USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobkyně E. B., zastoupené Mgr. Alešem Gnidou, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horská 1928, proti žalovanému M. Z., zastoupenému JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 300/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2022, č. j. 27 Co 75/2022-997, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 598 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
1. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 7 C 300/2016-761, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem nemovitých věcí tam specifikovaných a též vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální ? k dalším nemovitým věcem tam specifikovaným, které se nachází v obci a katastrálním území XY, a rovněž toho, aby soud uložil žalovanému povinnost vyklidit nemovité věci tam specifikované a tyto vyklizené předat žalobkyni (výrok I), žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému jednu polovinu nákladů řízení ve výši 386 329 Kč (výrok II) a rovněž uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kolíně náhradu nákladů řízení ve výši 3 682,80 Kč (výrok III).
2. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastníkem předmětných nemovitých věcí tam specifikovaných a též vlastníkem předmětného spoluvlastnického podílu k dalším nemovitým věcem tam specifikovaným (výrok I), dále jej změnil tak, že žalovanému uložil povinnost vyklidit tam specifikované nemovité věci a vyklizené je předat žalobkyni (výrok II), dále žalovanému uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni, a to za řízení před soudem prvního stupně ve výši 190 352 Kč (výrok III) a za odvolací řízení ve výši 83 893 Kč (výrok IV), a rozhodl též o povinnosti žalovaného zaplatit náhradu nákladů řízení České republice – Okresnímu soudu v Kolíně ve výši 3 682,80 Kč (výrok V) a České republice – Krajskému soudu v Praze ve výši 4 811,40 Kč (výrok VI).
3. Rozsudek odvolacího soudu, výslovně ve všech jeho výrocích, napadl žalovaný včasným dovoláním. Co do přípustnosti dovolání uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od minulé ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která zároveň v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, resp. též, že „odvolací soud nepostupoval v souladu s právní úpravou a judikaturou, a proto je nezbytné toto nesprávné rozhodnutí napravit a vzniklý rozpor vyřešit a odstranit, dílem pak podstatná otázka nebyla v rozhodování
dovolacího soudu dosud řešena.“ Namítl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaný v průběhu dovolacího řízení učinil sám ještě další podání ze dne 24. 11. 2023, kterým „se připojil k dovolání právního zástupce JUDr. Martina Horčice“ a v němž popisoval průběh jednání před odvolacím soudem, uváděl svá tvrzení o chování žalobkyně a jiných osob, vyjadřoval své názory, polemizoval se skutečnostmi v řízení zjištěnými a dokládal listinné důkazy. Požadoval též, aby Nejvyšší soud „nařídil vyšetření závažného zločinu žalobkyně za únos a týrání postižené osoby, její okradení o osobní věci a zničení prostředků komunikace“ ve vztahu k jednání žalobkyně vůči postiženému synovi, k němuž podle tvrzení žalovaného mělo dojít v pozdějším období. Obdobně se pak opakovaně vyjadřoval ke skutečnostem podle něj důležitým ve vztahu k předmětné žalobě a dokládal listiny i v dalších podáních k Nejvyššímu soudu ze dne 27. 11. 2023, 29. 11. 2023, 1. 12. 2023, 8. 1. 2024 a 10. 4. 2024. Podáním ze dne 24. 3. 2023 žalovaný žádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, příp. o vydání předběžného opatření. O tomto jeho návrhu bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 7. 2023, č. j. 7 C 300/2016-1099, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 22 Co 194/2023-1129.
5. Žalobkyně navrhla podané dovolání odmítnout, neboť dle jejího názoru trpí takovými vadami, které ho činí neprojednatelným. Jádrem dovolání podle ní není řešení právní problematiky, ale řešení otázek skutkových. Případně navrhla podané dovolání zamítnout jako nedůvodné.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Nejvyšší soud předně uvádí, že k dalším podáním žalovaného ze dne 24. 11. 2023, 27. 11. 2023, 29. 11. 2023, 1. 12. 2023, 8. 1. 2024 a 10. 4. 2024, jimiž doplňoval dovolací argumentaci, nemohl při posuzování přípustnosti dovolání přihlížet, neboť jednak šlo o podání učiněná samotným žalovaným a nikoliv jeho advokátem (srov. § 241a odst. 5 o. s. ř.) a nadto je doplnění dovolací argumentace ve smyslu § 242 odst. 4 o. s. ř. možné jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání, která již zjevně uplynula před uskutečněním uvedených podání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008, uveřejněný pod číslem 148/2011 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1170/2015, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že se dále nezabýval požadavkem žalovaného obsaženým v podání ze dne 24. 11. 2023, aby „nařídil vyšetření závažného zločinu žalobkyně“, neboť z obsahu dalšího podání žalovaného vyplývá, že již sám podal státnímu zastupitelství trestní oznámení ve vztahu k jím tvrzenému jednání žalobkyně vůči jejich synovi, v němž žalovaný spatřoval spáchání trestného činu.
10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být přípustnost dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, musí dovolatel s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 4/2014“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 554/2019].
11. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že § 237 o. s. ř. obsahuje čtyři vzájemně se vylučující kritéria přípustnosti dovolání, které vedle sebe současně nemohou obstát (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014).
12. Pokud žalovaný v dovolání vymezil jeho přípustnost prostřednictvím tvrzení, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od minulé ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která zároveň v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, pak je z takového vyjádření zřejmé, že přípustnost dovolání spatřoval ve vztahu k téže právní otázce (ač nijak blíže nespecifikované) „zároveň“ ve dvou vzájemně se vylučujících kritériích přípustnosti, která vedle sebe současně nemohou obstát. Takové vymezení předpokladu přípustnosti není řádné.
13. Nadto z podaného dovolání (jeho celého obsahu) není zřejmé, od jaké konkrétní judikatury Nejvyššího soudu (označené ať již uvedením spisové značky konkrétního rozhodnutí, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe) se měl podle přesvědčení žalovaného odvolací soud odchýlit a při řešení jaké konkrétní právní otázky. Pouhé obecné tvrzení, že odvolací soud nepostupoval v souladu s právní úpravou a judikaturou, pak není řádným vymezením předpokladu přípustnosti dovolání. Stejně tak, spatřoval-li žalovaný přípustnost dovolání „dílem“ případně „zároveň“ též v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva („podstatné otázky“), která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, pak v celém obsahu dovolání nespecifikoval žádnou konkrétní právní otázku, kterou takto považoval za dosud nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, a kterou by měl dovolací soud nyní vyřešit.
14. Žalovaný v dovolání vymezil toliko dovolací důvod, tj. uvedl, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud podle něj „nesprávně vyložil příslušná ustanovení občanského zákoníku“. Ta žalovaný v dovolání sice výslovně nekonkretizoval, ale zřejmě mělo jít o ustanovení týkající se právní úpravy „vrácení daru“. Namítal též, že byla žalobkyni přikázána i stavba garáže na st. p. č. 249 a 270, která však byla vystavěna žalovaným v době soužití účastníků, a proto by nejméně náležela do spoluvlastnictví účastníků.“ Požadavek konkrétně uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je však odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, jež je veřejnosti dostupné na https://nalus.usoud.cz). Pouhé vymezení dovolacího důvodu proto přípustnost dovolání založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013).
15. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
16. Z obsahu podaného dovolání je dále zřejmé, že žalovaný nesouhlasil zejména s výsledkem hodnocením důkazů ze strany odvolacího soudu, a to předně v souvislosti se zdravotní dokumentací žalobkyně a s hodnocením věrohodnosti žalobkyně, polemizoval s úvahami odvolacího soudu, které při hodnocení provedených důkazů učinil a předkládal jejich vlastní hodnocení. Fakticky tak v dovolání zpochybňoval skutkový stav zjištěný odvolacím soudem. Skutkový stav věci však nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy neobsahující konkrétní otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
17. Namítal-li žalovaný rovněž, že odvolací soud se nevypořádal s jeho argumentací poukazující na „zásadní rozpory ve výpovědích žalobkyně a v jejích tvrzeních“, pak prostřednictvím takto formulovaných námitek odvolacímu soudu fakticky vytýká vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalovaného o těchto procesních pochybeních nezahrnuje žádnou konkrétní odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
18. Pro úplnost lze k této námitce žalovaného dodat, že z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud se argumentací žalovaného, věrohodností žalobkyně a hodnocením v řízení provedených důkazů podrobně a rozsáhle zabýval, přičemž pro jeho právní posouzení nebylo rozhodující pouze skutkové zjištění a hodnocení jednání o násilném napadení ze dne 20. 6. 2016, kterým se žalovaný v dovolání zejména zabýval a které bylo předmětem posuzování též v trestním řízení, nýbrž odvolací soud jako rozhodné pro právní posouzení považoval i skutková zjištění o dalším jednání žalovaného vůči žalobkyni v období od uzavření darovacích smluv do 9. 7. 2016 (srov. odstavec 100 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
19. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i jeho výroky III, IV, V a VI, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
20. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 7. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu