23 Cdo 786/2022-271
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně P. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, proti žalovanému J. J., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Koskem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Pernštýnská 40, o zaplacení částky 466 976,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 107 C 13/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 5. 10. 2021, č. j. 23 Co 183/2021-244, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném vrácení částky 319 000 Kč s příslušenstvím představující kupní cenu za osobní automobil značky Audi Q7, u něhož byla v době po uzavření kupní smlouvy zjištěna vada motoru, pro kterou žalobkyně od kupní smlouvy odstoupila. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplatit také částku 147 967,25 Kč s příslušenstvím (v rozdělení 137 984,75 Kč s příslušenstvím za údržbu a opravu vozidla a 9 982,50 Kč za zpracovaný znalecký posudek). Žalovaný se bránil tvrzením, že v době uzavření kupní smlouvy dne 1.
7. 2016 motor automobilu žádnou vadou netrpěl. Okresní soud v Pardubicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 2. 2021, č. j. 107 C 13/2017-189, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 409 123,20 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 57 844 Kč s příslušenstvím (výrok II), a dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek ve výši 23 349 Kč (výrok III) a nahradit náklady řízení státu (výrok IV) a žalobkyni (výrok V).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování konstatoval, že dne 1. 7. 2016 uzavřela žalobkyně se žalovaným smlouvu o koupi vozidla Audi Q7 za kupní cenu 319 000 Kč. Dále uvedl, že z důvodu signalizace kontrolky motoru na palubní desce vozidla nechávala žalobkyně automobil od července 2016 opravovat v servisech, dne 19. 10. 2016 bylo zjištěno poškození sedmého válce motoru. Dne 20. 10. 2016 žalobkyně odstoupila od kupní smlouvy ze dne 1. 7. 2016. Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že zjištěnou vadu motoru nelze hodnotit jako vadu způsobenou běžným opotřebením, neboť ji nebylo možné úmyslně způsobit pouhou jízdou a běžným a obvyklým způsobem užití vozidla, jak vyplynulo i z provedeného znaleckého posudku.
V této souvislosti soud uzavřel, že žalobkyně byla oprávněna v souladu s § 2106 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), odstoupit od kupní smlouvy. Soud proto rozhodl o povinnosti žalovaného vrátit žalobkyni částku 319 000 Kč, a také jej zavázal k zaplacení nákladů vynaložených na opravu automobilu a znalecký posudek v celkové výši 90 123,25 Kč. Co do zbytku nákladů na opravu automobilu měl soud prvního stupně požadavek žalobkyně za nedůvodný. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku
I, III, IV a V (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně, a dále zopakoval výslech znalce Stanislava Bartoně. Odvolací soud přitom zkoumal, zda ke dni 1. 7. 2016, kdy došlo k uzavření kupní smlouvy, trpělo vozidlo jen běžným opotřebením, nebo zda již mělo vadný sedmý válec motoru.
K tomu uvedl, že znalec Bartoň připustil jednak poškození válce již ke dni 12. 8. 2016, resp. ke dni 10. 10. 2016, kdy byla provedena odborná diagnostika motoru v autoservisu, jednak možnost ujetí 4 500 km s touto vadou. Zároveň odvolací soud poukázal na to, že žalobkyně bezprostředně po převzetí vozidla upozorňovala na signalizaci kontrolky nesprávného chodu motoru a že při opakovaných úkonech v servisních zařízeních nebyly zjištěny jiné příčiny, které by poskytly vysvětlení k signalizaci poškození motoru.
K tomu odvolací soud dodal, že poslední diagnostika před prodejem vozidla byla provedena v roce 2012 a před najetím 35 000 km. Na tomto základě odvolací soud konstatoval, že jediným možným a logickým vysvětlením signalizace kontrolky motoru je právě poškození sedmého válce motoru již od samého počátku užívání vozidla žalobkyní, tedy ke dni prodeje dne 1. 7. 2016. S ohledem na odborné závěry znalce Bartoně bylo možné takové poškození válce podle odvolacího soudu považovat za vadu předmětného vozidla, a nikoliv za projev jeho běžného opotřebení.
Soud následně uzavřel, že žalobkyně důvodně odstoupila od kupní smlouvy pro podstatné porušení kupní smlouvy, stejně tak se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně co do přiznání náhrady za výdaje žalobkyně spojené se zjišťováním vady motoru v autoservisech. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích jako věcně správný potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že odvolací soud hodnotil důkazy v rozporu s pravidly dle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4.
6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008, „v otázce vystavění rozhodnutí o určité skutečnosti pouze na základě soustavy nepřímých důkazů, je-li dána situace, kdy z obsahu spisového materiálu je možné dospět k jinému možnému závěru s vysokou mírou pravděpodobnosti“. Konkrétně žalovaný brojil proti skutkovému závěru, že vada motoru existovala již ke dni prodeje dne 1. 7. 2016, jenž měl odvolací soud založit pouze na nepřímých důkazech. Žalovaný poukázal na to, že se soudní znalec vůbec nevyjádřil k otázce možné existence vady ke dni 1.
7. 2016, že při své výpovědi ze dne 18. 6. 2020 uvedl, že není možné říci, zda a popř. kdy zjištěná vada vznikla, a stejně tak, že připustil různé příčiny rozsvícení kontrolky signalizace nesprávného chodu motoru.
Žalovaný také uvedl, že nebyl po týdnu od uzavření kupní smlouvy informován o vadách vozidla a že žalobkyně ve svých písemných vyjádřeních projev vady datovala do období srpen až říjen 2016, tedy do doby, kdy s vozidlem ujela více než 1 200 km. V této souvislosti žalovaný uvedl, že znalec Bartoň interval vzniku vady a jejího projevu (pokles výkonu motoru) ohraničil na přibližně 200 km. Zároveň měl žalovaný za to, že odvolací soud zcela pominul řadu rozhodných skutečností vyplývajících jednak z obsahu spisového materiálu, jednak ze skutečností zjištěných provedeným dokazováním, čímž se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.
1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000. Žalovaný proto považoval napadený rozsudek rovněž za nepřezkoumatelný. Na základě výše uvedeného žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o.
s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka, že z obsahu spisového materiálu lze vyvodit opačný závěr, než k jakému dospěl odvolací soud na základě nepřímých důkazů, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, nebo ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn.
32 Cdo 4970/2008, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale neplatí v projednávané věci. Poukazuje-li žalovaný, že odvolací soud svůj závěr vystavěl pouze na důkazech nepřímých, pak dovolací soud k tomu odkazuje na rozsudek ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž konstatoval, že i nepřímý důkaz může vést k prokázání zjišťované právně významné skutečnosti, přitom takový důkaz je nutné hodnotit ve spojení s dalšími nepřímými důkazy a vážit, zda tyto důkazy tvoří systém, jehož jednotlivé články jsou v souladu mezi sebou i s dokazovanou skutečností. Dovolací soud uzavírá, že neshledal, že by odvolací soud v řízení postupoval, resp. hodnotil jednotlivé nepřímé důkazy (znalecký posudek a výslechy pracovníků autoservisů a znalce Bartoně) v rozporu s uvedenou judikaturou.
Namítá-li dovolatel, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, vytýká tím ve skutečnosti vadu řízení. Nutno však konstatovat, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy námitky týkající se vad řízení. Takovými námitkami není uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pak vyplývá, že dovolací soud k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované věci není. Nejvyšší soud navíc konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalovaného nebyly.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, ve které potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve věci samé, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V projednávané věci žalovaný dovoláním napadl rovněž nákladový výrok II a III rozsudku odvolacího soudu. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil Nejvyšší soud s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti výroku I odvolacího soudu v části, v níž byly potvrzeny výroky III, IV a V rozsudku soudu prvního stupně o soudním poplatku a nákladech řízení, dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k nim postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) a písm. i) o. s. ř. ani přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 4. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu