23 Cdo 458/2022-410
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců a) J. Č., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Lehečkou, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, b) P. Ch., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Ladislavem Málkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 89/90, proti žalovaným 1) FE Znojemsko, se sídlem v Praze 8, Novákových 970/41, identifikační číslo osoby 26570131, zastoupenému JUDr. Martinem Šenkýřem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Viničních horách 1834/24, 2) obec Kadov, se sídlem v Kadově, č. p. 65, identifikační číslo osoby 00251283, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Malátova 396/15, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 321/2014, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 2021, č. j. 5 Co 1030/2020-351, takto:
I. Dovolání prvního žalovaného se odmítá. II. Dovolání druhé žalované se odmítá. III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů dovolacího řízení rovným dílem částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. IV. Ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 5. 6. 2020, č. j. 6 C 321/2014-297, určil, že žalobci a) a b) jsou každý jednou polovinou ideálního spoluvlastnického podílu vlastníky pozemků ve výroku specifikovaných (výrok I.), rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit České republice soudní poplatek
(výrok II.) a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III. a IV.). K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně, s výjimkou výroku II., potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal první žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.
s. ř.“), jelikož rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a současně navrhuje odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu prvního a třetího výroku, podala dovolání rovněž druhá žalovaná (dále též „dovolatelka“). Přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 o.
s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud se při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku. K dovoláním žalovaných se žalobce b) vyjádřil tak, že navrhuje, aby byla obě dovolání odmítnuta. Žalobce a) se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovoláních žalovaných rozhodl podle o.
s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahují zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda jsou přípustná. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolání prvního žalovaného:
Dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci v závěru odvolacího soudu, že kupní smlouva ze dne 16. 3. 2009 je neplatná ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák“). Dovolatel namítá (s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, a ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1087/2006), že cenové ujednání nemůže kolidovat s dobrými mravy samo o sobě, ale jedině ve spojitosti s dalšími okolnostmi, které by doprovázely samotný okamžik uzavření kupní smlouvy.
Odvolací soud dle dovolatele postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže shledal neplatnost kupní smlouvy z důvodu údajného hrubého nepoměru v plnění stran, přestože tato okolnost sama o sobě nemůže neplatnost právního jednání založit, a přestože další okolnosti, na které odvolací soud odkazoval, nemohly v době uzavření kupní smlouvy existovat. Nejvyšší soud, ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, v rozsudku ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, vyložil, že obecně platí a je samozřejmostí, že účastníci kupní smlouvy nejsou v zásadě vázáni či omezeni ve sjednání výše kupní ceny, která není upravena cenovým předpisem.
Mohou si tak sjednat i cenu, která se odchyluje od ceny obvyklé (tržní), zejména, jde-li o cenu podstatně nižší. Platné právo nemá žádné ustanovení o sjednání příliš nízké kupní ceny (laesio enormis), pokud taková cena není v rozporu s cenovými předpisy. Nelze ovšem vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi toho kterého případu naplňovat znaky jednání, které již koliduje s dobrými mravy. Avšak sama o sobě taková okolnost absolutní neplatnost právního úkonu, jímž mělo dojít k uvedenému hrubému nepoměru v plnění, ve smyslu § 39 obč. zák. (pro jednání contra bonos mores) založit nemůže (obdobně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3467/2016). V rozsudku ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1087/2006, Nejvyšší soud konstatoval, že občanský zákoník ani obchodní zákoník neznají nějakou „následnou“ či „dodatečnou“ neplatnost právního úkonu, kterou by způsobily okolnosti nastalé až poté, kdy byl právní úkon učiněn. Skutečnosti či okolnosti, s nimiž zákon spojuje neplatnost právního úkonu (důvody neplatnosti), zde musí být (existovat) již v době, kdy je právní úkon činěn (učiněn), ať již jde o neplatnost právního úkonu dle ust.
§§ 37 až 40 a 49a obč. zák., či o důvody neplatnosti uvedené v § 40a obč. zák. Následný (dodatečný) výskyt takových okolností poté, kdy byl již právní úkon učiněn (tedy již nastaly jeho účinky), nemůže mít zpětně vliv na platnost (platný vznik) právního úkonu, nýbrž může být pouze důvodem pro zánik závazku založeného takovým právním úkonem (např. následná nemožnost plnění). Obdobně v rozhodnutí ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3009/2011, Nejvyšší soud zdůraznil, že usuzovat na absolutní neplatnost právního úkonu lze jen podle okolností, které byly objektivně dány v době, kdy byl právní úkon učiněn.
Později nastalé okolnosti nelze při úvaze o absolutní neplatnosti právního úkonu zohledňovat. V nyní projednávané věci soud prvního stupně uzavřel, že z důvodu hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, ve spojitosti s nemravným jednáním zástupce prvého žalovaného, pana Š., při uzavření smlouvy ze dne 16. 3. 2009 byla smlouva uzavřena v rozporu s dobrými mravy a je proto dle § 39 obč. zák. neplatná. V odůvodnění svého rozhodnutí k závěrům rozporu uzavřené smlouvy s korektivem dobrých mravů mj. uvedl, že „předmětná kupní smlouva byla uzavřena v kontextu zamýšlené spolupráce žalobce a) a pana Š.
za účelem výstavby fotovoltaické elektrárny“, vzal za prokázané, že „kupní cena 1.000 Kč ani uhrazena nebyla“, a poukázal též na to, že „žalobce a), který v době uzavření předmětné smlouvy intenzivně pečoval o svoji nemocnou manželku, souhlasil se všemi návrhy Š., kterému bezmezně důvěřoval, o čemž svědčí i skutečnost, že si neověřil rozsah pozemků zahrnutých do smlouvy vypracované Š., když původní dohoda zněla tak, že předmětem smlouvy měly být pouze pozemky dotčené výstavbou elektrárny“. Odvolací soud přitom vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a zcela se ztotožnil s jeho právním posouzením věci tak, jak je uvedeno v rozhodnutí soudu prvního stupně.
Závěr soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud zcela ztotožnil, tj. že předmětná kupní smlouva je neplatná dle § 39 obč. zák. nikoli jen z důvodu hrubého nepoměru plnění, ale vzhledem k dalším okolnostem spočívajícím ve specifickém nemravném jednání zástupce prvního žalovaného při uzavření smlouvy, přitom není v rozporu s výše uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel poukazuje dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 756/2020, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněný pod č. 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a namítá, že soudy pouze citovaly § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ačkoliv dle rozhodovací praxe dovolacího soudu závěr o neplatnosti smlouvy musí být odůvodněn konkrétními skutkovými okolnostmi a nemůže být odůvodněn pouze odkazem na ustanovení zákona. Ani tato argumentace přípustnost dovolání nezakládá. Soud prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se odvolací soud ztotožnil, dovodil neplatnost předmětné smlouvy ve smyslu § 39 obč. zák. a tento závěr odůvodnil konkrétními skutkovými okolnostmi dané věci, přičemž nadto poukázal též na ustanovení § 6 o.
z. ve spojení s § 3030 o. z. Nejvyšší soud tak dovolatelem namítaný rozpor s rozhodnutími Nejvyššího soudu neshledal. Jestliže dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3191/2016, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, uveřejněného pod č.
20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jelikož žalobci smlouvu rozporují teprve po více než pěti letech a jejich jednání je tedy v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt, přehlíží, že na řešení otázky, zda jednání žalobců bylo v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt, není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dovolání přitom není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Co se výtek dovolatele týkajících se zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů týče, Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017). K dovolatelem namítaným nedostatkům odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a jeho nepřezkoumatelnosti pak dovolací soud poukazuje na to, že jde o námitky směřující do vad řízení. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však neodpovídá kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.
1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5115/2017). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Dovolatel výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu i ve druhém a třetím výroku o nákladech odvolacího řízení. Proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku však dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění.
Krom toho by proti výroku o nákladech řízení nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, v případě třetího výroku přitom není dána ani subjektivní přípustnost dovolání [§ 243c odst. 3, 218 písm. b) o. s. ř.]. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání prvního žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. K dovolání druhé žalované: Přípustným Nejvyšší soud neshledal ani dovolání druhé žalované. Druhá žalovaná v dovolání uplatňuje obdobné námitky jako první žalovaný, když rozporuje závěr soudů o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 16.
3. 2009 dle § 39 obč. zák. a odkazuje na judikaturu Nejvyšší soudu (např. na rozsudek ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, či rozsudek ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3467/2016), dle níž nelze vyloučit, že hrubý nepoměr plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla strana druhá, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi případu naplňovat znaky jednání, které koliduje s dobrými mravy, přičemž takové okolnosti musí doprovázet samotné uzavření smlouvy. Předkládá přitom dovolacímu soudu otázku, zda na základě neúplně zjištěného skutkového stavu lze posoudit kupní smlouvu jako rozpornou s dobrými mravy, když soudy obou stupňů se nevypořádaly se všemi předloženými důkazy (zejména dovolatelkou) a s tvrzeními žalobců.
Jak již výše uvedeno, jestliže se v nyní projednávané věci odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná kupní smlouva je neplatná dle § 39 obč. zák. nikoli jen z důvodu hrubého nepoměru plnění, ale vzhledem k dalším okolnostem spočívajícím ve specifickém nemravném jednání zástupce prvního žalovaného při uzavření smlouvy, není jeho rozhodnutí v rozporu se závěry vyslovenými (a výše citovanými) např. v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 či v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3467/2016 týkajícími se otázky neplatnosti právního úkonu dle § 39 obč. zák. Rovněž, jak již výše vyloženo, námitky založené na zpochybňování skutkových závěrů a na kritice hodnocení důkazů, stejně jako námitky vad řízení, přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu i ve třetím výroku o nákladech odvolacího řízení. Proti nákladovému výroku napadeného rozsudku však dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Krom toho by proti výroku o nákladech řízení nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. též dovolání druhé žalované. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotných dovoláních, nebylo již samostatně rozhodováno o návrzích dovolatelů na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, jež tak sdílí osud (nepřípustných) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. také nález Ústavního soudu ze dne 23.
8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).