23 Cdo 998/2024-724
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně
Glasspol, spol. s r. o., se sídlem v Kroměříži, Malý val 1541/45, identifikační
číslo osoby 18559778, zastoupené JUDr. Ing. Zdeňkem Rajdou, advokátem se sídlem
v Brně, Příkop 843/4, proti žalované HOCHTIEF CZ a. s., se sídlem v Praze 5,
Plzeňská 3217/16, identifikační číslo osoby 46678468, zastoupené Mgr. Michalem
Žibřidem, DiS, advokátem se sídlem v Táboře, Údolní 2997, o zaplacení 527
899,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7
C 42/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
18. 10. 2023, č. j. 72 Co 214/2023-698, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se v řízení po žalované domáhala zaplacení částky 527
899,60 Kč s příslušenstvím jako neuhrazené kupní ceny stavebního materiálu,
který žalobkyně žalované dodala na základě její objednávky pro stavbu tunelu
Lahovice – Slivenec. Žalovaná namítala zánik žalobou uplatněné pohledávky
započtením s jejími pohledávkami za žalobkyní z titulu náhrady škody, která jí
vznikla v důsledku dodání vadné litinové trubky žalobkyní zabudované žalovanou
jako součást tunelového vodovodu (v záruční době došlo k prasknutí litinové
trubky a únikům vody z ní), z titulu nároku na slevu z kupní ceny, z titulu
úroků z prodlení s úhradou náhrady škody a slevy z kupní ceny.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 12. 2023, č. j. 7 C
42/2014-651, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 527 899,60 Kč
s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok pod bodem I), a rozhodl o povinnosti
žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyni a států – ČR na účet Obvodního
soudu pro Prahu 5 (výroky pod body II a III).
3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil ve
výrocích pod body I a III rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), ve výroku
pod bodem II jej změnil tak, že výše náhrady nákladů činí 363 328,92 Kč, jinak
jej v tomto výroku potvrdil (výrok II), a rozhodl o povinnosti žalované
zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
4. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že
mezi stranami byla uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě dodala žalobkyně
žalované sjednané zboží – stavební materiál vč. předmětné litinové trubky,
avšak žalovaná kupní cenu za něj nezaplatila. Námitku započtení neměl za
důvodnou, neboť nebylo prokázáno tvrzení o vadnosti litinové trubky. S odkazem
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 29 Odo 1146/2003
(rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na http://www.nsoud.cz)
uvedl, že záruční odpovědnost prodávajícího za vady je objektivní, a břemeno
tvrzení a důkazní ohledně liberačních důvodů ze záruční odpovědnosti
prodávajícího za vady by za normálních okolností nesl zásadně prodávající, tj. v daném případě, došlo-li k porušení stěny litinové trubky v záruční době, měla
by právě žalobkyně prokázat svá tvrzení o existenci liberačních důvodů, tj. tvrzení, že příčinou perforace trubky byla nevhodná manipulace s ní při
ukládání do lože, nikoliv vadnost materiálu, jak tvrdila žalovaná. Odvolací
soud však zdůraznil, že po zjištění perforace litinové trubky účastnice jednaly
a dohodly se, že si každá nechá vypracovat znalecký posudek k příčinám
perforace, přičemž se vzájemně dohodly i na postupu prací pro zkoušení vzorku
trubky. Žalovaná předala litinovou trubku znaleckému ústavu SVÚM a.s., podle
kterého s vysokou pravděpodobností došlo k závadě na trubce z důvodu rozsáhlých
ředin a slévárenských nedostatků trubky. Následně ji však nechala tímto ústavem
zlikvidovat (trubku od ústavu i přes výzvy nevyžádala zpět, proto ústav nechal
trubku zlikvidovat), čímž její další znalecké zkoumání znemožnila. Bez dalšího
znaleckého zkoumání poškozené litinové trubky přitom nelze učinit jednoznačný
závěr o možné příčině její perforace, což vyplynulo ze závěrů revizního
znaleckého posudku ČVÚT – Kloknerova ústavu, který zčásti označil závěry
posudku znaleckého ústavu SVÚM a.s. za chybné a dodal, že s ohledem na
neexistenci předmětné trubky a z ní vyjmutých vzorků nelze s jistotou říci, zda
vyvolala poškození vedoucí ke vzniku perforace trubky vada materiálu trubky,
nebo nevhodná manipulace při ukládání této trubky do lože. Podle odvolacího
soudu je zřejmé, že bez existence předmětné trubky je důkazní pozice žalobkyně
podstatným způsobem ztížena, přičemž v zájmu spravedlivého řešení nelze při
hodnocení důkazů odhlédnout od skutečnosti, že uvedený stav má původ v jednání
žalované. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu (správně jde o usnesení –
poznámka Nejvyššího soudu) ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1144/2014, a
nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV.
ÚS 14/17 (rozhodnutí
Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na https://nalus.usoud.cz), odvolací
soud doplnil, že soudní praxe dospěla k závěru, že obecné pravidlo o rozložení
důkazního břemene lze v odůvodněných případech modifikovat, neboť striktní
dodržování standardního rozložení důkazního břemene by v ojedinělých situacích
vedlo k neudržitelnému zatížení strany, která je nese, protože ta objektivně
nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech důležitých pro
rozhodnutí ve sporu. Nemodifikování pravidla o rozložení důkazního břemene by v
konečném důsledku mohlo být v rozporu se zásadou, že nikdo nesmí těžit ze svého
nepoctivého nebo protiprávního činu. Vysvětlil, že ač byly tyto závěry
formulovány v poměrech tzv. medicínských sporů, jsou při respektu k obecným
principům spravedlivého procesu a k zásadě rovnosti zbraní v civilním řízení
využitelné i v dané věci, kdy skutková zjištění soudu prvního stupně
opodstatňují závěr, že žalovaná likvidací předmětné litinové trubky zmařila
provedení důkazu potřebného k jednoznačnému zjištění příčin její perforace. Podle odvolacího soudu tedy za dané situace odpovídá spravedlivému řešení, aby
v projednávané věci bylo rozložení důkazního břemene modifikováno způsobem
provedeným soudem prvního stupně, tj. že důkazní břemeno ohledně příčiny
perforace předmětné trubky nese žalovaná. Žalovaná přitom neprokázala svá
tvrzení o vadách materiálu trubky jako příčinách její perforace. Nadto dodal,
že podle závěrů revizního znaleckého posudku (na základě prostudování posudku a
složky SVÚM a. s.) je pravděpodobnější, že k perforaci trubky došlo vlivem
elektrochemické koroze povrchu tvárné litiny po mechanickém poškození
protikorozní ochrany (duplexní povlak) při ukládání trubky do lože, byť ovšem
nelze zcela vyloučit i lokální vadu materiálu.
podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla
zrušení napadeného rozsudku, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení
věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, in eventum navrhla, změnu
napadeného rozsudku tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá a žalobkyně je
povinna zaplatit náhradu nákladů řízení žalované a státu.
6. Žalovaná připomněla, že i odvolací soud potvrdil závěry judikatury
(např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 29 Odo
1146/2003), podle kterých je záruční odpovědnost za vady objektivní a
prodávajícího tíží břemeno tvrzení a důkazní ohledně liberačních důvodů. Podle
žalované se však odvolací soud následně odchýlil při závěru o „modifikaci
procesní povinnosti břemene tvrzení a břemene důkazní(ho)“ od rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1144/2014 (i nálezu
Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17), aplikoval-li
nepřiléhavě závěr ohledně medicinského práva na obchodněprávní spor o
odpovědnost za vady krytou zárukou za jakost, a přenesl-li na žalovanou
důkazní břemeno ohledně prokázání jejího tvrzení o vadnosti materiálu trubky.
Upozornila na rozdíly mezi tzv. medicínskými spory a posuzovaným případem v
subjektech právního vztahu, kdy judikatura ohledně tzv. medicínských sporů
dopadá na vztah mezi zdravotnickým zařízením a pacientem (kde je nerovné
postavení subjektů, neboť pacient je slabší stranou), jehož titulem je zákonný
nárok na náhradu škody, zatímco v projednávané věci jde o vztah dvou
rovnocenných podnikatelských subjektů, jehož titulem je smluvní závazek záruky
za jakost.
7. Z hlediska skutkového žalovaná ve vztahu k důkaznímu břemeni považuje
za rozhodné, že žalobkyně byla přítomna prohlídce místa havárie potrubí i
vyjmutí poškozené litinové trubky, a tedy mohla a měla (vědoma si svého závazku
a s tím spojených procesních povinností) aktivně vystoupit a zahájit kroky k
prokázání svých liberačních důvodů. Měla tak dostatečný prostor k zajištění
procesně použitelných důkazů k prokázání liberačních důvodů. Žalovaná v této
souvislosti v dovolání namítla, že k „otočení“ břemene tvrzení a důkazního
došlo až v odvolacím řízení a žalovaná nemohla skutkově upozornit na rozhodné
skutečnosti související s kroky žalobkyně po oznámení vady trubky a nikdo tak
relevantně nezkoumal, zdali jsou dány judikaturní závěry a specifika modifikace
důkazního břemene.
8. Žalovaná též poukázala na skutečnost, že okamžikem zabudování trubky
do díla tunelu 14 Lochkov Radotín se jejím vlastníkem stalo Ředitelství silnic
a dálnic s. p. a že nemohla sama od sebe rozhodovat o osudu litinové trubky, a
tato skutečnost jí proto nemůže být kladena k tíži. V tomto ohledu poukázala na
závěr obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS
37/04, podle kterého „v právu na spravedlivý proces obsažená zásada rovnosti
zbraní v civilním řízení obecně zahrnuje též rovnost břemen, která jsou na
účastníky řízení kladena (a která nesmí být nepřiměřená), a že v opačném
případě nelze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Tento obecný princip
rovnosti účastníků je pak nutno promítnout i do právní úpravy dokazování v
rovině zákona.“
9. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony],
dále jen „o. s. ř.“.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
13. Nejvyšší soud posoudil dovolání žalované podle jeho celkového obsahu
(§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného
rozhodnutí (část výroku I a výroky II a III) dovolání ve skutečnosti nesměřuje,
neboť ve vztahu k nim dovolání neobsahuje žádnou argumentaci a žalovaná se
zjevně domáhá jejich zrušení jen z důvodu, že jde o výroky akcesorické k
výroku, jímž bylo rozhodnuto o věci samé. Nadto by proti těmto výrokům nebylo
dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
14. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že
požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu
v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje (pro každý z dovolacích důvodů) za splněné, přičemž
k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho
části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 4. 12.
2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013).
15. Ve vztahu k tvrzení žalobkyně, že nebyla vlastnicí trubky a nelze jí
tak klást k tíží, jak bylo s trubkou následně naloženo, žalovaná v dovolání
výslovně nevymezila žádný předpoklad přípustnosti dovolání. Z obsahu její
dovolací argumentace a odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 37/04,
však lze dovodit, že spatřovala odchýlení od uvedeného rozhodnutí v tom, že
odvolací soud jí při posouzení otázky modifikace důkazního břemene kladl k
tíži, jak naložila s trubkou, jejíž vlastnicí nebyla. Tato námitka však
přípustnost dovolání nemůže založit, neboť podle skutkových zjištění, z nichž
vycházely soudy obou stupňů (správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů
nepodléhá dovolacímu přezkumu, jenž je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen
výlučně otázkám právním), byl po zjištění perforace předmětné litinové trubky
následný postup dohodnut a realizován i za účasti Ředitelství silnic a dálnic,
s. p., poškozenou trubku měla v držení žalovaná, účastnice se dohodly se, že si
každá nechá vypracovat znalecký posudek k příčinám perforace, a dohodly se též
i na postupu prací pro zkoušení vzorku trubky, avšak žalovaná, která trubku
předala znaleckému ústavu SVÚM a.s., ji následně po zpracování posudku od
znaleckého ústavu nevyžádala zpět (a byla proto znaleckým ústavem
zlikvidována), a znemožnila tak žalobkyni provedení dalšího znaleckého zkoumání
(na kterém se účastnice předem dohodly). S ohledem na výše uvedená zjištění o
faktickém nakládání s trubkou a uzavřených dohodách již pro posouzení
modifikace důkazního břemene nebylo rozhodné, kdo byl jejím vlastníkem. V tomto
ohledu tedy námitka žalované, že trubku vlastnilo Ředitelství silnic a dálnic,
s. p., nemohla znamenat ani odklon od žalovanou citovaného nálezu pléna
Ústavního soudu stran nepřiměřenosti důkazního břemene žalované.
16. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že se odvolací soud
odchýlil při řešení otázky modifikace důkazního břemene od usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 30 Cdo 1144/2014 a od nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS
14/17. Za situace, kdy odvolací soud založil své rozhodnutí právě na (obecných)
závěrech obsažených v uvedených rozhodnutích, tj. z uvedených závěrů výslovně
vycházel, od takových závěrů se logicky nemohl odchýlit. Jinak řečeno samotná
skutečnost, že žalovaná má aplikaci uvedených judikaturních závěrů (vyslovených
ve věcech tzv. medicínských sporů) za nepřiléhavou v poměrech sporu z
obchodního závazkového vztahu dvou podnikatelů, nemůže založit přípustnost
dovolání spočívající v předpokladu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe prezentující právě ty závěry, z nichž odvolací soud ve svém
rozhodnutí vycházel.
17. K tomu lze též doplnit, že z obsahu dovolání není zřejmé, jaký je
podle názoru žalované vztah judikatury Nejvyššího soudu k otázce modifikace
důkazního břemene právě v jiných než tzv. medicínských sporech tj. i ve sporech
dvou podnikatelů z obchodního závazkového vztahu, v případě, kdy jedna ze stran
sporu zmaří provedení důkazu nezbytného k prokázání tvrzení druhé strany
zatížené důkazním břemenem podle obecných pravidel o rozložení důkazního
břemene, v důsledku čehož se druhá strana ocitá v důkazní nouzi, neboť není s
to prokázat svá skutková tvrzení, tj. ve vztahu k otázce, kterou posuzoval
odvolací soud v této věci (odkázala jen na judikaturu, která je podle jejího
vlastního vyjádření v dovolání na nyní projednávanou věc nepřiléhavá, neboť
řeší jinou situaci vzhledem k odlišnému postavení účastníků). Jinak řečeno z
obsahu předložené dovolací argumentace není patrné, zda se žalovaná domnívá, že
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu řešící
otázku modifikace důkazního břemene v jiných než tzv. medicínských sporech, či
zda má za to, že taková otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu
nebyla vyřešena, příp. je dovolacím soudem posuzována v jeho dosavadní
rozhodovací praxi rozdílně, nebo zda má za to, že již byla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu vyřešena, avšak má být vyřešena jinak. V tomto ohledu tedy
žalovaná řádně nedostála požadavkům kladeným na náležitosti dovolání
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Též Ústavní soud přitom ve stanovisku pléna
ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod číslem 460/2017
Sb. zdůraznil, že ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. po advokátech zjednodušeně
vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou
Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedli, jaký je podle jejich názoru
vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, tj. k otázce
řešené odvolacím soudem v poměrech dané věci.
18. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nesprávnost právního posouzení
věci odvolacím soudem při posouzení otázky modifikace důkazního břemene
žalovaná v dovolání staví na svém skutkovém tvrzení, že žalobkyně vzhledem ke
své přítomnosti v místě havárie potrubí i v době vyjmutí poškozené litinové
trubky mohla a měla (vědoma si svého závazku a s tím spojených procesních
povinností) aktivně zahájit kroky k prokázání svých liberačních důvodů, které
podle žalované neučinila. Přehlíží však, že odvolací soud své posouzení založil
na skutkovém závěru, že při vyjmutí poškozené litinové trubky žalobkyně právě
takové kroky činila, neboť se dohodla se žalovanou, že též žalobkyně si nechá
vypracovat znalecký posudek k příčinám perforace (zjevně poté, co bude
vypracován posudek zadaný žalovanou), přičemž se vzájemně dohodly i na postupu
prací pro zkoušení vzorku trubky, avšak další posudek nemohl být zpracován
právě z důvodu následného (výše popsaného) jednání žalované. Při úvaze o tom,
zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud
vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch
skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve
zformuluje sám dovolatel. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tedy nemůže
být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od
skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů
odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., ze dne
25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo
5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo
4245/2014).
19. Prostřednictvím námitky, že k „otočení“ důkazního břemene došlo až v
odvolacím řízení bez náležitého poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a že
tak žalovaná nemohla skutkově upozornit na rozhodné skutečnosti související s
kroky žalobkyně po oznámení vady trubky, žalovaná namítá vady řízení (fakticky
namítá překvapivost rozhodnutí). Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým
dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich
případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného
dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci
není naplněno. Tvrzení žalované o tomto údajném procesním pochybení nezahrnuje
žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala
předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit
nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne
15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nad rámec výše uvedeného lze k uvedené
námitce dodat, že již z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá
(srov. odstavec 38), že důvodem, pro který měl soud prvního stupně za to, že
důkazní břemeno ve vztahu k prokázání příčiny perforace předmětné litinové
trubky tíží žalovanou (ač výslovně neuvedl, že tím došlo k modifikaci důkazního
břemene), bylo to, že došlo v důsledku chování žalované ke zničení potřebného
důkazního materiálu – trubky. Pro žalovanou tedy nemohlo být překvapivé, pokud
odvolací soud na základě stejných zjištění, potvrdil závěry soudu prvního
stupně o rozložení důkazního břemene v dané věci. Žalovaná proto v řízení měla
možnost skutkově upozornit na rozhodné skutečnosti související s kroky
žalobkyně po oznámení vady trubky. O vadu řízení v daném případě nešlo.
20. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst.
1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2025
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu