23 Cdo 402/2023

23 Cdo 402/2023-164

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Fakultní nemocnice Bulovka, se sídlem v Praze, Budínova 67/2, identifikační číslo osoby 00064211, zastoupené Mgr. Ing. Janem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze, Na Příkopě 583/15, proti žalované RBP, zdravotní pojišťovna, se sídlem v Ostravě, Michálkovická 967/108, identifikační číslo osoby 47673036, zastoupené Mgr. Pavlem Říhou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 3159/29, o zaplacení částky 221.254 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 C 192/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2022, č. j. 19 C 192/2020-110, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2022, č. j. 8 Co 169/2022-134, takto:

I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2022, č. j. 19 C 192/2020-110, se zastavuje. II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2022, č. j. 8 Co 169/2022-134, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Podanou žalobou se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 221.254 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jde o doplacení rozdílu mezi žalobkyní nutně vynaloženými náklady na poskytování hrazených služeb (zdravotní péče) v roce 2017 a úhradami provedenými žalovanou za totéž časové období v jednotlivých segmentech zdravotní péče, tedy doplatku, který jí dle jejího názoru náleží s ohledem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13.

2. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 3. 2022, č. j. 19 C 192/2020-110, zamítl žalobu o zaplacení částky 221.254 Kč s příslušenstvím ve

3. Dle zjištění soudu prvního stupně byla mezi žalobkyní a žalovanou dne 5. 2. 2013 uzavřena smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb č. 26257/13, na jejímž základě žalobkyně pojištěncům žalované poskytuje sjednané zdravotní služby a žalovaná tyto v mezích smlouvy hradí. Soud prvního stupně dále uvedl, že z této smlouvy plyne, že byla uzavřena v souladu s ustanovením § 17 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále též jen „zákon č. 48/1997 Sb.“), a v souladu s vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy. K této smlouvě byl pro rok 2017 mezi žalobkyní a žalovanou dne 6. 4. 2017 uzavřen úhradový dodatek č. 42, jímž v souladu a s odkazem na vyhlášku Ministerstva zdravotnictví č. 348/2016 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2017 (dále též jen „vyhláška č. 348/2016 Sb.“), byla stanovena hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení pro rok 2017.

4. Žalobkyně opakovaně vyzvala žalovanou k úhradě rozdílu mezi nutně vynaloženými náklady na poskytnuté zdravotní služby v roce 2017 a uhrazenou částkou, konkrétně žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě částky ve výši 221.254 Kč, což žalovaná odmítla.

5. Při právním posouzení věci soud prvního stupně poukázal především na ustanovení § 17 zákona č. 48/1997 Sb. a ustanovení § 4 vyhlášky č. 348/2016 Sb. Uvedl, že z podstaty systému veřejného zdravotního pojištění vyplývají výrazná kontraktační omezení a jiné významné veřejnoprávní regulace. I přes tato omezení se každý poskytovatel může dohodnout se zdravotní pojišťovnou na jiném způsobu určení výše úhrad. V této souvislosti odkázal na závěry nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/15.

6. Soud prvního stupně dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, z něhož vyplývá, že soud je povolán ke stanovení ceny ošetřovatelské a rehabilitační péče poskytnuté pojištěncům umístěným v zařízeních sociálních služeb s pobytovými službami, nebyla-li tato cena mezi pobytovým zařízením sociálních služeb a zdravotní pojišťovnou pro konkrétní období platně sjednána. Dále pak poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, které jsou dle jeho názoru plně aplikovatelné na řešenou věc, podle nichž „uzavřela-li žalobkyně úhradový dodatek k zvláštní smlouvě, v němž byl ujednán způsob stanovení ceny zdravotních služeb, je z povahy věci vyloučen protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí, neboť žalobkyně tak učinila ze svobodné vůle“.

7. Soud prvního stupně konstatoval, že každý poskytovatel se může s pojišťovnou dohodnout na individuálním způsobu určení výše úhrad a tím vyloučit použití úhradové vyhlášky. Takováto dohoda je mezi stranami závazná a za předpokladu, že k této dohodě strany přistupovaly svobodně a s využitím všech svých schopností, které u nich lze vzhledem k jejich profesionalitě přepokládat, nelze dospět k závěru, že by takováto dohoda mohla být způsobilá zasahovat do práva nemocnice podnikat zakotveného v čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Podepsáním úhradového dodatku tak mezi stranami došlo k dohodě o výši úhrady pro rok 2017.

8. Soud prvního stupně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a zásadu pacta sunt servanda uzavřel, že nebylo prokázáno, že by žalovaná neuhradila zdravotní služby v souladu s uzavřeným úhradovým dodatkem. Toto ostatně nebylo ani tvrzeno. Žalobu proto zamítl.

9. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 4. 10. 2022, č. j. 8 Co 169/2022-134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

10. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně učinil správná a úplná skutková zjištění, rovněž dospěl ke správným právním závěrům a správně odkázal na závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

11. Odvolací soud uvedl, že žalovaná poskytla žalobkyni úhrady za služby, jak k tomu byla zavázána smlouvou a platnými právními předpisy, a existenci nároku žalobkyně na úhradu dalších nákladů spojených s poskytováním zdravotních služeb je stále nutno posuzovat výhradně v kontextu platné právní úpravy a závazné smlouvy. V daném případě byla dodržena písemná forma smlouvy a další podmínky smlouvy včetně podmínek úhrady jednotlivých druhů zdravotních služeb byly věcí vyjednávání a smluvní volnosti stran. Úhradovým dodatkem pak byla jasně stanovena sazba bodu. Tento úhradový dodatek žalobkyně podepsala, aniž by uplatnila jakékoliv výhrady k výši bodu.

12. Požadavky žalobkyně nemají oporu ani v judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, kdy odvolací soud poukázal mj. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, který vychází ze závěrů Ústavního soudu, dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, č. j. 23 Cdo 3328/2020, či na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, který též přikládá váhu uzavřené smlouvě. Rozhodující pro posouzení nároku žalobkyně tak byla rámcová smlouva a úhradový dodatek.

13. Dle odvolacího soudu je zřejmé, že pokud rámcová smlouva a úhradový dodatek při stanovení bodu vychází z platné právní úpravy a žalovaná vyplatila žalobkyni úhradu v souladu se smlouvou a pokud došlo k určité limitaci výše úhrad, pak tento postup není ani v rozporu se smlouvou, ani v rozporu se zákonem, ani v rozporu s ústavně zaručenými právy žalobkyně podle článku 26 odst. 1 Listiny. K protiprávnímu postupu by došlo tehdy, pokud by bylo žalobkyni znemožněno dosažení alespoň přiměřeného zisku, přičemž protiústavní důsledky mohou nastat právě až ve chvíli, kdy bude tvrzeno a prokázáno, že úhrada za zdravotní péči není způsobilá pokrýt ani nutně vynaložené náklady, přičemž cenová regulace, nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí snížit cenu tak, aby tato vzhledem ke všem prokázaným nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti. Tyto shora uvedené skutečnosti žalobkyně ani netvrdila a ani je především neprokázala.

14. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně a jeho rozhodnutí proto jako věcně správné potvrdil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

15. Proti rozsudku odvolacího soudu, a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

16. Soudy dle dovolatelky nesprávně dospěly k závěru, že došlo k individuálnímu sjednání ceny jen proto, že byl uzavřen úhradový dodatek. Předkládá přitom otázku, zda je-li sjednána v úhradovém dodatku k rámcové smlouvě uzavřené dle § 17 zákona č. 48/1997 Sb. v souladu s vyhláškou o rámcových smlouvách dohoda o podřízení se právní úpravě přímo (nikoliv analogicky) aplikovatelné, přičemž není sjednána individuální složka úhrady, je i na takový dodatek nutno nahlížet jako na dohodu o ceně. V úhradovém dodatku uzavřeném mezi žalobkyní a žalovanou bylo ujednáno, že úhrada se bude řídit tím, co stanoví úhradová vyhláška. Žalobkyně a žalovaná tak úhradovým dodatkem pouze podřídily úhradu za poskytnuté zdravotní služby právní úpravě, individuální cena však sjednána nebyla.

17. Dle dovolatelky provedená úplata v rozporu s čl. 31 Listiny znemožňuje úhradu poskytnutých zdravotních služeb alespoň v rozsahu jejich nákladovosti, přičemž poukazuje na závěry nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13. Namítá, že dochází k přenášení nákladů za poskytování zdravotních služeb na žalobkyni. Dále dovolatelka odkazuje na závěry rozhodovací praxe, dle nichž protiústavní důsledky aplikace pravidel stanovení úhrad (limitace její maximální výše v rozhodném období) podle úhradové vyhlášky mohou nastat až ve chvíli, kdy bude tvrzeno a prokázáno, že (v daném úhradovém období) souhrnná úhrada za zdravotní péči není způsobilá pokrýt ani „nutně vynaložené náklady“ na tuto péči, resp. znemožní dosažení přiměřeného zisku. Dle dovolatelky je tak povinností žalované financování zdravotních služeb alespoň v rozsahu nutně vynaložených nákladů.

18. Odvolací soud dle dovolatelky zcela nesprávně (excesivně a nepředvídatelně) vyložil rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, a nesprávně posoudil otázku oprávněnosti požadavku na úhradu nezbytně nutně vynaložených nákladů v ceně obvyklé.

19. Dále dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že rozhodl o věci v rozsahu, který nebyl předmětem žalobních návrhů, když dospěl k závěru, že žalobkyně rozporuje ústavnost právních předpisů, přestože žalobkyně nic takového neuvedla, čímž se odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2525/2005.

20. Dovolatelka shrnuje, že odvolací soud vyřešil otázku sjednání výše úhrady za poskytnuté zdravotní služby odlišně od ustálené rozhodovací praxe, když bez ohledu na obsah úhradového dodatku dospěl k závěru, že jen jeho uzavřením došlo k vyloučení možné protiústavnosti, i když úhradový dodatek toliko podvoluje stanovení způsobu a výše úhrady přímo právní úpravě.

21. Konečně pak dovolatelka odvolacímu soudu vytýká neprovedení důkazů, nevypořádání se s důkazy, námitkami a argumentací účastníka řízení a další nedostatky odůvodnění.

22. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby jej Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

III. Přípustnost dovolání

23. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.).

24. Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 243b ve spojení s § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).

25. Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním směřujícím proti rozhodnutí odvolacího soudu.

26. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

27. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

28. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

29. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,

jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

30. Dovolatelka předně namítá, že žalobkyně a žalovaná úhradovým dodatkem pouze podřídily úhradu za poskytnuté zdravotní služby právní úpravě, nejedná se o dohodu o ceně, individuální cena sjednána nebyla.

31. Dovolatelka však pomíjí, že Nejvyšší soud ve vztahu k přezkumu závěrů odvolacího soudu, které byly výsledkem interpretace právního úkonu, opakovaně vychází z toho, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). Obdobně pak platí, že výsledek výkladu právního jednání není (nemůže být) řešením otázky hmotného či procesního práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1684/2018, ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2631/2021, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2954/2021).

32. Dovolací soud rovněž poukazuje na to, že skutkové závěry odvolacího soudu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018). Dovolání je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu (posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají); dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018).

33. V nyní projednávané věci ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožnil, plyne, že mezi žalobkyní a žalovanou byl dne 6. 4. 2017 uzavřen úhradový dodatek, jímž byla s odkazem na vyhlášku č. 348/2016 Sb. stanovena hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení pro rok 2017.

34. Argumentace dovolatelky tak nemůže založit přípustnost dovolání, když ve skutečnosti směřuje do výsledku interpretace úhradového dodatku, do zpochybnění skutkových zjištění soudů nižších stupňů a do důsledků, které soudy s uzavřením úhradového dodatku spojily (k tomu blíže viz níže).

35. Přípustnost dovolání nezakládá námitka dovolatelky, že odvolací soud „rozhodl o věci v rozsahu, který nebyl předmětem žalobních návrhů“, když dospěl k závěru, že žalobkyně rozporuje ústavnost právních předpisů, přestože žalobkyně nic takového neuvedla. Uvedeným postupem se měl odvolací soud odchýlit od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2525/2005, dle nichž ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř. soudu ukládá posuzovat procesní úkon bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby „domýšlel“ jeho obsah nebo aby z něj dovozoval závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají. V odvolání žalobkyně mj. namítala, že nastává protiústavní efekt státní cenové regulace, který se nedotýká jen práva na podnikání, ale též práva na bezplatnou zdravotní péči, přičemž v dovolání podotýká, že uvedla, že v důsledku aplikace právních předpisů v kontextu uzavřené rámcové smlouvy dle ust. § 17 zákona č. 48/1997 Sb. dochází v tomto konkrétním případě k protiústavním důsledkům. Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud od dovolatelkou odkazovaného rozhodnutí odchýlil, jestliže toliko na okraj zmínil, že žalobkyně mj. v podstatě zpochybňuje ústavnost právních předpisů upravujících úhradu zdravotní péče, a dále se zabýval tím, zda je nárok žalobkyně dán a zda požadavky žalobkyně v této konkrétní věci mají oporu v judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

36. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky právního významu ujednání o úhradě zdravotních služeb, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

37. Dovolání je též důvodné.

38. Podle § 17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění účinném do 4. 8. 2013, za účelem zajištění věcného plnění při poskytování hrazených služeb pojištěncům uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a ostatní zdravotní pojišťovny, zřízené podle jiného právního předpisu, smlouvy s poskytovateli o poskytování a úhradě hrazených služeb. Smlouvu o poskytování a úhradě hrazených služeb lze uzavřít pouze pro zdravotní služby, které je poskytovatel oprávněn poskytovat. Smlouvy se nevyžadují při poskytování a) neodkladné péče pojištěnci, b) zdravotních služeb pojištěncům ve výkonu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo výkonu zabezpečovací detence poskytovatelem určeným Vězeňskou službou a c) zdravotních služeb pojištěnci, který je ve výkonu ochranného léčení nařízeného soudem, jde-li o zdravotní služby poskytované v souvislosti s onemocněním, pro které je pojištěnec povinen se léčení podrobit.

39. Podle § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění účinném do 4. 8. 2013, nestanoví-li tento zákon jinak, hodnoty bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení se vždy na následující kalendářní rok dohodnou v dohodovacím řízení zástupců Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a ostatních zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení poskytovatelů jako zástupců smluvních poskytovatelů. Svolavatelem dohodovacího řízení je Ministerstvo zdravotnictví. Dojde-li k dohodě, posoudí její obsah Ministerstvo zdravotnictví z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem. Je-li dohoda v souladu s právními předpisy a veřejným zájmem, vydá ji Ministerstvo zdravotnictví jako vyhlášku. Nedojde-li v dohodovacím řízení k dohodě do 120 dnů před skončením příslušného kalendářního roku nebo shledá-li Ministerstvo zdravotnictví, že tato dohoda není v souladu s právními předpisy nebo veřejným zájmem, stanoví hodnoty bodu, výši úhrad hrazených služeb a regulační omezení na následující kalendářní rok Ministerstvo zdravotnictví vyhláškou. Vyhláška podle věty čtvrté a páté se použije, pokud se poskytovatel a zdravotní pojišťovna za podmínky dodržení zdravotně pojistného plánu zdravotní pojišťovny nedohodnou o způsobu úhrady, výši úhrady a regulačních omezeních jinak.

40. Podle § 17a zákona č. 48/1997 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2017, za účelem zajištění věcného plnění při poskytování ošetřovatelské péče pojištěncům umístěným v zařízeních sociálních služeb poskytujících pobytové sociální služby uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a ostatní zdravotní pojišťovny zřízené podle zvláštního zákona zvláštní smlouvy s poskytovateli sociálních služeb. Příslušná zdravotní pojišťovna zvláštní smlouvu uzavře, pokud o to poskytovatel sociálních služeb požádá a současně prokáže, že ošetřovatelská péče bude poskytována zdravotnickými pracovníky poskytovatele sociálních služeb, kteří jsou způsobilí k výkonu zdravotnického povolání podle zvláštních právních předpisů.

41. V nyní projednávané věci odvolací soud konstatoval, že rozhodující pro posouzení nároku žalobkyně byla rámcová smlouva a úhradový dodatek. Uvedl, že pokud rámcová smlouva a úhradový dodatek při stanovení bodu vychází z platné právní úpravy a žalovaná vyplatila žalobkyni úhradu v souladu se smlouvou, a pokud došlo k určité limitaci výše úhrad, pak tento postup není ani v rozporu se smlouvou, ani v rozporu se zákonem, ani v rozporu s ústavně zaručenými právy žalobkyně ve smyslu práva podnikat podle článku 26 odst. 1 Listiny. Zcela se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, které vycházely především z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020. Na uvedené rozhodnutí pak odkázal rovněž i odvolací soud.

42. Uvedené právní posouzení odvolacího soudu však nemůže obstát.

43. V rozsudku ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda v případě, kdy výše úhrad z veřejného zdravotního pojištění ujednaná ve zvláštní smlouvě dle § 17a zákona č. 48/1997 Sb. znemožňuje pobytovému zařízení sociálních služeb pokrytí nezbytných nákladů na ošetřovatelskou péči, kterou toto zařízení poskytuje pojištěncům zdravotní pojišťovny, s níž uzavřelo zvláštní smlouvu, je takováto zvláštní smlouva pro porušení ústavně zakotveného práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) neplatná.

44. Ve vztahu k nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, dle něhož „je-li výše úhrady za zdravotní péči stanovena soudem z důvodu absence právní úpravy, byť analogickým použitím předpisu nejbližšího…, stále platí, že je možno tuto cenu stanovit též s ohledem na prokázané nutně vynaložené náklady tak, aby byla umožněna jejich návratnost v zájmu dodržení čl. 26 odst. 1 Listiny“, dovolací soud v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3546/2020 uvedl, že tento závěr nálezové judikatury nelze vykládat odděleně od skutkového stavu, který byl v tam projednávané věci zjištěn, a sice že si smluvní strany zvláštní smlouvy cenu zdravotních služeb neujednaly. Ze zcela jednoznačné formulace vyplývá, že se týká pouze případů, je-li cena zdravotních služeb stanovena přímo konkrétním právním předpisem (úhradovou vyhláškou) nebo její analogickou aplikací, jejímž účelem je určit obvyklou cenu plnění z důvodu absence ujednání ceny zdravotních služeb; v posuzované věci se o přímou aplikaci úhradové vyhlášky nejedná. Dodal, že de facto ztotožnit přímou, potažmo analogickou aplikaci úhradové vyhlášky se smluvním ujednáním ceny, které i v těchto poměrech je založeno na shodné vůli smluvních stran (i ohledně ceny zdravotních služeb), nelze, a pokud se žalobkyně dovolává aplikace citovaného závěru nálezové judikatury i pro posuzovanou věc, ačkoliv si s žalovanou v úhradovém dodatku zvláštní smlouvy ujednaly způsob stanovení ceny zdravotních služeb, pak tuto nálezovou judikaturu dezinterpretuje. Zásada pacta sunt servanda, základní zásada soukromého práva a právního řádu vůbec, je také předmětem ústavní ochrany (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09, bod 37).

45. Dovolací soud poukázal rovněž na to, že Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 407/99, dovodil, že protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) je vyloučen, je-li hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení výsledkem dohodovacího řízení (§ 17 zákona č. 48/1997 Sb.). Přestože dohodovací řízení se jako institut vztahuje (pouze) na financování zdravotních služeb poskytovaných poskytovateli zdravotních služeb, se zvláštní smlouvou jej pojí společný účel (k účelu dohodovacího řízení srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 19/16, bod 53), kterým – stručně vyjádřeno – je ujednat způsob stanovení ceny zdravotních služeb. Nejvyšší soud v daném rozhodnutí proto konstatoval, že také v rozhodovací praxi Ústavního soudu byl při řešení svou podstatou totožné otázky, tj. zda ujednaná hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení může zasáhnout do ústavně zaručeného práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), zaujat přístup shodný.

46. V rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3546/2020 pak dovolací soud dospěl k závěru, že uzavřela-li žalobkyně úhradový dodatek ke zvláštní smlouvě, v němž byl ujednán způsob stanovení ceny zdravotních služeb, je z povahy věci vyloučen protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí, neboť žalobkyně tak učinila ze svobodné vůle poté, co při využití svých potřebných schopností (§ 5 odst. 1 o. z.), které lze u ní vzhledem k její profesionalitě důvodně předpokládat, odborně a kompetentně zhodnotila podmínky v návrhu obsažené.

47. Ústavní stížnost podanou proti rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3546/2020 přitom Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. III. ÚS 1471/21, s tím, že ji shledal zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud konstatoval, že v posuzované věci nebylo namístě aplikovat stěžovatelkou uvedené judikaturní závěry Ústavního soudu určené výhradně k vyřešení absence způsobu stanovení výše úhrady za zdravotní péči poskytovanou poskytovatelem péče. Uvedený závěr se podává zejména z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, z něhož vyplývá, že soud je povolán ke stanovení ceny ošetřovatelské a rehabilitační péče poskytnuté pojištěncům umístěným v zařízeních sociálních služeb s pobytovými službami, nebyla-li tato cena mezi pobytovým zařízením sociálních služeb a zdravotní pojišťovnou pro konkrétní období platně sjednána. Ústavní soud dále uvedl, že hledat spravedlivé řešení určení ceny poskytnuté zdravotní péče je věcí obecných soudů až v případě, kdy se pojišťovna (zde vedlejší účastnice řízení) a poskytovatel péče (zde stěžovatelka) na této ceně nedohodnou, což však není nyní posuzovaný případ, neboť oba subjekty příslušnou smlouvu, resp. úhradový dodatek, uzavřely a tento úhradový dodatek nebyl shledán neplatným.

48. Výše zrekapitulované závěry týkající se důsledků uzavření úhradového dodatku vyslovené v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3546/2020 jsou přitom aplikovatelné i na úhradové dodatky uzavírané ke smlouvám dle § 17 zákona č. 48/1997 Sb.

49. V recentním rozsudku ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 31 Cdo 881/2024, se velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát“) zabýval z větší části obdobným dovoláním podaným stejnou žalobkyní jako v nyní řešené věci. Velký senát přitom s ohledem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 565/21, dospěl při posouzení otázky právního významu ujednání o úhradě zdravotních služeb k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020.

50. V nálezu ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 565/21, kterým bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, č. j. 23 Cdo 3328/2020-272, a rovněž rozhodnutí soudů nižších stupňů, se Ústavní soud zabýval ústavní stížností stěžovatelky jakožto zdravotnického zařízení, která se domáhala dlužných úhrad za zdravotní péči poskytnutou pojištěncům vedlejší účastnice (zdravotní pojišťovny) v letech 2016 a 2017. Stěžovatelka uzavřela s vedlejší účastnicí smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče, přičemž k těmto smlouvám byly pro rok 2016 a 2017 uzavřeny úhradové dodatky, v nichž si stěžovatelka s vedlejší účastnicí sjednaly úhradu poskytnuté zdravotní péče podle vyhlášky č. 273/2015 Sb. (pro rok 2016) a podle vyhlášky č. 348/2016 Sb. (pro rok 2017). Ústavní soud zrekapituloval, že žalobní tvrzení a klíčová argumentace stěžovatelky spočívala v tom, že výše úhrad od vedlejší účastnice neměla pokrývat ani stěžovatelkou účelně vynaložené náklady na péči o pojištěnce vedlejší účastnice a neměla jí umožňovat dosažení přiměřeného zisku. Jinak řečeno, esencí argumentace stěžovatelky bylo, že zastropované platby od vedlejší účastnice, které sice mohou odpovídat smluvním ujednáním a úhradovým vyhláškám, mají být v konkrétních poměrech souzené věci co do jejich výše za účelem ochrany jejího práva podnikat prolomeny (o žalované peněžní částky).

51. Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 565/21 (v bodě 25) především odkázal na závěry dosavadní judikatury řešící ústavní souvislosti cenové regulace a limitace úhrad ve zdravotnictví, od kterých nespatřoval důvod jakkoliv se odchýlit v dané věci. Uvedl, že v nálezu pléna ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, ve kterém s negativním výsledkem posuzoval ústavnost tzv. úhradové vyhlášky pro rok 2013, výslovně připustil možné dopady poskytování zdravotní péče za regulované úhrady do práva na podnikání poskytovatelů zdravotní péče (viz zejm.

body 68 až 77), přičemž v bodě 72 nálezu se přihlásil k tezi, že cenová regulace i v tak specifické oblasti, jakou je zdravotnická péče, má určité ústavněprávní meze, když uvedl „...že ačkoliv z práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost neplyne právo na zisk, stát je povinen vytvářet takové podmínky, které umožní jednotlivcům usilovat o jeho dosažení. Tento závěr se v plné míře uplatní i ve specifických poměrech podnikání v oblasti poskytování zdravotní péče, kde jsou v některých odbornostech hrazeny zdravotní výkony převážně nebo dokonce výlučně z veřejného zdravotního pojištění.

Důsledkem jsou tak požadavky ve vztahu k regulaci úhrad za poskytnuté výkony, které by při normálním běhu věcí, odhlédnuv od případných rizik přirozeně spojených s podnikáním, měly umožňovat (nikoliv zajišťovat) víc než jen pokrytí nákladů poskytovaných služeb. Z hlediska práva na podnikání by naopak byla nepřijatelná taková úprava, která by tyto náklady, byť jen částečně, systémově přenášela na poskytovatele...“. Dále pak uvedl, že obdobně Ústavní soud nahlížel na možné zásahy cenové regulace do práva podnikat i ve vztahu k tzv. úhradové vyhlášce na rok 2015 v nálezu pléna ze dne 8.

12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/15 (viz část VIII a zejm. body 54 až 57). V rovině individuální ústavní stížnosti se Ústavní soud problematikou limitací plateb v zdravotnictví zaobíral v nálezu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16 (viz zejm. oddíl VII. b), v němž rozvedl, že „sám technický způsob výpočtu úhrad pro určitý segment zdravotní péče, samotná výše hodnoty bodu či případné limity úhrad nemají samy o sobě ústavní rozměr. Ten může být dán až konkrétní výší částky, kterou je péče hrazena, ať už je tato částka vymezena prováděcím předpisem (úhradovou vyhláškou), nebo stanovena soudem analogickým použitím pravidel v úhradové vyhlášce stanovených.

Ústavní hranici, která by připouštěla v posuzovaném případě derogační zásah Ústavního soudu, netvoří samotný technický způsob určení ceny plnění, resp. způsob, jak k ceně plnění obecné soudy dospěly, nýbrž až případný výsledek tohoto určení ceny posuzovaný v kontextu a podmínkách konkrétního případu. Referenčním kritériem pro posouzení ústavnosti či protiústavnosti výše ceny plnění bude čl. 26 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka taktéž namítá...“.

V témže oddílu tohoto nálezu dále uvedl, že v minulosti „...zrušil právní úpravu z důvodu, že obsahuje určité úhradové limity, přičemž v ní zároveň nejsou obsaženy záruky kompenzace při přečerpání stanoveného objemu zdravotní péče, pokud by se poskytovatel péče dostal do výše předvídané situace spočívající v nemožnosti pokrýt z úhrad za zdravotní péči náklady této péče. Ústavní soud v řízení o abstraktní kontrole právních předpisů z povahy věci neposuzuje konkrétní případ. Z uvedeného nálezu [pozn. z nálezu sp. zn. Pl.

ÚS 19/13] nelze dovodit, že v každém jednotlivém případě musí aplikace pravidel z úhradové vyhlášky, ať již přímo, či analogicky, způsobovat protiústavní důsledky, neboť ty jsou závislé na kontextu použití pravidel upravených v právním předpise, tedy vždy na konkrétních skutkových okolnostech posuzovaného případu. Protiústavní důsledky mohou nastat právě až ve chvíli, kdy bude tvrzeno a prokázáno, že úhrada za zdravotní péči není způsobilá pokrývat ani, nutně vynaložené náklady‘ na tuto péči. To nelze prokázat pouhým doložením rozdílu mezi cenou fakturovanou a cenou skutečně vyplacenou ani doložením rozdílu mezi cenou plnění v rozhodném roce a v letech předcházejících“.

V závěrečné pasáži daného rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že „... nárok poskytovatele zdravotní péče, má-li být před obecnými soudy, resp. následně v řízení o ústavní stížnosti úspěšný, musí být z hlediska závěrů Ústavního soudu uvedených v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 a sp. zn. Pl. ÚS 19/13 opřen o tvrzení a prokázání těch předpokladů, na kterých Ústavní soud staví možnou protiústavnost cenové regulace“. V nedávné době se k těmto závěrům Ústavní soud opětovně přihlásil v plenárním nálezu sp. zn. Pl.

ÚS 49/18 ze dne 26. 4. 2022 (k tomu viz zejm. body 201 a 202) a v řízení o individuální ústavní stížnosti např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1702/18 ze dne 4. 5. 2022 (viz zejm. bod 20). Tato koncepční východiska jsou dle názoru Ústavního soudu obecně platná směrem ke všem poskytovatelům poskytujícím zdravotní péči za úhrady od zdravotních pojišťoven z prostředků plynoucích ze systému zdravotního pojištění, kteří jsou zároveň podnikateli – jejich použitelnost se nejeví nijak zvláště podmíněná skutkovými, smluvními či jinými specifickými okolnostmi věcí, v nichž byly Ústavním soudem vysloveny.

52. Ústavní soud poté v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 565/21 ve vztahu k závěrům soudů nižších stupňů v tam řešené věci uzavřel, že lidskoprávní argumentaci stěžovatelky nelze bez dalšího uspokojivě vyřešit pouhými poukazy na vedlejší účastnicí splněná smluvní ujednání a na existenci úhradových vyhlášek, z nichž plyne mechanismus limitace plateb, zvláště je-li stěžovatelkou tvrzena určitá systémovost daného jevu (dva po sobě jdoucí roky). Akceptace takto široce pojatého, paušalizovaného a mezi okolnostmi nerozlišujícího závěru obecných soudů by ve svém důsledku znamenala, že je-li mezi poskytovatelem a příslušnou zdravotní pojišťovnou uzavřena obvyklá smlouva a tato smlouva je co do její litery ze strany pojišťovny plněna (v souladu s úhradovými vyhláškami, což nemusí být ani sporné), bude zastropovaná výše úhrad za poskytnutou péči vždy a za všech okolností konečná a neprolomitelná (snad vyjma úhrad provedených na základě jednostranných rozhodnutí zdravotních pojišťoven nebo na základě ad hoc dohod uzavřených později s poskytovateli). Takový závěr se při absenci vskutku silné argumentace na jeho podporu jeví jako přehnaně absolutistický až extrémní a z nálezové prejudikatury Ústavního soudu uvedené v bodě 25 tohoto nálezu neplyne (ba naopak). Právní situace v této oblasti vznikající mohou být vysoce individuální a podstatně komplexnější.

53. Velký senát v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 881/2024 poukázal na to, že z výše citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 2545/16 (viz oddíl VII. b) současně i pro poměry žalobkyně v tam řešené věci vyplývá, že „[j]akkoli cílem příspěvkových organizací, tedy i stěžovatelky, není dosahování zisku, resp. jejich účelem není podnikání, lze část právních závěrů Ústavního soudu uvedených výše vztáhnout i na tyto organizace, tedy i stěžovatelku, konkrétně závěr o nepřijatelnosti takové právní úpravy, která by náklady zdravotní péče, byť jen částečně, systémově přenášela právě na poskytovatele zdravotní péče.“.

54. Velký senát pak vzhledem k výše uvedeným závěrům Ústavního soudu uzavřel, že již nadále nemohou být aplikovatelné závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, o kategorickém vyloučení možnosti protiústavního zásahu do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) v případě uzavření úhradového dodatku, i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí. Naopak, z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu plyne, že i v situaci, kdy je uzavřen úhradový dodatek a je dle něj plněno, je nutno zohlednit závěry vyplývající z nálezové judikatury Ústavního soudu řešící ústavní souvislosti cenové regulace a limitace úhrad ve zdravotnictví (viz body 25, 34 a 35 nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 565/21).

55. V nyní projednávané věci odvolací soud své právní posouzení dosud založil na závěru, že rozhodující je rámcová smlouva a úhradový dodatek, a pokud rámcová smlouva a úhradový dodatek při stanovení bodu vychází z platné právní úpravy a žalovaná vyplatila žalobkyni úhradu v souladu se smlouvou, a pokud došlo k určité limitaci výše úhrad, pak tento postup není ani v rozporu se smlouvou, ani v rozporu se zákonem, ani v rozporu s ústavně zaručenými právy žalobkyně ve smyslu práva podnikat podle článku 26 odst. 1 Listiny.

56. Uvedený závěr odvolacího soudu s ohledem na výše uvedené nemůže toliko s touto argumentací obstát, neboť nelze apriori vyloučit, že konkrétní okolnosti uzavřené smlouvy mohou výjimečně prolomit důsledky plynoucí ze zásady pacta sunt servanda ve vztahu ke sjednané výši úhrad za poskytnutou péči. Vzhledem k vázanosti dovolacími důvody však Nejvyšší soud sám k takovému individuálnímu posouzení uzavřené smlouvy z pohledu aktuálních závěrů vyplývajících z nálezové judikatury Ústavního soudu přistoupit nemohl.

57. Na tomto místě dovolací soud dodává, že odvolací soud rovněž konstatoval, že k protiprávnímu postupu by došlo tehdy, pokud by bylo žalobkyni znemožněno dosažení alespoň přiměřeného zisku, přičemž protiústavní důsledky mohou nastat právě až ve chvíli, kdy bude tvrzeno a prokázáno, že úhrada za zdravotní péči není způsobilá pokrýt ani nutně vynaložené náklady, přičemž cenová regulace, nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí snížit cenu tak, aby tato vzhledem ke všem prokázaným nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti. Dodal, že tyto shora uvedené skutečnosti žalobkyně ani netvrdila a ani je především neprokázala. Dovolací soud však poukazuje na to, že již z žaloby je patrno, že žalobkyně tvrdila, že žalovaná částka představuje rozdíl mezi žalobkyní nutně vynaloženými náklady na poskytování hrazených služeb (zdravotní péče) v roce 2017 a úhradami provedenými žalovanou za totéž časové období v jednotlivých segmentech zdravotní péče, přičemž měla za to, že tento požadavek je plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu, zejména s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 19/13. Soud prvního stupně přitom považoval za rozhodné, že byl uzavřen úhradový dodatek, přičemž nebylo prokázáno, že by žalovaná neuhradila zdravotní služby v souladu s uzavřeným úhradovým dodatkem, a další stranami navrhované důkazy neprovedl, neboť je za této situace považoval za nadbytečné. S jeho závěry se pak ztotožnil i odvolací soud. Uvedené stručné konstatování odvolacího soudu o nedostatku tvrzení a prokázání rozhodných skutečností je tak předčasné.

58. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), a aniž se zabýval zbývajícími dovolacími námitkami, rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení.

59. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

60. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 7. 2024

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu