23 Cdo 3660/2019-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy,
Ph.D., ve věci žalobkyně GLP s. r. o., se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40,
identifikační číslo osoby 05058431, zastoupené Mgr. Martinem Strakou, advokátem
se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované K Šedivce, s. r. o., se
sídlem v Praze 1, Říční 456/10, identifikační číslo osoby 05122643, zastoupené
Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 783/18, o
zaplacení 300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 31 C 133/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 30. 1. 2019, č. j. 72 Co 422/2018-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 11.858 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalobkyně.
specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky
(výrok II.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku
300.000 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (první výrok), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že jej navrhuje zamítnout. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím
řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné
obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil okamžik „úplnosti“
smlouvy o postoupení pohledávky a vzniku povinnosti uhradit cenu za
postupovanou pohledávku, když uzavřel, že skutečnost, zda podpisy na smlouvě a
příloze č. 1 byly ověřeny, či nikoliv, nemá na platnost smlouvy vliv. Dovolatelka má za to, že povinnost podepsání smlouvy o postoupení pohledávky
ověřenými podpisy vyplývá z právních předpisů, a to z § 256 odst. 2 o. s. ř. či
z § 36 odst. 4 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (dále jen „exekuční řád“). Závěr odvolacího soudu o tom, že skutečnost, zda podpisy na smlouvě a příloze
č.
1 byly ověřeny, či nikoliv, nemá na platnost smlouvy o postoupení pohledávky
vliv, není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a otázka
okamžiku uzavření smlouvy o postoupení pohledávky tak není způsobilá
přípustnost dovolání založit. Dovolatelka přehlíží, že jí odkazovaná judikatura (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 591/2006) se týká
posouzení, zda je třeba, aby podpisy na smlouvě o postoupení pohledávky byly
úředně ověřeny, jde-li o prokázání přechodu práva z exekučního titulu podle §
36 odst. 4 exekučního řádu. Z dovolatelkou citovaných rozhodnutí Nejvyššího
soudu se nepodává, jak se dovolatelka mylně domnívá, takový výklad, že aby
došlo k platnému uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, je třeba, aby
podpisy na smlouvě o postoupení pohledávky byly úředně ověřeny. Ostatně v usnesení ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4691/2017, Nejvyšší soud
uvedl, že „ani z rozhodné právní úpravy výkonu rozhodnutí (exekuce) a ani z
ustanovení práva hmotného, která se váží k postoupení pohledávky (§ 524 a násl. obč. zák., resp. § 1879 a násl. o. z.) neplyne, že by k platnému převodu práva,
a tím ztrátě legitimace oprávněného vést exekuci poté, co byl výkon rozhodnutí
pravomocně nařízen, musela být smlouva o postoupení pohledávky vydána nebo
ověřena státním orgánem nebo notářem […]“. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, dle dovolatelky dovolacím soudem
dosud neřešená, „zda ze snížení požadavku na formu smluvních jednání, kterými
se mění smlouva, lze dovodit i snížení požadavku na formu smluvních ujednání,
jehož obsahem je dohoda o podstatné náležitosti smlouvy (úplatě), když forma
jednání je v tomto stanovena i právním předpisem“. Jak již bylo uvedeno výše, k
platnému uzavření smlouvy o postoupení pohledávky zákon nevyžaduje, aby podpisy
na této smlouvě byly úředně ověřeny. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu
navíc vyplývá, že v čl. VI. smlouvy byla mezi účastníky sjednána písemná forma
smlouvy s tím, že platnosti smlouva nabývá dnem jejího podpisu oběma smluvními
stranami. Strany si ve smlouvě nesjednaly jako podmínku její platnosti úřední
ověření podpisů. Přípustnost dovolání proto nezakládá ani další argumentace
dovolatelky (a s ní spojené otázky dodržení zákonem stanovené formy u přílohy),
že pokud je příloha obsahující podstatnou náležitost smlouvy neoddělitelnou
součástí smlouvy, je nutné v takovém případě dodržet zákonný požadavek na
požadovanou formu i u této přílohy. Ve vztahu k další námitce dovolatelky, že příloha č. 1, jež byla nedílnou
součástí smlouvy o postoupení pohledávky, měla být uzavřena stejným způsobem
jako samotná smlouva o postoupení pohledávky s tím, že nedostatek této formy
uzavření přílohy č. 1 (ověřený podpis žalobkyně nebyl připojen) v souladu s §
582 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), způsobil, že
příloha nebyla platně uzavřena, je třeba uvést, že dovolatelka k této otázce
nejenže neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy
které z hledisek v § 237 o. s. ř.
považuje pro účely přípustnosti dovolání za
splněné, ale navíc vychází z vlastních skutkových zjištění, pokud jde o
sjednání formy smlouvy o postoupení pohledávky. Ze skutkových zjištění
odvolacího soudu přitom plyne, že v čl. VI. byla mezi účastníky sjednána
písemná forma smlouvy s tím, že platnosti smlouva nabývá dnem jejího podpisu
oběma smluvními stranami a že strany si ve smlouvě nesjednaly jako podmínku
její platnosti úřední ověření podpisů. Dle ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu platí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a
odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z
jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Výše uvedené závěry lze vztáhnout i na další argumentaci dovolatelky, která
vychází z toho, že mezi účastníky došlo k dohodě, že podpisy na smlouvě o
postoupení pohledávky musí být ověřené, a dále též je lze vztáhnout i na
dovolatelkou předkládanou otázku dodržení sjednané formy právního jednání u
přílohy č. 1 ke smlouvě. Jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud vyšel ze
skutkového zjištění, že strany si ve smlouvě nesjednaly jako podmínku její
platnosti úřední ověření podpisů. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelčina námitka nesprávného právního
posouzení věci odvolacím soudem, kdy tento uzavřel, že v jednání žalobkyně
neshledal rozpor s dobrými mravy, když otázka ověření podpisu jednatele
žalobkyně na příloze č. 1 pro platnost a účinnost smlouvy neměla žádný význam,
a rovněž že závěr soudu prvního stupně ohledně nepoctivého jednání žalobkyně
nepovažuje za správný. Dovolatelka se domnívá, že dovolací soud dosud
neposuzoval otázku, která spočívá v posouzení platnosti jednání, kterým došlo k
porušení zásady poctivosti a dobrých mravů, jakož i zákazu zjevného zneužití
práva. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014,
uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že
zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu
poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému
výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího
právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za
zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo
vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný
zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem
oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro
nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany,
která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srovnej také rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Zamítnutí
žaloby pro zjevné zneužití práva přichází do úvahy jen výjimečně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn.
22 Cdo 1920/2019, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3001/2017). Dovolací soud v minulosti připustil, že judikaturu k § 3 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), lze přiměřeně aplikovat i
ve vztahu k § 8 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014). Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (stejně jako ustanovení § 8 o. z.) patří k
právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být
rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti
další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném
případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou
součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž
soud při právním posouzení věci vychází (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014). V dovolacím řízení by
přitom bylo možno úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde
o zjevné zneužití práva či o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit
jen tehdy, byla-li by tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně
nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo
652/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo
1920/2019). Nejvyšší soud přitom neshledal, že by úvaha odvolacího soudu byla z pohledu
zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že jí nebylo v rámci
odvolacího řízení poskytnuto poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť tato
námitka není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.; tato námitka by
mohla (kdyby byla opodstatněná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud
přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. –
pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v
projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. To samé platí pro námitku
dovolatelky, že tím, že odvolací soud nesplnil svoji poučovací povinnost,
rozhodl zcela překvapivým a nepředvídatelným rozhodnutím; touto námitkou
poukazuje na údajnou vadu řízení. Pro úplnost dovolací soud poukazuje navíc na to, že výtka absence poučení ve
smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. se jeví nepřípadnou, poněvadž rozhodnutí
odvolacího soudu není založeno na závěru o neunesení důkazního břemene
žalovanou, nýbrž vychází z úsudku odvolacího soudu, jenž za daných skutkových
okolností shledal, že žalované vznikla povinnost k úhradě smluvní pokuty dle
čl. III. smlouvy o postoupení pohledávky. Rozhodnutí soudu založené na
zjištěném skutkovém stavu věci přitom poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. nevyžaduje (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2696/2018, či další v něm citovaná usnesení téhož soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2006/2017, a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo
2247/2014). Pro úplnost lze konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu může
být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud
při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak
vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení
uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného,
než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu
neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s
nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit
něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou
vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). Nejvyšší soud přitom
neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu s dovolatelkou odkazovanými
rozhodnutími Nejvyššího soudu. Vzhledem k výše uvedenému, Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolatelka v dovolání rovněž navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody
pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.),
není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše
uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalované na odklad vykonatelnosti
dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.