USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci umístěného J. B., zastoupeného JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova č. 1175/48, za účasti Nemocnice Pardubického kraje, a.s., se sídlem v Pardubicích, Kyjevská č. 44, IČO 27520536, pracoviště Svitavská nemocnice, se sídlem ve Svitavách, Kollárova č. 7, o vyslovení přípustnosti převzetí a dalším držení ve zdravotním ústavu, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 0 L 12/2020, o dovolání umístěného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. května 2023, č. j. 23 Co 138/2022-356, takto:
I. Dovolání umístěného se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud ve Svitavách rozhodoval v řízení, které zahájil svým usnesením ze dne 10. 1. 2020, č. j. 0 L 12/2020-10, a to na základě oznámení Nemocnice Pardubického kraje, a.s., pracoviště Svitavská nemocnice, psychiatrické oddělení, o tom, že do jejich ústavu byl převzat pacient bez svého souhlasu, který byl následně omezen ve svém volném pohybu. Usnesením ze dne 14. 1. 2020, č. j. 0 L 12/2020-19, okresní soud řízení zastavil, neboť odpadly podmínky pro vedení řízení, když omezení volného pohybu umístěného byla ukončena dne 10. 1. 2020 v 8:00 hodin a dne 13. 1. 2020 byl umístěný ze zdravotního ústavu propuštěn. Usnesení bylo doručeno umístěnému dne 21. 1. 2020. V podání ze dne 31. 1. 2020 umístěný navrhl, aby soud v řízení pokračoval.
2. Usnesením ze dne 2. 6. 2020, č. j. 0 L 12/2020-92, Okresní soud ve Svitavách rozhodl o tom, že k převzetí umístěného J. B. a k jeho omezení ve volném pohybu došlo ze zákonných důvodů. Rozhodnutí okresního soudu bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. 9. 2020, č. j. 23 Co 266/2020-117, dovolání umístěného proti rozhodnutí krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, č. j. 24 Cdo 1230/2021-186, odmítnuto.
3. Nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 2667/21, byla předcházející rozhodnutí obecných soudů zrušena. Ústavní soud vytkl soudům, že neprovedly řádný přezkum převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu. Poukázal na rozpory mezi výpovědí přijímající lékařky a policistů s tím, že pokud stojí na jedné straně závěry lékařů jako zaměstnanců zdravotního ústavu a tomu odporující závěry svědků, je namístě přistoupit k zadání znaleckého posudku, jak vyplývá z jiných rozhodnutí Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 2647/16, sp. zn. II. ÚS 2545/17). Dále konstatoval, že ačkoli by bylo možno přijmout tezi, že v posuzovaném případě nebyla otázka zdravotního stavu stěžovatele - tedy otázka, k jejímuž posouzení by bylo zapotřebí odborných znalostí - spornou, a bylo by tak možno souhlasit i s tím, že samotná skutečnost, že soudy nepřistoupily k zadání znaleckého posudku, by nemusela bez dalšího postačovat k vyslovení protiústavnosti jejich rozhodnutí, uvedené nezbavovalo soudy povinnosti provést ve věci dostatečné dokazování, jakož ani povinnosti provedené důkazy hodnotit v souladu s pravidly vyplývajícími ze zásady volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. Zásadní význam má přitom podle Ústavního soudu posouzení chování umístěného, když není postačující, že pacient trpí duševní poruchou, k této skutečnosti musí přistoupit ještě další skutečnosti, spočívající v konkrétním chování nebo jednání pacienta, z něhož lze dovodit, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí a tuto hrozbu nebylo možno odvrátit jinak. Je tak třeba odstranit rozpory mezi výpovědí přijímající lékařky a policistů a případný závěr o agresivním chování umístěného podložit dostatečným množstvím důkazů.
4. Okresní soud ve Svitavách poté usnesením ze dne 22. 2. 2022, č. j. 0 L 12/2020-237, rozhodl, že k převzetí umístěného J. B. dne 9. 1. 2020 ve 12:45 hodin do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů a tyto trvaly do 13. 1. 2020 do 17:05 hodin (výrok I.), dále že k omezení volného pohybu umístěného J. B. úchopem zdravotnickými pracovníky dne 9. 1. 2020 ve 12:45 hodin, kurtací hrudním pásem od 9. 1. 2020 od 12:45 hodin do 10. 1. 2020 do 13:00 hodin, kurtací dolních končetin od 9. 1. 2020 od 12:45 hodin do 10.
1. 2020 do 13:00 hodin, kurtací horních končetin od 9. 1. 2020 od 12:45 hodin do 10. 1. 2020 do 13:00 hodin a aplikací psychofarmak dne 9. 1. 2020 ve 12:45 hodin došlo ze zákonných důvodů (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně dovodil, že bylo prokázáno, že umístěný ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zdravotních službách“), trpí duševní poruchou a to schizoafektivní poruchou manického typu, že „v době převzetí umístěného do ústavní léčby bez jeho souhlasu dne 9.
1. 2020 a v době použití omezovacích prostředků dne 9. 1. 2020 byl umístěný verbálně agresivní, s pohotovostí k brachiální agresivitě, trpěl paranoidní bludnou produkcí a byla u něho detekována kverulace, masivní psychomotorický neklid, choval se bizarně, byl hostilní, nespolupracující, slovně byl neusměrnitelný“ a že existovala důvodná obava, že by se pod vlivem duševní poruchy dopouštěl ohrožujícího chování, a proto tuto hrozbu nešlo odvrátit jinak než hospitalizací ve specializovaném psychiatrickém zařízení.
Okresní soud dále konstatoval, že sám umístěný ve své účastnické výpovědi uvedl, že prožíval maniodepresivní stav a byl paranoidní, potvrdil své bizarní chování, stejně tak učinila jeho manželka. Okresní soud závěrem vyložil, že nebyla zpochybněna věrohodnost svědecké výpovědi ošetřující lékařky MUDr. D. Chladilové, že obsah její výpovědi koresponduje s listinnými důkazy, že není zpochybněna výpovědí sestry Z. D., ani výpovědí obou příslušníků Policie České republiky J. Š. a M. K., když oba příslušníci si vzpomínali pouze na to, že nemuseli vůči umístěnému z důvodu jeho agresivity zakročovat, netvrdili ale, že by se umístěný verbálně či fyzicky agresivně vůbec nechoval, a pouze uváděli, že si na nic bližšího o tomto nevzpomínají.
5. K odvolání umístěného a Okresního státního zastupitelství ve Svitavách Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 2. 5. 2023, č. j. 23 Co 138/2022-356, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování svědeckými výpověďmi lékařů Dr. M. Koshnar, MUDr. D. Chladilové, MUDr. J. Tomka a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. R. Köhlera, a konstatoval, že byly naplněny všechny hmotněprávní podmínky zákonnosti zbavení osobní svobody umístěného podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách, že „v řízení bylo prokázáno (účastnickou výpovědí umístěného, svědeckou výpovědí MUDr.
D. Chladilové, lékařskou zprávou MUDr. R. Severové a znaleckým posudkem MUDr. R. Köhlera), že umístěný trpí (a v době převzetí dne 9. 1. 2020 také trpěl) závažnou duševní chorobou – schizoafektivní poruchou“, že k této okolnosti přistoupily další konkrétní skutečnosti, spočívající v tom, že v rozhodné době se umístěný nacházel v manické fázi své choroby – byl zrychlený, zvýšeně, zabíhavě hovorný, neklidný, jeho chování bylo bizarní (choval se jako malé dítě, hýkal), trpěl jasnými paranoidně-perzekučními bludy, na jejich podkladě i jednal (útěk z polikliniky, schovávání se před policí, obavy z toho, že jej chtějí ve Svitavské nemocnici zabít), že „právě tyto projevy chování J.
B. jsou konkrétním jednáním, z něhož lze dovodit, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožoval své okolí“ a že „není přitom rozhodné, že projevy jeho chování nebyly na první pohled agresivní (nebyl zmíněn reálný fyzický útok na okolí z jeho strany), důležitá je již potencialita takového jednání, která dle závěrů znalce bezprostředně hrozila, neboť J. B. trpěl v manické fázi své choroby paranoidně-persekučními bludy (obával se o svůj život, myslel si, že jej chtějí zabít) a jeho chování bylo nevyzpytatelné“ a že „pod vlivem manické ataky své choroby tak bezprostředně ohrožoval své okolí (mohl se bránit domnělému útoku na svůj život)“.
Dále odvolací soud uvedl, že „závažná duševní porucha a nepředvídatelnost chování umístěného v důsledku bludů vyvolala reálné a bezprostřední ohrožení jeho okolí“, že „není pak významné, že v době minulé k žádnému takovému útoku nedošlo, neboť další jednání umístěného pod vlivem bludů bylo nepředvídatelné“, že „podmínky nedobrovolné hospitalizace pak trvaly nejméně do 13. 1. 2020, když v tomto směru lze odkázat na závěry znaleckého posudku“ a že „na základě závěrů znaleckého posudku lze dále uzavřít, že také k omezení volného pohybu umístěného ve výše uvedeném rozsahu (úchopem zdravotnickými pracovníky dne 9.
1. 2020 ve 12:45 hodin, kurtací hrudním pásem od 9. 1. 2020 od 12:45 hodin do 10. 1. 2020 do 13:00 hodin, kurtací dolních končetin od 9. 1. 2020 od 12:45 hodin do 10. 1. 2020 do 13:00 hodin, kurtací horních končetin od 9. 1. 2020 od 12:45 hodin do 10. 1. 2020 do 13:00 hodin a aplikací psychofarmak dne 9. 1. 2020 ve 12:45 hodin) došlo ze zákonných důvodů dle § 39 odst.
2, 3 zákona o zdravotnických službách, neboť bylo zřejmé, že mírnější postup by zjevně nevedl k odvrácení bezprostředního ohrožení, když umístěný byl pod vlivem bludů, nespolupracoval a nebyl přístupný domluvě ani léčbě“. Odvolací soud uzavřel, že „bezprostřední hrozbu pro okolí nebylo možné odvrátit jinak, než nuceným umístěním ve zdravotním ústavu, neboť umístěný byl pod vlivem bludů, ke své poruše nekritický a léčbu odmítal“, že „si je vědom jedinečnosti základního lidského práva umístěného na osobní svobodu (srov. článek 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod)“, avšak „nemůže pominout opakovaně vyskytující se útoky duševně chorých osob na jiné jedince (k nimž došlo v nedávné době před nucenou hospitalizací umístěného), které měly vážné následky, a dále také to, že posuzovaný dlouhodobě odmítá léčbu“, tedy že „ochrana ústavním pořádkem chráněných veřejných statků, spočívající v bezpečnosti jiných osob dle čl.
1 Ústavy převažuje nad ochranou základního lidského práva umístěného na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 Listiny. Přestože rozhodnutí o detenci umístněného představuje zásah do jeho práva na osobní svobodu, je takové rozhodnutí optimalizací mezi výše uvedenými právy, učiněné v souladu se zákonem a ze zákonných důvodů (dle čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, ve spojení § 104 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách), neboť potřebné ochrany okolí nelze dosáhnout jinak“.
6. Proti usnesení odvolacímu soudu podal umístěný prostřednictvím svého právního zástupce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z dosud Nejvyšším soudem neřešených otázek, a to 1) otázky, zda lze dovozovat naplnění podmínky nedobrovolné hospitalizace ve smyslu § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách v podobě bezprostředně ohrožujícího chování čistě z jeho potenciality ve spojení s „nestandardním“ chováním člověka, a 2) otázky nezbytnosti zabývat se naplněním zákonných podmínek pro užití omezovacích prostředků samostatně a nesměšovat je s podmínkami, za nichž lze přistoupit k nedobrovolné hospitalizaci člověka.
Nadto dovolatel vymezuje procesní otázku týkající se důkazního standardu v řízení o přípustnosti převzetí člověka do zdravotního zařízení, resp. otázku role znalce a postavení znaleckého posudku v rámci hodnocení důkazů. K první otázce dovolatel uvádí, že soudy nižších stupňů směšují chování „nestandardní“ s chováním „bezprostředně ohrožujícím“, přičemž existenci onoho bezprostředního ohrožení dovozují z obecných závěrů o diagnóze dovolatele, obsažených ve vyjádření primářky oddělení, na kterém byl dovolatel hospitalizován.
Dovolatel namítá, že odvolací soud výslovně uvedl, že nebylo rozhodné, že projevy chování dovolatele „nebyly na první pohled agresivní (nebyl zmíněn reálný fyzický útok na okolí z jeho strany), jelikož důležitá je již potencialita takového jednání“, tedy že „dovozuje naplnění zákonné podmínky bezprostředně ohrožujícího chování dovolatele z potenciality takového chování, které vyplývá ze závažné duševní poruchy dovolatele a nepředvídatelnosti jeho chování“. Dovolatel má za to, že tento přístup k posouzení bezprostředně ohrožujícího chování, který zvolily obecné soudy, odporuje jak nálezu sp. zn. III.
ÚS 2667/21, který Ústavní soud vydal v jeho případě, tak i judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, především rozsudku ze dne 2. 10. 2012 v případu Plesó proti Maďarsku, stížnost č. 41242/08. K druhé v dovolání vymezené otázce dovolatel uvádí, že soudy směšují ve svém rozhodování otázku naplnění zákonných podmínek pro užití omezovacích prostředků vůči člověku s otázkou naplnění podmínek pro jeho nedobrovolné převzetí člověka do zdravotního ústavu, a namítá, že „judikatura ESLP, stejně jako standard Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání ukazují, že s použitím omezovacích prostředků je třeba se důsledně vypořádat nad rámec důvodů vedoucích k nedobrovolnému převzetí člověka do zdravotního ústavu, a to jednotlivě ke každému zvolenému prostředku i délce jeho užití“, což se však v případě dovolatele opakovaně nestalo, a proto považuje zdůvodnění užití omezovacích prostředků za zcela nedostatečné.
Závěrem pak dovolatel vznáší výhrady proti znaleckému posudku, když namítá, že „namísto aplikace odborné metody ke zjištění zdravotního stavu dovolatele a především na místo soudu znalec pouze hodnotil jednotlivé důkazy, které byly shromážděny ve spisu, a to navíc selektivně, k čemuž připojil své vyjádření k tomu, jak ošetřující lékař obvykle v podobných případech postupuje“ a že „krajský soud tím, že fakticky postavil znalce do ústřední role posouzení oprávněnosti a přiměřenosti převzetí dovolatele do zdravotního ústavu, a tím, že závěry znalce zcela nekriticky převzal, aniž by je hodnotil v souladu s pravidly pro hodnocení důkazů a znaleckých posudků, jednal v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a ESLP“ a poukazuje především na judikaturu, která byla v tomto směru přijata v řízení o omezení svéprávnosti.
Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že k převzetí dovolatele do zdravotního ústavu a jeho omezení pohybu nedošlo ze zákonných důvodů, nebo aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání umístěného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 2667/21, dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
8. V řízení o přípustnosti převzetí do zdravotnické péče se rozhoduje o již nastalém omezení osobní svobody umístěného člověka, což je závažný zásah do jeho práv spojený s nedobrovolným omezením osobní svobody. Tomu musí odpovídat i vysoká míra ochrany jeho procesních práv.
9. Hmotněprávní úprava řešené problematiky je obsažena v ustanovení § 38 zákona o zdravotních službách, který v odstavci 1 označuje případy, kdy lze pacienta bez jeho písemného souhlasu převzít do ústavní péče, vyžaduje-li to povaha jeho zdravotních problémů. Vymezené případy odrážejí praktickou potřebu ochrany jak společnosti, tak práv a právem chráněných zájmů pacienta (umístěného). Lze tak učinit mj. proto, že pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak [srov. § 38 odst. 1 písm. b) cit. zákona]. Z uvedeného důvodu byl v projednávané věci převzat do zdravotního ústavu také dovolatel.
10. S dovolatelem je pak možné souhlasit v tom, že k rozhodnutí o naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách zásadně nepostačuje skutečnost, že pacient trpí duševní poruchou (případně jeví známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky), nýbrž k této skutečnosti musí přistoupit ještě další skutečnost či skutečnosti, spočívající v konkrétním chování nebo jednání pacienta, z něhož lze dovodit, že pacient bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí; dále musí být prokázáno, že hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nebylo možno odvrátit jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 352/2022; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 24 Cdo 556/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 24 Cdo 438/2023). Rozhodnutí soudu musí přitom vždy obsahovat řádné a vyčerpávající odůvodnění, v čem je spatřováno naplnění všech výše uvedených hmotněprávních podmínek zákonnosti zbavení osobní svobody podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1974/14).
11. Ústavní soud ve svém zrušujícím nálezu v této věci soudům především vytkl, že v případu stěžovatele neprovedly dodatečné dokazování ve směru naplnění zákonných podmínek pro převzetí dovolatele do zdravotního ústavu s tím, že soudy vzaly za dostatečný důvod pro vyslovení zákonnosti nedobrovolné hospitalizace diagnózu dovolatele a obecné poznatky s ní spojené, nikoli jeho chování v okamžiku, kdy došlo k rozhodnutí o jeho nedobrovolném převzetí do psychiatrické nemocnice. Rovněž se podle Ústavního soudu soudy dostatečně nezabývaly chováním dovolatele ve vztahu k zákonnosti omezení jeho volného pohybu.
12. Podle názoru dovolacího soudu však soud prvního stupně vyhověl výtkám Ústavního soudu (zejména že „nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí“ a že „se měl pečlivěji zabývat hodnocením obsahu jednotlivých výpovědí a pokusit se v nich obsažené rozpory odstranit nebo vyjasnit“), když v odůvodnění svého (druhého) usnesení uvedl, ze kterých provedených důkazů má za prokázané, že umístěný „v době převzetí umístěného do ústavní léčby bez jeho souhlasu dne 9. 1. 2020 a v době použití omezovacích prostředků téhož dne byl umístěný verbálně agresivní, s pohotovostí k brachiální agresivitě, trpěl paranoidní bludnou produkcí a byla u něho detekována kverulace, masivní psychomotorický neklid, choval se bizarně, byl nespolupracující a slovně neusměrnitelný“, a když „vzhledem k psychiatrické diagnóze, jejímu aktuálnímu stádiu i prokázaným projevům“ soud prvního stupně dovodil, že „umístěný ohrožoval bezprostředně a závažným způsobem sebe i své okolí a že tuto hrozbu nebylo možno odvrátit jinak, než jeho hospitalizací v zařízení poskytujícím zdravotní péči a použitím omezujících prostředků“. Dále pak soud prvního stupně na základě listinných důkazů a svědecké výpovědi MUDr. D. Chladilové dovodil, že „byl umístěný verbálně neusměrnitelný, tedy mírnější postup byl vůči němu neúspěšný“, že „v rámci použití omezujících prostředků byly zvoleny na základě indikace lékařem nejméně omezující prostředky“ a že „hospitalizace umístěného i použití omezujících prostředků vůči němu trvaly zjevně pouze po nezbytnou dobu“. Závěrem svého rozhodnutí soud prvního stupně hodnotil věrohodnost svědecké výpovědi MUDr. D. Chladilové, jakož i uvedl, z jakých důvodů nedoplnil dokazování o navrhovaný výslech Dr. M. Koshnar a pracovníků záchranné služby, která umístěného převážela z XY, ani o navrhované vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
13. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, vědom si své rozhodovací praxe, v níž byl vysloven závěr, podle kterého je-li nepřezkoumatelností postiženo již rozhodnutí soudu prvního stupně, a to pro nerespektování zásad uvedených v § 157 odst. 2 o. s. ř., odvolací soud musí takové rozhodnutí soudu prvního stupně bez dalšího zrušit, jinak sám zatíží rozhodnutí vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1852/2023), že nepovažuje rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné, když soud prvního stupně ve svém rozhodnutí odůvodnil, proč vypracování znaleckého posudku považoval za nadbytečné a i Ústavní soud ve svém zrušujícím nálezu v této věci připustil, že „v posuzovaném případě nebyla otázka zdravotního stavu stěžovatele - tedy otázka, k jejímuž posouzení by bylo zapotřebí odborných znalostí - spornou, a bylo by tak možné souhlasit i s tím, že samotná skutečnost, že soudy nepřistoupily k zadání znaleckého posudku, by nemusela bez dalšího postačovat k vyslovení protiústavnosti jejich rozhodnutí“.
14. Rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné zejména tehdy, jestliže vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat odvolací důvody, a odvolací soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu. V tomto směru proto usnesení soudu prvního stupně nelze mít za nepřezkoumatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009)
15. Odvolací soud je nadto oprávněn doplnit dokazování o důkazy, které dosud nebyly provedeny. Takto lze provést jak důkazy, které navrhli účastníci již v řízení před soudem prvního stupně, ale které tento soud z nějakého důvodu neprovedl, tak i důkazy navržené až v odvolacím řízení (srov. § 20 odst. 1, 2 z. ř. s.). V obou případech platí, že se musí jednat o důkazy relevantní, tedy že se jejich provedení jeví potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Jestliže by ale mělo být dokazování prováděné odvolacím soudem příliš rozsáhlé (míněno z hlediska povahy a rozsahu dokazovaných skutečností, nikoli z hlediska množství potřebných důkazů) a (zároveň) ke skutečnosti, jež má být takto prokazována, nebyly v řízení před soudem prvního stupně provedeny žádné důkazy nebo bylo provedeno dokazování v rozsahu, který nelze považovat za dostatečný, odvolací soud další důkazy provést nemůže, neboť tím by nepřípustně přesunul rozhodující část důkazního řízení až do druhé instance. V takových případech je zpravidla namístě zrušení rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1852/2023). O takový případ se však v dané věci nejedná.
16. Odvolací soud v rámci odvolacího řízení proto doplnil dokazování svědeckými výpověďmi „lékařů Dr. Maryny Koshnar, MUDr. Chladilové, MUDr. Tomka a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Richarda Köhlera“ a k výtkám dovolatele konstatoval, že „v rozhodné době se umístěný nacházel v manické fázi své choroby“, že „byl zrychlený, zabíhavě hovorný, neklidný, jeho chování bylo bizarní (choval se jako malé dítě, hýkal), trpěl jasnými paranoidně-perzekučními bludy, na jejich podkladě i jednal“ a že „právě tyto projevy chování jsou konkrétním jednáním, z nichž lze dovodit, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožoval své okolí“. Proto odvolací soud dovodil, že „závažná duševní porucha a nepředvídatelnost chování umístěného v důsledku bludů vyvolala reálné a bezprostřední ohrožení jeho okolí“. K použití omezujících prostředků pak odvolací soud uvedl, že „na základě závěrů znaleckého posudku lze uzavřít, že k omezení volného pohybu umístěného ve výše uvedeném rozsahu došlo ze zákonných důvodů“, neboť „bylo zřejmé, že mírnější postup by zjevně nevedl k odvrácení bezprostředního ohrožení, když umístěný byl pod vlivem bludů, nespolupracoval a nebyl přístupný k domluvě ani léčbě“. Dále odvolací soud hodnotil znalecký posudek a uzavřel, že „neobstojí výhrady umístěného vůči závěrům znaleckého posudku“, když „znalec vyložil, z jakých podkladů vycházel“ a když „znalecký posudek obsahuje nejen závěr o druhu duševní poruchy umístěného, ale také popis konkrétních projevů tehdejšího jednání, z nichž vyplývala bezprostřední hrozba pro okolí“. Odvolací soud pak shodně se soudem prvního stupně sdílel jeho závěr, že „bezprostřední hrozbu pro okolí nebylo možné odvrátit jinak než nuceným umístěním ve zdravotním ústavu, neboť umístěný byl pod vlivem bludů, ke své poruše nekritický a léčbu odmítal“.
17. Tedy z výše uvedeného lze podle dovolacího soudu uzavřít, že Ústavním soudem vytýkaná pochybení byla soudy nižších stupňů napravena, když soudy vysvětlily, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídily, odvolací soud doplnil dokazování svědeckými výpověďmi Dr. M. Koshnar, MUDr. J. Tomka a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. R. Köhlera, soudy přihlédly ke (konkrétnímu) chování dovolatele v době jeho převzetí do zdravotního zařízení a omezení jeho volného pohybu, tedy zohlednily, zda dovolatel bezprostředně a závažným způsobem ohrožoval sebe nebo své okolí, a zda tuto hrozbu nebylo možné odvrátit jinak. Proto na základě zjištěných skutečností dovodily jednak přítomnost duševního onemocnění dovolatele a jednak také jakým způsobem tato duševní porucha představuje zcela konkrétní a reálnou hrozbu pro pacienta a jeho okolí, tedy řádně odůvodnily, v čem spatřují naplnění všech hmotněprávních podmínek zákonnosti zbavení osobní svobody dovolatele ve smyslu § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách, i omezení volného pohybu dovolatele podle § 39 cit. zákona.
18. Nejvyšší soud má za to, že z odůvodnění napadeného usnesení a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování.
19. Vytýká-li závěrem dovolatel odvolacímu soudu, že nedostál nárokům na hodnocení znaleckého posudku, pak přehlíží, že Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že pro dovolací soud je závazný skutkový stav, v němž odvolací soud založil své rozhodnutí, a v dovolacím řízení jej nelze úspěšně zpochybnit. Je tomu tak proto, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolacím řízení tedy nelze revidovat skutková zjištění, z nichž vycházel při rozhodování odvolací soud (ledaže by byla pro meritorní rozhodnutí neúplná, nesrozumitelná či neurčitá, což se netýká této věci). Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014).
20. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je věcně správné, a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání umístěného podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
21. S ohledem na ustanovení § 23 z. ř. s. ve spojení s ustanovením § 243b o. s. ř. nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu