24 Cdo 3507/2021

24 Cdo 3507/2021-68

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. D., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL. M., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 1331/31, za účasti E. P., narozené dne XY, bytem v XY, o nahrazení rozhodnutí katastrálního úřadu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 C 7/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. srpna 2021, č. j. 5 Co 10/2021-47, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. srpna 2021, č. j. 5 Co 10/2021-47, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. dubna 2021, č. j. 83 C 7/2021-25, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 9. 2. 2021 žalobce navrhl změnu rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY ze dne 8. 1. 2021, č. j. V-10136/2020-804-4, a vydání povolení vkladu vlastnického práva ve prospěch žalobce ke spoluvlastnickému podílu ve výši ? na pozemcích parc. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY (LV č. XY) na základě darovací smlouvy ze dne 15. 5. 2015 uzavřené dárkyní (E. P.) a obdarovaným (žalobcem). Žalobu odůvodnil tvrzením, že podle katastrálního úřadu byl předmět darovací smlouvy vymezen neurčitě, ačkoli neuvedl, kterému ustanovení zákona takové vymezení předmětu smlouvy odporuje, a že s tímto tvrzením žalobce nesouhlasí stejně jako se závěrem, že vkladová listina nesplňuje náležitosti pro zápis do katastru nemovitostí.

Žalobce dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1124/2010 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008, týkající se výkladu projevu vůle. Žalobce rovněž v žalobě nesouhlasil s procesním postupem katastrálního úřadu, jestliže seznámení s podklady pro rozhodnutí žalobci doručil až 30. 12. 2020, když je v něm obsaženo oznámení, že se účastník může vyjádřit k listině do 31. 12. 2020. Žalobce tedy namítal, že se nejedná o přiměřenou lhůtu, kterou správní orgán účastníku poskytl, a žádal, aby soud rozhodl o tom, že se povoluje vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce ke spoluvlastnickému podílu ve výši ? na předmětných nemovitostech.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 4. 2021, č. j. 83 C 7/2021-25, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění shrnul průběh řízení před katastrálním úřadem a uvedl, že „velikost převáděného podílu k nemovitostem v darovací smlouvě je esenciální náležitostí, bez které vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí na jejím podkladě nejde zapsat“, že „velikost spoluvlastnického podílu, který je předmětem daru, v darovací listině ze dne 15.

5. 2015 není uvedena“, a tedy že „tvrzení žalobce, že je osobou, která na podkladě vkladové listiny nabyla spoluvlastnický podíl k pozemkům právě v rozsahu ?, vkladová listina tedy nepotvrzuje“. Dále konstatoval, že „výtky žalobce proti procesnímu postupu katastrálního úřadu jsou neodůvodněné“, že „z obsahu katastrálního spisu jde zjistit, že Seznámení se s podklady pro rozhodnutí ze dne 17. 12. 2020 katastrální úřad prostřednictvím pošty doručoval žalobci již k datu 22. 12. 2020 a od téhož data byla listina uložena u pošty, neboť žalobce nebyl k datu jejího doručování v bydlišti zastižen“, že „jde tedy k jeho tíži, že vyzvednutím zásilky teprve k datu 30.

12. 2020 si zkrátil lhůtu pro případné vyjádření k obsahu Seznámení se s podklady pro rozhodnutí“, a že „uvedené skutečnosti na věcnou správnost zamítavého rozhodnutí katastrálního úřadu ostatně nemají vliv“, když „katastrální úřad v zamítavém rozhodnutí náležitě vysvětlil důvod pro zamítnutí návrhu na vklad, totiž nedostatek jedné z podstatných náležitostí darovací smlouvy jako vkladové listiny, tj.

vymezení předmětu převodu, resp. velikosti spoluvlastnického podílu k převáděné nemovitosti“. Uzavřel proto, že „žalobcem předložená darovací smlouva ze dne 15. 5. 2015 náležitosti nezbytné pro zápis do katastru nemovitostí nesplnila“, a proto soud prvního stupně zamítl žalobu o povolení vkladu vlastnického práva ve prospěch žalobce. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 8. 2021, č. j. 5 Co 10/2021-47, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

V odůvodnění konstatoval, že „předmětem darovací smlouvy je spoluvlastnictví domu číslo XY s výměrou sto metrů čtverečních na pozemku parc. č. XY a pozemky parc. č. XY, XY, XY a XY, nacházející se v katastrálním území XY, obec XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálního pracoviště pro XY na LV č. XY“, že „dárkyně smlouvou daruje obdarovanému celý svůj podíl na výše popsaných nemovitostech s jejich součástmi, příslušenstvím a vybavením a obdarovaný dar přijímá“, že „oproti této darovací smlouvě, ve které rozsah spoluvlastnictví k uvedeným nemovitostem vůbec není specifikován, návrhem na vklad do katastru nemovitostí a stejně tak podanou žalobou žalobce požadoval povolení vkladu vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu ve výši jedné poloviny na pozemcích XY, XY a XY v katastrálním území XY, jak jsou zapsány na LV č. XY“, a tedy že „z uvedeného vyplývá, že oproti darovací smlouvě sám žalobce výši spoluvlastnického podílu, který měl nabýt darovací smlouvou, stanovil jednou polovinou, což je ovšem v rozporu s obsahem darovací smlouvy, kde výše spoluvlastnického podílu není vůbec uvedena“.

Dále odvolací soud uvedl, že „oproti obsahu darovací smlouvy navíc žalobce požaduje zápis spoluvlastnického podílu k parc. č. XY, XY a XY“, že „podle darovací smlouvy na parc. XY je dům č. XY s výměrou sto metrů čtverečních“ a že „oproti darovací smlouvě nenavrhuje žalobce zápis spoluvlastnictví k parc. č. XY“. Proto uzavřel, že „návrh na vklad je jednak v rozporu s předloženou darovací smlouvou, jednak neosvědčuje rozsah darování, neboť z darovací smlouvy není zřejmá velikost spoluvlastnického podílu dárkyně k označeným nemovitostem“.

Nadto k namítaným chybám v postupu řízení před katastrálním úřadem odvolací soud uvedl, že „je třeba přisvědčit závěru krajského soudu, že to, že si žalobce neprodleně nevyzvedl zásilku na poště, jde k jeho tíži, navíc samotná tato okolnost nemohla mít vliv na výsledek řízení, když poté byla žalobci před krajským soudem a ostatně i odvolacím řízení dána možnost se k věci řádně vyjádřit“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“)

prostřednictvím svého právního zástupce včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel uvádí, že „nesprávně právně posoudil otázku platnosti a určitosti vkladové listiny, kterou je darovací smlouva uzavřená dne 15. 5. 2015“, a že „vzhledem k tom, že v předmětné darovací smlouvě dárkyně žalobci darovala celý svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech, které byly řádně označeny v souladu se zákonem v darovací smlouvě, nemohl mít katastrální úřad ani soud pochybnost o tom, že předmětem darování byl spoluvlastnický podíl v rozsahu ? na uvedených nemovitostech, když právě spoluvlastnický podíl v rozsahu ? na uvedených nemovitostech představuje celý spoluvlastnický podíl, který dárkyně ke dni uzavření smlouvy (jakož i k dnešnímu dni) vlastnila“.

Dovolatel dále odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se týkají výkladu právního jednání, a namítá, že „při výkladu projevu vůle žalobce coby obdarovaného a účastnice E. P. coby dárkyně v písemné darovací smlouvě dospěly soudy k závěru, že konkretizace předmětu darování v darovací smlouvě je nedostatečná a neurčitá, byť v ní smluvní strany jasně a srozumitelně vyjádřily svou vůli a úmysl převést celý spoluvlastnický podíl dárkyně na nemovitostech specifikovaných v darovací smlouvě na obdarovaného, přičemž velikost celého podílu dárkyně je a byla zřejmá z katastru nemovitostí“, že „od 1.

1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, začala platit zásada superficies solo cedit, tj., že povrch ustupuje půdě a že tedy od 1. 1. 2014 se stala budova č. p. XY součástí pozemku parc. č. XY a jako taková sdílí osud věci hlavní, a domáhal-li se tedy žalobce zápisu vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, tak tím se rovněž domáhal vkladu ohledně součásti tohoto pozemku, tedy budovy č. XY, resp. spoluvlastnického podílu na této budově, aniž by v návrhu musel výslovně uvést, že se domáhá též zápisu vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na budově č. XY, která je součástí pozemku parc.

č. XY v k. ú. XY“ a že „vkladové řízení před katastrálním úřadem je ovládáno zásadou dispoziční“. Nadto dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu „stran výtek žalobce proti procesnímu postupu katastrálního úřadu, když dospěl k závěru, že výtky žalobce proti procesnímu postupu katastrálního úřadu jsou neodůvodněné a že jde k jeho tíži, že si nechal zkrátit lhůtu pro případné vyjádření, když katastrální úřad odeslal výzvu žalobci k vyjádření 22. 12. 2020 a že je tedy vinou žalobce, že si předmětnou písemnost vyzvedl až dne 30.

12. 2020“, a neshledává tento postup katastrálního úřadu jako „souladný s principem dobré správy jakožto služby veřejnosti“. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že „rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2021, č. j.

83 C 2021-25, v celém rozsahu zruší a nově rozhodne tak, že povolí vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce ke spoluvlastnickému podílu ve výši ? na pozemcích č. XY, XY a XY v katastrálním území XY (LV č. XY) na základě darovací smlouvy ze dne 15. 5. 2015, čímž nahrazuje rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY ze dne 8. 1. 2021, č. j. V-10136/2020-804-4, a dále přizná žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím, jakož i soudem dovolacím“.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání posuzované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.

s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.

s. ř.). Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že darovací smlouvou ze dne 15. 5. 2015 darovala E. P. žalobci ve smlouvě vymezené pozemky s tím, že „dárce smlouvou daruje obdarovanému celý svůj podíl na výše popsaných nemovitostech s jejich součástmi, příslušenstvím a vybavením“. Žalobce poté na základě této darovací smlouvy podal v roce 2020 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále také „katastrální úřad“) návrh na vklad vlastnického práva k předmětným pozemkům (vyjma pozemku parc.

č. XY), přičemž v tomto návrhu vymezil nabývaný spoluvlastnický podíl rozsahem ?. Katastrální úřad rozhodnutím ze dne 8. 1. 2021, č. j. V-10136/2020-804-4, návrh na vklad zamítl s tím, že „vkladová listina (smlouva) nesplňuje náležitosti pro zápis do katastru nemovitostí ve smyslu ustanovení, na jejichž základě provádí katastrální úřad přezkum, a to ustanovení § 17 odst. 1 písm. a) zákona č. 256/2013 Sb.“, že „obecná formulace celého svého podílu není určitá, protože z takové formulace není zjevná výše spoluvlastnického podílu, který má být převeden“, a že „vzhledem ke skutečnosti, že seznámení s podklady pro rozhodnutí bylo jednomu z účastníků řízení doručeno teprve dne 30.

12. 2020, katastrální úřad nerozhodl neprodleně po uplynutí poskytnuté lhůty, aby měli všichni účastníci reálnou možnost uplatnit svá procesní práva a žádný z nich se nemohl cítit krácen na svých procesních právech“. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 4.

2021, č. j. 83 C 7/2021-25, žalobu o nahrazení rozhodnutí katastrálního úřadu zamítl s odůvodněním, že „tvrzení žalobce, že je osobou, která na podkladě vkladové listiny nabyla spoluvlastnický podíl k pozemkům právě v rozsahu ?, vkladová listina nepotvrzuje“. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 8. 2021, č. j. 5 Co 10/2021-47, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž dovodil, že „oproti darovací smlouvě sám žalobce výši spoluvlastnického podílu, který měl nabýt darovací smlouvou, stanovil jednou polovinou, což je ovšem v rozporu s obsahem darovací smlouvy, kde výše spoluvlastnického podílu není vůbec uvedena“ a že „návrh na vklad je jednak v rozporu s předloženou darovací smlouvou, jednak neosvědčuje rozsah darování, neboť z darovací smlouvy není zřejmá velikost spoluvlastnického podílu dárkyně k označeným nemovitostem“.

V projednávané věci bylo proto pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, zda je možné v řízení podle části páté o. s. ř. výkladem překlenout absenci velikosti převáděného spoluvlastnického podílu k nemovitostem v darovací smlouvě. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu v daných souvislostech řešena, dospěl Nejvyšší

soud k závěru, že dovolání je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3546/2010, vysvětlil, že v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté o. s. ř. nejde o přezkum správnosti rozhodnutí a jeho procesního postupu, ale o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento správní orgán.

Projednání téhož sporu nebo jiné právní věci, o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, soudem v občanském soudním řízení nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby – bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu – požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a také nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům, než správní orgán.

Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou – v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení – soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí (dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5046/2014). Je-li činností soudu v řízení podle části páté o. s. ř. nové projednání téže věci soukromoprávní povahy, která (již) byla předmětem řízení před správním orgánem, vyplývá z toho mimo jiné, že soud se v tomto řízení věcí (z pohledu hmotného práva) zabývá v takovém rozsahu, v němž k tomu byl oprávněn (a povinen) správní orgán; bere proto v úvahu právě a jen ta hmotněprávní kritéria, která měl a mohl vzít v úvahu také správní orgán [§ 17 odst. 1 písm. a) až g) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“)].

Soud zde totiž na místě správního orgánu rozhoduje, znovu, ve vymezeném rozsahu (srov. § 250f o. s. ř.), o téže věci. Také proto se v ustanovení § 250b odst. 3 o. s. ř. předepisuje, že předmětem rozhodování soudu musí být (příp. ve vymezeném rozsahu) to, co (již) bylo předmětem rozhodování správního orgánu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3293/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3238/2020). Podle § 17 odst.

1 katastrálního zákona katastrální úřad ve vkladovém řízení zkoumá u vkladové listiny, která je soukromou listinou, zda a) splňuje náležitosti listiny pro zápis do katastru a zda b) její obsah odůvodňuje navrhovaný vklad. Podle § 1121 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „o. z.“) je každý ze spoluvlastníků úplným vlastníkem svého podílu. Podle § 1122 odst. 1 o. z. podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci.

Spoluvlastník pak může se svým podílem nakládat podle své vůle (srov. § 1123 o. z.). Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec 2).

Verifikační limit z pohledu § 17 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona se u věcných smluv vztahuje v závislosti na obligatorních náležitostech identifikujících (tvořících) daný typ smlouvy (kupní, darovací, zástavní atd.), jak je upraven civilním kodexem a byl opakovaně vyložen v rozhodovací praxi dovolacího soudu již za účinnosti předchozího zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, kteréžto přijaté judikatorní závěry jsou přiměřeně uplatnitelné (právě z hlediska posuzování právně rozhodných náležitostí identifikujících ten který typ smlouvy) i v poměrech nynější civilní úpravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.

9. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1382/2021). Z pohledu § 17 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona pak soud v řízení podle části páté o. s. ř., zahájeném na základě podané vkladové žaloby, je povinen verifikovat, zda s návrhem na vklad předložená smlouva představuje právní jednání směřující k převodu vlastnického práva (tj. posoudit naplnění obligatorních náležitostí předmětné smlouvy) a zda obsah jemu předložené darovací smlouvy odůvodňuje navrhovaný vklad. Soud proto zkoumá listinu, na jejímž základě má být vklad povolen, nikoliv z hlediska platnosti právního jednání jako takového, ale z hlediska jen některých atributů platnosti, a to formy právního jednání, určitosti a srozumitelnosti smluvního projevu, smluvní volnosti a oprávnění účastníků nakládat s předmětem smlouvy; ostatní atributy, které by případně mohly způsobit neplatnost smlouvy, soud není oprávněn v tomto řízení řešit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.

11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3945/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36, ročník 2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3293/2018).

Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v závěru, podle něhož náležitostí projevu vůle, který směřuje k určitému právnímu jednání, je srozumitelnost, určitost a v některých případech i forma projevu. Nesrozumitelný je projev tehdy, jestliže nelze zjistit ani výkladem, co jím mělo být vyjádřeno (v důsledku vadného slovního nebo jiného zprostředkování). Určitost projevu se týká jeho obsahové stránky; neurčitý projev je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah. Závěr o neurčitosti právního jednání předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.

3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35, ročník 2001; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 33 Cdo 387/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1608/2021). Dovolatel právem poukazuje na skutečnost, že právní úprava v občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014 opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob.

Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.

4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2139/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1608/2021). Katastrální úřad zkoumá, zda to, co je uvedeno v návrhu, odpovídá obsahu soukromé vkladové listiny, a naopak zda obsah listiny odůvodňuje návrh na zápis nebo výmaz práva. Katastrální úřad bude zkoumat, zda soukromá listina obsahuje podstatné náležitosti dané zákonem. Z vkladové listiny musí vyplývat právní důvod jejího uzavření.

Taková skutečnost se zpravidla formálně vyznačí označením smlouvy, např.

kupní smlouva, darovací smlouva, zástavní smlouva, souhlasné prohlášení a podobně. Podle § 555 obč. zák. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu. Podstatnou náležitostí darovací smlouvy je označení účastníků, označení darované nemovitosti a projev vůle dárce darovat a projev vůle obdarovaného dar přijmout apod., s ohledem na povahu jednotlivých právních jednání. (srov. Šustrová, Daniela, Borovička, Petr. Katastrální zákon. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2018. ISBN 978-80-7598-152-3.

Dostupný v ASPI – komentář k § 17). Katastrální úřad se měl přidržet obdobných hodnotících kritérií a postupů jako obecný soud, neboť není žádného důvodu, aby určitost právního jednání měla být vykládána v řízení o povolení vkladu jinak. Tato kritéria vycházejí z toho, že určitost právního jednání se týká jeho obsahové stránky vztahující se k jeho předmětu (věci, právu atd.), zejména pak k jeho označení takovým způsobem, aby byl nezaměnitelně rozpoznatelný od jiných předmětů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.

6. 2002, sp. zn. I. ÚS 321/2000). Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14.

4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2531/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1719/2014). Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního jednání je proto namístě jen tehdy, nepodaří-li se mu výkladem celého právního jednání nebo jeho části podle § 555 a násl. o. z. ozřejmit, k jakým právním následkům projevená vůle účastníků směřovala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 99/2020).

Soudy proto měly vzít v úvahu, že smluvní strany jasně a srozumitelně vyjádřily svou vůli a úmysl převést celý spoluvlastnický podíl dárkyně na nemovitostech specifikovaných v darovací smlouvě ze dne 15. 5. 2015 na obdarovaného (dovolatele), přičemž velikost celého podílu dárkyně je a byla zřejmá z katastru nemovitostí (ve stavu ke dni uzavření smlouvy), jak uvádí i žalobce ve svém dovolání. Již z tohoto důvodu nemůže obstát názor odvolacího soudu i soudu prvního stupně, podle kterého je zásadní, že v darovací smlouvě ze dne 15.

5. 2015 není výše spoluvlastnického podílu vůbec uvedena. Nadto není správný ani závěr odvolacího soudu, že návrh na vklad do katastru nemovitostí neosvědčuje rozsah darování, když v návrhu na vklad není uvedena budova č. XY s výměrou sto metrů čtverečních, která podle darovací smlouvy leží na pozemku parc. č. XY, a že „oproti darovací smlouvě nenavrhuje žalobce zápis spoluvlastnictví k parc. č. XY“.

Odvolací soud ponechal stranou svých úvah, že podle § 506 odst. 1 o. z. je součástí pozemku prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech, a že katastrální zákon oproti předchozí právní úpravě nezakládá povinnost ve vkladových listinách (z pohledu sledovaného zápisu do katastru nemovitostí) označovat stavby, jež jsou součástí převáděného pozemku (srov. § 8 katastrálního zákona a § 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů).

Tedy domáhal-li se dovolatel zápisu spoluvlastnického podílu k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, domáhal se tím rovněž vkladu ohledně součásti tohoto pozemku, tedy budovy č. XY, aniž by v návrhu na vklad musel výslovně uvést, že se domáhá též zápisu vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na budově č. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Rovněž je možné přisvědčit názoru dovolatele, že „vkladové řízení před katastrálním úřadem je ovládáno zásadou dispoziční“. Zásada dispoziční (volnosti) znamená, že vkladové řízení lze zahájit výhradně na návrh; je v dispozici účastníků, zda v případě, kdy se listina týká více věcných práv, navrhnou vklad všech anebo jen některých.

Nikdo nemůže být k podání nucen a ani katastrální úřad není oprávněn řízení zahájit sám, z moci úřední, bez vůle účastníků řízení. Návrh na vklad je významným dokumentem, prostřednictvím kterého účastníci řízení katastrálnímu úřadu sdělují, co požadují, tedy co má být do katastru zapsáno nebo naopak z něj vymazáno. Katastrální úřad je návrhem účastníků vázán v plném rozsahu. Vázanost návrhem znamená, že katastrální úřad nesmí žádný požadavek návrhu pominout a nesmí rozhodnout o více právech či k více nemovitostem, než je v návrhu účastníky žádáno (srov. Šustrová, D., Borovička, P.: Katastrální zákon.

Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2018. ISBN 978-80-7598-152-3. Dostupný v ASPI – komentář k § 14). Pro úplnost k námitkám dovolatele proti procesnímu postupu katastrálního úřadu a jeho nesouhlasu se závěrem soudů, že „to, že si žalobce neprodleně nevyzvedl zásilku na poště, jde k jeho tíži“ a že „samotná tato okolnost nemohla mít vliv na výsledek řízení“, dovolací soud uvádí následující. Podle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „spr. ř.“), nestanoví-li zákon jinak, musí správní orgán před vydáním rozhodnutí ve věci dát účastníkům možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.

Správní orgán tak učiní tím, že účastníky vyzve, aby se k podkladům rozhodnutí vyjádřili, a stanoví jim k tomu přiměřenou lhůtu. Stanovená lhůta musí být přiměřená okolnostem konkrétní věci spočívajícím zejména v její povaze a složitosti, rozsahu spisu, nezbytné odbornosti, množství údajů k ověření materiálu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, čj. 1 As 218/2019-28). Jestliže tedy v Seznámení s podklady pro rozhodnutí, které bylo dovolateli doručeno 30. 12.

2020, byla k vyjádření stanoviska v období vánočních svátků určena lhůta ve smyslu § 36 odst. 3 spr. ř. do 31. 12. 2020, dovolatel právem katastrálnímu úřadu vytýká, že jeho postup „nebyl souladný s principem dobré správy“. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který především nepřistoupil k výkladu darovací smlouvy ze dne 15. 5. 2015 z hlediska výše spoluvlastnického podílu k převáděným nemovitostem, není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o.

s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný; v novém rozhodnutí o věci

soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 3. 2022

JUDr. Roman Fiala předseda senátu