23 Cdo 4725/2018-923
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně M., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené
Mgr. Milanem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti
žalované S., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Ing.
Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci
1683/127, o zaplacení částky 1 686 783 Kč s příslušenstvím, vedené Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 82/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2018, č. j. 55 Co 164/2018-875, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2018, č. j. 55 Co 164/2018-875,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 3. 2018, č. j. 31 C
82/2015-841, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu
řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení na žalované původně domáhala zaplacení částky 1
846 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které mělo žalované
vzniknout tím, že jí třetí osoba plnila uvedenou částku jako bankovní záruku,
ačkoliv žalovaná na toto plnění neměla vůči žalobkyni nárok. Žalobkyně tvrdila,
že banka Crédit Agricole Corporate and Investment Bank S.A. (dříve CALYON
S.A.), dále jen „banka“, vystavila dne 4. 12. 2009 bankovní záruku, jež měla
zajišťovat závazek žalobkyně jako zhotovitele odstranit vady díla uplatněné
žalovanou jako objednatelem v záruční době sjednané smlouvou o dílo. S ohledem
na to, že písemná smlouva o dílo nebyla platně uzavřena, nemohla být platně
poskytnuta ani záruka za jakost, a bankovní záruka tak byla vystavena ke krytí
neexistujícího závazku. Žalobkyně vzala následně žalobu co do částky 159 217 Kč
zpět, přičemž řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno; předmětem řízení tak
zůstala částka 1 686 783 Kč s příslušenstvím.
2. Ve věci rozhodoval nejprve Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního
stupně, který rozsudkem ze dne 15. 3. 2016, č. j. 31 C 82/2015-655, uložil
žalované zaplatit žalobkyni částku 1 686 783 Kč s příslušenstvím (výrok I),
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a řízení co do
částky 159 217 Kč zastavil (výrok III). K odvolání žalované Městský soud v
Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 8. 2016, sp. zn. 55 Co
278/2016-681, označený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu
podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 20. 9.
2017, č. j. 23 Cdo 5101/2016-737.
3. Následně Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 3. 2018, č. j.
31 C 82/2015-841, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 686 783
Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 476 741,20 Kč (výrok II).
4. Soud prvního stupně zjistil z výpisu z obchodního rejstříku žalované,
že má-li společnost více jednatelů, jednají vždy nejméně dva jednatelé
společně. Z plné moci ze dne 24. 1. 2007 soud prvního stupně zjistil, že
žalovaná jednající dvěma jednateli zmocnila jednoho z nich, K. R., k
samostatnému jednání za žalovanou „ve všech věcech souvisejících s výstavbou
obchodního centra v XY“. Žalobkyně, za kterou jednal K. R., a společnost DAICH,
spol s. r. o., jako zhotovitelé podepsaly dne 26. 6. 2008 dokument nazvaný
smlouva o dílo, dále jen „písemná smlouva o dílo“, jejímž předmětem byl závazek
žalobkyně zhotovit soubor stavebních objektů označený jako „nákupní centrum XY“
pro žalovanou jako objednatele. Cena díla byla sjednána jako pevná ve výši 195
000 000 Kč bez DPH. Žalobkyně se v písemné smlouvě o dílo zavázala provést
dílo, které bude mít vlastnosti stanovené v projektové a smluvní dokumentaci,
vlastnosti a jakost odpovídající účelu smlouvy, a to po dobu 60 měsíců ode dne
předání a převzetí díla (záruční doba); u dodávek střešní krytiny činila
záruční doba 120 měsíců ode dne předání a převzetí díla. Žalobkyně se v písemné
smlouvě o dílo zároveň zavázala doručit žalované bankovní záruku ve výši jedné
poloviny pozdržené pozastávky. Bankovní záruka měla být použita pouze v případě
neplnění povinností vyplývajících žalobkyni z písemné smlouvy o dílo, konkrétně
povinnosti provést dílo, které bude mít vlastnosti stanovené projektovou
dokumentací a smluvní dokumentací, vlastnosti a jakost odpovídající účelu
smlouvy. Dílo bylo žalobkyní předáno žalované dne 23. 3. 2009 a kolaudováno dne
25. 11. 2009.
5. Dne 4. 12. 2009 vydala banka na žádost žalobkyně bankovní záruku č.
B990010 ve výši 7 946 318 Kč, ve které se zavázala, že po obdržení písemné
výzvy, která bude v souladu se všemi podmínkami záruky a bude obsahovat
prohlášení, že zhotovitelé nesplnili své závazky z písemné smlouvy o dílo
spočívající v řádném odstranění vad uplatněných v záruční lhůtě, zaplatí
žalované bez námitek a bez zkoumání právního důvodu každou požadovanou částku
až do výše uvedené záruky.
6. Žalovaná dne 2. 10. 2014 vyzvala žalobkyni k odstranění vad díla a
prodloužení bankovní záruky. Dne 10. 10. 2014 žalobkyně odmítla požadavky
žalované na odstranění vad díla v záruční době. Dne 20. 10. 2014 žalovaná
vyzvala banku k plnění z bankovní záruky č. B990010 a požadovala, aby jí banka
zaplatila 1 846 000 Kč; tuto částku jí banka následně vyplatila.
7. Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně zjištěný skutkový stav
tak, že žalobkyně provedla pro žalovanou dílo, které žalovaná převzala a
zaplatila za něj sjednanou cenou. Vzájemné plnění si podle soudu prvního stupně
účastníce poskytly na základě „ústně uzavřené smlouvy o dílo“, jejíž obsah bylo
možné seznat z písemné smlouvy o dílo, která v důsledku nedostatku projevu vůle
žalované nebyla uzavřena platně. Žalobkyně však podle názoru soudu prvního
stupně žalované neposkytla záruku za jakost díla dle § 563 odst. 2 ve spojení s
§ 429 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“,
když smlouva o dílo nebyla mezi účastnicemi uzavřena v písemné formě a
žalobkyně neposkytla žalované záruku za jakost díla ani v jiné podobě, např.
jednostranným písemným prohlášením, jež by splňovalo zákonem stanovené
předpoklady. S ohledem na to dospěl soud prvního stupně k závěru, že bankovní
záruka nemohla bez záruky za jakost samostatně existovat, žalovaná tak bankovní
záruku čerpala „neúčelně a bezdůvodně“, a je tedy povinna žalovanou částku
vrátit.
8. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení
částky 1 686 783 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu)
a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů částku 365 447,20 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
9. Odvolací soud doplnil dokazování o reklamační protokoly označené
čísly 001 až 028 ze dne 16. 9. 2014, které žalovaná přiložila ke své reklamaci
vad, z nichž zjistil, že protokoly číslo 009, 015, 019, 020 a 021 obsahovaly
reklamaci zatékání střechou, protokol číslo 018 obsahoval reklamaci zatékání
střechou do skladu a protokol číslo 022 obsahoval reklamaci zatékání střechou
do prodejny. Ostatní reklamační protokoly vytýkaly jiné vady díla. Ze
skutkových zjištění odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) přitom
nikterak nevyplynulo, zda a případně na základě kterých skutečností došlo mezi
stranami k uzavření smlouvy o dílo v jiné než písemné formě.
10. Po právní stránce hodnotil odvolací soud věc tak, že žalobkyně v
dané věci poskytla záruku za jakost v písemné smlouvě o dílo, neboť „předmětný
dokument“ žalobkyně „písemně stvrdila a řádně podepsala“. Odvolací soud
vycházel z toho, že v případě, kdy písemný dokument obsahuje „více smluvních
ujednání mezi účastníky“, tak neplatnost některého z těchto ujednání (nebo jeho
části) nezpůsobuje neplatnost jiných smluvních ujednání, která všechny
náležitosti splňují. Podle odvolacího soudu v případě neplatnosti některé části
takové smlouvy zůstává v platnosti ta část, která je „právně perfektní“. V
souzené věci se to týká poskytnuté záruky za jakost díla. Odvolací soud zároveň
odmítl jako účelovou obranu žalobkyně, že nikdy neměla v úmyslu záruku
poskytnout, když její úmysl podle odvolacího soudu jasně vyplýval z textu
písemné smlouvy o dílo. Odvolací soud z těchto důvodů rovněž považoval za
nesprávné závěry uvedené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016,
č. j. 13 Co 258/2016-162, v němž odvolací soud v jiném sporu mezi žalobkyní a
žalovanou zkoumal shodnou otázku a dospěl přitom k závěru, že záruka za jakost
nebyla platně poskytnuta. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně řádně
poskytla záruku za jakost a žalovaná po právu čerpala bankovní záruku, když v
řízení bylo zároveň prokázáno, že žalovaná včas (v běžící 120 měsíční záruční
lhůtě) reklamovala vady díla (zatékání střechou), které žalobkyně neodstranila.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V něm
předkládá dovolacímu soudu k posouzení dosud neřešenou otázku, která se (podle
obsahu dovolání) týká neplatnosti písemné smlouvy o dílo, konkrétně zda lze z
neplatného právního úkonu oddělit ustanovení týkající se poskytnutí záruky za
jakost, a toto považovat za platné prohlášení zhotovitele o poskytnutí záruky
za jakost díla, resp. zda může být z neplatného písemného právního úkonu jako
platná oddělena ta jeho část, která ze zákona vyžaduje obligatorně písemnou
formu. Dále měla žalobkyně za to, že odvolací soud nesprávně posoudil i další
(podle jejího názoru) dovolacím soudem neřešené otázky, zda může soud
překvalifikovat dvoustranný právní úkon na jednostranný právní úkon a zda lze
jednostranně převzít závazek z neakceptované oferty.
12. Dále žalobkyně v dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od
(označené) rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud v rozporu s jednoznačným
jazykovým vyjádřením návrhu žalobkyně na uzavření písemné smlouvy o dílo
dovodil její vůli učinit též jednostranný projev vůle o poskytnutí záruky za
jakost; podle žalobkyně tím odvolací soud zcela pominul účel, který žalobkyně
návrhem písemné smlouvy o dílo sledovala. Následně žalobkyně odvolacímu soudu
vytýká, že bez bližšího odůvodnění v řešené věci dospěl k odlišným závěrům, než
jaké dříve ohledně totožných otázek učinil jiný senát Městského soudu v Praze v
rozsudku ze dne 8. 12. 2016, č. j. 13 Co 258/2016-162, což je rovněž v rozporu
s judikaturou dovolacího soudu. V závěru dovolání žalobkyně namítá, že se
odvolací soud nedostatečně vypořádal s její námitkou, že reklamační protokoly
žalované byly uplatněny po uplynutí záruční doby, když s poukazem na názvy
šesti reklamačních protokolů, dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná ve
lhůtě 120 měsíců od předání díla uplatnila všechny reklamační protokoly včas,
aniž se zároveň vypořádal s tím, že nikoliv všechny protokoly týkaly vady, na
které žalobkyně žalované poskytnuta záruku v délce 120 měsíců. Žalobkyně v
tomto postupu spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces.
13. Žalovaná k podanému dovolání žalobkyně uvedla, že otázky předkládané
žalovanou nebyly pro posouzení věci odvolacím soudem rozhodné, neboť mezi
stranami byla uzavřena „ústní“ smlouva o dílo, a neexistovala tak mezi nimi
neakceptovaná oferta. Odvolací soud podle žalované daný dvoustranný právní úkon
nepřekvalifikoval, přičemž poukázala na to, že záruka za jakost byl „nezávislý
právní úkon“ splňující veškeré zákonné náležitosti. Odvolací soud se podle
žalované rovněž náležitě vypořádal s předchozím rozhodnutím jiného senátu
odvolacího soudu, když odůvodnil, proč dané rozhodnutí považoval za nesprávné.
Pro případ, že by dovolací soud posoudil poskytnutí záruky za jakost a smlouvu
o dílo jako jediný právní úkon, žalovaná uvedla, že by v souladu s ustanovením
§ 41 obč. zák. mělo být z tohoto právního úkonu odděleno platné písemné
prohlášení žalobkyně o záruce, a dodala, že mezi stranami vznikla smlouva o
dílo, jejíž obsah byl zachycen v písemné smlouvě o dílo, přičemž z obsahu této
smlouvy jsou neplatná pouze ta ujednání, která vyžadují dvoustranný písemný
projev vůle. To se však dle žalované netýká záruky za jakost, k jejíž platnosti
dle § 429 odst. 2 obch. zák. je dostačující jednostranný písemný právní úkon; z
okolností případu je podle žalované zjevné, že žalobkyně záruku za jakost
poskytnout chtěla. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud podané dovolání
buď jako nepřípustné odmítl, nebo jako nedůvodné zamítl.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o.
s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
16. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
17. Ohledně námitky týkající se způsobu, kterým se odvolací soud
vypořádal s námitkou, že žalovaná neuplatnila reklamaci včas, žalobkyně
neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když pouze
obecně namítá porušení práva na spravedlivý proces. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý
dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§
241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani
citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Dovolání tak v části obsahující výše uvedenou námitku trpí vadami, pro něž
nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené
části nemohl přihlížet.
18. U ostatních dovolacích důvodů žalobkyně v dovolání vymezila, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a dovolání v této části
obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem. Dovolací soud se proto dále
zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
19. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
20. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Otázky, zda může soud překvalifikovat dvoustranný právní úkon na
jednostranný právní úkon a zda lze jednostranně převzít závazek z neakceptované
oferty, nemohou v rozhodované věci založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť na jejich vyřešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné
pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací vyšel ve
svém rozhodnutí z toho, že v případě neplatnosti některé části smlouvy zůstává
v platnosti ta část, která je „právně perfektní“, když splňuje všechny zákonem
vyžadované náležitosti. Z toho ovšem vyplývá, že odvolací soud
„nepřekvalifikoval“ písemnou smlouvu o dílo na jednostranný právní úkon, nýbrž
měl za to, že část ujednání písemné smlouvy o dílo (konkrétně záruka za jakost)
byla platná.
22. Námitka žalobkyně, že odvolací soud neuvedl, z jakého důvodu v dané
věci rozhodl rozdílně oproti tomu, jak rozhodl jiný senát odvolacího soudu v
obdobném případu, se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který
vysvětlil, že dané rozhodnutí nepovažuje za konzistentní a zároveň vyložil, na
základě jakých důvodů dospěl k závěru, že žalobkyně žalované platně poskytla
záruku za jakost. Vzhledem k tomu uvedená námitka žalobkyně přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
23. Dovolání je však (podle svého obsahu) přípustné pro řešení otázky
neplatnosti smlouvy o dílo uzavřené za společnost s ručením omezeným jedním z
jednatelů, který není oprávněn jednat jménem společnosti samostatně, na základě
generální plné moci, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od
judikatury dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle § 133 odst. 1 obch. zák. statutárním orgánem společnosti s
ručením omezeným je jeden nebo více jednatelů. Je-li jednatelů více, je
oprávněn jednat jménem společnosti každý z nich samostatně, nestanoví-li
společenská smlouva nebo stanovy jinak.
26. Podle § 33 odst. 2 obč. zák. překročil-li zmocněnec při jednání své
oprávnění jednat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je
z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon
dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Neschválí-li zmocnitel překročení
plné moci nebo jednání bez plné moci, může osoba, se kterou bylo jednáno, na
zmocněnci požadovat buď splnění závazku nebo náhradu škody způsobené jeho
jednáním.
27. Podle § 563 obch. zák. záruční doba týkající se díla počíná běžet
předáním díla (odstavec 1). Pro záruku za jakost díla jinak platí přiměřeně
ustanovení § 429 až 431 (odstavec 2).
28. Podle § 429 obch. zák. zárukou za jakost zboží přejímá prodávající
písemně závazek, že dodané zboží bude po určitou dobu způsobilé pro použití ke
smluvenému, jinak k obvyklému účelu nebo že si zachová smluvené, jinak obvyklé
vlastnosti (odstavec 1). Převzetí závazku ze záruky může vyplynout ze smlouvy
nebo z prohlášení prodávajícího, zejména ve formě záručního listu. Účinky
převzetí tohoto závazku má i vyznačení délky záruční doby nebo doby
trvanlivosti nebo použitelnosti dodaného zboží na jeho obalu. Je-li ve smlouvě
nebo v záručním prohlášení prodávajícího uvedena záruční doba odlišná, platí
tato doba (odstavec 2).
29. Podle § 321 odst. 4 obch. zák. věřitel, který dosáhl na základě
bankovní záruky plnění, na něž neměl vůči dlužníkovi nárok, vrátí dlužníkovi
toto plnění a nahradí mu škodu tím způsobenou.
30. Ze skutkových zjištění soudů v projednávané věci předně plyne, že
podle zápisu v obchodním rejstříku nebyl jednatel žalované, K. R., v rozhodné
době oprávněn jednat jménem společnosti samostatně.
31. Ustálené judikatuře Nejvyššího soudu přitom odpovídá závěr, podle
něhož jednatel společnosti s ručením omezeným, který není oprávněn jednat
jménem společnosti samostatně, ale pouze společně s dalším jednatelem, nemůže
jednat za společnost samostatně jako zmocněnec ani na základě generální plné
moci; takto udělená plná moc je absolutně neplatná a oprávnění „zmocněného“
jednatele samostatně jednat za společnost (jako zmocněnec) z ní neplyne (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 29 Odo 1082/2005,
uveřejněný pod číslem 17/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4432/2013).
32. Zjistily-li soudy na základě provedeného dokazování, že plná moc ze
dne 24. 1. 2007 zmocňovala K. R., k samostatnému jednání za žalovanou „ve všech
věcech souvisejících s výstavbou obchodního centra v XY“, jednalo se o plnou
moc generální. Taková plná moc je však podle shora citované judikatury
absolutně neplatná a oprávnění K. R. jednat samostatně za žalovanou jako její
zmocněnec z ní neplynulo.
33. Lze tak učinit mezitímní závěr, že jednatel žalované, K. R., nebyl
při podpisu písemné smlouvy o dílo dne 26. 6. 2008 oprávněn jednat jménem
společnosti žalované samostatně, ani nebyl oprávněn žalovanou zastoupit na
základě plné moci ze dne 24. 1. 2007.
34. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že právní
úkon, při kterém nebyl dodržen způsob jednání určený stanovami a zapsaný v
obchodním rejstříku, nebyl právním úkonem společnosti (nešlo jej společnosti
přičítat) a nezavazoval ji (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12.
2007, sp. zn. 21 Cdo 265/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4,
ročník 2008, pod číslem 51, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011,
sp. zn. 29 Cdo 2031/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012, sp.
zn. 29 Cdo 3191/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp.
zn. 29 Cdo 2685/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn.
29 Cdo 5183/2015).
35. Důsledkem nedodržení zapsaného způsobu jednání akciové společnosti
ovšem není neplatnost právního úkonu učiněného v rozporu se stanovami určeným a
v obchodním rejstříku zapsaným způsobem jednání (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3983/2016, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5183/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 14. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2200/2018).
36. Vycházel-li tedy odvolací soud z toho, že písemná smlouva o dílo je
z důvodu nedostatku zástupčího oprávnění jednatele žalované (částečně)
neplatná, není jeho závěr správný. Shora uvedené judikatuře Nejvyššího soudu
odpovídá naopak posouzení, že písemnou smlouvu o dílo, ačkoliv byla činěna
jménem žalované, nebylo lze v době jejího vzniku za daných okolností žalované
společnosti přičítat a tato smlouva ji nezavazovala.
37. V rozsudku ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 760/2019, vyslovil
Nejvyšší soud závěr, podle kterého skutečnost, že právní úkon nelze v době jeho
vzniku přičítat obchodní společnosti (ačkoliv je činěn jejím jménem), per se
neznamená, že obchodní společnost není oprávněna jej analogicky dle pravidla
obsaženého v § 33 odst. 2 obch. zák. dodatečně schválit (ratihabovat), a tím na
sebe vztáhnout jeho účinky. Podle citovaného rozhodnutí „[s]chválí-li obchodní
společnost dodatečně právní úkon, který za ni učinil neoprávněný
'zástupce' (člen statutárního orgánu v rozporu s pravidlem 'čtyř očí'), je
tímto právním úkonem vázána od počátku (ex tunc) (srov. závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4080/2008, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 1971/2017)“.
38. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu rovněž plyne, že k
dodatečnému schválení by mělo dojít bez zbytečného odkladu poté, kdy se o
jednání, jakož i o tom, že je za ni učinil neoprávněný zástupce (člen
statutárního orgánu), obchodní společnost dozví (obecně k počítání lhůty „bez
zbytečného odkladu“ srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp.
zn. 32 Cdo 2484/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp.
zn. 29 Cdo 2970/2013). Obchodní společnost se o těchto skutečnostech dozví
tehdy, když se o nich dozví některý z členů statutárního orgánu odlišný od
člena, který neoprávněně jednal, popř. jiná osoba, jejíž vědomost o této
skutečnosti lze přičítat obchodní společnosti (obecně k okruhu takových osob
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo
4554/2015, uveřejněný pod číslem 9/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
39. Občanský zákoník neupravuje formu dodatečného schválení a volba
formy dodatečného schválení závisí na obchodní společnosti. A to i tehdy, kdy
zákon pro schvalovaný právní úkon formu stanoví. Vždy však musí být zjevné, že
k tomu oprávněná osoba projevuje vůli jménem obchodní společnosti dodatečně
schválit určitý právní úkon, učiněný za obchodní společnost neoprávněným
zástupcem (členem statutárního orgánu) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2494/2016, uveřejněný pod číslem 148/2018 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2.
2004, sp. zn. 21 Cdo 1883/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8.
2020, sp. zn. 27 Cdo 760/2019].
40. Je tedy v poměrech projednávané věci na soudu, aby v prvé řadě
hodnotil, zda bylo uzavření písemné smlouvy o dílo ze dne 26. 6. 2008 žalovanou
dodatečně schváleno. Dospěje-li soud k závěru negativnímu, tj. že uzavření
písemné smlouvy o dílo ze dne 26. 6. 2008 žalovanou dodatečně schváleno nebylo,
bude se muset dále zabývat tím, zda strany následně uzavřely smlouvu o dílo v
jiné než písemné formě a zda bylo vůlí smluvních stran učinit součástí takto
vzniklého závazkového vztahu rovněž prohlášení žalobkyně o poskytnutí záruky za
jakost díla, jež bylo obsaženo v listině podepsané žalobkyní dne 26. 6. 2008
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 1260/2017).
41. K tomu pak Nejvyšší soud připomíná, že záruka za jakost díla může
být zhotovitelem poskytnuta pouze v tom případě, že mezi stranami došlo k
uzavření smlouvy o dílo. Jestliže by totiž smlouva o dílo mezi stranami sporu
uzavřena nebyla, nemohla být žalobkyní poskytnuta záruka za jakost díla ani
jednostranně; tato skutečnost je pak rozhodná rovněž pro posouzení, zda je
žalobkyně oprávněna podle § 321 odst. 4 obch. zák. požadovat na žalované
vrácení plnění, které na úkor žalobkyně neoprávněně získala na základě bankovní
záruky (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze
dne 18. 12. 2018, sp. zn. 31 Cdo 3936/2016, uveřejněný pod číslem 79/2019
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
42. Další otázkou položenou žalobkyní v dovolání, zda odvolací soud
vyložil písemnou smlouvu o dílo v rozporu s jejím zjevným jazykovým vyjádřením,
se Nejvyšší soud, vzhledem k výše uvedenému, pro nadbytečnost nezabýval.
43. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, posuzoval
Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. rovněž to, zda jsou zde
zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však žalobkyně v dovolání nenamítala
a ani Nejvyšší soud jejich existenci z obsahu spisu nezjistil.
VI. Závěr
44. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §
243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle § 243e odst. 2 věta první o. s. ř. mu věc
vrátil k dalšímu řízení. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího
soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle
ustanovení § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. rovněž rozsudek soudu prvního
stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
45. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §
226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí
vyslovenými.
46. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém řízení o
věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu