23 Cdo 729/2024-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně INSOLVENCY v.o.s., se sídlem v Pardubicích, Javorová 191, identifikační číslo osoby 28821297, zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Jandurou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dlouhá 103/17, proti žalované VacuumTech s.r.o., se sídlem v Praze 8, Za Karlínským přístavem 683/6, identifikační číslo osoby 25977831, zastoupené JUDr. Pavlem Dudákem, advokátem se sídlem v Praze 8, Karolinská 661/4, o zaplacení 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 277/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2023, č. j. 30 Co 204/2023 – 190, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 310 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
1. V řízení se žalobkyně domáhala po žalované vrácení rezervační zálohy ve výši 600 000 Kč s příslušenstvím poskytnuté žalované na základě rezervační smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 14. 4. 2021 v souvislosti s uvažovanou koupí nemovité věci, neboť k uzavření kupní smlouvy nedošlo. Žalovaná namítala, že k uzavření kupní smlouvy nedošlo z důvodu na straně žalobkyně a že žalované vzniklo podle smlouvy právo ponechat si rezervační zálohu jako smluvní pokutu.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, č. j. 29 C 277/2021-161, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 600 000 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 30 000 Kč (výrok pod bodem II).
3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 600 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 142 954 Kč (výrok II).
4. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu měnícího
výroku I) včasným dovoláním, ve kterém namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Napadené rozhodnutí též považovala za zčásti nepřezkoumatelné.
V dovolání formulovala tyto otázky: a) „Je přípustný postup odvolacího soudu, který vyjeví před výzvou ke smírčímu jednání účastníků zcela kategorický názor na právní posouzení věci obsahově odpovídající výkonu rozhodovací činnosti?“ b) „Je v dané věci přípustný postup odvolacího soudu, který upřednostnil právní posouzení smlouvy dle ust. § 1746 odst. 2 o. z. jako smlouvy inominátní, navzdory tomu, že ust. § 1746 odst. 1 o. z. zakládá prioritní posouzení smlouvy jako smlouvy, jejíž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv, a in concreto byla existence podstatných náležitostí smlouvy o budoucí smlouvě kupní dle ust.
§ 1785 o. z., tj. závazek obsahově odpovídající závazku nejméně jedné strany uzavřít po vyzvání v ujednané lhůtě, jinak do jednoho roku, budoucí smlouvu, jejíž obsah je ujednán alespoň obecným způsobem, zřejmá?“ c) „Může být in concreto založen nárok účastníka smluvního vztahu ze smluvní pokuty sjednané jako sankce za neuzavření smlouvy v určité době za situace, kdy objektivně nelze takovou smlouvu uzavřít, aniž by byl předložen její návrh, smlouva uzavřená mezi účastníky povinnost některé ze stran předložit budoucí smlouvu neurčovala a účastník domáhající se práva ze smluvní pokuty byl sám nečinný? Jinými slovy, může se domáhat (žalovaná) práva, spočívajícího v porušení povinnosti podepsat budoucí smlouvu, ten, kdo sám žádný návrh nepředložil, za situace, kdy povinnost předložit návrh smlouvy konkrétním účastníkem nebyla určena, a tedy domáhá se prospěchu ze sankčního ustanovení ten, kdo sám pro nastolení samotné objektivní možnosti sankcionovaný závazek splnit ničeho neučinil?“
5. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost a též pro jeho vady, případně jeho zamítnutí.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3.
9. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Samotné vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže, dovolatel musí vyjádřit i svůj názor na vztah napadeného rozhodnutí k judikatuře dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.).
11. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom nezbytné provést pro každý jednotlivý dovolací důvod (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není naplněn ani tehdy, vymezí-li v dovolání pro řešení určité právní otázky současně více předpokladů přípustnosti. Z povahy jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. totiž vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno pro jednu konkrétní otázku vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, jinak řečeno splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3037/2018, ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 20/2019, či ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1018/2019).
12. Žalobkyně těmto požadavkům v projednávané věci nedostála, pokud v dovolání nejprve obecně (citací části § 237 o. s. ř.) avizovala naplnění tří předpokladů přípustnosti, tj. že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ a následně samostatně formulovala výše citované otázky, aniž upřesnila, který z jí uvedených tří předpokladů přípustnosti dovolání považuje za naplněný pro každou z jí formulovaných otázek. Z obsahu dovolání tak není zřejmé, kterou z uvedených otázek považuje žalobkyně za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, která z nich je podle ní v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně, příp. kterou z uvedených otázek by měl v nyní projednávané věci dovolací soud posoudit jinak, než ve své dosavadní rozhodovací praxi.
13. Ve vztahu k žalobkyní uvedeným předpokladům existence otázky, která „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ lze navíc dodat, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a ve kterých rozhodnutích Nejvyššího soudu (minimálně dvou) byla tatáž otázka rozhodnuta (vzájemně) rozdílně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3703/2014, či ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016). Dovolání přitom toto vymezení rozdílné rozhodovací praxe dovolacího soudu postrádá. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, pak míří na případ právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl nyní odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Z dovolání není zřejmé, od kterého svého již dříve přijatého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění žalobkyně) dovolací soud nyní odklonit. Dovolání je proto v tomto ohledu vadné.
14. Pro úplnost lze dodat, že ani v případě, že by bylo možné usuzovat z obsahu dovolání, že žalobkyně považovala dovolání za přípustné z důvodu, že všechny jí formulované otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny (ač se to z dovolání zřetelně nepodává), nemohou dovolací námitky přivodit závěr o přípustnosti dovolání.
15. Prostřednictvím otázky a) žalovaná v dovolání fakticky uplatňovala nezpůsobilý dovolací důvod spočívající v existenci zmatečnostní vady podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., pokud namítala, že uvedený postup soudu zakládá důvodnou domněnku absence nepodjatosti soudu (k vadám řízení jako nezpůsobilému dovolacímu důvodu srov. § 241a odst. 1 větu druhou o. s. ř.).
16. Řešení otázky b), kterým žalobkyně v dovolání zpochybňuje posouzení smlouvy uzavřené mezi účastnicemi odvolacím soudem jako smlouvy inominátní a má za to, že měla být posouzena jako smlouva o budoucí smlouvě kupní, nebylo pro právní posouzení věci odvolacím soudem určující, neboť odvolací soud uzavřel, že i v případě, kdyby měla být uzavřená smlouva posouzena jako smlouva o smlouvě budoucí (a nikoliv jako smlouva inominátní), pak nebylo možno učinit závěr o zániku závazku žalobkyně k uzavření kupní smlouvy, neboť podle skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel (správnost zjištěného skutkového stavu nelze dovoláním zpochybnit) žalovaná žalobkyni k uzavření kupní smlouvy vyzvala (i před uplynutím rezervační lhůty) a na tuto výzvu žalovaná reagovala tím, že ještě nemůže být kupní smlouva uzavřena, protože nemá zajištěné plné krytí kupní ceny, a že nemá být kupní smlouva (žalovanou) ani připravena, neboť v ní nejprve musí být přesně uvedeno, jak bude hrazena („financována“) kupní cena, což ještě žalobkyně nemá zcela zajištěno. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
17. Při formulaci otázky c) pak žalobkyně v dovolání vychází z vlastního skutkového závěru o nečinnosti žalované (takový závěr odvolací soud neučinil, jak bylo uvedeno výše) a z vlastního výkladu ujednání o smluvní pokutě vyžadujícího pro vznik práva na smluvní pokutu existenci již vyhotovené kupní smlouvy způsobilé bez dalšího k podpisu (takový výklad smlouvy odvolacím soudem učiněn nebyl, neboť podle odvolacího soudu bylo pro vznik práva na smluvní pokutu dle rezervační smlouvy významné jen to, na čí straně spočíval důvod, pro který nedošlo k uzavření kupní smlouvy).
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. přitom nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Nejvyšší soud též ve vztahu k problematice možného přezkumu závěrů odvolacího soudu, které byly výsledkem výkladu právního jednání, opakovaně vychází z toho, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při zjišťování obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s.
ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1684/2018, ze dne 27.
11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2631/2021, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2954/2021). Ve vztahu k ujednání o smluvní pokutě v rezervační smlouvě žalobkyně v dovolání samotný postup odvolacího soudu při výkladu právních jednání nezpochybnila prostřednictvím vymezení žádné právní otázky ani některého z předpokladů přípustnosti dovolání k ní.
18. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, jejímž prostřednictvím žalobkyně fakticky vytýká odvolacímu soudu vadu řízení. Vady řízení samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci, jak bylo uvedeno již výše); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobkyně o tomto údajném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nadto odůvodnění napadeného rozhodnutí dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalobkyni v možnosti uplatnění dovolacích námitek, jak je zřejmé i z obsahu jejího dovolání (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.).
19. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 5. 11. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu