23 Cdo 440/2024-303
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti žalované M. K., zastoupené JUDr. Martinem Vychopeněm, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, o určení vlastnictví a vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 24/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2023, č. j. 26 Co 97/2023-276, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 929 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
1. Žalobce se v řízení na žalované domáhal určení vlastnického práva k nemovitosti uvedené v žalobě, kterou smlouvou ze dne 29. 8. 2018 daroval žalované, jakož i jejího vyklizení. V žalobě tvrdil, že v důsledku jednání žalované vůči jeho osobě a jeho manželce došlo k naplnění podmínek pro odvolání daru pro nevděk dle § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“. Žalovaná žalobcem uplatněné procesní nároky neuznala.
2. Okresní soud v Benešově jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 30. 3. 2023, č. j. 5 C 24/2022-233, zamítl žalobu na určení, že je žalobce vlastníkem předmětných nemovitostí a že je žalovaná povinna tyto nemovitosti
vyklidit (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobcem napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že dovolání není přípustné, neboť žalobce předkládá dovolacímu soudu otázky, které přesahují meze zákonné úpravy. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání „zamítl“ a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. Dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Žalobce namítal, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované např. jeho rozsudkem ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33Cdo 1794/2018, jestliže dovodil, že závadové jednání žalované nevykazovalo dostatečnou závažnost, a nelze je proto kvalifikovat jako zjevné porušení dobrých mravů, které by vedlo k úspěšné revokaci daru.
10. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadového chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém nastupuje úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 707/2023, či ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1147/2024).
11. Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2716/2021, s poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněného pod číslem 104/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, přijaté k výkladu adverbia „zjevně“ užitého v § 588 o. z. – vyložil, že nevděkem se rozumí takové chování obdarovaného, kterým ublíží dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, navíc s podmínkou zjevného porušení dobrých mravů, tj. jednání, které nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1792/2023).
12. Odvolací soud těmto požadavkům v projednávané věci dostál, neboť se zabýval všemi pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu, neopomenul zohlednit vzájemný vztah účastníků řízení, zjišťoval, jaké poměry mezi nimi panují, a to i ve vztahu k dalším rodinným příslušníkům, a především důsledně zhodnotil chování žalované vůči žalobci z objektivního hlediska (tedy vyšel z toho, že žalobce neposkytl žalované dostatečnou součinnost, aby mu a jeho manželce mohla pomoci v nemoci a stáří, zjistil, že ke konfliktním situacím nedocházelo pouze v důsledku jednání žalované, ale bylo vyprovokováno dalšími okolnostmi bez jejího přispění, či že se v žalobě uvedených konfliktních situací sama neúčastnila), přičemž dospěl k závěru, že uvedené jednání žalované nelze posoudit jako zjevné porušení dobrých mravů ve smyslu § 2072 o. z., které by odůvodňovalo odvolání daru pro její nevděk. Uvedená námitka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se od shora citované judikatury neodchýlil.
13. Přípustnost dovolání dále žalobce spatřoval v řešení otázky hmotného práva, která podle jeho názoru dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a sice nakolik může být obdarované přičítáno k tíži jednání osoby jí blízké (manžela) vůči dárci nebo manželce dárce za situace, kdy chování této osoby bude naplňovat intenzitu zjevného porušení dobrých mravů, ať už úmyslně či z hrubé nedbalosti, a kdy tato osoba má zároveň z poskytnutého daru značné ekonomické výhody.
14. Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. již z toho důvodu, že žalobce svou kritiku právního závěru odvolacího soudu zakládá na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových
zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Odvolací soud i soud prvního stupně sice vyšly ze zjištění, že mezi žalobcem a manželem žalované probíhaly spory týkající se podnikání v zemědělství, neučinily však v žádném případě závěr, že by chování manžela žalované naplňovalo „intenzitu zjevného porušení dobrých mravů“, jak dovolacímu soudu předestírá žalobce v dovolání. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem v souladu s rozhodovací praxi dovolacího soudu, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, či ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). 15. Nad rámec uvedeného dovolací soud pouze doplňuje, že již judikatura k ustanovení § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, vycházela z toho, že vděkem je dárci povinný pouze obdarovaný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, a na něj navazující judikaturu), a žalovanému tak zásadně nelze přičítat jednání třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1180/2017). Pro zachování tohoto závěru rovněž v poměrech nové právní úpravy svědčí dikce ustanovení § 2072 odst. 1 o. z., podle něhož může dárce od darovací smlouvy odstoupit jen pro nevděčné jednání obdarovaného. 16. Žalobce konečně namítal, že soudy nižších stupňů pochybily, pokud podání trestního oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu nevyhodnotily jako zjevné porušení dobrých mravů žalovanou, jelikož žalobce má za prokázané, že v domě nalezené střelivo bylo někým nastraženo. Jednalo se tedy podle žalobce o vyfabulované trestní oznámení a soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2248/2011. 17. Také tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť závěr, že došlo k zinscenování nesprávného přechovávání zbraní a střeliva žalovanou, ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá. Odvolací soud naopak vyšel ze skutkových zjištění, že žalobcem tvrzené zinscenování nebylo v řízení nijak prokázáno a že žalovaná podání trestního oznámení logicky odůvodnila snahou ochránit své malé děti, které se volně pohybovaly v domě, v němž měl žalobce zbraně a střelivo umístěny. Soudy rovněž nepominuly, že žalovaný byl skutečně shledán vinným z porušení předpisů o držení zbraní a střeliva (srov. bod 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Žalobce proto i v tomto případě uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod, jelikož skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, jak vyplývá z § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4589/2015, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2393/16, jakož i shora uvedenou judikaturu). 18. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 19. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.) Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 26. 6. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu