24 Cdo 1663/2024-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně nezletilé AAAAA (pseudonym), zastoupené zákonným zástupcem Š. K., proti žalovanému O. S., zastoupenému Mgr. Tomášem Greplem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí č. 365/7, o určení dědice, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 66/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne 26. března 2024, č. j. 69 Co 68/2024-261, takto:
Dovolání žalobkyně se zamítá.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 21. 2. 2023 proti žalovanému domáhala určení, že „žalovaný není dědicem Z. S., narozené dne XY a zemřelé dne XY“ (dále jen „zůstavitelka“), ve věci řízení o pozůstalosti po zůstavitelce vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 66 D 1889/2021. Žalobkyně uvedla, že „je dcerou zůstavitelky a žalovaný manžel zůstavitelky“, že „manželství mezi žalovaným a zůstavitelkou bylo uzavřeno dne 13. 7. 2021“, v době, kdy „byla zůstavitelka hospitalizována na onkologickém oddělení Fakultní nemocnice v Olomouci, v terminálním stadiu onemocnění“, a že „pro absenci vůle zůstavitelky z důvodu duševní poruchy, která jí bránila v projevení úplného a svobodného souhlasu k uzavření manželství, resp. k vytvoření a projevu snatečné vůle vůbec, manželství mezi zůstavitelkou a žalovaným nevzniklo“. A protože „účastenství žalovaného v dědickém řízení po zůstavitelce vychází z existence manželství“, nezbývá jí než se „domáhat určení neexistence dědického práva žalovaného“.
2. Soud prvního stupně usnesením ze dne 18. 4. 2023, č. j. 22 C 66/2023-49, „z moci úřední“ zahájil řízení o určení, zda manželství uzavřené dne 13. 7. 2021 mezi zůstavitelkou a žalovaným vzniklo či nevzniklo (řízení o zdánlivost manželství) [výrok I.], rozhodl, že řízení o zdánlivost manželství specifikované výrokem I se vylučuje k samostatnému řízení [výrok II.] a že řízení o určení dědice vedené zdejším soudem pod sp. zn. 22 C 66/2023 se přerušuje do pravomocného skončení řízení o zdánlivost manželství specifikovaného ve výroku I [výrok III.]. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci poté usnesením ze dne 29. 6. 2023, č. j. 69 Co 137/2023-92, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. o přerušení řízení.
3. V projednávané věci k námitce podjatosti vznesené žalobkyní proti všem soudcům Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 10. 2023, č. j. Nco 17/2023-168, rozhodl, že „soudci Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci Mgr. Jaromír Synek, JUDr. Karla Musilová a Mgr. Martina Telcová nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 69 Nc 119/2023“, neboť „soudci ve svých vyjádřeních uvedli, že k účastníkům řízení, k jejich zástupcům ani k věci samé nemají žádný vztah a matka žalobkyně se tohoto řízení neúčastní“, a že se navíc „ve věci necítí být podjatí“. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci poté usnesením ze dne 30. 10. 2023, č. j. 69 Nc 119/2023-174, rozhodl, že „soudce Okresního soudu v Olomouci Mgr. [pozn. JUDr.] Jan Scheuer, Ph.D. není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 66/2023“.
4. Ve věci řízení o zdánlivost manželství Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. 11. 2023, č. j. 70 Co 236/2023-247, odmítl odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 8. 2023, č. j. 22 C 122/2023-112, které podle potvrzení ve spise nabylo právní moci dne 9. 8. 2023, jímž soud prvního stupně určil, že manželství mezi O. S. a Z. S., rozenou Š., které bylo uzavřeno dne 13. 7. 2021 v prostorách Fakultní nemocnice Olomouc před Magistrátem města Olomouce, vzniklo (výrok I.) a jímž dále rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Proti těmto rozhodnutím podala žalobkyně dne 22. 1. 2024 ústavní stížnost z důvodu porušení jejího práva na spravedlivý proces odnětím možnosti účastnit se řízení a jednat před soudem, a vzhledem k uvedené ústavní stížnosti podala v projednávané věci návrh na přerušení řízení „do provomocného skončení řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti“, neboť „uvedenými rozhodnutími o osobním stavu žalovaného a matky žalobkyně je vázán soud ve věci 22 C 66/2023“ a v případě zrušení napadených rozhodnutí by byl „založen důvod obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a)“ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.).
5. V projednávané věci také Nejvyšší soud k návrhu žalobkyně na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti usnesením ze dne 5. 12. 2023, č. j. 28 Nd 725/2023-204, rozhodl, že se věc vedená u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 66/2023 nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Hradci Králové.
6. Okresní soud v Olomouci následně usnesením ze dne 29. 1. 2024, č. j. 22 C 66/2023 -220, k návrhu žalobkyně přerušil řízení „do pravomocného skončení řízení vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 228/24“. Poté, co dovodil, že „rozhodnutí soudu v nynější věci závisí na otázce osobního stavu žalovaného (status manžela zůstavitelky)“, a tedy závěr řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 66/2023 o zdánlivost předmětného manželství „je pro nynější rozhodnutí stěžejní“, že rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti by „následně mohlo představovat okolnost odůvodňující obnovu řízení ve smyslu § 228 o. s. ř.“, přičemž „žalobu na obnovu řízení lze podle § 233 odst. 2 o. s. ř. podat v omezené lhůtě“, a že „důvod ústavní stížnosti není smyšlený, jelikož nezletilá žalobkyně účastnicí řízení o zdánlivost manželství nebyla“, soud prvního stupně dospěl k závěru o vhodnosti přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
7. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 26. 3. 2024, č. j. 69 Co 68/2024-261, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že „řízení se do pravomocného skončení řízení vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 228/24 nepřerušuje“. Odvolací soud dovodil, že v daném případě „nejsou splněny předpoklady pro přerušení řízení“ podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., a to ani s ohledem na důvody uvedené soudem prvního stupně, neboť žalobkyně (jejíž odvolání proti rozsudku okresního soudu ve věci řízení o zdánlivost manželství zůstavitelky a žalovaného odvolací soud odmítl se závěrem, že není osobou oprávněnou podat odvolání, protože není účastníkem řízení) „disponuje podle § 229 odst. 4 o. s. ř. procesním prostředkem, zda závěr odvolacího soudu, že odvolání muselo být odmítnuto, je v souladu se zákonem, potažmo s ústavním pořádkem“, a tedy „žalobu pro zmatečnost je třeba považovat za procesní prostředek, jehož vyčerpání je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti“, a proto „za dané procesní situace“ není podaná ústavní stížnost důvodem, aby soud řízení do doby rozhodnutí o podané ústavní stížnosti přerušil podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
8. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nepřerušení řízení z důvodu, že žalobkyně nevyčerpala před podáním ústavní stížnosti veškeré procesní prostředky ochrany, které jí zákon umožňuje, v daném případě žalobu pro zmatečnost, a odvolacímu soudu vytýká, že „nepochopitelně ignoroval ustanovení § 382“ zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení soudních (dále jen „z. ř. s.“), podle kterého žaloby na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost nejsou ve věcech určení, zda tu manželství je či není, a o neplatnost manželství přípustné, čímž „založil zjevnou nezákonnost rozhodnutí založenou nikoli možností různého právního uvážení, nýbrž excesivním pominutím normy jednoduchého práva“, a tedy má za to, že „podaná ústavní stížnost je jediným možným procesním prostředkem k ochraně práv žalobkyně“, nadto že „samotná otázka přípustnosti ústavní stížnosti může být vyřešena výlučně rozhodnutím Ústavního soudu, nikoli posouzena jako předběžná obecným soudem“. Dovolatelka dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu „vydali vyloučení soudci“, neboť Mgr. Jaromír Synek, JUDr. Karla Musilová a Mgr. Martina Telcová „byli vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. 70 Nc 610/2020“, a ačkoliv v průběhu řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci již matka žalobkyně nežila, „její smrtí nezanikly důsledky spojené s přátelským vztahem soudců k ní“. Vzhledem k uvedenému dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že „se rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2024, č. j. 22 C 66/2023-220, potvrzuje“, nebo aby přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí a podle § 243e odst. 3 (pozn. o. s. ř.) „s ohledem na závažná procesní pochybení přikáže věc k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu i s ohledem na důvody vyloučení všech soudců olomoucké pobočky krajského soudu“.
9. Žalovaný navrhl dovolání žalobkyně odmítnout, neboť je považuje za nepřípustné. Ačkoliv připouští, že odvolací soud opomenul ustanovení § 382 z. ř. s., má za to, že „takové právní pochybení přípustnost dovolání zjevně nezakládá“. Nadto se domnívá, že i v případě vyčerpání všech prostředků nápravy v projednávané věci „není dán obligatorní důvod pro přerušení řízení, a tedy pro vyčkávání na rozhodnutí Ústavního soudu“, jestliže ani dovolatelka jakoukoliv „konkrétní či dokonce bezprostřední hrozbu, vyvolanou nepřerušením aktuálního řízení, neformuluje“. Také tvrzení dovolatelky o údajném vyloučení soudců senátu odvolacího soudu žalovaný považuje za nedůvodná.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že zákonný zástupce dovolatelky, který sepsal dovolání, má právnické vzdělání [§ 241 odst. 1 a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
13. Žalobkyně s poukazem na stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS – st. 45/16, shledávala přípustnost dovolání v rozporu dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (III. ÚS 3342/15, IV. ÚS 3847/16), jakož i s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Ncu 44/2016. Dovolatelka tedy i odkazem na judikaturu Ústavního soudu vymezila, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný.
14. V projednávaném případě bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (určující) vyřešení otázky vhodnosti přerušení řízení o určení dědického práva po zůstavitelce, je-li rozhodnutí závislé na vyřešení otázky osobního stavu žalovaného (v tomto případě otázky, zda tu manželství zůstavitelky a žalovaného je či není), o které již bylo soudem pravomocně rozhodnuto, ale v dané věci byla podána ústavní stížnost, o níž dosud nebylo rozhodnuto. Protože tato otázka nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve všech souvislostech vyřešena, shledal dovolací soud dovolání žalobkyně přípustným.
15. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
16. Podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. soud, neučiní-li jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
17. Žalobkyně v projednávané věci požaduje přerušení řízení do rozhodnutí o ústavní stížnosti, kterou napadla usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 11. 2023, č. j. 70 Co 236/2023-247 (o odmítnutí odvolání), a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 8. 2023, č. j. 22 C 122/2023-112, jímž soud pravomocně rozhodl, že manželství mezi O. S. a Z. S., rozenou Š., které bylo uzavřeno dne 13. 7. 2021 v prostorách Fakultní nemocnice Olomouc před Magistrátem města Olomouce, vzniklo. Odvolací soud však oproti závěru soudu prvního stupně dospěl k závěru o zamítnutí návrhu na přerušení řízení s odůvodněním, že žalobkyně v řízení o zdánlivost manželství zůstavitelky a žalovaného nevyčerpala procesní prostředek - žalobu pro zmatečnost dle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. - jehož „vyčerpání je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti“, a který „je stěžovatel povinen před podáním ústavní stížnosti uplatnit“.
18. Přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je fakultativním opatřením soudu. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že smyslem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, a to podle okolností konkrétního případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, který byl publikován v časopise Soudní judikatura pod č. 169, ročník 2011).
19. Při úvaze, zda řízení má být podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušeno, je tedy třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem každého jednotlivého případu, mimo jiné k tomu, zda důvodem pro přerušení řízení má být dosud (pravomocně) neskončené jiné řízení nebo řízení o mimořádném opravném prostředku (případně ústavní stížnosti) podaném proti rozhodnutí, které již nabylo právní moci.
20. Pro mimořádné opravné prostředky, kterými lze napadnout rozhodnutí vydaná v občanském soudním řízení, je charakteristické, že směřují proti pravomocným soudním rozhodnutím. Protože podáním mimořádného opravného prostředku nedochází k suspenzi právní moci napadeného rozhodnutí, znamená to mimo jiné, že řízení se pokládá dnem právní moci rozhodnutí za skončené, i když rozhodnutí má být (v budoucnu) přezkoumáno soudem cestou mimořádného opravného prostředku. Lze proto poukazovat na to, že občanské soudní řízení (navzdory podanému mimořádnému opravnému prostředku) již neprobíhá, že pravomocné soudní rozhodnutí je (i když bylo napadeno mimořádným opravným prostředkem) závazné pro účastníky řízení, popřípadě též pro další osoby, stanoví-li to zákon, a v tomu odpovídajícím rozsahu též pro všechny orgány (§ 159a o. s. ř.), a že v jiném řízení je možné z něho vycházet; kdyby bylo cestou mimořádného opravného prostředku zrušeno a kdyby věc byla v novém rozhodnutí vyřešena jinak, může být v jiném řízení, v němž z něho soud nebo jiný orgán vycházel a v němž na něm založil své rozhodnutí, zjednána náprava pomocí žaloby na obnovu řízení [§ 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] (k tomu srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1585/2023).
21. S výše uvedenými závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje také pro případ ústavní stížnosti (jako specifického prostředku k ochraně základních práv a svobod) podané proti pravomocnému rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení (ve zvláštním řízení soudním) v související věci, tedy v situaci, kdy již ve věci, v níž je řešena otázka, která má význam pro rozhodnutí soudu nebo kterou soud není oprávněn v daném řízení řešit, bylo pravomocně rozhodnuto.
22. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena na závěru, že přerušení řízení na dobu do rozhodnutí o dovolání do pravomocného rozhodnutí či do rozhodnutí o ústavní stížnosti napadající pravomocné rozhodnutí v související věci je v mezích ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. výjimečně možné s poukazem na zásadu hospodárnosti (účelnosti), jen je-li odůvodněna obava, že by účastník řízení byl při nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům pro případ, že by související pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí, bylo později zrušeno nebo změněno (k tomu srov. právní názor vyjádřený například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5471/2015, ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2719/2017, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 878/2017, ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5245/2016, či ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1763/2020).
23. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené a (jak správně poukazuje též žalovaný ve svém vyjádření k dovolání) s ohledem na to, že žalobkyně ani neformuluje konkrétní či bezprostřední hrozbu vyvolanou případným nepřerušením řízení, dospěl k závěru, že v projednávaném případě nejde o výjimečný případ, v němž by přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do pravomocného rozhodnutí o ústavní stížnosti odůvodňovala obava, že by účastnice řízení byla při nepřerušení řízení vystavena mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům pro případ, že by související pravomocné rozhodnutí, které má být podkladem pro rozhodnutí, bylo později zrušeno nebo změněno, a tedy že důvod pro přerušení řízení o určení dědického práva po zůstavitelce do rozhodnutí o ústavní stížnosti podané žalobkyní proti pravomocnému rozsudku ve věci zdánlivosti manželství zůstavitelky a žalovaného a usnesení odvolacího soudu, který odmítl její odvolání, není podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. naplněn.
24. Vzhledem k uvedenému dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že podaná ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 29. 11. 2023, č. j. 70 Co 236/2023-247, není důvodem, aby soud řízení do doby rozhodnutí o podané ústavní stížnosti přerušil podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
25. K dovolatelkou předkládané námitce podjatosti soudců odvolacího soudu, tj. k dovolatelkou namítané zmatečnostní vadě řízení spočívající v rozhodování věci vyloučenými soudci [§ 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.], jíž tak dovolatelka uplatňuje zmatečnostní vadu, ke které je třeba přihlédnout i za dovolacího řízení, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), jako tomu je v projednávaném případě, má dovolací soud za to, že jednak již Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 10. 2023, č. j. Nco 17/2023-168, rozhodl k námitce podjatosti vznesené žalobkyní podáním ze dne 5. 9. 2023 tak, že „soudci Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci Mgr. Jaromír Synek, JUDr. Karla Musilová a Mgr. Martina Telcová nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 69 Nc 119/2023“ (pozn. o návrhu zákonného zástupce nezletilé žalobkyně na vyloučení soudce Okresního soudu v Olomouci JUDr. Jana Scheuera, Ph.D.), jednak dovolatelka touto námitkou uplatnila velmi obdobnou argumentaci ohledně důvodů jí shledávané podjatosti soudců Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci Mgr. Jaromíra Synka, JUDr. Karly Musilové a Mgr. Martiny Telcové jako v případě dříve vznesené námitky, a tedy že ani v předmětné části řízení projednávaného případu ani dovolací soud vzhledem k uvedenému, jakož i k okolnostem případu neshledává důvod k odchýlení od závěru, k němuž dospěl již Vrchní soud v Olomouci ve výše označeném usnesení, tedy že soudci Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci Mgr. Jaromír Synek, JUDr. Karla Musilová a Mgr. Martina Telcová nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí v projednávané věci. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že taková námitka není důvodná a vada řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. není dána.
26. Protože napadené usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
27. Jelikož tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu