24 Cdo 3817/2020-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del
Favera, Ph.D, v právní věci žalobkyně V. R., narozené dne XY, bytem XY,
zastoupené JUDr. Jaromírem Kyzourem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská
398/18, proti žalovanému nezl. AAAAA (pseudonym), narozenému dne XY, bytem XY,
zastoupenému matkou R. Š., bytem tamtéž, jako zákonnou zástupkyní, a JUDr.
Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Dražkovicích 181, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chrudimi, pod sp. zn. 4 C 212/2019, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 2. září 2020, č. j. 27 Co 151/2020-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
označeném rozsahu uvedeného nemovitého majetku (výrok II.), a dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud při rozhodování posuzoval předběžnou otázku týkající se platnosti darovací
smlouvy uzavřené dne 1. června 2011, na základě které žalobkyně (coby
prababička žalovaného) darovala žalovanému předmětný spoluvlastnický podíl na
označeném nemovitém majetku, jež byla (v rámci jedné listiny) společně uzavřena
se smlouvou o zřízení věcného břemene, která měla podle úmyslu účastníků těchto
smluv zajistit žalobkyni (dárkyni a oprávněné) právo doživotního užívání
předmětného nemovitého majetku. Po podání vkladového návrhu podle těchto smluv
tehdy účastníky před vkladovým řízením zastupující advokát vzal (s ohledem na
upozornění příslušného katastrálního úřadu) posléze návrh na vklad podle
smlouvy o zřízení věcného břemene zpět, v důsledku čehož byl povolen vklad
toliko podle darovací smlouvy ve prospěch žalovaného. Soud prvního stupně
uzavřel, že ujednání o zřízení věcného břemene je absolutně neplatné pro právní
nemožnost, neboť nelze zřídit věcné břemeno daného obsahu k užívání ideálního
spoluvlastnického podílu, k čemuž došlo v daném případě. V návaznosti na tento
závěr pak soud prvního stupně konstatoval, že neplatnost smlouvy o zřízení
věcného břemene v poměrech tohoto případu zakládá neplatnost i darovací
smlouvy. Soud prvního stupně dále vyložil, že ve smyslu § 41 obč. zák. ujednání
o darování a zřízení věcného břemene nejsou od sebe oddělitelná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
(dále již „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné
rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklady přípustnosti dovolání
vymezuje s níže rozvedenou dovolací argumentací s tím, že: „napadené rozhodnutí
je zásadním způsobem dotčeno nesprávnou aplikací hmotného a procesního práva,
při níž se odvolací soud zcela jednoznačně zásadním způsobem odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, stejně jako od ustálené judikatury
Ústavního soudu, a právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.“
Dovolání žalovaného není – jak bude dále v posloupnosti uplatněných dovolacích
argumentů dovolatele (dovolacího důvodu a vymezeného předpokladu přípustnosti
dovolání) vyloženo – ve smyslu § 241a odst. 2 ve vztahu § 237 o. s. ř. přípustné. K hodnocení důkazů
Dovolatel nesprávný postup odvolacího soudu spatřuje v okolnosti, že oba soudy
„nesprávně aplikovaly příslušnou právní úpravu týkající se hodnocení důkazů v
rámci civilního soudního řádu.“ V této části není dovolání precizováno ve
smyslu § 241a odst. 2 ve vztahu k § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud připomíná, že v
dovolacím řízení není ani oprávněn verifikovat správnost skutkových zjištění,
ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně,
pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu
prvního stupně, případně si procesně seznatelným způsobem (zopakování důkazů,
doplnění důkazů) zajistil skutkový základ, který následně podrobil právnímu
posouzení. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v
souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s
pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost,
že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby (a tedy na jejich podkladě dospět i
k jiným skutkovým zjištěním), ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je
nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005,
sp. zn. 22 Cdo 2376/2004; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná
na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2020, sp. zn. II. ÚS 1882/20). V daném případě – jak bude dále osvětleno – dovolací soud
nezaregistroval žádné defekty na poli dokazování, jež by zakládaly důvod k
zásahu v podobě vydání kasačního rozhodnutí.
Neprovedení dovolatelem navržených důkazů a absence zdůvodnění tohoto
procesního postupu
Porušení práva na spravedlivý proces a nerespektování (nálezové) judikatury
Ústavního soudu spatřuje dovolatel v postupu odvolacího soudu, který nereagoval
na situaci, že soud prvního stupně neprovedl dokazování dovolatelem
navrhovanými důkazy (e-mailovou komunikací), neboť je považoval za nadbytečné,
„kdy odvolací soud (se) v tomto směru nevyjádřil. Žalovaný se však domnívá, že
oba soudy pochybily, když navrhované důkazy neprovedly, když v odůvodnění
rozhodnutí není náležitě uvedeno, z jakého důvodu navrhované důkazy neprovedly. V tomto ohledu jsou obě rozhodnutí nepřezkoumatelná a trpí vadou, kterou v
tomto řízení nelze zhojit…soudy…nedostatečně zjistily skutkový stav věci, neboť
neprovedly navrhované důkazy k prokázání rozhodných skutečností, v jejichž
světle nemůže obstát skutkový stav zjištěný soudem (soudy) obou stupňů.“
Dovolatel svou argumentaci podkládá odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. února 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, který zaujal právní názor, že: „zákonem
předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu),
vyplývající z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1), nutno proto
rozuměti tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem (o. s. ř.), v řízení
před soudem (obecným), musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen
k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a k věci
samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění
(prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu
účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů
důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí
vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům,
které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl)
navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je
nepřevzal (§§ 153 odst. 1, 157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud
neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných
procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v
hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a
svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993
Sb.“
Jelikož dovolací argumentaci lze vymezit též s odkazem na nálezovou judikaturu
Ústavního soudu, tvrdí-li dovolatel, že v tom kterém rozsahu dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s konkrétně označenou (nálezovou)
judikaturou Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16), bylo povinností Nejvyššího soudu
zabývat se shora vyloženou dovolací argumentací žalovaného, podle které mělo
tím, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nijak neodůvodnil, proč
nebylo přistoupeno k dovolatelem navrhovanému dokazování předmětnou e-mailovou
korespondencí, dojít k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces.
Dovolací soud ovšem této dovolací argumentaci dovolatele nepřisvědčil. Jak vyplývá z obsahu procesního spisu, dne 2. března 2020 se konalo u soudu
prvního stupně jednání, v jehož závěru v substituci (za advokáta JUDr. Pavla
Jelínka, Ph.D.) jednající zástupkyně žalovaného (Mgr. Petra Marková) k
provedení důkazu navrhla „emailovou korespondenci vedenou mezi V. S. a J. S.,
jejímž obsahem jsou jednání ohledně nabytí spoluvlastnických podílů právě paní
S., přičemž v této souvislosti zdůrazňuji, že právě i toto byl záměr
žalovaného, aby tento podíl nabyla V. S., tedy nikoliv cizí osoba, ale osoba, s
níž žalobkyně žije ve společné domácnosti a v takovém případě by žalobkyni
žádné vystěhování nehrozilo.“ (viz protokol o tomto jednání na č. l. 68-71). Soud prvního stupně následně konstatoval, že další důkazy prováděny nebudou a
poté jednání odročil na 9. března 2020, při kterém vyhlásil shora (žalobám)
vyhovující rozsudek. V odůvodnění rozsudku (str. 4, bod č. 10) pak soud prvního
stupně mj. uvedl, že: „Pokud jde o další důkazní návrhy žalovaného – komunikaci
mezi S. a V. S. týkající se nabytí spoluvlastnického podílu paní S., pak ty
nebyly provedeny, neboť se týkají skutečností, které nejsou pro danou věc
podstatné. Bližší odůvodnění je potom uvedeno níže.“
V další části odůvodnění rozsudku soud prvního stupně vyložil z jeho pohledu
pro rozhodnutí zásadně významné okolnosti pro meritorní rozhodnutí. Z hlediska
posouzení (ne)oddělitelnosti předmětných (dvou) právních úkonů (darování a
zřízení věcného břemene) bylo pro soud prvního stupně významné také dílčí
skutkové zjištění učiněné z výslechu svědka M. M. [„který připravoval v dané
věci smlouvu o darování a zřízení věcného břemene“ (viz bod č. 9 odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně)], že: „žalobkyně měla obavy, aby nepřišla o
bydlení, a právě proto bylo do smlouvy začleněno ujednání o zřízení věcného
břemene doživotního bezplatného užívání. V době uzavření smlouvy tedy žalobkyně
jednoznačně požadovala, aby zřízení věcného břemene bylo součástí smlouvy, a
žalovaný s tímto souhlasil.“(viz bod č. 17 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud – jak plyne z odůvodnění jeho (rozsudek soudu prvního stupně)
potvrzujícího rozsudku – zcela přisvědčil skutkovým zjištění i právnímu
posouzení věci soudem prvního stupně. Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního
stupně „současně vysvětlil, z jakého důvodu další dokazování neprováděl a ve
svých úvahách přihlédl ke skutečnostem, které vyplynuly z provedeného
dokazování i tvrzení a argumentace účastníků sporu.“
Účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a
navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá v procesním slova smyslu
právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu § 120
odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a
pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. § 157
odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním
předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě
dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. např.
právní závěry v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, a
dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99,
a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). V daném případě Nejvyšší soud neshledal, že by ze strany odvolacího soudu
(soudu prvního stupně) mělo dojít stran neprovedení důkazu e-mailovou „
komunikaci mezi S. a V. S. týkající se nabytí spoluvlastnického podílu paní
S.“ k dovolatelem tvrzenému zásahu do jeho ústavně zaručených práv a k
nerespektování nálezové judikatury Ústavního soudu. Byť odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku toliko odkázal na odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně ohledně neprovedení dokazování ve shora
dovolatelem namítaném rozsahu, nic to nemění na okolnosti, že se odvolací soud
touto (v odvolacím řízení opětovně žalovaným) namítanou okolností, respektive
(z pohledu uplatněného odvolacího důvodu) vadou řízení zabýval, přičemž
neshledal, že by v tomto směru mělo ze strany soudu prvního stupně dojít k
pochybení. Je přitom zjevné, že dovolatelem odkazovaná e-mailová komunikace se
netýkala bezprostředně účastníků předmětných smluv a tudíž nemohla ani přispět
k řešení primární otázky posouzení oddělitelnosti předmětných smluv z hlediska
v úvahu přicházející aplikace § 41 obč. zák. Jestliže tedy soud prvního stupně učinil mj. z výslechu svědka M. M. pro
rozhodnutí zásadně významné skutkové zjištění, že: „žalobkyně měla obavu z
toho, aby o bydlení nepřišla…aby ji někdo nevystěhoval na ulici, takže tam bylo
zajištění formou věcného břemene“, a v kontextu těchto zjištění odůvodnil také
neprovedení důkazu žalovaným navrhovanou předmětnou e-mailovou korespondencí
mezi osobami odlišnými od účastníků darovací smlouvy a smlouvy o zřízení
věcného břemene, kteréžto argumentaci jako správné zcela přisvědčil i přes
uplatněné odvolací námitky odvolací soud, pak nelze v postupu odvolacího soudu,
ale ani soudu prvního stupně spatřovat pochybení, pokud jimi nebylo přistoupeno
k dokazování v žalovaným navrhovaném směru. Ani v tomto směru proto nebylo možné dovolací argumentaci žalovaného
přisvědčit.
Nesprávné právní posouzení - platnost darovací smlouvy
Dovolatel v této části dovolání svou dovolací argumentaci zakládá na
zpochybnění právního názoru odvolacího soudu tím, že odvolací soud při
rozhodování nerespektoval závěry plynoucí z dovolatelem odkazované judikatury
dovolacího soudu, konkrétně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002,
sp. zn. 22 Cdo 838/2000 (v němž bylo zdůrazněno, že do jedné listiny může být
pojato více právních úkonů, a v tomto směru je třeba zkoumat vzájemnou
oddělitelnost těchto právních úkonů), a dále z rozsudku téhož soudu ze dne 27.
dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2248/2004 (v němž dovolací soud mj. vyložil a
odůvodnil právní názor, že v praxi není nic výjimečného, aby v souvislosti s
darováním mezi blízkými osobami byla uzavřena smlouva o osobním závazku
obdarovaného umožnit dárci užívání jím darované nemovitosti).
Dovolatel ovšem v této souvislosti zcela přehlíží, že skutkové okolnosti, z
nichž při rozhodování vycházel odvolací soud a které v dovolacím řízení nelze
nijak revidovat (dovolací soud při posuzování přípustnosti z těchto skutkových
okolností vychází), rozhodujícímu soudu neumožňovaly shora dovolacím soudem
judikované právní názory zasadit do skutkových poměrů této věci. Nejvyšší soud
přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že při práci s judikaturou
nutno mít stále na paměti, že nelze v judikatuře vyložené právní názory čistě
mechanicky aplikovat na každý rámcově skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž
že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu
vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu,
a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry
ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo
5322/2015). Obdobné se týká přiměřeně i dosahu judikatury Ústavního soudu, byť
je třeba mít na paměti, že Ústavním soudem vykonatelná rozhodnutí jsou ve smysl
čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro všechny orgány a osoby
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2019, sp. zn. 24 Cdo 884/2019).
Ve skutkových poměrech této věci nelze rovněž – jak se uvedeného v zásadě
domáhá dovolatel – mechanicky převzít závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu
ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, jakkoliv v něm obsažený právní
názor i Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti s ohledem na čl. 89 odst. 2
Ústavy České republiky pochopitelně zcela respektuje. Ústavním soudem
zdůrazňovaný princip priority výkladu smluv coby základní interpretační
mechanismus, je v soudní praxi obecně respektovaný, nicméně vždy je třeba danou
otázku posuzovat z pohledu zjištěných skutkových okolností případu. Jestliže
(jako tomu bylo i v této věci) úmyslem dárkyně (žalobkyně) bylo darovat
nemovitý majetek pouze za existence platně uzavřené smlouvy o zřízení věcného
břemene, k čemuž vlastně dospěl odvolací soud, pakliže se zcela ztotožnil se
skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, pak tento esenciální základ
sporu lze stěží překlenout mechanickým odkazem na zmíněný nález Ústavního
soudu, který připomíná zmíněný základní princip výkladu smluv.
Proto i na podkladě této dovolací argumentace se dovolateli přípustnost jeho
dovolání nepodařilo založit.
Nesprávné právní posouzení – naléhavý právní zájem
Dovolatel v této části svého dovolání namítá, že: „soud prvního stupně i
odvolací soud nesprávně právně posoudily, že má žalobkyně na určení naléhavý
právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř.“, aniž by v souvislosti s řešením této
právní otázky vymezil předmětnou variantu předpokladů přípustnosti dovolání ve
smyslu § 241a odst. 2 ve vztahu k § 237 o. s. ř. Pokud dovolatel v další části
textu odkazuje na „judikát dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 1121/2011 ‚při
nedostatku naléhavého právního zájmu soud nezkoumá ostatní věcné aspekty
žaloby‘“, pak z této dovolací argumentace není zřejmé, jakou má (může mít)
spojitost s předchozím prostým tvrzením dovolatele o pochybení odvolacího soudu
(obou soudů) z hlediska jeho závěru, že žalobkyni svědčí na podané určovací
žalobě naléhavý právní zájem.
V této části proto dovolání nesplňuje zákonem požadované vymezení (příslušné
varianty) předpokladu přípustnosti dovolání, pročež byla dovolacímu soudu
upřena možnost, aby se mohl vůbec zabývat – ohledně správnosti vyřešení této
otázky odvolacím soudem správností – přípustností dovolání.
Přesto dovolací soud nad rozsah uvedeného zdůrazňuje následující závěry
plynoucí z jeho rozhodovací praxe:
1. V judikatuře dovolacího soudu je jednotně judikováno, že určovací
žaloba podle § 80 (dříve písm. c/) o. s. ř. je preventivního charakteru a má
místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty
v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji
než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a
právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní
rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním
případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka
naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím,
z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a
vůči komu žaloba o určení směřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002).
2. Panuje také shoda v závěru, že předpokladem úspěšnosti žaloby o
určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po
procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na
určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu
právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo
práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo
sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 20. května 2015, sp.
zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 6/2016).
3. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo
1677/2007, vyložil a odůvodnil právní názor, že ve sporu o určení vlastnictví k
nemovitostem právní vztah vlastnictví je svými subjekty vymezen osobou, jež své
vlastnické právo tvrdí, a osobou, v jejíž prospěch svědčí zápis v katastru
nemovitostí. Uvedl dále, že reálné možnosti soudního výroku [o žalobě podle §
80 písm. c) o. s. ř.] ovlivnit ohrožené či nejisté právo nebo právní vztah se
pojí - jak bylo naznačeno - též s hlediskem subjektovým. O splnění uvedených
podmínek naléhavého právního zájmu lze uvažovat pouze v případě, bude-li
předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem
vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho
subjekty. Tak tomu může být ovšem jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty
budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného
rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu, resp. rozsudky, jimiž bylo
rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2 o. s. ř., a v případech, kdy tak
stanoví zvláštní právní předpisy, je závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a
o. s. ř.).
4. V rozsudku ze dne 17. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, pak
dovolací soud judikoval, že vzhledem k právním a evidenčním účinkům zápisů
vlastnických vztahů v katastru nemovitostí se záznamem [poznámka dovolacího
soudu: nyní vkladem - k tomu srov. § 11 odst. 1, § 17 odst. 2 a 4 zákona č.
256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších
předpisů], učiněným na základě soudního výroku o určení, završuje proces
odstranění nejistoty v dosavadním určení právního vztahu. Je-li navrhovatelem
tohoto určení osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v právním vztahu, vyplývá
z logiky věci, že se svým právem obrací proti těm osobám, které své postavení
oprávněných právě o zápis v katastru nemovitostí opírají.
5. K posledně uvedenému lze dodat, že uvedený názor se uplatní i v
případě, pokud výsledkem (podle podané žaloby) soudní věcně právní deklarace k
nemovitému majetku má být vyjádření, že osoba, které podle aktuálního stavu
zápisů v katastru nemovitostí nesvědčí předmětný zápis vlastnického práva, je
(spolu)vlastníkem tohoto majetku, přičemž v takovém případě má dojít
(předmětným vkladem podle takto vydaného soudního rozhodnutí) ke změně zápisu v
katastru nemovitostí; v takové situaci je tudíž nezbytné, aby žalobce žaloval
též tuto osobu, v jejíž prospěch má být vlastnické právo v katastru nemovitostí
na podkladě soudního rozhodnutí zapsáno. Nejvyšší soud přitom nepřehlédl, že negativní určovací výrok II. rozsudku soudu
prvního stupně je via facti protipólem pozitivního určovacího výroku I. téhož
rozsudku, a že současné uplatnění takovéhoto negativního žalobního návrhu samo
o sobě postrádá – a to i s přihlédnutím ke katastrálnímu aspektu věci (kdy
takovýto pravomocný rozsudek představuje veřejnou vkladovou listinu) – logiku z
pohledu záměru žalující strany dosáhnout souladu mezi tvrzeným právním stavem a
stavem zápisů v katastru nemovitostí, nepřehlédl též, že k onomu negativnímu
určovacímu výroku v odůvodnění rozhodnutí obou soudů absentuje (byť i jen velmi
stručné) odůvodnění ohledně naplnění naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80
o. s. ř., nicméně v procesní situaci shora popsané (absence vymezení jedné ze
čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu
§ 237 o. s. ř.) nebyl zde procesní prostor k tomu, aby se Nejvyšší soud k této
otázce – v rámci posuzování předpokladu přípustnosti dovolání – vůbec
vyjadřoval. Nesprávný procesní postup – rozhodnutí o nákladech řízení
V této části dovolání žalovaný brojí do nákladového výroku rozhodnutí
odvolacího soudu, které je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, a proto v této části dovolací soud nemůže přistoupit k
případnému revidování dovoláním napadeného nákladového výroku, tj. např. posuzovat, zda v daném případě (ne)byly naplněny podmínky, které by měly vést k
úvaze o užití právních závěrů plynoucích z nálezové judikatury Ústavního soudu,
kterou i dovolací soud je povinen při své rozhodovací činnosti respektovat (k
tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2016, sp. zn. I. ÚS
2933/15). Protiústavnost rozhodnutí
V závěru dovolání dovolatel namítá, že: „rozhodnutí odvolacího soudu i
rozhodnutí soudu prvního stupně jsou protiústavní, jelikož z těchto rozhodnutí
není jasné, zda se soudy zabývaly veškerými námitkami žalovaného…odvolací soud
rozhodl v rozporu s nálezem Ústavního soudu, který judikoval, že ‚pokud nejde o
situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud
musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své právní úvahy s případnou
citací publikované judikatury nebo názorů právní vědy. Argumentuje-li účastník
řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory v
těchto pramenech uvedenými argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí,
proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní.
Jen tak může být odůvodnění
rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v
tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil.‘“
Dovolatel „se domnívá, že obecné soudy neposkytly žalovanému ochranu v jeho
základních právech a svobodách, ač již ve skutkově obdobných případech byla
Ústavním soudem přiznána. Žalovaný uvádí, že mu není poskytována rovnost v
právech ve vztahu k obecným soudům, kdy čl. 1 Listiny zakládá právo na stejné
rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci
práva (usnesení Ústavního soudu č. j. II. ÚS 355/02, ze dne 14. 10. 2002).“
V této části dovolání žalovaný shora vyloženým způsobem nevymezil konkrétní
naplnění dovolacího důvodu či předpokladu přípustnosti jeho dovolání z pohledu
(nálezové) judikatury (tj. konkrétně jaké – vyjma již shora učiněných námitek,
k nimž se již dovolací soud výše vyjádřil – námitky dovolatele nebyly odvolacím
soudem vypořádány), přičemž dovolacímu soudu zde nepřísluší tyto právně
významné okolnosti za dovolatele (z obsahu procesního spisu ve spojitosti s
obecně pojatou dovolací argumentací žalovaného) dosazovat, aby při takto
„doplněném“ dovolání se mohl zabývat přípustností dovolání z pohledu
dovolatelem uplatněné ústavněprávní argumentace. Za této procesní situace proto
nezbývá, než konstatovat, že dovolání v této části nesplňuje ve smyslu
občanského soudního řádu a nálezové judikatury předepsané náležitosti a
dovolací soud proto neměl podklad zabývat se – nad rozsah výše uvedeného (ve
vztahu ke shora již vyloženým dovolacím námitkám dovolatele i z pohledu
ústavněprávní argumentace) – přípustností dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.