23 Cdo 3661/2023-416
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně ROCHE s.r.o., se sídlem v Praze 8, Karlín, Sokolovská 685/136f, identifikační číslo osoby 49617052, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované RNDr. Zdeněk Čecháček, s.r.o., se sídlem v Brně, Medlánky, Purkyňova 648/125, identifikační číslo osoby 26911817, zastoupené Mgr. Miroslavem Penkou, advokátem se sídlem v Brně, Středova 94/1, o zaplacení 1 686 949,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 236 C 64/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2023, č. j. 27 Co 36/2022-376, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18 586 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky v celkové výši 1 692 512,21 Kč s příslušenstvím jako kupní ceny za zboží (reagencie značky ROCHE), jež žalobkyně dodávala žalované na základě rámcové kupní smlouvy ze dne 1. 9. 2007 a dílčích kupních smluv. Kupní cena za dílčí dodávky měla být žalovanou hrazena vždy na základě vystavených faktur, přičemž na 29 faktur vystavených žalobkyní ničeho neuhradila. Takto vzniklý dluh vůči žalobkyni žalovaná dne 15. 6. 2017 uznala co do důvodu a výše, nicméně ani přesto dlužnou částku nezaplatila.
2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 10. 2021, č. j. 236 C 64/2017-328, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 686 949,60 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 5 562,63
Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem zastavil odvolací řízení o odvolání žalované proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku), ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II napadeného rozsudku), ve výroku III jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení (výrok III napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, a to výslovně v rozsahu „výroku I a navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení“ (srov. bod 8 odůvodnění tohoto usnesení). Žalovaná v dovolání namítla, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda má částečné uznání dluhu za následek obrácení důkazního břemene i ve vztahu k té části nároku, jež uznána nebyla. Uznání dluhu se dle žalované vztahuje pouze na část uplatněných nároků, a vyvratitelná právní domněnka jejich existence v důsledku uznání žalované tudíž
rovněž svědčí pouze těm nárokům, které byly předmětem uznání dluhu. Právní posouzení věci odvolacím soudem, který „aplikoval § 133 o. s. ř. na situaci, na kterou nedopadala zákonná domněnka a vzal za prokázané i skutečnosti, které prokazovány vůbec nebyly“, proto žalovaná považuje za nesprávné. Přípustnost dovolání spatřovala žalovaná v tom, že se odvolací soud při řešení shora vymezené otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že dovolání není přípustné ani důvodné, neboť na žalovanou vymezené otázce napadený rozsudek nezávisí, a ztotožnila se se závěry odvolacího soudu o platnosti uznání dluhu a přenesení důkazního břemene na žalovanou. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
7. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
8. Nejvyšší soud podotýká, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že dovolání žalované ve skutečnosti nesměřuje proti výroku I, kterým bylo částečně zastaveno odvolací řízení, nýbrž proti výroku II, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, neboť dovolací argumentace žalované směřuje právě proti právnímu posouzení merita věci a ve vztahu k výroku I dovolání postrádá jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání ani přípustné [§ 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.]. Dovolací soud proto shledal, že dovolání obsahuje náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolací námitka, jíž žalovaná zpochybňovala správnost právního posouzení otázky obrácení důkazního břemene v důsledku uznání dluhu, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť závěr, na němž žalovaná staví svoji dovolací argumentaci (a na němž vymezuje předloženou právní otázku), že uznáním dluhu ze dne 15. 6. 2017 uznala toliko část uplatněného nároku, ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že žalovaná dne 15.
6. 2017 učinila „uznání dluhu ve smyslu § 2053 o. z.“, jehož obsahem je prohlášení žalované o uznání tam specifikovaných dluhů z rámcové kupní smlouvy a dílčích kupních smluv co do důvodu a výše, jež celkem činily 1 692 512,21 Kč, jímž pak odpovídaly nároky, jichž se žalobkyně v řízení domáhala. Závěr o uznání jen části závazku (závazků) tudíž odvolací soud vůbec neučinil a na něm právní posouzení věci nezaložil (srov. bod 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Žalovaná tak ve skutečnosti svou kritiku právního závěru odvolacího soudu zakládá na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno.
Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem v souladu s rozhodovací praxi dovolacího soudu, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, či ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020).
12. Jestliže pak žalovaná namítala, že předmětem uznání dluhu ze dne 15. 6. 2017 byl nikoliv uplatněný nárok jako celek, a tedy že její skutečná vůle směřovala k uznání toliko části nároku, rozporovala tím závěr odvolacího soudu o obsahu daného právního jednání. Tato námitka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2855/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3011/2021, a ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1364/2022). O takový případ se však v projednávané věci nejedná, přičemž ani žalovaná takové pochybení (chybu v logice či nevyužití příslušné výkladové metody) odvolacího soudu v dovolání nenamítala.
13. Směřovala-li svou námitkou žalovaná k tomu, že odvolací soud nesprávně hodnotil důkazy ke skutečnosti, zda předmětem uznání dluhu ze dne 15. 6. 2017 byl uplatněný nárok jako celek či pouze jeho část, pak Nejvyšší soud podotýká, že k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů žalovaná podle účinné procesní úpravy nemá k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod, neboť i v tomto případě jde o (nezpůsobilou) kritiku právních závěrů odvolacího soudu vycházející z vlastní verze skutkového stavu věci (vyjma shora citované judikatury srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá kritika právních závěrů odvolacího soudu týkajících se samotných důsledků uznání dluhu či závazku (tj. odvolacím soudem vyvozených práv a povinností žalované). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu uznání dluhu zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Důsledkem uznání závazku je pak přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že pokud v řízení nevyšel najevo opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá (třebas i závažná) pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. V řízení tak mohou nastat jen dvě možné situace – buď má soud skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v konkrétním případě právě opačná, než jak ji uvádí domněnka). Je-li vznesena námitka, podle níž byla tato domněnka vyvrácena, je na soudu, aby se zabýval tím, zda tato námitka byla vznesena důvodně, zda obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 337/2023, ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, a ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3549/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1933/2023).
15. V poměrech projednávané věci odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně shledal uznání dluhu platným (tento závěr žalovaná dovoláním nenapadala), a na zjištěný skutkový stav aplikoval § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, s tím, že uznáním dluhu došlo k přesunu důkazního břemene na žalovanou, v jejímž zájmu bylo prokázat, že uznaný dluh v době uznání neexistoval. Jestliže odvolací soud po zhodnocení v řízení provedených důkazů a jejich částečném zopakování v odvolacím řízení své rozhodnutí založil na tom, že se žalované nepodařilo právní domněnku existence nároku vyvrátit, jelikož ani po poučení odvolacím soudem a výzvě k doplnění tvrzení a důkazů k jejich prokázání žalovaná neuvedla skutečnosti způsobilé domněnku vyvrátit, od shora citované judikatury Nejvyššího soudu se neodchýlil. Ani tato námitka tak nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
16. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.) Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 29. 5. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu