USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ENVIROPOL s.r.o., se sídlem v Praze 4, Československého exilu 2062/8, identifikační číslo osoby 28961722, zastoupené Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalované Moravské kovárny, a.s., se sídlem v Jihlavě, Hruškové Dvory 44, identifikační číslo osoby 46346694, zastoupené Mgr. Petrem Melicharem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Zrzavého 3259/9, o žalobě na ochranu proti jednání v nekalé soutěži a ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 74 Cm 5/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2023, č. j. 4 Cmo 55/2023-350, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 11. 2022, č. j. 74 Cm 5/2020-297, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby bylo žalované uloženo zdržet se uveřejňování a rozšiřování výroků (ve výroku I konkrétně specifikovaných) poškozujících dobrou pověst žalobkyně v médiích; dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované bylo uloženo, aby v periodiku Jihlavské listy na vlastní náklady uveřejnila omluvu ve znění ve výroku uvedeném, a to ve dvou nejbližších po sobě jdoucích vydáních periodika Jihlavské listy, ve stejné velikosti a na stejných stránkách periodika, jako byl uveřejněn článek „V Enviropolu budou požáry pokračovat“ a článek „Z Enviropolu zazněly při setkání výhružky“; rovněž zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 200 000 Kč na přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu a zaplacení 977 916 Kč z titulu náhrady škody (výrok I); a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 7. 2023, č. j. 4 Cmo 55/2023-350, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení tří právních otázek, z nichž u dvou se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a třetí otázku by měl podle dovolatelky dovolací soud posoudit odlišně než ve své dosavadní rozhodovací praxi.
4. První otázka dovolatelky se týkala posouzení existence soutěžního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou. Dovolatelka nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že jednání žalované postrádalo soutěžní záměr. Namítala, že judikatura, ze které vycházel odvolací soud, dovozuje jako předpoklad jednání v hospodářském styku soutěžní záměr, tedy zájem na konkurenčním boji osob v určité oblasti; podle dovolatelky ovšem judikatura ani znění zákona nevyžadují, aby bylo jednání směřováno ve vlastní prospěch nebo ve prospěch jiného subjektu. Poukázala na to, že podle judikatury dovolacího soudu k naplnění požadavku na jednání v hospodářském styku postačuje pouhý zásah do hospodářské soutěže ze strany rušitele, nemusí se jednat o jen subjekty, které si přímo konkurují, a cílem nemusí být pouze získání zákazníka, nýbrž jím může být i snaha poškodit jiný subjekt. Podle dovolatelky je zřejmé, že cílem žalované bylo, aby byl provoz žalobkyně omezen či ukončen a aby v budoucnu veřejnost každý problém se znečištěním v průmyslové zóně připisovala žalobkyni. Ve světle hospodářské soutěže nahlíží dovolatelka i na případný boj o zaměstnance či dodavatele.
5. Druhá otázka se vztahovala k posouzení zásahu žalované do pověsti žalobkyně, konkrétně pravdivosti a přiměřenosti kritiky. Dovolatelka nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu ohledně toho, že byla prokázána pravdivost výroků žalované. Odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu o nezbytnosti rozlišovat mezi skutkovými tvrzeními, jejichž pravdivost lze prokázat, a hodnotícími soudy, u nichž se zkoumá reálný základ. Namítala, že výroky žalované byly skutkovými tvrzeními, a bylo tak na žalované, aby v řízení prokázala jejich pravdivost. Žalovaná podle dovolatelky ovšem předložila nedostatečné důkazy k prokázání pravdivosti svých výroků a soudy obou stupňů se de facto spokojily pouze s tvrzeními žalované a s prohlášením šesti společností sídlících v průmyslové zóně. Namítala, že z prohlášení šesti ze třiceti společností v průmyslové zóně nelze dovozovat pravdivost výroků. Soudy dle jejího názoru neprovedly relevantní důkazy k prokázání pravdivosti výroků a jediným důkazem žalované zůstalo jen šest (do značné míry spekulativních) prohlášení společností z průmyslové zóny. Podle dovolatelky je třeba výroky žalované považovat za nepravdivé, neboť žalovaná nepředložila žádné důkazy, které by prokazovaly jejich pravdivost. U hodnotícího soudu žalované se pak dle názoru dovolatelky soudy také odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu, neboť fakticky nezkoumaly, zda měl hodnotící soud pravdivý podklad, a spokojily se pouze s tvrzením žalované. Shrnula, že výroky byly nepřiměřené, útočné a jdoucí nad rámec přiměřené kritiky; žalovaná založila své výroky na spekulacích, jejichž pravdivost neprokázala a neunesla tak důkazní břemeno.
6. Třetí otázka se týkala práva právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy a dovolatelka u ní požadovala, aby Nejvyšší soud přehodnotil závěry své dosavadní rozhodovací praxe, konkrétně vyjádřené v rozsudku ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021. Uvedla, že změnou judikatury byl narušen princip legitimního očekávání a že Nejvyšší soud fakticky právnické osobě upřel v mnoha případech jedinou účinnou možnost obrany. Dovolatelka měla proto za to, že by Nejvyšší soud z těchto důvodů měl svoji judikaturu přehodnotit a již vyřešenou otázku vyřešit jinak. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení; alternativně navrhla, aby byl napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
7. Žalovaná v reakci na dovolání žalobkyně uvedla, že nepovažuje za účelné se k dovolání podrobněji vyjadřovat, a odkázala na svá dosavadní podání.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
12. Dovolání není přípustné.
13. Vzhledem k tomu, že dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, není dovolání v rozsahu napadeného nákladového výroku (druhý výrok rozsudku odvolacího soudu) přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
14. První otázka týkající se toho, zda výroky žalované o žalobkyni představovaly jednání v hospodářském styku a zda tak byla naplněna první podmínka generální klauzule nekalé soutěže [§ 2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)], nezaloží přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí (výhradně) nespočívá.
15. Nejvyšší soud totiž ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází z toho, že při aplikaci ustanovení o nekalé soutěži (včetně skutkové podstaty zlehčování) je třeba mít zároveň na paměti ústavní dimenzi aplikace zákona, která se projevuje poměřováním ústavních práv na svobodný projev ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod a na svobodu podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Veškerá omezení základního práva na svobodný projev provedená obyčejným zákonem proto musí sledovat přípustný účel a nesmějí relativizovat svobodu projevu. Výklad zákonné úpravy, která má sloužit k ochraně podnikatelské činnosti před škodlivými zásahy jednotlivců, musí být účelem a smyslem objektivní ústavní hodnoty svobodného podnikání zásadním způsobem ovlivněn a limitován. Z tohoto důvodu nelze ústavní „soft law“ v podobě ústavní hodnoty hospodářské soutěže stavět do horizontální polohy s konkurujícími základními či politickými právy, tj. ani se svobodou projevu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 823/11, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 583/2023).
16. Tamtéž Nejvyšší soud uzavřel, že závěry rozhodovací praxe týkající se posuzování střetu základního práva na svobodu projevu s jinými základními právy (resp. otázky mezí přípustné kritiky) platí a fortiori na oblast nekalé soutěže, kdy je třeba eliminovat takovou výkladovou alternativu, která by nepřípustně zasahovala do fundamentálnějšího (z hlediska ústavního pořádku posuzovaného komplexně) práva na svobodu projevu.
17. Pokud tedy odvolací soud dospěl na základě skutkových zjištění (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají, srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) při posouzení výroků žalované k závěru, že žalovaná jimi nevybočila z mezí práva na svobodný projev (resp. mezí přípustné kritiky), když současně při posouzení, zda v řešené věci šlo o nepřípustné difamační výroky či nikoli, vycházel z relevantní judikatury, je třeba v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí týkající se vztahu práva na ochranu hospodářské soutěže a práva na svobodu projevu uzavřít, že je nadále nadbytečné zabývat se otázkou, zda jednání žalované bylo učiněno v hospodářském styku, neboť na řešení takové otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nezávisí.
18. Dovolatelce se totiž závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná svými výroky nepřekročila meze práva na svobodný projev (resp. meze přípustné kritiky), v důsledku čehož by jednání žalované nemohlo být kvalifikováno ani jako jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže, nepodařilo v dovolání relevantním způsobem zpochybnit (viz níže argumentaci ke druhé dovolatelčině otázce). Žaloba na ochranu před jednáním v nekalé soutěži by přitom mohla být důvodná pouze tehdy, pokud by jednání žalované splňovalo všechny podmínky generální klauzule nekalé soutěže podle § 2976 odst. 1 o. z. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3412/2010).
19. K tomu dovolací soud připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vychází z toho, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvody ostatní. To platí i tehdy, nemohl-li být některý z těchto důvodů podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen, nebo proto, že otázka týkající se tohoto důvodu nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4722/2017).
20. Jestliže tedy obstojí jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatelky nijak projevit, což činí její dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. Druhá otázka rovněž nezaloží přípustnost dovolání. Dovolatelka ji formulovala jako otázku posouzení pravdivosti a přiměřenosti kritiky právnické osoby a namítala odchýlení od judikatury dovolacího soudu, na jehož konkrétní rozhodnutí odkázala, avšak její argumentace k této otázce spočívala ve zpochybňování procesu zjišťování skutkového stavu. Podstata argumentace tkvěla v tom, že se soudy spokojily s důkazy, které dle mínění dovolatelky nepostačovaly ke skutkovému závěru o pravdivosti skutkových tvrzení žalované, a zpochybňovala tak i samotný závěr o prokázání pravdivosti tvrzení. Stejně tak u části výroku žalované, který byl hodnotícím soudem, namítala, že nebyl prokázán jeho skutkový základ. Uvedené však představuje námitky týkající se samotného zjišťování skutkového stavu. K tomu dovolací soud připomíná, že skutkové závěry nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) jakožto činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
22. Pokud dovolatelka argumentuje tím, že skutková tvrzení žalované byla nepravdivá a že hodnotící soud neměl skutkový základ, pak vychází z vlastních (v řízení před soudy obou stupňů neprokázaných) tvrzení. K tomu dovolací soud připomíná, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019).
23. K tomu pak lze doplnit, že skutkové závěry odvolacího soudu, jenž se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně o prokázání pravdivosti skutkových tvrzení žalované, v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem a soudem prvního stupně se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
24. Dovolatelka proto svojí námitkou, jejímž prostřednictvím vytýká soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
25. Třetí otázka týkající se toho, zda právnické osobě svědčí právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do její pověsti podle § 135 odst. 2 o. z., rovněž nezaloží přípustnost dovolání, neboť ani na jejím řešení napadené rozhodnutí (výlučně) nezávisí.
26. V nyní projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná svými výroky nezasáhla do pověsti žalobkyně (§ 135 odst. 2 o. z.). Pozbývá proto smyslu zabývat se otázkou, jaký nárok vzniká právnické osobě dotčené zásahem do její pověsti, jestliže podle právního závěru odvolacího soudu, jehož správnost se dovolatelce nezdařilo relevantním způsobem zpochybnit (viz výše), k zásahu do pověsti žalobkyně vůbec nedošlo.
27. Dovolací soud připomíná, že dle ustálené rozhodovací praxe není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
28. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu