23 Cdo 3569/2021

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. Pavla Tlustého, se sídlem Sládkova 449/22, 405 02 Děčín I, IČO 15663426, insolvenčního správce dlužníka TREVER s.r.o., se sídlem Českomoravská 1181/21, Libeň, 190 00 Praha 9, IČO 25570943, zastoupeného Mgr. Tomášem Procházkou, advokátem se sídlem Jungmannova 26/15, 110 00 Praha 1, proti žalovaným 1) E.ON Česká republika, s. r. o., se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice 7, 370 01 České Budějovice, IČO 25733591, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem Ovocný trh 1096/8, 110 00 Praha 1, a 2) EG.D, a.s., se sídlem Lidická 1873/36, Černá Pole, 602 00 Brno, IČO 28085400, zastoupené Mgr. Davidem Vosolem, MBA, advokátem se sídlem Ovocný trh 1096/8, 110 00 Praha 1, o zaplacení 172 896 608,98 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 23/2016, o dovolání žalobce, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2021, č. j. 8 Co 496/2021 – 715, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 137 650 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 137 650 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

rozhodl o náhradě nákladů řízení, které je žalobkyně povinna zaplatit žalované 1) a 2). Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 7. 2021, č. j. 8 Co 496/2021 – 715, potvrdil cit. rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně TREVER s.r.o. podala proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2021, č. j. 8 Co 496/2021 – 715, podáním doručeným příslušnému soudu 24. 10. 2021 dovolání. Po podání dovolání, Městský soud v Praze, jako insolvenční soud, usnesením ze dne 27.

12. 2021, č. j. MSPH 76 INS XY, zveřejněném v insolvenčním rejstříku dne 27. 12. 2021 v 12:44 hodin, prohlásil konkurz na majetek žalobkyně TREVER s.r.o. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 1. 2022, č. j. 23 Cdo 3569/2021-775, vyrozuměl účastníky řízení, že prohlášením konkursu je dovolací řízení přerušeno a může v něm být pokračováno na návrh insolvenčního správce žalobkyně TREVER s.r.o. Dne 9. 3. 2022 podal insolvenční správce žalobkyně Ing. Pavel Tlustý Nejvyššímu soudu návrh na pokračování v dovolacím řízení.

Nejvyšší soud tedy pokračoval v dovolacím řízení o přezkoumání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, kdy na straně původní žalobkyně (dlužníka) stojí žalobce Ing. Pavel Tlustý, se sídlem Sládkova 449/22, 405 02 Děčín I, IČO 15663426, insolvenční správce dlužníka TREVER s.r.o., se sídlem Českomoravská 1181/21, Libeň, 190 00 Praha 9, IČO 25570943 (dále již jen „žalobce“ nebo „dovolatel“). Nejvyšší soud přezkoumával na základě podaného dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodoval o odvolání žalobce proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo zamítavě rozhodnuto o žalobě, došlé soudu 3.

2. 2016, jíž se žalobce domáhal zaplacení peněžitého plnění z titulu náhrady skutečné škody a ušlého zisku, o nějž měl přijít z důvodu porušení povinnosti žalovanou 1), která měla zmařit realizaci výstavby elektrárny na výrobu elektrické energie z odpadní dřevní biomasy o výkonu 5,6 MW v lokalitě Kelčany (dále jen „elektrárna“). Žaloba byla původně podána pouze proti žalované 1) a až na základě návrhu žalobce (tehdy žalobkyně), došlým soudu dne 19. 1. 2017, bylo soudem dne 24. 4. 2017 pravomocně rozhodnuto o vstupu žalované 2) do řízení.

Součástí návrhu žalobce na vstup do řízení žalované 2) byl požadavek, aby žalovaná 2) byla zavázána zaplatit žalovanou částku společně a nerozdílně s žalovanou 1). Odvolací soud v přezkoumávané věci nejprve posuzoval aktivní věcnou legitimaci tehdejší žalobkyně a pasivní věcnou legitimaci obou žalovaných. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce je aktivně věcně legitimován nejen k uplatnění nároku na náhradu škody ve výši 2 655 303,98 Kč v podobě dosud vynaložených nákladů na realizaci projektu elektrárny, ale i k uplatnění nároku na náhradu škody, představující uvažovaný ušlý zisk z provozu elektrárny za dobu 15 let ve výši 170 241 305 Kč. Po posouzení aktivní věcné legitimace obou žalovaných dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v dané věci je pasivně věcně legitimována jen žalovaná 2), nikoliv žalovaná 1).

Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce jednal o připojení elektrárny do distribuční soustavy s žalovanou 2), mezi žalobcem a žalovanou 2) proběhla komunikace [stanovisko žalované 2) ze dne 25. 7. 2008 a dopis žalobce ze dne 27. 10. 2008], jejímž výsledkem bylo sdělení stanoviska k žádosti žalobce o připojení elektrického zdroje k distribuční soustavě žalované 2 (dále jen „stanovisko“) ze dne 19. 12. 2008 (doručené mu žalovanou 1), obsahující souhlas s připojením elektrického zdroje podle parametrů uvedených v žádosti žalobce o připojení elektrického zdroje k distribuční soustavě žalované 2).

Odvolací soud konstatoval, že žalobci muselo být zřejmé, že žalovaná 1) zastupuje žalovanou 2), jelikož v písemné komunikaci s žalobcem jednala žalovaná 1) vždy transparentně za žalovanou 2) – viz např. stanovisko ze dne 19. 12. 2008, prodloužené 12. 11. 2009, a dopis ze dne 2. 2. 2008. Žalobce, resp. tehdejší žalobkyně, jako profesionálka v oboru, nepochybně věděla, že žalovaná 1) není ani kompetentní k rozhodování o žádosti o připojení do distribuční soustavy a vydání závazného stanoviska podle tehdy platné vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, a proto se také se žádostí ze dne 13.

6. 2008 obrátila na žalovanou 2), jako provozovatele distribuční soustavy. Rovněž z příslušného dokumentu, dostupného na www.eon.cz, bylo zjistitelné, že žalovaná 1) zastupuje už od roku 2008 žalovanou 2) při jednáních o připojení. Žalovaná 1) byla přímou zástupkyní žalované 2) na základě plné moci k zastupování, žalovaná 1) jednala za žalovanou 2) jejím jménem a na její účet, proto oba soudy dospěly k závěru, že v soudním řízení o náhradu škody, uplatněné žalobcem, je pasivně legitimována jen žalovaná 2).

Odvolací soud dále posuzoval další závěr soudu prvního stupně vedoucí k zamítnutí žaloby, týkající se posouzení trvání platnosti vydaného stanoviska, obsahující souhlas s připojením elektrického zdroje podle parametrů uvedených v žádosti žalobce k distribuční soustavě, které podle soudu prvního stupně mělo zaniknout 2. 7. 2010, nejpozději však v listopadu 2010. Posuzoval, zda žalovaná 2) porušila svoji povinnost rezervovat výkon pro připojení elektrárny k distribuční soustavě a je tak odpovědná za vznik žalobcem tvrzené škody.

Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že platnost stanoviska ze dne 19. 12. 2008 byla 180 dní, s možností prodloužení termínu pouze „v souladu s podmínkami danými vyhláškou č. 51/2006 Sb.“ V doplnění, resp. prodloužení stanoviska z 12. 11. 2009, bylo uvedeno, že doba závaznosti shora uvedeného stanoviska se prodlužuje o dobu trvání zahájeného řízení o posouzení vlivu stavby elektrárny na životní prostředí (dále jen „EIA“), avšak nedoloží-li žalobce v průběhu 12 měsíců zprávu o trvání řízení EIA, bude mít distribuční společnost za to, že od svého záměru žalobce upouští a vyřadí jeho rezervaci z evidence.

Žalobce prokazatelně v průběhu 12 měsíců nepodal distribuční společnosti - žalované 2) žádnou zprávu, reagoval písemně až dopisem (žádostí) z 26. 1. 2012.

Odvolací soud proto uzavřel, že soud prvního stupně správně dovodil, že z důvodu nečinnosti žalobce, spočívající v nesplnění povinnosti kvalifikovaně informovat žalovanou 2) o průběhu řízení EIA, skončila platnost stanoviska 12. 11. 2010. Mimoto s účinností od 1. 4. 2010 byla vyhláškou č. 81/2010 Sb. novelizována vyhláška č. 51/2006 Sb., která stanovila pro případ existujícího prodlouženého stanoviska (jako v dané věci) žadateli, tedy v posuzovaném případě žalobci, povinnost požádat nejpozději do tří měsíců od nabytí účinnosti novely vyhlášky o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí o připojení nebo o návrh smlouvy o připojení.

Tuto právním předpisem stanovenou povinnost žalobce prokazatelně nesplnil, a proto rezervace připojení k distribuční soustavě, založená stanoviskem, zanikla ve skutečnosti ex lege už dne 2. 7. 2010 marným uplynutím stanovené lhůty tří měsíců plynoucí od 1. 4. 2010. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že již sama tato skutečnost vyloučila možný vznik škody, kterou by žalobci měla způsobit žalovaná 2) nesplněním právní povinnosti, jak správně dovodil soud prvního stupně. Odvolací soud zároveň neshledal, že by mezi tvrzeným vznikem škody a jednáním žalované 2) byla příčinná souvislost.

Žalobce a žalovaná 2) se nacházely v předsmluvním vztahu a v daném případě s ohledem na okolnosti dané věci se nejedná o situaci, kdy lze mít za jisté, že při obvyklém chodu věcí by žalobce mohl začít vytvářet zisk z provozu elektrárny. Odvolací soud vzal v úvahu, že nejen že žalobce neměl vůbec rozpracován projekt elektrárny (území rozhodnutí, stavební povolení, licence), ale neměl jisté ani připojení k distribuční soustavě, neboť připojení mohlo být provozovatelem distribuční soustavy i odmítnuto.

Odvolací soud proto uzavřel, že nebyly naplněny předpoklady pro vznik žalobcem uplatněné náhrady škody. Vzhledem k tomu, že byla proti uplatněným nárokům vznesena námitka promlčení, posuzoval odvolací soud, zda soud prvního stupně správně posoudil tuto námitku, když dospěl k závěru, že žalobou uplatněný nárok v části skutečné škody i v části ušlého zisku je zcela promlčen. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že nárok na úhradu škody v podobě dosud vynaložených nákladů na realizaci projektu elektrárny ve výši 2 655 303,98 Kč je promlčen, jestliže žaloba byla podána až 4.

2. 2016, ale čtyřletá promlčecí doba pro uplatnění nároku na náhradu škody skončila 26. 1. 2016, neboť tehdejší žalobkyně mohla své právo uplatnit poprvé u soudu dne 26. 12. 2012, kdy se dozvěděla o zániku stanoviska a toho dne bylo zároveň zřejmé, kdo jí měl tvrzenou škodu způsobit a v čem tato škoda spočívá. Odvolací soud dodal, že uvedené platí tím spíše, že žalovaná 2) vstoupila do řízení až dne 19. 1. 2017, kdy se ve vztahu k ní teprve stavěl běh promlčecí doby. K otázce promlčení ušlého zisku odvolací soud uvedl, že v daném případě nemohlo dojít k jednorázovému promlčení celého nároku na ušlý zisk, jak dovodil soud prvního stupně, ale tento nárok se mohl promlčovat postupně podle tohoto, jak mělo docházet k pravidelným platbám za energii dodanou elektrárnou do distribuční sítě.

V případě postupně ucházejícího zisku však obecně platí, že je možné jej žalovat zpětně, nikoliv za celé uvažované období dopředu. K námitce žalovaných, že škodu z titulu ušlého zisku představuje jednorázová zmařená investice v podobě nevystavění elektrárny, odvolací soud uvedl, že je v rozporu s textem žaloby. S ohledem na výše uvedené proto odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby je věcně správné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala původně žalobkyně (nyní žalobce, jako insolvenční správce, dále též „dovolatel“) dovolání, neboť má za to, že

dovolání je podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustné. S dovoláním zároveň podala i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť existence přiznaných pohledávek žalované 2) způsobí její úpadek. Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl-li k závěru, že v případě předmětného stanoviska se jednalo o přímé zastoupení žalované 2) žalovanou 1) a že stanovisko není pro žalovanou 1) právně závazné.

Přípustnost dovolání vymezil dále i tím, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena právní otázka povahy předmětného stanoviska, tedy zda se jedná či nejedná o právní jednání, a též právní otázka zániku předmětného stanoviska. Dovolatel má za to, že předmětné stanovisko představuje právní jednání, které učinila žalovaná 1) svým jménem na účet žalované 2) a práva a povinnosti z takového jednání vznikla přímo žalované 1), a proto je žalovaná 1) pasivně věcně legitimována. Námitku vznesenou proti nesprávnému právnímu posouzení pasivní věcné legitimace dovolatel odůvodnil poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.

4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4450/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2335/2003, z nichž vyplývá závěr, že ze smlouvy musí být patrno, že ji za účastníka uzavřel jeho zmocněnec, neboť v případě, že by tato okolnost nebyla zřejmá, platilo by, že zmocněnec jednal vlastním jménem. V posuzovaném případě však žalovaná 1) podle formulací ve svém sdělení předmětného stanoviska označila stanovisko za své vlastní, na hlavičkovém papíře žalované 1), stanovisko bylo podepsáno žalovanou 1) a opatřeno razítkem žalované 1), bez toho, že by žalovaná 1) zmínila, že jedná jménem žalované 2).

Plnou moc žalovaná 1) se zmocněním od žalované 2) nikdy žalobci nepředložila. Předmětné stanovisko přinejmenším tedy objektivně podle dovolatelky vyvolává pochybnosti o tom, že žalovaná 1) jednala za žalovanou 2). V takovém případě podle judikatury Nejvyššího soudu platí, že žalovaná 1) jednala svým jménem a na svůj účet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 138/2005, podle něhož platí, že pokud z právního úkonu nevyplývá, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem, a jde-li o písemný právní úkon, pak nestačí, že tato okolnost je případně dána jinými skutečnostmi, pokud nejsou vyjádřeny v tomto písemném právním úkonu.) Dovolatel je tedy přesvědčen, že mezi žalobcem a žalovanou 1) vznikl právní vztah, naopak mezi žalobcem a žalovanou 2) nikdy žádný právní vztah nebyl, neboť ta na jeho žádost nijak nereagovala.

Povinností žalované 1) tedy bylo splnit stanoviskem přijatý závazek. Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že se nijak nevypořádal s námitkou žalobce, že předmětné stanovisko není stanoviskem ve smyslu vyhlášky č. 51/2006 Sb. Odvolací řízení tím podle dovolatele tedy trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Rozhodnutí odvolacího soudu, které postrádá odůvodnění právního posouzení z pohledu posouzení uvedené námitky je proto podle dovolatele nepřezkoumatelné. Odvolací soud podle názoru dovolatele posoudil nesprávně i otázku zániku předmětného stanoviska, jímž bylo rezervováno připojení k distribuční soustavě. Poukazuje na to, že v případě předmětného stanoviska došlo k prodloužení jeho závaznosti o dobu řízení EIA, které však není součástí řízení o udělení autorizace podle energetického zákona. Řízení EIA je samostatnou procedurou.

Pokud by tedy předmětné stanovisko bylo stanoviskem podle uvedené vyhlášky č. 51/2006 Sb., ve znění její novelizace vyhláškou č. 81/2010 Sb., pak z důvodu trvání jiného označeného řízení nemohlo dojít k prodloužení závaznosti předmětného stanoviska, resp. podle dovolatele ani nedošlo k prodloužení závaznosti tohoto stanoviska podle § 5 odst. 5 vyhlášky č. 51/2006 Sb. Přechodná ustanovení novely této vyhlášky, týkající se zániku stanoviska, se na předmětné stanovisko, pokud by však vůbec bylo stanoviskem vydaným podle uvedené vyhlášky, podle mínění dovolatele neaplikují.

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání. K dovolání žalobce podala vyjádření žalovaná 1) i žalovaná 2). Žalovaná 1) i žalovaná 2) ve svých vyjádřeních k dovolání žalobce navrhly odmítnutí dovolání, neboť jsou přesvědčeny, že dovolání není přípustné. Pokud by přesto dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, každá z žalovaných navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, jelikož odvolací soud věc posoudil správně.

Obě žalované ve svých vyjádřeních uvedly, že jsou přesvědčeny, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení dané věci. Dovolatelem uváděná judikatura na řešení dané věci nedopadá, neboť řeší právní otázky na základě odlišného skutkového stavu věci. Žalované mají za to, že odvolací soud správně dovodil, že žalovaná 1) jednala jako zmocněnec, jako přímý zástupce žalované 2). Poukazují na to, že ze zjištěných okolností v řízení je zřejmé, že žalobce od počátku si byl plně vědom, že se ve věci vydání předmětného stanoviska jednalo o úkony (právní jednání) žalované 2), které jejím jménem na její účet činila žalovaná 1).

Proto také žalobce podal dne 13. 6. 2008 žádost o připojení elektrického zdroje k distribuční soustavě u žalované 2) a uvedená vědomost žalobce, že je v právním vztahu s žalovanou 2), je patrná i z další písemné komunikace žalobce adresované žalované 2). Dovolatel však polemizuje v dovolání se skutkovými závěry odvolacího soudu a předkládá vlastní skutkovou verzi věci bez ohledu na zjištěný skutkový stav věci oběma soudy. K dovolatelem formulovaným otázkám ohledně povahy a zániku předmětného stanoviska obě žalované shodně uvedly, že pro posouzení otázky zániku rezervace připojení elektrárny do distribuční soustavy žalované 2) bylo podstatné, zda z tomu došlo výlučným jednáním žalobce.

V této souvislosti připomněly, že žalobce v průběhu celého řízení nikdy netvrdil, natož aby prokázal, že splnil informační povinnost, na jejíž nesplnění byl právě vázán zánik předmětného stanoviska, a to bez ohledu na to, jaká byla povaha stanoviska. Odvolací soud podle názoru obou žalovaných i zcela pregnantně odůvodnil, že v posuzovaném případě chybí jakýkoli hmotněprávní základ údajných uplatněných nároků žalobce na náhradu škody. Rovněž obě zdůraznily, že napadené rozhodnutí spočívá na posouzení několika samostatných právních otázek, přičemž každý ze závěrů soudů sám o sobě postačoval k zamítnutí žaloby, jak soudy správně dovodily po posouzení otázky splnění, resp. nesplnění předpokladů k uplatnění nároku na náhradu skutečné škody a ušlého zisku, absence pasivní věcné legitimace žalované 1) a promlčení uplatněného nároku na náhradu škody.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud nepřisvědčil dovolateli, že by jeho dovolání bylo přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky přímého zastoupení žalované 2) žalovanou 1). Ze skutkových zjištění odvolacího soudu nebylo možno dovodit, že se v daném případě jedná o nepřímé zastoupení žalované 2) žalovanou 1), jak dovozuje dovolatel na základě vlastního skutkového závěru, že žalovaná 1) jednala vlastním jménem na účet žalované 2).

Naopak ze skutkových zjištění odvolacího soudu, doložené písemnou komunikací mezi žalobcem a žalovanou 1), vyplynulo, že s žalobcem jednala žalovaná 1) vždy transparentně za žalovanou 2). Odvolací soud zcela jednoznačně zdůvodnil, na jakých skutkových zjištěních učinil závěr o přímém zastoupení žalované 2) žalovanou 1). Dovolací námitky žalobce, že se v daném případě jednalo o nepřímé zastoupení, jsou účelové, nemající oporu ve skutkových zjištěních odvolacího soudu. Ze zjištěných okolností probíhajících jednání o připojení elektrického zdroje do distribuční sítě provozované žalovanou 2), bylo zcela zřejmé, že tehdejší žalobkyně, jako profesionálka, nepochybně věděla, že žalovaná 1) není kompetentní k rozhodování o žádosti o připojení do distribuční soustavy, a nejen že musela vědět, ale i věděla, že s ní jednající subjekt (žalovaná 1) jedná za jiného (žalovanou 2), že jednání je vedeno se zástupcem – zmocněncem.

Nelze proto dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu řešící otázku přímého zastoupení tak, že zastoupení je tehdy přímé, jestliže třetí osoba ví, resp. z okolností musí vědět, že s ní jednající subjekt jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná, a že jednání je vedeno se zástupcem – zmocněncem (srov. usnesení ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4450/2014 – dostupné na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání pro řešení otázky přímého zastoupení, kterou dovolatel označil za otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není podle § 237 o.

s. ř. přípustné. Dovolací soud se dále zabýval možnou přípustností dovolání pro řešení otázek, dovolatelem označených jako otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Má-li dovolatel za to, že takovou otázkou je otázka povahy stanoviska k žádosti o připojení elektrického zdroje k distribuční soustavě žalované 2), je nutno konstatovat, že na řešení této otázky není napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Taková otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o.

s. ř. Nejvyšší soud již vícekrát judikoval (např. v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017, nebo ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 658/2020 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz), že dovolání je nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci. Dovolání pro řešení dovolatelem vymezené otázky „povahy stanoviska“ není tedy podle § 237 o. s. ř. přípustné. Považuje-li žalobce dovolání za přípustné podle § 237 o.

s. ř. pro řešení dovolacím soudem dosud neřešené otázky zániku stanoviska, jímž bylo rezervováno připojení k distribuční soustavě, kterou měl odvolací soud podle jeho názoru posoudit nesprávně, je nutno konstatovat, že tuto otázku staví dovolatel na jiném skutkovém základu, než k jakému dospěly oba soudy. Zatímco dovolatel staví svůj vlastní právní závěr o tom, že přechodná ustanovení vyhlášky č. 81/2010 Sb., týkající se (za určitých podmínek) zániku rezervace připojení k distribuční soustavě u prodloužených stanovisek (čl.

II., odst. 4), se na danou věc nevztahují, jelikož k prodloužení předmětného stanoviska nedošlo, oba soudy shodně ze skutkových zjištění naopak dospěly k závěru, že v daném případě došlo dne 12. 11. 2009 k prodloužení předmětného stanoviska ze dne 19. 12. 2008. Za daného skutkového stavu tak soudy správně aplikovaly přechodná ustanovení vyhlášky č. 81/2010 Sb., týkající se (za určitých podmínek) zániku rezervace připojení k distribuční soustavě u prodloužených stanovisek (čl. II., odst. 4). Vyplývá-li dále ze skutkových zjištění, že žalobce nesplnil podmínky uvedené v tomto právním předpisu pro trvání vydaného a prodlouženého stanoviska, což ani dovolatel nenapadá, došlo podle uvedených ustanovení k zániku rezervace připojení k distribuční soustavě podle vydaného a prodlouženého stanoviska ex lege, jak odvolací soud správně s ohledem na skutková zjištění dovodil.

Dovolání žalobce není tedy ani pro řešení otázky zániku stanoviska podle § 237 o. s. ř. přípustné. Námitky dovolatele o nedostatečném odůvodnění napadeného rozsudku odvolacím soudem a nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí nejsou rovněž způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Uvedené námitky směřují do konkrétních vad řízení, nezahrnují však otázku procesního práva, kterou by odvolací soud řešil. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23

Cdo 3349/2017, ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4290/2018, nebo ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3151/2020 – dostupných na www.nsoud.cz). Není-li tedy dovolání žalobce podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Jelikož byly naplněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud neshledal návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná 1) a žalovaná 2) domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.