USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve
věci opatrovance M. B., narozeného dne XY, bytem v XY, ubytovna XY,
zastoupeného opatrovníkem městem Příbram, se sídlem Městského úřadu v Příbrami,
Tyršova č. 108, za účasti navrhovatele V. Ř., advokáta se sídlem v XY, o odměnu
osoby pověřené správou jmění, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 0
P 76/2022, o dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 15. září 2022, č. j. 24 Co 256/2022-1092, takto:
I. Dovolání navrhovatele se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 22. 8. 2022, č. j. 0 P 76/2022-1083,
výrokem I. odmítl dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 24. 3. 2022, č. j. 24 Co 35/2022-1052, pro opožděnost, a výrokem II. zamítl návrh navrhovatele na prominutí zmeškání lhůty k podání dovolání. V
odůvodnění soud uvedl, že napadené rozhodnutí obsahovalo řádné poučení o
možnosti podat dovolání a že prominout zmeškání lhůty k podání dovolání nelze,
neboť ustanovení § 240 odst. 2 o. s. ř. prominutí této lhůty nepřipouští. K odvolání navrhovatele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 9. 2022, č. j. 24 Co 256/2022-1092, potvrdil usnesení soudu I. stupně. Odvolací soud k
námitce navrhovatele vznesené až v odvolacím řízení ohledně nouzového stavu
uvedl, že zmeškání lhůty nelze prominout ani ve smyslu zákona č. 191/2020 Sb. (lex covid), když tato právní norma na danou situaci vůbec nedopadá. Lhůta k
podání dovolání skončila dne 13. 6. 2022, dovolání bylo podáno až dne 20. 6. 2022. Podle ustanovení § 1 citovaného zákona se nouzovým stavem pro účely
tohoto zákona rozumí nouzový stav vyhlášený z důvodu výskytu coronaviru
SARS-CoV-2. Nouzový stav, na který odkazuje navrhovatel, však byl vyhlášen v
březnu 2022 z důvodu reakce na migrační vlnu velkého rozsahu. Zákon č. 191/2020
Sb., umožňující prominout i zmeškání lhůty k podání dovolání, proto na věc
vůbec dopadat nemůže. Z vyjádření navrhovatele se navíc podává, že důvodem ke
zmeškání lhůty nebylo žádné krizové opatření, ale pochybení navrhovatele při
nastavování administrativního systému. Tento důvod by proto ani nemohl být
omluvitelným důvodem pro prominutí zmeškání lhůty. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. K vymezení
jeho přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených. Jednak předkládá otázka,
zda vyznačení nesprávného konce lhůty automatizovaným informačním systémem lze
považovat za omluvitelný důvod, a jednak zda „s ohledem“ na ustanovení § 2
zákona č. 191/2020 Sb. je vždy při nouzovém stavu nutno šetřit práva účastníků
tak, že je možné prominout i lhůtu, u níž to zákon vylučuje. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 240 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od
doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení
opravného usnesení (odst. 1). Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze
prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u
odvolacího nebo dovolacího soudu (odst. 2).
Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke
zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního
řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně
insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, zmeškal-li účastník nebo jeho
zástupce v občanském soudním řízení lhůtu k provedení úkonu z omluvitelného
důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, které účastníkovi nebo
jeho zástupci znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo úkon učinit, promine soud
zmeškání této lhůty podle § 58 občanského soudního řádu i v případech, ve
kterých to zákon jinak vylučuje. V projednávané věci je zcela zjevné, že ke zmeškání lhůty nedošlo z žádného
důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii. Dovolatel pouze
poukazuje na to, že ke zmeškání lhůty došlo v době vyhlášeného nouzového stavu
z důvodu nutnosti reagovat na migrační vlnu velkého rozsahu na území České
republiky (usnesení vlády České republiky ze dne 2. 3. 2022 č. 147, uveřejněné
ve Sbírce zákonů pod č. 43/2022). Jelikož se na danou situaci zákon č. 191/2020 Sb. zjevně nevztahuje, nelze
zmeškání lhůty k podání dovolání prominout (§ 240 odst. odst. 2 věta první o. s. ř.), přičemž je zcela evidentní, že zákon č. 191/2020 Sb. neumožňuje
promíjet zmeškání lhůt v případech, na něž nedopadá. Nadto je z dovolatelem
tvrzených skutečností patrné, že zmeškání lhůty nijak nesouvisí ani s nouzový
stavem vyhlášeným z důvodu nutnosti reagovat na migrační vlnu velkého rozsahu,
když dovolateli jeho automatizovaný informační systém z důvodu nesprávného
nastavení vyznačil nesprávný konec lhůty k podání dovolání. Dovolání je proto
nutno vyhodnotit v tomto ohledu jako zjevně bezdůvodné. V této souvislosti již Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně
vysvětlil (srov. například usnesení ze dne 19. května 2014 sp. zn. 32 Cdo
165/2014, ze dne 29. července 2014 sp. zn. 32 Cdo 709/2014, nebo ze dne 31. ledna 2020, sp. zn. 24 Cdo 2484/2019), že přípustnost dovolání podle ustanovení
§ 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud již při posuzování zásadního právního významu napadeného
rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 vyložil (srov. usnesení ze dne 28. května 2014, sp. zn. 32 Cdo
1732/2012, a předtím například rozsudek ze dne 12. prosince 2013, sp. zn. 32
Cdo 3931/2011, a usnesení ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne
30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29
Cdo 48/2007, a ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 32 Cdo 1195/2009), že
rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž
řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento
závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. ledna 2013 (srov. již shora označené usnesení Nejvyššího soudu ve
věci sp. zn. 24 Cdo 2484/2019).
Za této procesní situace potom již dovoláním napadené usnesení nezávisí na
řešení další dovolatelem formulované otázky, zda se v projednávané věci jednalo
o omluvitelný důvod, neboť zmeškání předmětné lhůty zákon nepřipouští, jak bylo
vyloženo výše. Ani tato otázka proto přípustnost dovolání založit nemůže. Jestliže odvolací soud nad rámec výše uvedeného ještě konstatoval, že
dovolatelem uváděný důvod by ani nemohl být považován za omluvitelný, je navíc
i v tomto ohledu napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 733/2017). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání navrhovatele na základě výše
uvedeného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.