23 Cdo 998/2024

23 Cdo 998/2024-724

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Glasspol, spol. s r. o., se sídlem v Kroměříži, Malý val 1541/45, identifikační číslo osoby 18559778, zastoupené JUDr. Ing. Zdeňkem Rajdou, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 843/4, proti žalované HOCHTIEF CZ a. s., se sídlem v Praze 5, Plzeňská 3217/16, identifikační číslo osoby 46678468, zastoupené Mgr. Michalem Žibřidem, DiS, advokátem se sídlem v Táboře, Údolní 2997, o zaplacení 527 899,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 42/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, č. j. 72 Co 214/2023-698, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Žalobkyně se v řízení po žalované domáhala zaplacení částky 527 899,60 Kč s příslušenstvím jako neuhrazené kupní ceny stavebního materiálu, který žalobkyně žalované dodala na základě její objednávky pro stavbu tunelu Lahovice – Slivenec. Žalovaná namítala zánik žalobou uplatněné pohledávky započtením s jejími pohledávkami za žalobkyní z titulu náhrady škody, která jí vznikla v důsledku dodání vadné litinové trubky žalobkyní zabudované žalovanou jako součást tunelového vodovodu (v záruční době došlo k prasknutí litinové trubky a únikům vody z ní), z titulu nároku na slevu z kupní ceny, z titulu úroků z prodlení s úhradou náhrady škody a slevy z kupní ceny.

2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 12. 2023, č. j. 7 C 42/2014-651, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 527 899,60 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok pod bodem I), a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyni a států – ČR na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 (výroky pod body II a III).

3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil ve výrocích pod body I a III rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), ve výroku pod bodem II jej změnil tak, že výše náhrady nákladů činí 363 328,92 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II), a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).

4. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi stranami byla uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě dodala žalobkyně žalované sjednané zboží – stavební materiál vč. předmětné litinové trubky, avšak žalovaná kupní cenu za něj nezaplatila. Námitku započtení neměl za důvodnou, neboť nebylo prokázáno tvrzení o vadnosti litinové trubky. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 29 Odo 1146/2003 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na http://www.nsoud.cz) uvedl, že záruční odpovědnost prodávajícího za vady je objektivní, a břemeno tvrzení a důkazní ohledně liberačních důvodů ze záruční odpovědnosti prodávajícího za vady by za normálních okolností nesl zásadně prodávající, tj. v daném případě, došlo-li k porušení stěny litinové trubky v záruční době, měla by právě žalobkyně prokázat svá tvrzení o existenci liberačních důvodů, tj. tvrzení, že příčinou perforace trubky byla nevhodná manipulace s ní při ukládání do lože, nikoliv vadnost materiálu, jak tvrdila žalovaná.

Odvolací soud však zdůraznil, že po zjištění perforace litinové trubky účastnice jednaly a dohodly se, že si každá nechá vypracovat znalecký posudek k příčinám perforace, přičemž se vzájemně dohodly i na postupu prací pro zkoušení vzorku trubky. Žalovaná předala litinovou trubku znaleckému ústavu SVÚM a.s., podle kterého s vysokou pravděpodobností došlo k závadě na trubce z důvodu rozsáhlých ředin a slévárenských nedostatků trubky. Následně ji však nechala tímto ústavem zlikvidovat (trubku od ústavu i přes výzvy nevyžádala zpět, proto ústav nechal trubku zlikvidovat), čímž její další znalecké zkoumání znemožnila.

Bez dalšího znaleckého zkoumání poškozené litinové trubky přitom nelze učinit jednoznačný závěr o možné příčině její perforace, což vyplynulo ze závěrů revizního znaleckého posudku ČVÚT – Kloknerova ústavu, který zčásti označil závěry posudku znaleckého ústavu SVÚM a.s. za chybné a dodal, že s ohledem na neexistenci předmětné trubky a z ní vyjmutých vzorků nelze s jistotou říci, zda vyvolala poškození vedoucí ke vzniku perforace trubky vada materiálu trubky, nebo nevhodná manipulace při ukládání této trubky do lože.

Podle odvolacího soudu je zřejmé, že bez existence předmětné trubky je důkazní pozice žalobkyně podstatným způsobem ztížena, přičemž v zájmu spravedlivého řešení nelze při hodnocení důkazů odhlédnout od skutečnosti, že uvedený stav má původ v jednání žalované. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu (správně jde o usnesení – poznámka Nejvyššího soudu) ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1144/2014, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV.

ÚS 14/17 (rozhodnutí

Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na https://nalus.usoud.cz), odvolací soud doplnil, že soudní praxe dospěla k závěru, že obecné pravidlo o rozložení důkazního břemene lze v odůvodněných případech modifikovat, neboť striktní dodržování standardního rozložení důkazního břemene by v ojedinělých situacích vedlo k neudržitelnému zatížení strany, která je nese, protože ta objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech důležitých pro rozhodnutí ve sporu. Nemodifikování pravidla o rozložení důkazního břemene by v konečném důsledku mohlo být v rozporu se zásadou, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu.

Vysvětlil, že ač byly tyto závěry formulovány v poměrech tzv. medicínských sporů, jsou při respektu k obecným principům spravedlivého procesu a k zásadě rovnosti zbraní v civilním řízení využitelné i v dané věci, kdy skutková zjištění soudu prvního stupně opodstatňují závěr, že žalovaná likvidací předmětné litinové trubky zmařila provedení důkazu potřebného k jednoznačnému zjištění příčin její perforace. Podle odvolacího soudu tedy za dané situace odpovídá spravedlivému řešení, aby v projednávané věci bylo rozložení důkazního břemene modifikováno způsobem provedeným soudem prvního stupně, tj. že důkazní břemeno ohledně příčiny perforace předmětné trubky nese žalovaná.

Žalovaná přitom neprokázala svá tvrzení o vadách materiálu trubky jako příčinách její perforace. Nadto dodal, že podle závěrů revizního znaleckého posudku (na základě prostudování posudku a složky SVÚM a. s.) je pravděpodobnější, že k perforaci trubky došlo vlivem elektrochemické koroze povrchu tvárné litiny po mechanickém poškození protikorozní ochrany (duplexní povlak) při ukládání trubky do lože, byť ovšem nelze zcela vyloučit i lokální vadu materiálu.

podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla zrušení napadeného rozsudku, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, in eventum navrhla, změnu napadeného rozsudku tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá a žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení žalované a státu.

6. Žalovaná připomněla, že i odvolací soud potvrdil závěry judikatury (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 29 Odo 1146/2003), podle kterých je záruční odpovědnost za vady objektivní a prodávajícího tíží břemeno tvrzení a důkazní ohledně liberačních důvodů. Podle žalované se však odvolací soud následně odchýlil při závěru o „modifikaci procesní povinnosti břemene tvrzení a břemene důkazní(ho)“ od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1144/2014 (i nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17), aplikoval-li nepřiléhavě závěr ohledně medicinského práva na obchodněprávní spor o odpovědnost za vady krytou zárukou za jakost, a přenesl-li na žalovanou důkazní břemeno ohledně prokázání jejího tvrzení o vadnosti materiálu trubky. Upozornila na rozdíly mezi tzv. medicínskými spory a posuzovaným případem v subjektech právního vztahu, kdy judikatura ohledně tzv. medicínských sporů dopadá na vztah mezi zdravotnickým zařízením a pacientem (kde je nerovné postavení subjektů, neboť pacient je slabší stranou), jehož titulem je zákonný nárok na náhradu škody, zatímco v projednávané věci jde o vztah dvou rovnocenných podnikatelských subjektů, jehož titulem je smluvní závazek záruky za jakost.

7. Z hlediska skutkového žalovaná ve vztahu k důkaznímu břemeni považuje za rozhodné, že žalobkyně byla přítomna prohlídce místa havárie potrubí i vyjmutí poškozené litinové trubky, a tedy mohla a měla (vědoma si svého závazku a s tím spojených procesních povinností) aktivně vystoupit a zahájit kroky k prokázání svých liberačních důvodů. Měla tak dostatečný prostor k zajištění procesně použitelných důkazů k prokázání liberačních důvodů. Žalovaná v této souvislosti v dovolání namítla, že k „otočení“ břemene tvrzení a důkazního došlo až v odvolacím řízení a žalovaná nemohla skutkově upozornit na rozhodné skutečnosti související s kroky žalobkyně po oznámení vady trubky a nikdo tak relevantně nezkoumal, zdali jsou dány judikaturní závěry a specifika modifikace důkazního břemene.

8. Žalovaná též poukázala na skutečnost, že okamžikem zabudování trubky do díla tunelu 14 Lochkov Radotín se jejím vlastníkem stalo Ředitelství silnic a dálnic s. p. a že nemohla sama od sebe rozhodovat o osudu litinové trubky, a tato skutečnost jí proto nemůže být kladena k tíži. V tomto ohledu poukázala na závěr obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04, podle kterého „v právu na spravedlivý proces obsažená zásada rovnosti zbraní v civilním řízení obecně zahrnuje též rovnost břemen, která jsou na účastníky řízení kladena (a která nesmí být nepřiměřená), a že v opačném případě nelze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Tento obecný princip rovnosti účastníků je pak nutno promítnout i do právní úpravy dokazování v rovině zákona.“

9. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.

10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.

11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

13. Nejvyšší soud posoudil dovolání žalované podle jeho celkového obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí (část výroku I a výroky II a III) dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim dovolání neobsahuje žádnou argumentaci a žalovaná se zjevně domáhá jejich zrušení jen z důvodu, že jde o výroky akcesorické k výroku, jímž bylo rozhodnuto o věci samé. Nadto by proti těmto výrokům nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

14. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje (pro každý z dovolacích důvodů) za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013).

15. Ve vztahu k tvrzení žalobkyně, že nebyla vlastnicí trubky a nelze jí tak klást k tíží, jak bylo s trubkou následně naloženo, žalovaná v dovolání výslovně nevymezila žádný předpoklad přípustnosti dovolání. Z obsahu její dovolací argumentace a odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 37/04, však lze dovodit, že spatřovala odchýlení od uvedeného rozhodnutí v tom, že odvolací soud jí při posouzení otázky modifikace důkazního břemene kladl k tíži, jak naložila s trubkou, jejíž vlastnicí nebyla. Tato námitka však přípustnost dovolání nemůže založit, neboť podle skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy obou stupňů (správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů nepodléhá dovolacímu přezkumu, jenž je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním), byl po zjištění perforace předmětné litinové trubky následný postup dohodnut a realizován i za účasti Ředitelství silnic a dálnic, s. p., poškozenou trubku měla v držení žalovaná, účastnice se dohodly se, že si každá nechá vypracovat znalecký posudek k příčinám perforace, a dohodly se též i na postupu prací pro zkoušení vzorku trubky, avšak žalovaná, která trubku předala znaleckému ústavu SVÚM a.s., ji následně po zpracování posudku od znaleckého ústavu nevyžádala zpět (a byla proto znaleckým ústavem zlikvidována), a znemožnila tak žalobkyni provedení dalšího znaleckého zkoumání (na kterém se účastnice předem dohodly). S ohledem na výše uvedená zjištění o faktickém nakládání s trubkou a uzavřených dohodách již pro posouzení modifikace důkazního břemene nebylo rozhodné, kdo byl jejím vlastníkem. V tomto ohledu tedy námitka žalované, že trubku vlastnilo Ředitelství silnic a dálnic, s. p., nemohla znamenat ani odklon od žalovanou citovaného nálezu pléna Ústavního soudu stran nepřiměřenosti důkazního břemene žalované.

16. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že se odvolací soud odchýlil při řešení otázky modifikace důkazního břemene od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1144/2014 a od nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17. Za situace, kdy odvolací soud založil své rozhodnutí právě na (obecných) závěrech obsažených v uvedených rozhodnutích, tj. z uvedených závěrů výslovně vycházel, od takových závěrů se logicky nemohl odchýlit. Jinak řečeno samotná skutečnost, že žalovaná má aplikaci uvedených judikaturních závěrů (vyslovených ve věcech tzv. medicínských sporů) za nepřiléhavou v poměrech sporu z obchodního závazkového vztahu dvou podnikatelů, nemůže založit přípustnost dovolání spočívající v předpokladu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe prezentující právě ty závěry, z nichž odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel.

17. K tomu lze též doplnit, že z obsahu dovolání není zřejmé, jaký je podle názoru žalované vztah judikatury Nejvyššího soudu k otázce modifikace důkazního břemene právě v jiných než tzv. medicínských sporech tj. i ve sporech dvou podnikatelů z obchodního závazkového vztahu, v případě, kdy jedna ze stran sporu zmaří provedení důkazu nezbytného k prokázání tvrzení druhé strany zatížené důkazním břemenem podle obecných pravidel o rozložení důkazního břemene, v důsledku čehož se druhá strana ocitá v důkazní nouzi, neboť není s to prokázat svá skutková tvrzení, tj. ve vztahu k otázce, kterou posuzoval odvolací soud v této věci (odkázala jen na judikaturu, která je podle jejího vlastního vyjádření v dovolání na nyní projednávanou věc nepřiléhavá, neboť řeší jinou situaci vzhledem k odlišnému postavení účastníků). Jinak řečeno z obsahu předložené dovolací argumentace není patrné, zda se žalovaná domnívá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu řešící otázku modifikace důkazního břemene v jiných než tzv. medicínských sporech, či zda má za to, že taková otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, příp. je dovolacím soudem posuzována v jeho dosavadní rozhodovací praxi rozdílně, nebo zda má za to, že již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, avšak má být vyřešena jinak. V tomto ohledu tedy žalovaná řádně nedostála požadavkům kladeným na náležitosti dovolání ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Též Ústavní soud přitom ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod číslem 460/2017 Sb. zdůraznil, že ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. po advokátech zjednodušeně vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, tj. k otázce řešené odvolacím soudem v poměrech dané věci.

18. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem při posouzení otázky modifikace důkazního břemene žalovaná v dovolání staví na svém skutkovém tvrzení, že žalobkyně vzhledem ke své přítomnosti v místě havárie potrubí i v době vyjmutí poškozené litinové trubky mohla a měla (vědoma si svého závazku a s tím spojených procesních povinností) aktivně zahájit kroky k prokázání svých liberačních důvodů, které podle žalované neučinila. Přehlíží však, že odvolací soud své posouzení založil na skutkovém závěru, že při vyjmutí poškozené litinové trubky žalobkyně právě takové kroky činila, neboť se dohodla se žalovanou, že též žalobkyně si nechá vypracovat znalecký posudek k příčinám perforace (zjevně poté, co bude vypracován posudek zadaný žalovanou), přičemž se vzájemně dohodly i na postupu prací pro zkoušení vzorku trubky, avšak další posudek nemohl být zpracován právě z důvodu následného (výše popsaného) jednání žalované. Při úvaze o tom,

zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tedy nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).

19. Prostřednictvím námitky, že k „otočení“ důkazního břemene došlo až v odvolacím řízení bez náležitého poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a že tak žalovaná nemohla skutkově upozornit na rozhodné skutečnosti související s kroky žalobkyně po oznámení vady trubky, žalovaná namítá vady řízení (fakticky namítá překvapivost rozhodnutí). Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.

s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalované o tomto údajném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nad rámec výše uvedeného lze k uvedené námitce dodat, že již z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá (srov. odstavec 38), že důvodem, pro který měl soud prvního stupně za to, že důkazní břemeno ve vztahu k prokázání příčiny perforace předmětné litinové trubky tíží žalovanou (ač výslovně neuvedl, že tím došlo k modifikaci důkazního břemene), bylo to, že došlo v důsledku chování žalované ke zničení potřebného důkazního materiálu – trubky.

Pro žalovanou tedy nemohlo být překvapivé, pokud odvolací soud na základě stejných zjištění, potvrdil závěry soudu prvního stupně o rozložení důkazního břemene v dané věci. Žalovaná proto v řízení měla možnost skutkově upozornit na rozhodné skutečnosti související s kroky žalobkyně po oznámení vady trubky. O vadu řízení v daném případě nešlo.

20. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.

21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 8. 2025

Mgr. Jiří Němec předseda senátu