27 Cdo 760/2019-205
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně P. B., se sídlem XY, identifikační číslo XY, zastoupené JUDr. Dušanem
Divišem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3, PSČ 110 00, proti
žalovanému DRUŽSTVO DLA, družstvo v likvidaci, se sídlem v Praze 9, Jandova
3/10, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 25528581, zastoupenému Mgr.
Vladimírem Kyzlinkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Mařákova 263/3, PSČ 160
00, o zaplacení 4.500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 4/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 18. 9. 2018, č. j. 30 Co 134/2018-183, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2018, č. j. 30 Co 134/2018-183,
jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 12. 2017, č. j. 17 C
4/2016-56, se ruší a věc se postupuje Městskému soudu v Praze jako soudu věcně
příslušnému.
[1] Žalobkyně se žalobou domáhá, aby soud – z titulu bezdůvodného
obohacení vzniklého v důsledku neplatnosti smlouvy o převodu akcií společnosti
Východočeské plynárenské strojírny, a. s., uzavřené 5. 1. 2012 mezi žalobkyní
jako převodkyní a žalovaným jako nabyvatelem (dále jen „smlouva o převodu
akcií“) – uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 4.500.000 Kč s
příslušenstvím. [2] Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 21. 12. 2017, č. j. 17 C
4/2016-56, uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil 4.500.000 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4.500.000 Kč od 5. 1. 2016 do zaplacení
(výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu žalobního nároku na zaplacení úroku z
prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4.500.000 Kč od 28. 12. 2015 do 4. 1. 2016 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). [3] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) V roce 2012 působili v představenstvu žalobkyně J. K. (předseda
představenstva), J. K. (místopředseda představenstva) a J. S. (člen
představenstva). 2) V roce 2012 byl v obchodním rejstříku zapsán způsob jednání žalobkyně
tak, že „společnost zastupuje představenstvo, a to buď společně dva členové
představenstva, anebo samostatně jeden člen představenstva, který k tomu byl
představenstvem písemně pověřen. Podepisování za společnost se uskutečňuje tak,
že buď společně dva členové představenstva, anebo samostatně jeden člen
představenstva, který k tomu byl představenstvem písemně pověřen, připojí svůj
podpis k vytištěné, otištěné nebo napsané firmě společnosti“. 3) Dne 5. 1. 2012 uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o převodu
akcií, kterou se žalobkyně zavázala na žalovaného převést akcie na majitele
emitenta Východočeské plynárenské strojírny, a. s. (dále jen „akcie“) za
celkovou kupní cenu 1.200.040 Kč. Jménem žalobkyně smlouvu podepsal (toliko)
předseda představenstva J. K. 4) Předávacím protokolem ze dne 9. 1. 2012 žalobkyně s žalovaným
potvrdili, že žalobkyně žalovanému předala 23.782 ks akcií. Jménem žalobkyně
předávací protokol podepsal (toliko) J. K. 5) J. K. nebyl představenstvem žalobkyně písemně pověřen k převodu a
předání akcií žalovanému. 6) Dne 7. 5. 2013 J. S., jako pověřený člen představenstva žalobkyně, J. K. mimo jiné sdělil, že „ve věci neplatnosti smlouvy o převodu akcií, (…) – po
opakované marné snaze získat korektní provedení originálu nebo ověřené kopie
údajné smlouvy o převodu akcií (o které se poprvé dozvěděli 15. 4. 2013 …) a na
základě právního rozboru – je prokazatelná zřejmá neplatnost smlouvy o převodu
akcií, a to včetně následujících navazujících smluvních dispozic s ní (…)“. 7) Na zasedání představenstva žalobkyně konaném dne 21. 5. 2013 se
žalobkyně s žalovaným dohodli na potvrzení převodu akcií a opravě smlouvy o
převodu akcií. K doplnění podpisu smlouvy byl představenstvem pověřen J. K. 8) Dne 30. 7. 2013 uzavřela žalobkyně s žalovaným dohodu o vypořádání
(dále jen „dohoda o vypořádání“), ve které prohlásili, že smlouva o převodu
akcií byla uzavřena v ústní formě a představuje platný právní úkon a řádný
titul pro převod akcií.
V dohodě bylo dále uvedeno, že cena za převod akcií
byla řádně a včas uhrazena a akcie byly řádně a včas předány. Současně se
žalobkyně s žalovaným dohodli, že nebudou zpochybňovat platnost a účinnost
smlouvy o převodu akcií. Za žalobkyni dohodu o vypořádání podepsali členové
představenstva J. K. a J. K. 9) Na jednání žalobkyně s žalovaným konaném dne 14. 11. 2014 žalobkyně
konstatovala, že smlouva o převodu akcií nebyla řádně uzavřena. Pokud by platně
uzavřena byla, byla by žalobkyně poškozena, neboť hodnota předmětných akcií
činí nejméně 11.369.000 Kč, a sjednaná cena je tak „neobvykle“ nízká. Žalovaný
naopak žalobkyni sdělil, že smlouvu považuje za platnou, a konstatoval, že
akcie nelze žalobkyni vydat, neboť je předal třetím osobám. Žalobkyně s
žalovaným projevili záměr řešit situaci mimosoudním vyrovnáním tak, že by
žalovaný žalobkyni vyplatil jednorázovou „finanční kompenzaci“ 4.500.000 Kč, a
dohodli se, že tento návrh projednají na svých valných hromadách. 10) Cena akcií dle znaleckého posudku ze dne 17. 6. 2014 v době jejich
předání žalobkyni činila 11.369.000 Kč. [4] Na takto ustaveném základu soud prvního stupně konstatoval, že
žalovaná neměla podle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále
také jen „obč. zák.“), vůli smlouvu o převodu akcií uzavřít a akcie převést na
žalovaného, a i kdyby tuto vůli měla, nedošlo k jejímu řádnému projevu podle §
20 odst. 1 a 2 obč. zák., a smlouva o převodu akcií i „ústní smlouva“ ze dne 9. 1. 2012, uzavřená při předání akcií, jsou tak dle § 39 obč. zák. absolutně
neplatné. Dohoda o vypořádání je pak „nicotná“, neboť „vypořádává“ práva a
povinnosti, které v důsledku neplatnosti uvedených smluv nevznikly. [5] Soud dodal, že osobám jednajícím při uzavření smlouvy o převodu
akcií za žalovaného musel být z obchodního rejstříku znám způsob jednání
žalobkyně ke třetím osobám, a žalovaný tak při jednáních J. K. za žalobkyni
nemohl být v dobré víře v oprávnění jmenovaného jménem žalobkyně samostatně
právně jednat. [6] Právním důsledkem faktického jednání J. K., spočívajícího v předání
akcií žalovanému, tak byl vznik bezdůvodného obohacení žalovaného, který je
povinen majetkový prospěch získaný z neplatného právního úkonu žalobkyni
vrátit. Jelikož žalovaný akcie již nemá ve své dispozici, je povinen žalobkyni
uhradit částku odpovídající obvyklé ceně akcií k 9. 1. 2012. [7] K odvolání žalovaného, směřujícímu proti I. a III. výrokům rozsudku
soudu prvního stupně, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2018, č. j. 30 Co 134/2018-183, v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(první výrok), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok) a o
nákladech státu (třetí výrok). [8] Odvolací soud – odkazuje na skutková zjištění učiněná soudem prvního
stupně (s výhradou týkající se zjištění hodnoty akcií v době jejich předání
žalovanému) – konstatoval, že podepsal-li za žalobkyni smlouvu o převodu akcií
toliko předseda představenstva J. K.
(který podle zápisu v obchodním rejstříku
nebyl oprávněn jménem žalobkyně samostatně jednat), aniž by k jejímu podpisu
byl představenstvem písemně pověřen, nemohla být smlouva platně uzavřena. [9] S poukazem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (rozsudky
ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 198/2002, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 21
Cdo 265/2007, ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2010, a ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2594/2011) odvolací soud dovodil, že jednání člena
statutárního orgánu obchodní společnosti učiněné v rozporu se způsobem jednání
za společnost zapsaným v obchodním rejstříku nelze považovat za projev vůle
právnické osoby. Není při tom rozhodné, zda se druhá strana nacházela v dobré
víře v to, že člen statutárního orgánu je za společnost oprávněn jednat. [10] Odvolací soud považoval proto smlouvu o převodu akcií za absolutně
neplatnou. Za nedůvodnou označil i námitku žalovaného, že žalobkyně není
oprávněna namítat neplatnost smlouvy, kterou sama způsobila, neboť k absolutní
neplatnosti smlouvy je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. [11] Ze stejných důvodů odvolací soud nepovažoval ani faktické jednání
J. K., spočívající v předání akcií uskutečněném 9. 1. 2012, za právní úkon
žalobkyně. Odkaz žalovaného na rozsudek ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo
2170/2011, v němž Nejvyšší soud formuloval závěr, podle kterého smlouva o
převodu cenných papírů může být uzavřena i předáním cenných papírů
(konkludentně), měl za nepřiléhavý, neboť předání akcií v projednávané věci
trpí stejnými vadami jako smlouva o převodu akcií. [12] Následná jednání účastníků již absolutní neplatnost smlouvy o
převodu akcií nemohla zpětně (s účinky ex tunc) „zhojit“, a to ani, pokud by k
tomu žalobkyně a žalovaný „měli vůli“, dovodil odvolací soud. Zákon totiž
nepřipouští možnost ratihabice smlouvy akciovou společností, jejímž jménem
jednal předseda představenstva samostatně, ačkoli k tomu nebyl oprávněn. [13] Za jediné způsoby převedení akcií v roce 2013 odvolací soud označil
uzavření „nové smlouvy“ nebo dohody o narovnání. Dohodu o vypořádaní nelze
podle odvolacího soudu – ani za použití výkladových pravidel § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, (dále jen „obch. zák.“) – považovat za novou
smlouvu, nebo za dohodu o narovnání, protože ta „pouze nepravdivě konstatuje
platnost dříve uzavřené smlouvy“. [14] Odvolací soud uzavřel, že mezi účastníky nedošlo k uzavření platné
smlouvy o převodu akcií, a plnění přijaté mezi stranami tak představuje
bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 a § 457 obč. zák., které je
žalovaný povinen žalobkyni vydat. Neshledal přitom důvodnou námitku žalovaného
spočívající v rozpornosti požadavku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení
se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák., ani námitku
překvapivosti rozsudku soudu prvního stupně.
[15] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek
hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice (posuzováno podle obsahu) zda:
1) za situace, kdy je smlouva o převodu akcií „neplatná“ z důvodu, že
při jejím uzavírání nebyl jednou z jejích stran dodržen způsob jednání členů
jejího představenstva zapsaný v obchodním rejstříku, mohou následná právní
jednání účastníků „neplatnost“ smlouvy zhojit,
2) v případě, že je písemná smlouva o převodu cenných papírů neplatná,
je následným předáním cenných papírů kupujícímu smlouva o převodu cenných
papírů uzavřena,
3) za situace, kdy předseda představenstva žalobkyně při uzavírání
smlouvy žalovaného ujišťoval, že je oprávněn za žalobkyni smlouvu uzavřít, kdy
i po uzavření smlouvy žalobkyně žalovaného ubezpečovala, že byla smlouva
„platně“ uzavřena, a strany se následně dohodly, že nebudou zpochybňovat
platnost ani účinnost smlouvy, je podání žaloby na vydání bezdůvodného
obohacení z důvodu neplatnosti smlouvy v rozporu se zásadou poctivého
obchodního styku. [16] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu tak, že žalobu zamítne, „a současně zrušil rozsudek soudu
prvního stupně“. [17] Dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu spočívajícímu v tom,
že účastníci po uzavření smlouvy již neplatnost smlouvy o převodu akcií nemohli
žádným způsobem zhojit. Naopak se domnívá, že smlouva o převodu akcií byla
účastníky zhojena a je platná a účinná. Vůli žalobkyně být smlouvou o převodu
akcií vázána „zachycuje“ jednak zápis z jednání jejího představenstva konaného
21. 5. 2013 a dále dohoda o vypořádání. Opačný závěr je podle dovolatele v
rozporu jak se závěry judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (konkrétně nálezu
Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 34/17, a rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 662/2001), tak se zásadami autonomie
vůle smluvních stran a pacta sunt servanda. [18] Cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 29
Cdo 2170/2011, dovolatel uvádí, že k převodu listinného cenného papíru dochází
jeho předáním nabyvateli, a písemná smlouva tak není – v souladu s § 13 odst. 1
a § 17 odst. 1 a 2 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech – „podmínkou“
převodu listinných cenných papírů. Z toho dovozuje, že v projednávané věci byla
smlouva o převodu akcií uzavřena (konkludentně) předáním akcií. [19] Dovolatel považuje žalobu na vydání bezdůvodného obohacení v
projednávané věci za rozpornou se zásadami poctivého obchodního styku. Odvolací
soud se při posuzování projednávané věci podle dovolatele odchýlil od závěrů
rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn.
22 Cdo 1411/2008, ze dne
27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3284/2012, a ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo
4915/2010, z nichž se podává, že výkon práva, který je v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. [20] Dovolatel konečně namítá, že odvolací soud nesprávně právně
posoudil otázku jím tvrzené překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně,
který – v rozporu s § 118 odst. 2 o. s. ř. a se závěry rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a nálezu Ústavního soudu ze
dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16 – neseznámil účastníky se svým odlišným
právním názorem a nevyzval dovolatele, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení
rozhodných skutečností.
[21] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení v pořadí
první z dovolatelem formulovaných otázek, která v rozhodování dovolacího soudu
v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 dosud nebyla vyřešena. [22] S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její
posouzení rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 513/1991
Sb., obchodní zákoník [srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
a § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona
o obchodních korporacích)]. [23] Podle § 13 odst. 1 věta druhá obch. zák. právnická osoba jedná
statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce. [24] Podle § 191 obch. zák. je představenstvo statutárním orgánem, jenž
řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Představenstvo rozhoduje o všech
záležitostech společnosti, pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny
do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady. Nevyplývá-li ze stanov něco
jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen
představenstva. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob,
kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku (odstavec první). Stanovy,
rozhodnutí valné hromady nebo dozorčí rady mohou omezit právo představenstva
jednat jménem společnosti, avšak tato omezení nejsou účinná vůči třetím osobám
(odstavec druhý). [25] Podle § 33 obč. zák. překročil-li zmocněnec při jednání své
oprávnění jednat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je
z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon
dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Neschválí-li zmocnitel překročení
plné moci nebo jednání bez plné moci, může osoba, se kterou bylo jednáno, na
zmocněnci požadovat buď splnění závazku, nebo náhradu škody způsobené jeho
jednáním (odstavec druhý). Ustanovení odstavce 2 neplatí, jestliže osoba, se
kterou bylo jednáno, o nedostatku plné moci věděla (odstavec třetí). [26] Právní úprava účinná do 31. 12. 2013 rozlišovala přímé a nepřímé
jednání obchodní společnosti (viz § 13 odst. 1 věta druhá obch. zák.). Za přímé
jednání obchodní společnosti bylo do 31. 12. 2013 považováno jednání jejího
statutárního orgánu. Právní úkony učiněné statutárním orgánem byly právními
úkony obchodní společnosti. Nepřímým jednáním obchodní společnosti bylo
jednání, při kterém projevuje vůli zástupce, a to jménem a s důsledky pro
zastoupeného. Oprávnění zástupce jednat za obchodní společnost mohlo vyplývat
buď ze zákona, nebo z rozhodnutí státního orgánu, tzv. zákonné zastoupení, nebo
z dohody o plné moci, tzv. smluvní zastoupení (viz Štenglová I., Plíva S.,
Tomsa M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha: C. H. Beck,
2009, s. 34, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo
4133/2009). [27] Naproti tomu, s účinností od 1. 1. 2014 soukromé právo nerozlišuje
přímé jednání obchodní společnosti a jednání jejího zástupce; členové
statutárního orgánu obchodní společnosti jsou jejími zástupci. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn.
29 Cdo 880/2015,
uveřejněné pod číslem 20/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 20/2016“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo
4593/2017, uveřejněný pod číslem 37/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 37/2020“). [28] Účelem a smyslem právní úpravy způsobu právního jednání obchodní
společnosti je umožnit jí právně jednat [realizovat své subjektivní právo
autonomie vůle] (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS
167/04), a to způsobem stanoveným v zakladatelském právním jednání (společenské
smlouvě, stanovách), tzn. v souladu s projevenou vůlí společníků, a zároveň
chránit dobrou víru třetích osob, které jsou adresáty právního jednání obchodní
společnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS
1530/18). [29] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Je-li způsob jednání jménem akciové společnosti členy jejího
představenstva určený stanovami zapsán v obchodním rejstříku, mohou členové
představenstva jménem obchodní společnosti jednat zásadně pouze v souladu s
tímto způsobem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 198/2002, uveřejněný pod číslem 58/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo
216/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo
4432/2013, a ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5183/2015, či obdobně pro
poměry právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 důvody R 20/2016). 2) Důsledkem nedodržení zapsaného způsobu jednání akciové společnosti
není neplatnost právního úkonu učiněného v rozporu se stanovami určeným a v
obchodním rejstříku zapsaným způsobem jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3983/2016, ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 29
Cdo 5183/2015, nebo ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2200/2018). 3) Právní úkon, při kterém nebyl dodržen způsob jednání určený stanovami
a zapsaný v obchodním rejstříku, není právním úkonem akciové společnosti (nelze
jej akciové společnosti přičítat) a nezavazuje ji (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 13. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 265/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2685/2015, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo
5183/2015). [30] Skutečnost, že právní úkon nelze v době jeho vzniku přičítat
obchodní společnosti (ačkoli je činěn jejím jménem), per se neznamená, že
obchodní společnost není oprávněna jej dodatečně schválit a tím vztáhnout na
sebe jeho účinky. [31] Dodatečné schválení (ratihabice) je projevem vůle zastoupeného být
vázán jednáním učiněným neoprávněným zástupcem (osobou, jež jednala bez
zástupčího oprávnění, popř. jež své zástupčí oprávnění překročila); jako takové
je právním úkonem zastoupeného. K analogické aplikaci právní úpravy zastoupení
na jednání členů statutárních orgánů srov. obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 910/2009, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo
2314/2010. [32] Právní úprava účinná do 31. 12.
2013 otázku dodatečného schválení
právního úkonu učiněného členem statutárního orgánu obchodní společnosti „jejím
jménem“ v rozporu se způsobem jednání zapsaným v obchodním rejstříku,
nezodpovídá. Jde tak o tzv. otevřenou nepravou (teleologickou) mezeru v zákoně
(k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32
Cdo 1519/2012, rozsudek ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2422/2015, či
usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3225/2016, uveřejněné pod číslem
54/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále důvody nálezu Ústavního
soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13, nebo v teorii Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 230), kterou je třeba per analogiam vyplnit právní normou, která
je svým smyslem a účelem co nejblíže úpravě, jež se na právní vztah přímo
vztahuje. [33] Neoprávněné jednání člena statutárního orgánu obchodní společnosti
má shodné znaky s překročením oprávnění zmocněnce vyplývajícího z plné moci (či
jiného zástupčího oprávnění) v tom smyslu, že člen statutárního orgánu rovněž
překračuje své oprávnění jednat jménem (jiné) osoby od něj odlišné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5183/2015). [34] Výše popsanou mezeru v zákoně je na místě vyplnit analogickou
aplikací pravidla obsaženého v § 33 odst. 2 obč. zák., které nejlépe odpovídá
výše uvedenému smyslu a účelu právní úpravy, tedy dovodit, že jednal-li člen
statutárního orgánu za obchodní společnost sám, ačkoli dle způsobu jednání
obchodní společnosti zapsaného v obchodním rejstříku tak měli činit dva či více
jeho členů, je z tohoto právního úkonu zavázán jednající člen statutárního
orgánu, ledaže obchodní společnost právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu
schválí. Aplikací uvedeného pravidla je chráněna řádně projevená vůle obchodní
společnosti, a zároveň je chráněna i dobrá víra třetí osoby, které byl právní
úkon adresován. Opačný závěr by v rozporu s principem právní jistoty znamenal
narušení principu pacta sunt servanta jak ve vztahu k obchodní společnosti,
která projevila svou vůli být stranou určitého závazkového vztahu, tak ve
vztahu k osobě, které byl tento právní úkon adresován. [35] Schválí-li obchodní společnost dodatečně právní úkon, který za ni
učinil neoprávněný „zástupce“ (člen statutárního orgánu v rozporu s pravidlem
„čtyř očí“), je tímto právním úkonem vázána od počátku (ex tunc). Srovnej
závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4080/2008,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 1971/2017). [36] Obchodní společnost může postupem podle § 33 odst. 2 obč. zák. dodatečně schválit právní úkon učiněný takovým neoprávněným „zástupcem“ (členem
statutárního orgánu) i tehdy, nebyla-li třetí osoba (adresát právního úkonu) v
dobré víře, že jednajícímu svědčí zástupčí oprávnění. Jinak řečeno, dobrá víra
třetí osoby v zástupčí oprávnění jednajícího není podmínkou ratihabice podle §
33 odst. 2 obč. zák. Pravidlo upravené v § 33 odst. 3 obč. zák.
„pouze“
znamená, že dodatečně neschválený právní úkon neoprávněného „zástupce“ (člena
statutárního orgánu) učiněný vůči třetí osobě, která o nedostatku zmocnění
věděla, neváže ani zastoupeného (obchodní společnost), ani neoprávněného
„zástupce“ (jednajícího člena statutárního orgánu). K tomu – v poměrech právní
úpravy účinné od 1. 1. 2014 – srovnej obdobně závěry R 37/2020. [37] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že dospěl-li
odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, že smlouva o
převodu akcií je absolutně neplatná a „následná jednání účastníků“ (tj. žalobkyně a žalovaného) její neplatnost nemohla od počátku (s účinky ex tunc)
zhojit, je jeho právní posouzení věci nesprávné. [38] Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). [39] Vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, je dána také tehdy, rozhodoval-li v prvním stupni věcně nepříslušný soud
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo
840/98, uveřejněné pod číslem 68/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [40] Bez ohledu na to, že občanský soudní řád mezi spory uvedenými v § 9
odst. 2 výslovně nevypočítává spory mezi společníky (členy) navzájem, jde-li o
vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl v obchodní korporaci, patří tyto spory
i po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb. do věcné příslušnosti krajských
soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo
4825/2015, uveřejněné pod číslem 141/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); tento závěr se prosadí i v případech, kdy je podíl představován
účastnickým cenným papírem. [41] Přitom platí, že sporem mezi společníky (členy) navzájem, jde-li o
vztah ze smluv, jimiž se převádí podíl v obchodní korporaci, je i spor, v němž
se žalobce domáhá vrácení plnění poskytnutého na cenu za převod obchodního
podílu proto, že uzavřenou smlouvu považuje za neplatnou (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2053/2008, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4851/2016). [42] Domáhá-li se tedy žalobkyně po žalovaném v projednávané věci
zaplacení 4.500.000 Kč s příslušenstvím coby vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého žalovanému v důsledku neplatnosti smlouvy o převodu akcií, rozhodují
jako soudy prvního stupně soudy krajské. [43] Rozhodoval-li v projednávané věci jako soud prvního stupně Obvodní
soud pro Prahu 9, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.). [44] Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle §
241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem, a řízení trpí výše
popsanou vadou, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval zbývajícími dovolacími námitkami –
zrušil rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
a spolu s ním
(ze stejného důvodu) i rozsudek soudu prvního stupně a věc postoupil k dalšímu
řízení Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním
stupni (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). [45] V další fázi řízení bude soud zejména zkoumat, zda žalobkyně v
souladu § 33 odst. 2 obč. zák. dodatečně schválila smlouvu o převodu akcií. [46] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). [47] V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). [48] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud považuje za vhodné k výkladu
§ 33 odst. 2 obč. zák. doplnit, že k dodatečnému schválení by mělo dojít bez
zbytečného odkladu poté, kdy se o jednání, jakož i o tom, že je za ni učinil
neoprávněný zástupce (člen statutárního orgánu), obchodní společnost dozví
(obecně k počítání lhůty „bez zbytečného odkladu“ srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2970/2013). Obchodní společnost se o
těchto skutečnostech dozví tehdy, když se o nich dozví některý z členů
statutárního orgánu odlišný od člena, který neoprávněně jednal, popř. jiná
osoba, jejíž vědomost o této skutečnosti lze přičítat obchodní společnosti
(obecně k okruhu takových osob srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, uveřejněný pod číslem 9/2019 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). [49] Občanský zákoník neupravuje formu dodatečného schválení a volba
formy dodatečného schválení závisí na obchodní společnosti. A to i tehdy, kdy
zákon pro schvalovaný právní úkon formu stanoví. Vždy však musí být zjevné, že
k tomu oprávněná osoba projevuje vůli jménem obchodní společnosti dodatečně
schválit určitý právní úkon, učiněný za obchodní společnost neoprávněným
zástupcem (členem statutárního orgánu) [srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2494/2016, uveřejněný pod číslem
148/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1883/2003]. [50] Dospěje-li soud k závěru, že uzavření smlouvy o převodu akcií
nebylo dodatečně schváleno ani na zasedání představenstva dne 21. 5. 2013
(konaném za přítomnosti žalovaného), ani dohodou o vypořádání, posoudí, zda lze
tyto projevy vůle považovat – při aplikaci výkladových pravidel určených § 266
obch. zák. – za projev vůle žalobkyně a žalovaného převést sporné akcie za
sjednanou kupní cenu (tedy za smlouvu o úplatném převodu akcií). Nepřehlédne
přitom závěry, jež k pravidlům výkladu právních úkonů podle § 266 obch. zák. učinil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo
3759/2017 (a tam citovaných rozhodnutích). [51] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 8. 2020
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu