhověno výzvě podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1438/2017). Povahou věci se rozumí skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1924/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004). Kvalifikovaná příprava jednání je judikaturou pojímána jako pravidlo a případy, kdy žaloba je zjevně bezdůvodná či věc zcela jednoduchá, takže nevyžaduje přípravu jednání postupem podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., budou spíše výjimečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2054/2008, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 612/2011, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016).
17. Nebylo-li dosaženo smyslu přípravy jednání, samotné rozporování nároku v komunikaci účastníků před zahájením řízení vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. nebrání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3160/2018, a ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2507/2020).
18. Otázka, zda povaha věci vyžaduje vydání tzv. kvalifikované výzvy, záleží na úvaze nalézacího soudu, přičemž dovolací soud je oprávněn správnost postupu nalézacích soudů přezkoumat toliko z hlediska jejich zjevné nepřiměřenosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1438/2017).
19. V posuzované věci bylo možné, s ohledem na předmět sporu, očekávat skutkovou obtížnost vyžadující součinnost obou stran sporu. Na tom nic nemění, že soud měl k dispozici určitou část komunikace stran, která proběhla před začátkem soudního sporu, z níž toliko vyplývá, že žalovaná na předžalobní výzvu reagovala tak, že veškeré finanční nároky žalobce odmítá kromě částky 69,90 EUR, kterou je ochotna uhradit. Z komunikace stran obsažené ve spise je spíše zřejmé, že bylo na místě v soudním řízení očekávat rozsáhlé dokazování ohledně skutkových tvrzení stran sporu.
20. Za shora popsané procesní situace se úvaha odvolacího soudu, že se jedná o typově i skutkově obtížnou věc, která vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání, tj. že vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. vyžadovala povaha věci, pohybuje v mezích shora uvedených judikatorních závěrů a dovolací soud ji nepřiměřenou neshledává. Z tohoto důvodu pak dovolací soud neshledal relevantním odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5733/2016, které uvedla na podporu své argumentace, že nebyly naplněny podmínky pro výzvu podle § 114b o. s. ř., ačkoli i v tomto usnesení Nejvyšší soud vycházel z týchž (výše citovaných) judikatorních závěrů, od nichž se v projednávané věci odvolací soud neodchýlil.
21. Úvaha odvolacího soudu nevybočila ani z intencí žalovanou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 221/2007, podle jehož závěrů povaha věci ani okolnosti případu nevyžadují výzvu podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., byl-li v dosavadním průběhu řízení alespoň základ obrany žalovaného proti nároku uplatněnému v žalobě objasněn jinak. O takovou situaci se však v řešené věci nejedná, když z dovolatelkou odkazovaného vyjádření k předžalobní výzvě (tj. z korespondence stran adresované protistraně, nikoliv soudu) neplyne, že by byl v dosavadním řízení objasněn alespoň základ obrany žalované a že by tedy výzva dle § 114b o. s. ř. nebyla namístě. Závěr odvolacího soudu, že v dané věci byly podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, tak s uvedenými judikatorními závěry v rozporu není.
22. K dovolatelčině námitce [výše shrnuté pod bodem c)], zda lze její vyjádření ze dne 19. 7. 2023 ve spojení s jejími stanovisky v rámci předsoudní komunikace stran obsažené ve spise považovat za splnění výzvy soudu podle § 114b o. s. ř., odkazuje Nejvyšší soud na závěry své dosavadní rozhodovací praxe, podle které se žalovaný ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě (aby soud mohl stanovit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování). Žalovaný tedy nemusí svoji procesní obranu rozvádět do všech podrobností, vyjádření ale nemůže být toliko obecné a vágní, musí uvést přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, uveřejněný pod č. 52/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 604/2010, ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3163/2013, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4000/2011, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2325/2021).
23. Za takový pouhý nesouhlas s žalobou pak lze považovat i obsah vyjádření žalované ze dne 19. 7. 2023 v reakci na kvalifikovanou výzvu soudu, neboť z ní vyplývá toliko obecný nesouhlas žalované s uplatněným nárokem, když žalovaná pouze uvedla, že nečiní sporným uzavření smlouvy mezi stranami o prodeji předmětného motocyklu a ostatní tvrzení žalobce činí spornými (aniž by však nadto uvedla, z jakého důvodu tak činí).
24. Z tohoto vyjádření tedy ani v základních obrysech nevyplývá, na základě jakých skutečností žalovaná nárok neuznává a jakým směrem by se tedy mělo soudní řízení vyvíjet. Ve smyslu shora uvedených závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu se tak jednalo pouze o vyjádření zcela obecné a vágní a vzhledem k obsahu a rozsahu skutkových tvrzení vylíčených v žalobě pouze paušalizující, obsahující ve výsledku pouhý nesouhlas žalované s uplatněným nárokem bez uvedení alespoň v základních obrysech některé konkrétní okolnosti na obranu proti žalobě. Takové vyjádření proto nemůže zabránit fikci uznání nároku předvídané v § 114b odst. 5 o. s. ř. V projednávané věci navíc nelze odhlédnout ani od toho, že žalovaná vyjádření ze dne 19. 7. 2023, v němž neuvedla kromě obecného nesouhlasu s nárokem žádný věcný argument, zaslala soudu čtyři dny před uplynutím třicetidenní lhůty k vyjádření a žádala v něm o prodloužení lhůty s odůvodněním, že musí obstarat překlad komunikace mezi stranami vedené v anglickém jazyce, přičemž překlad dle svého tvrzení měla obdržet 21. 7. 2023 (tj. ještě v rámci původní lhůty pro vyjádření).
25. Jak plyne ze shora uvedených judikatorních závěrů, žalovaný nemusí ve vyjádření podle § 114b o. s. ř. svoji procesní obranu rozvádět do všech podrobností. Obrana žalovaného, jež je způsobilá zabránit tzv. fikci uznání nároku, spočívá v tom, že žalovaný vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost tvrzení žalobce či jejich právní opodstatněnost, popřípadě uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, a na jejichž základě by spor měl vyznít v jeho prospěch. Není tudíž třeba, aby žalovaný za tímto účelem již v tomto vyjádření označil důkazy k prokázání svých tvrzení a tyto soudu zároveň předložil.
26. Proto ani žalovanou vnímaná potřeba překladu komunikace mezi stranami a jejího předložení soudu nikterak v poměrech projednávané věci nemohla žalované objektivně bránit v tom, aby ve stanovené lhůtě vylíčila alespoň v základních obrysech důvody svého nesouhlasu s žalobním nárokem. To pak platí zejména ve vztahu k tvrzení žalované obsaženému v jejím vyjádření ze dne 31. 7. 2023, že prodloužená záruka na předmětný motocykl neplatila celoevropsky, když taková záruka byla výrobcem poskytována až od roku 2022, a že prodlouženou záruku dle předmětné smlouvy tak bylo možno uplatnit pouze v servisu žalované, o čemž byl žalobce dle žalované informován a s touto skutečností souhlasil. Takový základní důvod své obrany tedy žalovaná musela (i s ohledem na své vlastní tvrzení) znát již před uplynutím lhůty stanovené pro vyjádření k žalobě, a to zcela bez ohledu na uváděnou potřebu žalované přeložit části důkazního materiálu (listin o komunikaci účastníků).
27. Měla-li tudíž žalovaná v době svého vyjádření za to, že nárok žalobce není po právu, a to zjevně přinejmenším na základě shora uvedené skutečnosti, která jí musela být známa, pak sama skutečnost, že se rozhodla obstarat si překlad některých listin, nepředstavuje vážný důvod, který by jí objektivně znemožnil, aby alespoň v základních obrysech soudu sdělila, z jakého důvodu nepovažuje nárok žalobce za opodstatněný (tedy proč ho již nesplnila a splnit nehodlá), resp. aby vylíčila alespoň v základní rovině rozhodující skutečnosti na svoji obranu.
28. K tomu je pak třeba uvést, že k tzv. fikci uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. dochází bez dalšího uplynutím stanovené lhůty, přičemž není na uvážení soudu (tedy ani na základě dodatečně učiněných úkonů účastníků či zjištění soudu), zda rozsudek pro uznání má být (resp. měl být) vydán či nikoli. Účinky této fikce nelze za řízení vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času. Na tom, že nastala tzv. fikce uznání nároku uplatněného žalobou, proto nemůže nic změnit ani okolnost, že se žalovaný opožděně ve věci písemně vyjádřil, že nárok žalobce v tomto vyjádření zcela (v plném rozsahu) neuznal a že v opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
29. Případnými pak Nejvyšší soud neshledal odkazy dovolatelky na rozhodnutí Ústavního soudu, konkrétně šlo o nálezy ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, a ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17, neboť všechny nálezy vychází z toho, že k závěru o nedostatečné „kvalifikovanosti“ vyjádření žalovaného na výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. je možno dospět jen v případech vyjádření nevyvolávajících žádné pochybnosti o své nedostatečnosti, resp. o tom, že se žalovaný nehodlá řádně (tj. i bez obstrukcí) bránit nároku uplatněnému žalobou, a že vydání rozsudku pro uznání je vyhrazeno případům, kdy žalovaný nereaguje na výzvu vůbec, nebo v reakci neuvede žádný věcný argument na svoji obranu (nepostačí jen prosté tvrzení, že žalovaný nárok neuznává). Od těchto východisek se ovšem odvolací soud v nyní projednávané věci neodchýlil, neboť důvodem pro vydání rozsudku pro uznání byla právě obecná a vágní reakce žalované na výzvu podle § 114b o. s. ř. nevyvolávající žádné pochybnosti o své nedostatečnosti, neboť žalovaná v ní vyjádřila toliko prostý, vzhledem k obsahu a rozsahu žalobních tvrzení pouze paušalizující, nesouhlas s uplatněným nárokem (že jej sporuje), přičemž neuvedla žádný věcný argument na svoji obranu, ačkoli jí v tom nebránil vážný důvod.
30. Poměry projednávané věci se tedy liší od okolností v řízení, v němž byl vydán kupříkladu nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15 (na jehož závěry dovolatelkou citovaná rozhodnutí odkazují), kde tehdejší žalovaná ve svém včasném vyjádření na svoji obranu mimo jiné uvedla, že s uplatněným nárokem nesouhlasí, protože podle ní se jedná o dluh třetí osoby, která by tak k jeho splnění měla být zavázána. Žádný takový věcný argument však žalovaná v projednávané věci na svoji obranu včas neuvedla. Ostatně za této situace ani nemohl nikterak přicházet v úvahu případný následný postup soudu podle § 118a odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná na svoji obranu včas neuvedla ani v základních obrysech žádné takové tvrzení, na jehož základě by vůbec bylo možné žalovanou konkrétně poučit o tom, v čem je její vylíčení rozhodných skutečností nedostatečné, a o způsobu doplnění jejích tvrzení. Navíc oproti dovolatelkou citovaným rozhodnutím nebyl v projednávané věci z její strany uveden žádný takový vážný důvod, pro který by skutečnosti na svoji obranu (jež musela alespoň v základních obrysech již v té době znát) skutečně nemohla včas ve svém vyjádření uvést.
31. K dovolatelčině námitce, že odvolací soud zatížil řízení vadou, neboť ji nepoučil o svém právním názoru, a napadené rozhodnutí je tak překvapivé, dovolací soud uvádí, že námitka vady řízení není sama o sobě způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolací soud totiž k vadám řízení přihlíží v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
32. Pro úplnost dovolací soud dodává, že se odvolací soud nemohl odchýlit od dovolatelkou odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18, podle něhož soud musí při odchýlení se od předchozí judikatury důvody svého odchýlení řádně a přesvědčivě vysvětlit. V nyní projednávané věci se odvolací soud od dosavadní judikatury vztahující se k podmínkám pro vydání rozsudku pro uznání nikterak neodchýlil. Odkaz dovolatelky na judikaturu k povinnosti soudů náležitě vysvětlit odklon od judikatury tak není pro projednávanou věci případný.
33. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
34. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu