24 Cdo 2455/2025

24 Cdo 2455/2025-1838

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně D. K., zastoupené Mgr. Karin Kulčárovou, advokátkou, se sídlem v Havířově, Dlouhá třída 1161/97, proti žalovaným 1) XY.CZ, a. s., identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY (vymazaná z veřejného rejstříku dne 27. 9. 2022), 2) SC Servis, s. r. o., identifikační číslo osoby 46709088, se sídlem v Praze 3, Soběslavská 2064/48, zastoupené Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pobočná 1395/1, 3) Česká spořitelna, a. s., identifikační číslo osoby 45244782, se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62 zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 1/193, 4) Raiffeisenbank a. s., identifikační číslo osoby 49240901, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, 5) Avenga Czechia s. r. o., identifikační číslo osoby 27408787, se sídlem v Praze 8, Voctářova 2500/20a zastoupené Mgr. Tomášem Roubíkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Voctářova 2500/20, 6) T. M., zastoupenému Mgr. Tomášem Roubíkem, advokátem, se sídlem v Praze, Voctářova 2500/20, 7) J. Š., zastoupenému Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pobočná 1395/1, 8) CTS TRADE IT a. s., identifikační číslo osoby 01798189, se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 2006/9, zastoupené Mgr. Tomášem Roubíkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Voctářova 2500/20 a 9) Mgr. Štefanu Hudákovi, identifikační číslo osoby 65405285, se sídlem v Praze 9, Bryksova 742/70, zastoupenému Mgr. Tomášem Roubíkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Voctářova 2500/20, o ochranu autorských práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 116/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2024, č. j. 3 Co 53/2020-1748, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2024, č. j. 3 Co 53/2020-1748, pokud byl jeho výrokem I potvrzen výrok II, III, IV jakož i nákladový výrok V rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2019, č. j. 32 C 116/2005-1345, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2019, č. j. 32 C 116/2005-1345 ve výroku II, III, IV a ve výroku V o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyně odmítá.

1. Žalobkyně, jako soudem ustanovená správkyně dědictví po zůstaviteli L. K. (zemřelém dne 23. 8. 2003), se žalobou podanou 24. 8. 2005 (změněnou a upravenou se souhlasem soudu co do předmětu řízení a okruhu účastníků) domáhala ochrany postmortálních osobnostních práv autorských podle § 11 odst. 5 zák. č. 121/2000 Sb., autorský zákon (dále jen „AZ“), náhrady škody a vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 40 AZ, a to ve vztahu k počítačovým programům XioPortfolioServer V4.0, XioPortfolioClient V4.0 a SC Office V5.0, které vytvořil její zesnulý syn na základě smlouvy o dílo ze dne 5.

8. 1998, kterou uzavřel se společností SC Servis s. r. o., s tím, že s těmito programy všichni žalovaní neoprávněně nakládali. Předmětem řízení jsou všechny verze počítačových programů XioPortfolioServer a XioPortfolioClient, když žalobkyně tvrdila, že K. byl autorem všech verzí počítačových programů takto označených. V květnu 2000 K. podepsal smlouvu se žalovanou 2), load verze těchto databází pak nainstaloval v roce 2002 u žalované 3) a na jaře roku 2003 u žalované 4). Po jeho úmrtí 23. 8. 2003 licenční smlouvy s ním podepsané pozbyly platnost.

Žalobkyně tvrdila, že ode dne úmrtí byly žalovanou 3) aplikace užívány bez právního důvodu, žalovaná 2) za užívání nic neplatila do „dědické podstaty“. Vzhledem k tomu, že po úmrtí K. se ze společnosti žalované 1) ztratily všechny smlouvy, nelze podle žalobkyně přesně určit, od kdy a který ze žalovaných neoprávněně dílo užívá. Počátek užívání proto žalobkyně stanovila u žalované 1) ode dne úmrtí zůstavitele, počítačové programy žalovaná 1) předala žalované 2) na základě licenční smlouvy ze dne 24.

6. 2004, pak žalované 4). Zisky nebyly předány do „dědické podstaty“. Žalovaná 1) také poskytla servis počítačových programů pro žalovanou 3), nechala modifikovat software panem H. a používala je i pro další banky. Žalované 2), 3) a 4) začaly neoprávněně užívat počítačové programy také ode dne úmrtí K., žalovaná 5) pak ode dne 1. 2. 2006, kdy k ní přešli bývalí zaměstnanci žalované 1) včetně žalovaného 6). Žalovaná 5) pak do nich dodnes neoprávněně zasahuje, kromě toho k programům poskytuje za úplatu servis a tím se také obohacuje na úkor dědiců.

Žalovaný 6) začal neoprávněně užívat zdrojové verze počítačových programů ode dne, kdy mu je odcizené předala

V. M. po smrti K., užívá je neoprávněně dodnes, protože je manažerem projektu XPS přejmenovaného na CTS ve společnosti žalované 5). Žalovaný 7) začal užívat neoprávněně počítačové programy ode dne úmrtí K. a užívá dodnes neoprávněně tak, že licence k nim poskytoval prostřednictvím žalované 2) bankovním subjektům. Žalovaná 8) neoprávněně zasahuje do počítačových programů jako právní nástupce části žalované 5), a to od 18. 6. 2013. Žalovaný 9) neoprávněně zasáhl do autorských práv zemřelého K. tím, že ve vztahu ke společnosti žalované 4) se prezentoval jako zhotovitel díla XPS a poskytl žalované 1) autorská práva k tomuto dílu.

2. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 18. 3. 2019, č. j. 32 C 116/2005-1345, ve výroku I zamítl žalobu na určení, že L. K. je autorem počítačové databáze programů „XIOPortfolioServer“ a „XIOPortfolioClient“ a počítačové databáze programu SC Office V5.0. - softwarového systému sloužícího finančním institucím jako obchodní, evidenční a investiční systém související s problematikou obchodování českých a zahraničních cenných papírů, především problematiky úschovy, správy a uložení cenných papírů, transakcí s těmito cennými papíry a jejich zaúčtování, ve výroku II zamítl žalobu na určení, že žalobkyně jako dědic po zesnulém L.

K. vykonává majetková autorská práva k počítačovým programům „XIOPortfolioServer“ a „XIOPortfolioClient“ a počítačovému programu SC Office V5.0. - softwarový systém sloužící finančním institucím jako obchodní, evidenční a investiční systém související s problematikou obchodování českých a zahraničních cenných papírů, především problematiky úschovy, správy a uložení cenných papírů, transakcí s těmito cennými papíry a jejich zaúčtování, ve výroku III zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně se zdržet neoprávněného nakládání s počítačovými programy „XIOPortfolioServer“ a „XIOPortfolioClient“ a počítačovým programem SC Office V5.0.

-softwarový systém sloužící finančním institucím jako obchodní, evidenční a investiční systém související s problematikou obchodování českých a zahraničních cenných papírů, především problematiky úschovy, správy a uložení cenných papírů, transakcí s těmito cennými papíry a jejich zaúčtování, ve výroku IV zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 30 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a ve výroku V rozhodl o nákladech řízení tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit na jejich náhradu každému ze žalovaných.

3. V rovině právního posouzení soud prvního stupně neshledal aktivní legitimaci žalobkyně jako správkyně dědictví k podání předmětné žaloby, aniž se dále po skutkové stránce zabýval tím, zda tvrzení označená žalobkyní jsou či nejsou pravdivá. Jako správkyně dědictví měla žalobkyně soudu doložit souhlas dědiců a souhlas dědického soudu ve smyslu § 480a občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013. Každý úkon žalobkyně v posuzovaném případu překračuje rámec obvyklého hospodaření s dědickou podstatou, a to co do výše hodnoty, tak i co do jeho povahy. Žalobkyně není aktivně legitimována k podání žaloby na postmortální ochranu ve smyslu § 11 odst. 5 AZ. Správce dědictví již z tohoto pojmu nemůže být osobou blízkou, žaloba by tedy byla nedůvodná bez jakéhokoliv dokazování. Celý postup žalobkyně v této věci se soudu prvního stupně jeví jako šikanózní návrh ve vztahu k žalovaným. Stejně tak i domáhat se nároků dle § 40 AZ nemůže být ve své povaze považováno za součást obvyklého hospodaření. Výkonem práva a povinností nepřekračujících rámec obvyklého hospodaření s dědickou podstatou se považuje typicky přijetí plnění ze smlouvy uzavřené ještě zůstavitelem za jeho života nebo poskytnutí plnění, k němuž byl povinen ještě zůstavitel za svého života, ale úkon žalobkyně přesahuje rámec obvyklého hospodaření.

4. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi

žalobkyní a žalovanými 2) až 9) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Usnesením odvolacího soudu ze dne 2. 11. 2023, č. j. 3 Co 53/2020-1556, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve vztahu k žalované 1) a řízení ve vztahu k žalované 1) zastaveno, a rozhodnuto o nákladech řízení. Toto rozhodnutí vychází ze situace, kdy žalovaná 1) byla dne 27. 9. 2022 vymazána z veřejného rejstříku, když právním důvodem výmazu je rozhodnutí soudu o jejím zrušení bez likvidace. Žalovaná 1) tak ztratila způsobilost být účastníkem řízení, a protože zanikla bez právního nástupce, nelze ve vztahu k ní v řízení dále pokračovat.

Poté, co odvolací soud dovodil, že žalobkyně je dědičkou po L. K. (resp. přichází v úvahu jako dědic a dědictví neodmítla) správkyní dědictví v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 D 1112/2003, které dosud nebylo skončeno, že na majetek žalobkyně byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2021, č. j. KSOS 34 INS 21097/2018-A-104, prohlášen konkurs a že v řízení bylo možné na návrh žalobkyně pokračovat (když insolvenční správce návrh na pokračování v řízení nepodal), odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, vyjma výroku I, kterým se žalobkyně domáhala určení, že L.

K. je autorem označených počítačových programů. Ve vztahu k tomuto nároku její věcná legitimace vyplývá ze zákona (srovnej § 11 odst. 5 AZ), nicméně předpokladem vyhovění takovému určení je nutně skutečnost, že si třetí osoba osobuje autorství k dílu, zde k počítačovým programům. Nic takového ve vztahu k žalovaným tvrzeno nebylo a zamítnutí žaloby tak je nutným důsledkem nedostatku jejich pasivní věcné legitimace. Ve vztahu k ostatním uplatněným nárokům žalobkyně coby soudem ustanovená správkyně dědictví věcně aktivně legitimována není, podaná žaloba přesahuje rámec obvyklého hospodaření.

Uvedl, že není sporu o tom, že žalobkyně žalobu podala jako soudem ustanovená správkyně dědictví, toto její postavení vyplývá z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 20 D 1112/2003, ve znění usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2005, č. j. 24 Co 357/2005-320, a z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 2. 2006 č. j. 20 D 1112/2003-393. Odmítl námitku žalobkyně co do nedostatečného označení pouze dovětkem „správkyně dědictví“, a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.

8. 2022, sp. zn. 20 Cdo 1770/2022, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 10. 2022 téže sp. zn., v němž Nejvyšší soud s poukazem na ustálenou judikaturu uvedl, že označení funkce „správce dědictví“ není součástí označení účastníka řízení, byla-li správcem dědictví ustanovena fyzická osoba, označuje se - je-li účastníkem řízení - stejně, jak se označují fyzické osoby. Dále poukázal na judikaturu soudů (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1246/2008, a ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1770/2020) podle níž správce dědictví ustanovený soudem podle § 175e odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31.

12. 2004) byl oprávněn „činit takové úkony, které byly nezbytné k uchování svěřeného zůstavitelova majetku, zejména k zabezpečení proti jeho poškození a ztrátě“, a že jeho právní úkony přesahující rámec obvyklého hospodaření byly neplatné, jestliže byly učiněny bez souhlasu dědiců a svolení soudu, a uzavřel, že povaha tohoto sporu, výše uplatněných nároků a tomu odpovídajícím nákladům na vedení sporu překračují rámec obvyklého hospodaření, když se ani nejedná o úkon směřující k tomu, aby majetek patřící do dědictví byl v době od smrti zůstavitele do skončení řízení o dědictví pro dědice uchován, ale o úkon, který směřuje k rozšíření dědické podstaty.

Protože žalobkyně „nedoložila svolení soudu s podáním žaloby“, není v tomto řízení aktivně legitimována.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) napadla dovoláním v celém jeho rozsahu, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, in eventum na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny – „Je povinností soudu poučit žalobce- správce dědictví, že ke splnění aktivní legitimace při podání žaloby týkající se majetku, který je součástí dědictví, je povinen soudu předložit souhlas soudu s podáním žaloby a souhlas ostatních dědiců? Spadá žaloba na ochranu autorského práva podaná žalobcem-správcem dědictví a týkající se majetkových práv autorských, která jsou součástí dědictví, do obvyklého hospodaření s majetkem, který je součástí dědictví? Jedná se o úkon směřující k uchování zůstavitelova majetku?“

6. Dovolatelka v prvé řadě namítá, že nebyla soudem prvního stupně vyzvaná k doložení vyžadovaného souhlasu soudu s podáním žaloby (společně se stanovením lhůty a poučením o následcích neuposlechnutí výzvy soudu), s poukazem na § 104 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Nezdařilo-li by se tento nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení by soud mohl zastavit (tedy nikoliv žalobu zamítnout, a vytvořit tak překážku věci rozsouzené). Soudy obou stupňů nedostály své poučovací povinnosti vyplývající z § 5 o.

s. ř. Dovolatelka je toho názoru, že nebyla povinna předmětný souhlas soudu a ostatních dědiců k podání žaloby soudu předkládat, neboť vymáhání nároků, které jsou součástí dědictví, směřující k zachování majetku, který je součástí dědictví, spadá do obvyklého hospodaření. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1246/2008, 28 Cdo 2243/2023, ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1770/2020, ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2335/2021. Dále poukázala na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10.

2. 2006, č. j. 20 D 1112/2003-393 o ustanovení žalobkyně správkyně dědictví, kde je jasně rozsah majetkových hodnot náležících do dědictví vymezen (součástí dědictví jsou i majetková autorská práva zůstavitele k softwaru, který je blíže specifikován v žalobě). Dovolatelka dále namítla, že soud nesprávně uzavřel, že nebylo prokázáno autorství jejího zesnulého syna k předmětným databázím programů, ačkoli to doložila zápisem z valné hromady žalované 1) z 22. 2. 2005, tuto listinu neprovedly jako důkaz, a dalšími listinami.

Tyto důkazy potvrzují, že žalovaná 1) nevytvářela vlastní software, neměla programátory a autorem předmětných počítačových databází programů byl výlučně zůstavitel. Dovolatelka dále namítla, že má být označována jako „soudem ustanovená správkyně dědictví“, nikoli pouze správkyně dědictví, protože žalobu podala v této funkci. Nesprávné označení vedlo k neoprávněnému insolvenčnímu řízení. Dědický soud o podání žalob, týkajících se majetku v dědictví, vždy informovala. Dovolatelka je toho názoru, že dědický soud pochybil, když správce ustanovil až dva roky po smrti zůstavitele, kdy byl „majetek žalované 1) rozkraden“.

Dovolatelka současně navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Okamžitý výkon by jí způsobil závažnou újmu. Poukázala na usnesení odvolacího soudu ze dne 6. 5. 2022, č. j. 3 Co 13/2025-1793, kdy jí bylo jako správkyni dědictví přiznáno plné osvobození od soudních poplatků (dle vyjádření soudní komisařky byly finanční prostředky, které byly součástí dědictví, spotřebovány). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání, a rozhodl o náhradě nákladů právního zastoupení v řízení o dovolání.

7. Podáním ze dne 28. 11. 2025 dovolatelka požádala dovolací soud o přednostní vyřízení dovolání, s poukazem na svůj zdravotní stav a „nevyřízení kauzy způsobující blokaci ukončení dědického řízení“. Poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2025, č. j. 24 Cdo 1691/2025, a na v něm vyslovený právní názor, že nebyla jako žalobkyně, správkyně dědictví, povinna nalézacímu soudu dokládat povolení dědiců a dědického soudu k podání žaloby, z důvodu, že „kauza se řídí zákony platnými ke dni 31. 12. 2004“, když dědické řízení bylo zahájeno 5. 9. 2003.

8. K podanému dovolání se vyjádřili žalovaní 2) a 7), konkrétně k in eventum dovolatelkou formulovaným dvěma otázkám. K první otázce uvedli, že poučovací povinnost se vztahuje toliko na procesní práva a povinnosti účastníků, a že předmětem řízení nejsou majetková práva autorská, protože zůstaviteli nikdy nepříslušela. Druhou otázku dovolatelky označili za příliš obecnou, která nemůže založit přípustnost dovolání. Podaná žaloba nesouvisí s uchováním majetku zůstavitele ani s obvyklým hospodařením s majetkem, který je součástí dědictví – zůstavitel nebyl nositelem autorských práv, žaloba je podána proti subjektům bez pasivní legitimace, uplatňované nároky jsou neodůvodněné, promlčené a zatěžují dědictví závazky k úhradě nákladů řízení. Navrhli, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto jako nepřípustné a žalovaným byl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení.

9. K podanému dovolání se podrobně vyjádřila i žalovaná 3). Uvedla, že dovolání trpí vadami, je nepřípustné a nedůvodné. Zcela absentuje vymezení důvodu přípustnosti dovolání, neobsahuje žádnou relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit. Žalobkyně nenapadá veškeré důvody, na kterých spočívá napadený rozsudek. V tomto poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Žalobkyně dovoláním nenapadá posouzení právní otázky, že předpokladem vyhovění nároku na určení autorství zůstavitele k označeným počítačovým programům je skutečnost, že si k nim třetí osoba (tedy žalovaní v tomto řízení) osobují autorství.

Žalobkyně v dovolání brojí i proti skutkovým zjištěním a jejich hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. K dovolatelkou namítané absenci poučovací povinnosti soudů ve vztahu k aktivní věcné legitimaci žalovaná 3) uvedla, že žalobkyně mylně zaměňuje nedostatek podmínek řízení ve smyslu § 103 o. s. ř. (který vede k zastavení řízení) s nedostatkem aktivní věcné legitimace (který vede k zamítnutí žaloby), poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 10/2003, ze dne 11.

3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 541/2003, ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5051/2009 a ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2136/2004. Ve vztahu k poučovací povinnosti soudu, která se týká pouze procesních práv a povinností, poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 269/2015. K absenci aktivní věcné legitimace na straně žalobkyně žalovaná 3) poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1246/2008, a ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1770/2020, kdy se za obvyklé hospodaření ve smyslu § 175r odst. 2 o.

s. ř., v relevantním období, a § 480a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v relevantním období, považují úkony správce dědictví, které směřují k uchování zůstavitelova majetku pro dědice, případně k tomu, aby zůstavitelův majetek sloužil dosavadnímu účelu. Podání předmětné žaloby tak rozhodně přesahuje míru obvyklosti, žalobkyně se fakticky domáhá neplatnosti licenčních smluv uzavřených za života zůstavitele, dědickou podstatu zatěžuje vysokými náklady souvisejícími s tímto a dalšími jí zahájenými soudními spory.

Žalovaná 3) se vyjádřila i k dovolatelkou navrhovanému odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku. Uvedla, že podmínky k odkladu vykonatelnosti nebyly splněny, poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 905/2006, kdy vykonatelnost zamítavého rozsudku odložit nelze, navíc žalobkyni výkonem nákladového výroku závažná újma nehrozí, neboť jak sama uvedla v dovolání, finanční prostředky, které byly součástí dědictví, byly spotřebovány a vyplatit další není z čeho.

10. Žalovaní 5), 6), 8) a 9) s výtkami obsaženými v dovolání rovněž nesouhlasí, označují je za neopodstatněné. Žalobkyně byla soudem prvního stupně řádně poučena a zároveň vyzvaná k doložení svolení dědického soudu, tato skutečnost vyplývá z protokolů o jednání. Jako klíčový důvod pro zamítnutí žaloby označili nedostatek aktivní legitimace, když jako soudem ustanovená správkyně dědictví je oprávněna činit pouze úkony v rozsahu obvyklého hospodaření, nikoliv úkony zásadní povahy, jakými jsou žaloby na vydání mnohamilionových částek. Takové úkony vyžadují výslovný souhlas dědiců a soudu. Podání předmětné žaloby zjevně přesahuje rámec prosté správy. V souvislosti s návrhem na odklad vykonatelnosti uvedli, že dovolání postrádá reálnou šanci na úspěch, a proto není důvod k mimořádnému zásahu do právní jistoty účastníků. Závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, a aby žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným 5), 6), 8) a 9) náklady dovolacího řízení. III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).

12. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), za splnění podmínky § 241 o. s. ř.

13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. ve vztahu k výroku I napadeného rozhodnutí, pokud jím byl potvrzen výrok I soudu prvního stupně, tedy co do určení, že zůstavitel je autorem výše uvedených počítačových her, není založena, když dovolatelka své dovolání postavila výlučně na odchýlení se rozhodnutí soudů I. a II. stupně od stávající judikatury pro rozpor s judikaturou k rozsahu obvyklého hospodaření soudem jmenovaného správce dědictví s majetkem, který je součástí dědictví a na nesplnění povinnosti soudu poučit žalobce – správce dědictví o povinnosti předložit souhlas soudu a ostatních dědiců k podání žaloby, in eventum na posouzení právních otázek, a to co do její aktivní legitimace při podání žaloby týkající se majetku, který je součástí dědictví, a co do otázky, zda žaloba na ochranu autorského práva podaná žalobcem, jako správcem dědictví, a týkající se majetkových práv autorských, která jsou součástí dědictví, spadají do obvyklého hospodaření s majetkem, který je součástí dědictví, zda se jedná o úkon směřující k uchování zůstavitelova majetku.

Ve vztahu k výroku I soudu prvního stupně však odvolací soud uzavřel, že žaloba byla zamítnuta s poukazem na skutečnost, kdy předpokladem vyhovění takovému určení je nutně skutečnost, že si třetí osoba osobuje autorství k dílu (zde k počítačovým programům). Uzavřel, že nic takového nebylo ve vztahu k žalovaným ze strany žalobkyně tvrzeno, a zamítnutí žaloby v této části je tak nutným důsledkem nedostatku pasivní věcné legitimace. Tomuto hodnocení nelze v rovině právního posouzení ničeho vytknout.

Hodnocení odvolacího soudu není ani rozporné s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1079/2020-II., jde-li o ochranu osobnostních práv autorských, je osobou pasivně věcně legitimovanou rušitel autorského práva, který svým jednáním naplňuje znaky skutkové podstaty reprobovaného jednání podle § 11 odst. 1 až 3 AZ. Obecně, vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod pro každou námitku či otázku samostatně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.

1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Dovolatelka v této části nevystihla jediný způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci (podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a současně ani nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání v této části podle § 237 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV.

ÚS 710/09). Proto ani případný odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný

skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Řečeno stručně: žalobkyně řešení zvolené odvolacím soudem ve vztahu k výroku I rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovanou dovolací argumentací nenapadla.

16. Z uvedených důvodů se Nejvyšší soud dále zabýval již jen výrokem I napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, pokud jím byly potvrzeny výroky II, III, IV rozsudku soudu prvního stupně a v důsledku toho i akcesorickými nákladovými výroky.

17. Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, a to zda, popřípadě za jakých podmínek může být (podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2004) podání žaloby správcem dědictví považováno za úkon nezbytný k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání

18. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

19. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu byla předmětná otázka v nedávné době vyřešena rozhodnutím ze dne 23. 9. 2025, sp. zn. 24 Cdo 1691/2025 [v právní věci totožné dovolatelky a mimo jiné i žalovaného 6)]. Nutno uvést, že argumentace obsažená v dovolání (a ve vyjádřeních k němu) se nijak podstatně neliší od té, kterou Nejvyšší soud ve výše uvedeném rozhodnutí v uvedeném rozhodnutí komplexně posuzoval.

20. Přípustnost dovolání se posuzuje vzhledem k době rozhodování dovolacího soudu (srovnej § 243f odst. 1 o. s. ř.); dojde-li tedy ke změně judikatury v průběhu dovolacího řízení (jak se stalo i v projednávané věci), je třeba přípustnost dovolání posuzovat již podle změněného stavu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 23 Cdo 1355/2024), a to bez ohledu nato, že Nejvyšší soud vždy vychází z toho skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování soudu odvolacího (jak lze seznat z § 243f odst. 1 o. s. ř.).

21. Zůstavitel, L. K., zemřel dne 23. 8. 2003. Projednání dědictví a dědění se řídí právem platným v den smrti zůstavitele. Použijí se při projednání dědictví ustanovení o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2004, a při dědění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2004 (dále jen „OZ“). Součástí právní úpravy projednání dědictví a dědění jsou rovněž ustanovení o nabývání dědictví, o zjišťování majetku zůstavitele a o správci dědictví; tato ustanovení jsou i v současné době určující pro závěr, co vše patří do dědictví (co tvoří aktiva dědictví), jakož i pro posuzování kompetence správce dědictví.

22. Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 OZ). Vyplývá z toho (mimo jiné), že do dědictví patří majetek (věci, práva a jiné majetkové hodnoty), který zůstaviteli patřil v době jeho smrti; jen výjimečně, vyplývá-li to z právních předpisů, lze přihlédnout k okolnostem, které nastaly až po smrti zůstavitele, jako je tomu například tehdy, byla-li věc patřící do dědictví během dědického řízení prodána, neboť ji nebylo možné uschovat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných nákladů (§ 175e odst. 1 a 3 o. s. ř.), nebo byla-li prodána v průběhu dědického řízení dědici se souhlasem soudu (§ 175r o. s. ř.), kdy do dědictví náleží místo prodané věci získaný výtěžek. Jinak (tedy nevyplývá-li to z právních předpisů) do dědictví nepatří (nemůže patřit) majetek, který byl získán (nabyt) po smrti zůstavitele, a to i tehdy, kdyby k tomu došlo na základě právních úkonů učiněných ještě za zůstavitelova života.

23. Vyžaduje-li to obecný zájem nebo důležitý zájem účastníků, učiní soud i bez návrhu neodkladná opatření, zejména zajistí dědictví, svěří věci osobní potřeby manželovi zůstavitele nebo jinému členu domácnosti, postará se o prodej věcí, které nelze uschovat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných nákladů, popřípadě ustanoví správce dědictví nebo jeho části (§ 175e odst. 1 o. s. ř.).

24. Správce dědictví činí po dobu řízení o dědictví úkony nezbytné k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví, a to v rozsahu vymezeném soudem; správce dědictví je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud (§ 175f odst. 1 větu první a druhou o. s. ř.).

25. Institut správce dědictví byl do 31. 12. 2004 upraven pouze procesně, občanským soudním řádem. Ustanovení správce (a tedy již v době smrti L. K.) představovalo jedno z neodkladných opatření, která soud přijímal k zajištění a uchování majetku patřícího do dědictví, aby se zabránilo jeho poškození či ztrátě. Soud mohl správce dědictví ustanovit i bez návrhu, pokud jiná opatření nepostačovala nebo nebylo možné zajistit dědictví prostřednictvím dědiců (např. byli nezletilí, nepřítomní nebo neměli k zajištění majetku potřebné předpoklady). Úkolem ustanoveného správce dědictví bylo činit pouze úkony „nezbytné k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví“, a pouze v takovém rozsahu, který vymezil soud v usnesení o ustanovení správce dědictví (části dědictví). Na rozdíl od právní úpravy účinné od 1. 1. 2005 správce dědictví nevykonával práva a povinnosti zůstavitele, ale jen zajišťoval ochranu majetku.

26. Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru (srovnej rozsudek ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1246/2008), že správce dědictví ustanovený soudem podle § 175e odst. 1 o. s. ř. byl oprávněn a povinen činit takové úkony, které byly nezbytné k uchování svěřeného zůstavitelova majetku, zejména k zabezpečení proti jeho poškození nebo ztrátě. Správce dědictví nebyl vůbec oprávněn (ani se souhlasem dědiců a soudu) činit úkony, které by přesahovaly rámec obvyklého hospodaření; takové úkony byli oprávněni učinit pouze samotní dědici a jen se svolením soudu. Právní úkony učiněné správcem dědictví během řízení o dědictví, kterými by s majetkem náležejícím do dědictví nakládal nebo kterými by s ním činil jiná opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření, proto byla pro rozpor se zákonem neplatné (§ 39 OZ).

27. V odkazovaném rozhodnutí ze dne 23. 9. 2025, sp. zn. 24 Cdo 1691/2025 se Nejvyšší soud totožně zabýval pojmem „obvyklé hospodaření“, a „úkonem přesahující rámec obvyklého hospodaření“. Ten v OZ nebyl definován, a to ani v právní úpravě obsažené v tomto zákoně účinné do 31. 12. 2004. Z pohledu ustanovení § 175r o. s. ř. bylo podle tehdejší soudní praxe a judikatury soudů, za opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření nejprve považováno např. darování věci, přestavění nemovitosti, ukončení členství v bytovém družstvu apod. Posléze ovšem převážil názor, že „obvyklé hospodaření“ bude nutno posuzovat podle okolností případu s přihlédnutím k charakteru majetku, který má správce spravovat, s uvážením, jaké dispozice tento majetek vyžaduje, aby nedošlo k jeho poškození, ztrátě nebo aby nepřestal sloužit svému účelu (nestal se nefunkčním). Přehlédnout nelze rovněž to, že podle ustanovení § 175f odst. 1 věty první o. s. ř. byl správce dědictví povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídal (podle ustanovení § 420 OZ) za škodu vzniklou porušením povinností, které mu uložil zákon nebo mu uložil soud; z toho je na místě přijmout závěr, aby v případě pochybností, zda správcem dědictví učiněný úkon byl v mezích obvyklého hospodaření či nikoli, byl úkon považován spíše za součást obvyklé správy, když případné poškození dědiců tímto úkonem bylo řešitelné prostřednictvím odpovědnosti správce dědictví za škodu způsobenou tím, že si nepočínal s péčí řádného hospodáře (srov. též názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1770/2020).

28. Vztaženo do poměrů projednávané věci, žalobkyně byla ustanovena správkyní dědictví po L. K., a to nejprve usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 7. 2005, č. j. 20 D 1112/2003-295, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2005, č. j. 24 Co 357/2005-320, tak, že byla ustanovena „správcem části dědictví, a to akciové společnosti XY.CZ“ a že byla ustanovena „správcem části dědictví – veškerých práv a povinností zůstavitele v akciové společnosti XY.CZ“ s tím, že je „oprávněna při výkonu své funkce vykonávat práva a plnit povinnosti, které k tomuto majetku příslušely zůstaviteli“ a že „úkony přesahující rámec obvyklého hospodaření může činit jen se souhlasem dědiců a se svolením soudu“ (usnesení nabylo právní moci dnem 5. 12. 2005), a posléze usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 2. 2006, č. j. 20 D 1112/2003-393, kterým byla ustanovena správkyní „celého dědictví, a to včetně jeho případných práv autorských či práv souvisejících s právem autorským a souvisejících jeho práv a povinností plynoucích z uzavřených smluv dle předpisů práva autorského a včetně veškerých práv a povinností zůstavitele spojených s jeho postavením bývalého společníka v XY, s.r.o.“ s tím, že správkyně dědictví „při výkonu své činnosti vykonává práva a plní povinnosti, které ke svěřenému majetku příslušely zůstaviteli“ (usnesení nabylo právní moci dnem 20. 2. 2006). Z uvedeného je (mimo jiné) zřejmé, že soudy při ustanovení D. K. správkyní dědictví postupovaly podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2005, ačkoliv správně měly přistoupit k ustanovení správce dědictví podle předpisů účinných v době smrti zůstavitele, tedy podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2004.

29. Předmětem řešené právní otázky v tomto řízení není hmotněprávní úkon, který by učinila žalobkyně jako správkyně dědictví, ale úkon procesní – podání žaloby. Za těchto okolností je na místě závěr, že podání žaloby představuje úkon – také s přihlédnutím k možnému promlčení nebo zmaření (ztížení) vymahatelnosti práva po dlužníku - nezbytný k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví, a že proto je správce dědictví oprávněn a povinen tímto způsobem zůstavitelovo právo uplatnit.

30. S názorem odvolacího soudu, kdy výše uplatněných nároků a tomu odpovídající náklady na vedení sporu překračují rámec obvyklého hospodaření, a směřující k rozšíření dědické podstaty, nelze souhlasit. Jedná se toliko o uplatnění práva u soudu, které je (bylo) v zájmu dědiců nezbytné k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví. Působnost správce dědictví se vztahuje na věci, práva a jiné majetkové hodnoty patřící do dědictví, a to – v závislosti na rozsahu vymezeném soudem – buď na všechny, nebo jen na některé. O tom, co nepatří do dědictví nebo co mu z dědictví nebylo svěřeno, není správce dědictví oprávněn činit jakékoliv úkony.

31. Nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že žalobkyně, jako soudem ustanovená správkyně dědictví postupovala podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 7. 2005, č. j. 20 D 1112/2003-295, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2005, č. j. 24 Co 357/2005-320, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 2. 2006, č. j. 20 D 1112/2003-393, když jí soudy přiznaly výhodnější postavení, než jaké jí v tu dobu náleželo podle zákona.

32. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně při jednání u soudu prvního stupně dne 9. 1. 2013 byla vyzvaná v souvislosti s „upřesňováním“ svých požadavků uplatněných žalobou. K předmětnému mimo jiné též uvedla, že náhradu škody a bezdůvodné obohacení žádá „od úmrtí L. K.“, s výjimkou u 5. žalované (od 1. 2. 2006) a u 8. žalované (od 18. 6. 2013). Jde-li v projednávané věci skutečně o nahrazení škody a vydání bezdůvodného obohacení vzniklé až po smrti L. K., je zřejmé, že nárok nepatří do dědictví, ale přímo jeho dědicům, a to ve výši odpovídající jejich dědickým podílům. K vymáhání náhrady této škody by pak nebyla zůstavitelka legitimována jako správkyně dědictví, ale jen jako zůstavitelova dědička ve výši svého dědického podílu, určeného podle pravomocného usnesení o dědictví vydaného v dědickém řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu pod sp. zn. 20 D 1112/2003.

33. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku neshledal, když v dovolání nebyly vady, k níž by byl povinen Nejvyšší soud přihlédnout, ohlašovány.

34. Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

35. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

36. Tímto rozhodnutím je konzumován i návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 12. 2025

JUDr. David Vláčil předseda senátu