24 Cdo 430/2023-225
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v
právní věci žalobkyně INTEREST KV, spol. s r. o., se sídlem v Karlových Varech,
Závodu míru č. 579/1, IČ 25228218, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem
se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 1518/2, proti žalované CC INTERNET s. r. o.,
se sídlem v Praze 1, Kaprova č. 42/14, IČ 28721021, zastoupené Mgr. Markem
Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, o 210 791,68
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C
165/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.
září 2022, č. j. 22 Co 122/2022-174, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2022, č. j. 22 Co 122/2022-174,
se zrušuje a věc se vrací městskému soudu k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 25. 2. 2022, č. j. 18 C 165/2019-103, zamítl žalobu, kterou se
žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 210
791,68 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 210 791,68 Kč od 25. 10. 2018 do zaplacení a dále náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200
Kč. Soud prvního stupně rovněž uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované
náhradu nákladů řízení ve výši 86 212,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci
rozsudku k rukám jejího právního zástupce. Uvedl, že „žalobkyně jako zhotovitel
a žalovaná jako objednatel uzavřely dne 3. 3. 2017 smlouvu, jejímž předmětem je
projektová dokumentace stavby‚ Optická síť CC INTERNET – Stará Role, Růžový
Vrch, Chodov‘ s tím, že předmětem plnění je 1) obstarání územního rozhodnutí –
dokumentace pro územní řízení dle vyhlášky č. 499/2006 Sb. za cenu díla 20 222
Kč, dále 2) prováděcí projekt pokládky trasy HDPE trubek a trubiček za cenu
díla 3 200 Kč za každých započatých 100 m projektové trasy a 3) uzavření smluv
o smlouvách budoucích o zřízení služebnosti za cenu díla 2 000 Kč za každou
uzavřenou smlouvu“ a že „termín plnění byl stanoven do 1. 12. 2018“. Dospěl k
tomu, že „mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o dílo, na jejímž
základě měla žalobkyně provést pro žalovanou projektovou dokumentaci stavby
‚Optická síť CC INTERNET – Stará Rokle, Růžový Vrch, Chodov‘ s tím, že přesné
místní určení nebylo mezi stranami ujednáno, ujednán byl pouze orientační
rozsah v rámci předsmluvního jednání dne 2. 2. 2017“. Měl za prokázané, že
„žalobkyně podle smlouvy částečně plnila a současně se na žalovanou obracela s
dotazy ohledně určení místního rozsahu“, že „smlouva o dílo byla ukončena dne
6. 12. 2017 na základě dohody mezi smluvními stranami z důvodu nedostatku
součinnosti na straně žalované (žalobkyně v řízení ani netvrdila, že by před
datem 6. 12. 2017 upozornila žalovanou na možnost odstoupení od smlouvy pro
nesoučinnost ve smyslu ust. § 2591 o. z., soud tedy výpověď ze dne 6. 12. 2017
posoudil jako návrh na ukončení smlouvy o dílo s tím, že žalovaná tento návrh
akceptovala v emailové komunikaci téhož dne)“, a že „k uzavření nové smlouvy
nedošlo“. Uzavřel, že „na žalobkyni tedy bylo, aby prokázala, co neprovedením
díla ušetřila“, avšak „žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, jaké
konkrétní plnění dle smlouvy o dílo č. 011823 a kdy pro žalovanou provedla,
včetně podřazení takového plnění pod jednotlivá ustanovení čl. II. smlouvy, a
čeho zbývalo, aby bylo dílo dokončeno, aby bylo možné dospět k závěru, čeho
žalobkyně ušetřila neprovedením zbytku díla“. 2. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne
1. 9. 2022, č. j. 22 Co 122/2022-174, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 210 791,68 Kč s úrokem
z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 1. 11. 2018 do zaplacení a dále
náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, to vše do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku; jinak (tj.
co do zamítnutí úroku z prodlení v
zákonné výši z částky 210 791,68 Kč od 25. 10. 2018 do 31. 10. 2018) rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Odvolací soud uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 182 951 Kč do tří
dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Odvolací soud postupem podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. částečně
zopakoval dokazování listinnými důkazy ohledně vzájemné komunikace účastníků a
dospěl ke zjištění, že „soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku doby a
způsobu ukončení mezi účastníky uzavřené smlouvy o dílo dne 3. 3. 2017“, když
„dovodil, že uvedená smlouva (tedy smluvní vztah) byla ukončena dohodou
účastníků 6. prosince 2017“. Odvolací soud za účelem posouzení této otázky
zopakoval důkaz přípisem žalobkyně ze dne 6. prosince 2017 a reakcí žalované ze
dne 6. 12. 2017 a dospěl k závěru, že „přípis žalobkyně ze dne 6. prosince
2017, nadepsaný jako výpověď smlouvy o dílo, nemohl jako jednostranné právní
jednání přivodit zánik smluvního vztahu mezi účastníky“, neboť „v uvedeném
přípise žalobkyně odkazovala na nedostatek součinnosti žalované“ a „ve smlouvě
o dílo nebyla sjednána možnost výpovědi a nedošlo ani k naplnění předpokladu
odstoupení od smlouvy dle § 2591 o. z. pro nedostatek součinnosti, neboť nebylo
tvrzeno ani prokázáno, že by před touto výpovědí určila žalobkyně žalované
přiměřenou lhůtu k poskytnutí součinnosti“, že „uvedený přípis nelze považovat
za jednání, jehož následkem by bylo ukončení smlouvy, ani v kontextu reakce
žalované z téhož dne, kterou soud prvního stupně nesprávně posoudil jako
akceptaci návrhu na ukončení smlouvy o dílo“, a že „ve spojení s odpovědí
žalobkyně nedošlo ani ke dvoustranné dohodě na ukončení smluvního vztahu“. Uvedl, že „účastníci spolu následně jednali a z jejich vzájemné komunikace
vyplynulo, že se domluvili na úpravě tras vedení a žalobkyně následně opakovaně
žádala o odsouhlasení finální verze, které žalovaná opakovaně přislibovala a
odsouvala termín vyjádření“, a že „nelze souhlasit s námitkou žalované, že
účastníci jednali, jako by smlouva byla ukončena, když ze vzájemné komunikace
plyne opak“. Dále uvedl, že „žalobkyně následně žalovanou vyzvala k poskytnutí
součinnosti dopisem z 13. září 2018, doručeným 18. září 2018, kde žalované
stanovila lhůtu k poskytnutí součinnosti 10 dnů od doručení této výzvy, s
upozorněním, že v opačném případě od smlouvy z důvodu překážky na straně
objednatele odstoupí a bude vyžadovat vypořádání již provedených prací v
souladu s § 2613 ve spojení s § 2591 o. z.“, že „dopisem ze dne 23. října 2018
(doručeným dne 24. října 2018) žalobkyně od smlouvy o dílo odstoupila a zároveň
vyzvala žalovanou k úhradě částky 247 130,08 Kč do 7 dnů od doručení výzvy,
lhůta k plnění tak uplynula žalované dnem 31. října 2018“. Shledal, že „tímto
dopisem žalobkyně platně odstoupila od smlouvy o dílo v souladu s § 2591 o. z.
z důvodu, že marně uplynula lhůta poskytnutá k nutné součinnosti objednatele,
když ani v této lhůtě nedošlo ke schválení finální trasy optických kabelů“, a
že „je důvodný požadavek žalobkyně na vypořádání dle § 2613 o. z., neboť
žalovaná (objednatel) zmařila provedení díla z důvodu, za nějž odpovídá, a
žalobkyni (zhotoviteli) tak náleží cena za dílo snížená o to, co neprovedením
díla žalobkyně ušetřila“. Dospěl k závěru, že „soud prvního stupně správně
posoudil vztah mezi účastníky podle § 2613 o. z., nicméně ve svém právním
hodnocení pochybil, pokud vycházel z předpokladu, že břemeno tvrzení a břemeno
důkazní stran toho, co žalobkyně ušetřila neprovedením zbytku díla, tíží
žalobkyni jakožto zhotovitele“, že „předmětné ustanovení naopak v souladu se
svým jazykovým zněním i v souladu s logikou věci vychází z koncepce, že daná
situace jde k tíži objednatele, který provedení díla zmařil“, že „zhotoviteli
náleží zásadně celá dohodnutá cena díla (včetně kalkulovaného zisku) snížená
jen o to, co neprovedením díla ušetřil“, že „zhotovitele tedy netíží břemeno
tvrzení a důkazní břemeno stran rozsahu provedených prací“, že „je naopak na
objednateli, aby jako svou případnou obranu tvrdil, že neprovedením díla
zhotovitel něco konkrétního ušetřil a v čem úspora spočívá“, že „velmi dobře
může dojít k tomu, že zhotovitel bude žádat celou smluvenou cenu díla jen se
zmínkou, že neušetřil nic – pak jej samozřejmě nelze jakkoli nutit, aby tvrdil
a prokazoval, co ušetřil“, že „stejně tak, jestliže v projednávané věci
žalobkyně jako zhotovitel sama uznala, že v určitém rozsahu ušetřila, pak ji
nelze jakkoliv nutit, aby tvrdila a prokazovala, že neušetřila více“, že
„východiskem je smluvená cena, od níž se odečítá jen to, co obhájí (tvrdí a
prokáže) objednatel, který provedení díla, tedy naplnění smlouvy, zmařil“. Dodal, že „pokud žalovaná nárok žalobkyně sporovala, bylo na ní, aby případně
tvrdila a prokázala, že úspora žalobkyně z důvodu neprovedení díla byla vyšší,
než jak ji uváděla žalobkyně, a v čem tato úspora spočívala“, že „k tomuto byla
žalovaná poučena odvolacím soudem při ústním jednání dne 21. července 2022 s
upozorněním na riziko neúspěchu ve věci v souladu s § 118a odst. 1 a 3o. s. ř.“, avšak „žalovaná břemeno tvrzení ani břemeno důkazní v tomto směru
neunesla“, a že „se neztotožnil s námitkou žalované, že ze strany žalobkyně
mělo dojít k jednání rozpornému s dobrými mravy či zásadou poctivého obchodního
styku“, neboť „v řízení naopak vyplynulo, že žalovaná dlouhodobě neposkytovala
žalobkyni řádnou součinnost k plnění dle smlouvy o dílo a žalobkyně se snažila
nastalou situaci řešit“. Odvolací soud rovněž shledal, že „vyčíslení žalované
částky odpovídá způsobu sjednanému ve smlouvě o dílo: 3 200 Kč/100 m při trase
6 805 m odpovídá částce 217 760 Kč, přičemž 60 % z této částky (požadovaných
žalobkyní po odečtení 20 %, které neprovedením díla podle vlastních tvrzení
ušetřila) činí 175 208 Kč bez DPH, tj.
210 791,68 Kč včetně DPH“, a upozornil
na to, že „samotný údaj o délce trasy, z níž byla cena díla v souladu se
smlouvou kalkulována, nebyl žalovanou jakkoliv zpochybňován, byť i na to byla
odvolacím soudem dotazována“.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též jen
„dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost s odkazem na § 237 o. s. ř. a jeho
doslovné znění zakládá na tom, že podle jejího názoru napadený rozsudek závisí
hned na několika právních otázkách (viz dále), které Nejvyšším soudem dosud
nebyly řešeny, popř. že odvolací soud nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi
vrcholných soudů. Dovolatelka je rovněž přesvědčena, že napadený rozsudek
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když „nárok, kterého se žalobkyně
v řízení domáhala, odvolací soud po právní stránce posoudil jako nárok
zhotovitele na peněžité plnění ve smyslu § 2613 OZ“. Uvedla, že „žalobkyně
totiž ve skutečnosti nárok podle § 2613 OZ nikdy neuplatňovala“, že „ze
skutkových tvrzení žalobkyně je naopak zřejmé, že se domáhá (údajného) nároku
na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. OZ“, že „ve vztahu k
nároku na bezdůvodné obohacení přitom platí, že důkazní břemeno tíží
zhotovitele, tedy zde žalobkyni“, že závěry odvolacího soudu o rozložení
důkazního břemene při aplikaci § 2613 OZ (byť nesprávné) proto již z tohoto
důvodu nemohou obstát“. Dále uvedla, že „otázky aplikace § 2613 OZ, ani vztah
takového ustanovení k nároku na vydání bezdůvodného obohacení nebyly v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešeny, resp. nebyla řešena otázka,
zda v případech, kdy zhotovitel po ukončení smlouvy o dílo žádá vypořádání již
provedených prací, je třeba takový nárok posoudit jako nárok dle § 2613 OZ,
anebo jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení“, že „odvolací soud pro
žalovanou nepříznivý napadený rozsudek založil na závěru, že žalovaná ve věci
neunesla důkazní břemeno, přičemž to, že žalovanou důkazní břemeno vůbec tíží,
založil na (nesprávné) aplikaci § 2613 OZ“, že „pokud by odvolací soud
neaplikoval § 2613 OZ a naopak by správně posoudil nárok žalobkyně jako nárok
na vydání bezdůvodného obohacení, nemohl by odvolací soud přistoupit k vydání
napadeného rozsudku“, neboť „v takovém případě by totiž odvolací soud musel
respektovat judikaturu Nejvyššího soudu k otázce procesního práva, dle které
důkazní břemeno k prokázání existence a výše bezdůvodného obohacení tíží
žalobce, resp. údajného ochuzeného (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 15. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 552/2022 a ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo
5550/2017)“. Nastínila příslušné dovolací otázky, které „se týkají vymezení
rozhodných skutečností pro vyvození právních následků podle § 2613 OZ a
rozdělení důkazního břemene k těmto skutečnostem mezi žalobkyní a žalovanou,
resp.
zhotovitelem a objednatelem“, a to následovně:
1) „Tíží důkazní břemeno k prokázání existence a výše nákladů, které
zhotovitel neprovedením díla ve smyslu § 2613 OZ ušetřil, zhotovitele, anebo
objednatele?“
2) „Pokud tíží objednatele, lze po objednateli požadovat, aby takové
důkazní břemeno nesl i v případech, kdy takový objednatel bez své viny nemá k
informacím o nákladech zhotovitele přístup?“
Dovolatelka má současně za to, že „při řešení otázky dělení důkazního břemene
mezi účastníky řízení při aplikaci § 2613 OZ se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010 a rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021), která při dělení důkazního
břemene ustáleně vychází z tzv. teorie analýzy normy“. Dovolatelka dále namítá,
že odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení rovněž při řešení
dalších právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí založil, a to zejména
dovolací otázky, která zní:
„Lze pro posouzení existence a výše bezdůvodného obohacení po ukončení smlouvy
o dílo vycházet pouze z hodnoty zhotovitelem provedených prací?“
Závěry odvolacího soudu v tomto ohledu považuje dovolatelka za rozporné „s
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně např. s rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 871/2004“. Podotýká, že „žalobkyně
požadovala po žalované pouze kompenzaci za práce, které do zrušení Smlouvy o
dílo údajně provedla“, že „žalobkyně naopak po žalované nikdy nepožadovala cenu
díla – resp. nahradit zisk, který jí údajným zmařením díla ušel – a v řízení
ani nikdy netvrdila skutečnosti, které by k tomuto vůbec směřovaly“, a dospívá
k závěru, že „to ovšem nelze právně posoudit jinak, než že se žalobkyně
domáhala domnělého bezdůvodného obohacení (za údajně provedené části díla)
poté, co odstoupila od Smlouvy o dílo“. Vznáší také námitku, že „odvolací soud
nesprávně posoudil okamžik ukončení smlouvy o dílo“, neboť „k ukončení smlouvy
o dílo došlo již v roce 2017, jak správně dovodil soud prvního stupně“, v této
souvislosti argumentuje výkladovými pravidly ve smyslu ustanovení § 556 odst. 1
o. z. a § 557, dle kterého je v případě pochybností nutné projev vůle vyložit k
tíži jeho „tvůrce“, a dodává, že „to má pak za následek, že neposkytnutí
součinnosti v roce 2018 nemůže představovat důvod pro zmaření díla, který by
odůvodňoval aplikaci ustanovení § 2613 OZ“. Navrhuje, aby byl napadený rozsudek
změněn tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně (kterým byla zamítnuta žaloba
a žalobkyni uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení) potvrzuje, a
aby byla žalobkyni uložena povinnost nahradit žalované náklady odvolacího a
dovolacího řízení. Pro úplnost uvádí, že z věcných důvodů samostatně nebrojí
proti výroku II. napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud rozhodl o
povinnosti nahradit jí náklady řízení s tím, že i tento výrok navrhuje změnit s
ohledem na jeho akcesorickou povahu k části napadeného rozsudku, proti němuž
žalovaná tímto dovoláním věcně brojí.
4. Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
žalované odmítl (dle jejího názoru žalovaná v dovolání neuvedla, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání), popř. zamítl a přiznal jí náhradu
nákladů dovolacího řízení, neboť „požadavek žalobkyně na vypořádání dle § 2613
OZ je důvodný, když žalovaná (objednatel) zmařila provedení díla z důvodu, za
nějž odpovídá, a žalobkyni (zhotoviteli) tak náleží cena za dílo snížená o to,
co neprovedením díla žalobkyně ušetřila“. Je přesvědčena, že „nemůže být dán
důvod změny napadeného rozsudku dle ust. § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
neboť výsledky řízení by v takovém případě zřejmě nemohly být podkladem pro
jiné rozhodnutí ve věci“.
5. Žalovaná podala k vyjádření žalobkyně k dovolání repliku, v níž
vyjadřuje názor, že vyjádření žalobkyně k dovolání neobsahuje žádné
skutečnosti, které by byly jakkoliv způsobilé cokoli změnit na závěru, že
dovolání je jak přípustné, tak důvodné, a obsahově shrnuje podstatu dosud
vznesených dovolacích námitek.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
8. V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení
otázky hmotného práva, zda v případě, kdy zhotovitel po odstoupení od smlouvy o
dílo pro nesoučinnost objednatele žádá úhradu již provedených prací, lze tento
nárok úspěšně uplatnit žalobou na peněžité plnění náležející zhotoviteli ve
smyslu ustanovení § 2613 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), anebo je třeba jej posoudit a posléze i
vypořádat jako bezdůvodné obohacení spočívající v majetkovém prospěchu
objednatele dle ustanovení § 2991 a § 2999 o. z. Vzhledem k tomu, že tato
právní otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu v uvedených
souvislostech řešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je
přípustné.
9. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
10. Podle ustanovení § 2586 odst. 1 o. z. smlouvou o dílo se zhotovitel
zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel
se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu.
11. Podle ustanovení § 2587 o. z. se dílem rozumí zhotovení určité věci,
nespadá-li pod kupní smlouvu, a dále údržba, oprava nebo úprava věci, nebo
činnost s jiným výsledkem. Dílem se rozumí vždy zhotovení, údržba, oprava nebo
úprava stavby nebo její části.
12. Podle ustanovení § 2591 o. z. je-li k provedení díla nutná
součinnost objednatele, určí mu zhotovitel přiměřenou lhůtu k jejímu
poskytnutí. Uplyne-li lhůta marně, má zhotovitel právo podle své volby si buď
zajistit náhradní plnění na účet objednatele, anebo, upozornil-li na to
objednatele, odstoupit od smlouvy.
13. Podle ustanovení § 2613 o. z. zmaří-li objednatel provedení díla z
důvodu, za nějž odpovídá, náleží zhotoviteli cena za dílo snížená o to, co
zhotovitel neprovedením díla ušetřil.
14. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez
spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle
odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch
plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl,
protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po
právu plnit sám.
15. Podle § 2999 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení
dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.
Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na
peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla
vylučujícího platnost právního jednání (odstavec 1). Plnil-li ochuzený za
úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše
úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li
výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna (odstavec 2).
16. Ustanovení § 2613 o. z. vychází částečně z úpravy § 641 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč.
zák.“), a upravuje následky pro práva a povinnosti smluvních stran, dojde-li ke
zmaření provedení díla objednatelem. Podle původní úpravy, i když dílo nebylo
provedeno, náležela zhotoviteli sjednaná cena, byl-li ochoten dílo provést a
zabránily-li mu v tom okolnosti na straně objednatele. Byl však povinen dát si
započíst to, co ušetřil neprovedením díla, co vydělal jinak, nebo co úmyslně
zameškal vydělat. Byl-li zhotovitel zdržen v provádění díla okolnostmi na
straně objednatele, náleží mu za to přiměřená náhrada. Podle § 2613 o. z.
náleží zhotoviteli cena za dílo snížená o to, co neprovedením díla ušetřil,
resp. cena díla se sníží o předpokládané, leč nevynaložené náklady. Je
vyžadována odpovědnost samotného objednatele za zmaření díla (tj. neodpovídá za
ně zhotovitel ani třetí osoba a nejde ani o vyšší moc). Zmařením provedení díla
smlouva nezaniká, zaniká povinnost zhotovitele dílo dokončit a předat z
objektivních důvodů a zákon řeší pouze důsledky pro práva a povinnosti stran
podle jednotlivých důvodů, podle nichž ke zmaření provedení díla došlo. Zmaření
provedení díla z důvodů, za něž odpovídá objednatel, budou především ty
případy, které budou zakládat v důsledku porušení povinností objednatele právo
zhotovitele odstoupit od smlouvy o dílo (srov. § 2591, 2593 a 2595) [Hulmák, M.
a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014).
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1096, 1097].
17. V posuzované věci bylo z hlediska skutkového stavu (mimo jiné)
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu, jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.,
nepodléhá), že žalobkyně (zhotovitel) uzavřela dne 3. 3. 2017 se žalovanou
(objednatelem) smlouvu o dílo, jejímž předmětem je projektová dokumentace
stavby: „Optická síť CC INTERNET – Stará Role, Růžový vrch, Chodov“ a předmětem
plnění (článek II.) je 1) obstarání územního rozhodnutí – dokumentace pro
územní řízení, 2) prováděcí projekt pokládky trasy HDPE trubek a trubiček a 3)
uzavření smluv o smlouvách budoucích o zřízení služebnosti. Termín předání díla
byl stanoven na 1. 12. 2018 a cena (určená dohodou smluvních stran) za dílo
uvedené v čl. II. bodu 1) smlouvy činí částku 20 000 Kč, za dílo uvedené v čl.
II. bodu 2) částku 3 200 Kč za každých započatých 100 m projektované trasy, za
dílo uvedené v čl. II. bodu 3) částku 2 000 Kč za každou uzavřenou smlouvu.
Žalobkyně přípisem ze dne 6. 12. 2017 nazvaným „výpověď smlouvy o dílo č.
011823“, vypověděla smlouvu o dílo č. 011823 uzavřenou dne 3. 3. 2017 v
Karlových Varech. Za důvod výpovědi označila „prokazatelnou nespolupráci
objednatele se zhotovitelem, která brání ve zdárném pokračování v plnění díla
tak, aby mohl být dodržen termín jeho dokončení“. Další případnou spolupráci a
dokončení rozpracovaného díla žalobkyně spatřovala pouze „na základě nově
uzavřené Smlouvy o dílo, která bude výrazně vyváženější ve vztahu objednatel –
zhotovitel“. Žalovaná v mailové reakci na „výpověď smlouvy o dílo“ uvedla, že
„výpověď bere v potaz“, nicméně „ráda by ji řešila ku spokojenosti obou stran“,
pokud tedy „tato výpověď není ze strany zhotovitele účelová a chce nastalou
situaci řešit, je plně k dispozici“. Účastníci nadále vykonávali činnost
směřující k provedení díla (žalovaná odsouhlasila vyřazení některých tras,
žalobkyně zaslala nákresy upraveného rozsahu a žádala odsouhlasení, které
žalobkyně přislibovala), v jejich komunikaci již nadále nebylo zmiňováno
uzavření nové smlouvy. Žalobkyně následně žalovanou dopisem ze dne 13. 9. 2018
vyzvala k poskytnutí součinnosti, aby mohla v souladu se smlouvou o dílo v
pracích pokračovat, s upozorněním, že pokud nebude do 10 dnů od doručení této
výzvy poskytnuta součinnost k pokračování v díle, z důvodu překážky na straně
objednatele odstoupí a bude vyžadovat vypořádání již provedených prací v
souladu s ustanovením § 2613 ve spojení s § 2591 o. z. Dopisem ze dne 23. 10.
2018 žalobkyně od smlouvy o dílo odstoupila a vyzvala žalovanou k neprodlené
úhradě částky 247 130,08 Kč, nejpozději do 7 kalendářních dnů ode dne odeslání
této výzvy. Současně žalovanou upozornila, že za účelem uspokojení svého nároku
je připravena neprodleně podat žalobu u příslušného civilního soudu.
18. Předně, z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka nijak (relevantně)
nezpochybňuje zánik závazku ze smlouvy o dílo. V tomto smyslu se v dovolání
dále podává pouze to, že odvolací soud nesprávně posoudil samotný okamžik
ukončení smlouvy o dílo.
19. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je pak zřejmé, že
odvolací soud se v tomto ohledu neztotožnil s právním hodnocením soudem prvního
stupně zjištěného skutkového stavu a dospěl k závěru, že „přípis žalobkyně ze
dne 6. prosince 2017, nadepsaný jako výpověď smlouvy o dílo, nemohl jako
jednostranné právní jednání přivodit zánik smluvního vztahu mezi účastníky“, že
„uvedený přípis nelze považovat za jednání, jehož následkem by bylo ukončení
smlouvy, ani v kontextu reakce žalované z téhož dne, kterou soud prvního stupně
nesprávně posoudil jako akceptaci návrhu na ukončení smlouvy o dílo“, a že
„žalobkyně od smlouvy o dílo odstoupila až dopisem ze dne 23. října 2018“, a to
„v souladu s § 2591 o. z. z důvodu, že marně uplynula lhůta poskytnutá k nutné
součinnosti objednatele, když ani v této lhůtě nedošlo ke schválení finální
trasy optických kabelů“ (podrobněji k tomu srov. výše rekapitulaci odůvodnění
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). K tomuto závěru se přiklání i dovolací
soud.
20. Podle ustanovení § 2001 o. z. od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li
si to strany nebo stanoví-li tak zákon.
21. O. z. upravuje v rámci právní úpravy smlouvy o dílo i případy
odstoupení od smlouvy o dílo. Patří sem rovněž právo odstoupit od smlouvy pro
porušení povinnosti objednatele poskytnout zhotoviteli potřebnou součinnost (§
2591 o. z.). Odstoupení od smlouvy patří k častým způsobům zániku nesplněného
závazku. Jde o způsob zániku závazku zejména pro ty případy, kdy nelze
očekávat, že závazkový vztah splní účel, pro který jej strany sjednaly.
Existence závazku je odstoupením od smlouvy ukončena pouhým jednostranným
právním jednáním, aniž je třeba jakéhokoliv souhlasu či vyjádření druhého
účastníka. Odstoupení postačí druhé straně pouze oznámit. Při odstoupení od
smlouvy právní důvod plnění odpadá, neboť závazek se zrušuje od počátku; dlužné
plnění z doby před účinností odstoupení doplněno být nemusí a nelze je ani
vymáhat. Stejně tak si strany nejsou povinny poskytovat žádná další plnění ani
do budoucna. Naopak ohledně plnění již poskytnutých jsou povinny se mezi sebou
zásadně vypořádat dle pravidel bezdůvodného obohacení (obdobně srov. Bejček,
J., Šilhán, J. a kol. Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2015, str. 206, 207).
22. Taktéž v rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že
bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek,
jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a
jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání
předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané
bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění,
nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní
řád neuznává (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp.
zn. 28 Cdo 1966/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2023, sp. zn.
23 Cdo 390/2022).
23. Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení je také plnění z
právního důvodu, který odpadl, jež míří na ty případy, v nichž v okamžiku
poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně v důsledku
další právní skutečnosti ztratil své právní účinky (odpadl). Po odpadnutí
právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srov.
například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo
3113/2007, ze dne|11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, ze dne 7. 10. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 2598/2014, či ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2819/2021,
vydané v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, jejichž závěry jsou
uplatnitelné i v poměrech právní úpravy § 2991 a násl. o. z.; k tomu srov.
například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo
1966/2020, či ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 392/2020). Tak je tomu též v
případě platného odstoupení od smlouvy (§ 2004 odst. 1 o. z.), neboť
odstoupením od smlouvy se závazek zrušuje od počátku, tj. dochází k odpadnutí
právního důvodu s účinky ex tunc (srov. též Melzer, F., Tégl, P. a kol.
Občanský zákoník
- velký komentář. Svazek IX, § 2894-3081. Praha: Leges, 2018).
24. Odstoupením od smlouvy zanikají v rozsahu jeho účinků práva a
povinnosti stran (srov. § 2005 odst. 1 o. z. a výjimky uvedené v § 2005 odst. 2
o. z.). V případě odstoupení od smlouvy o dílo tedy zanikají i povinnosti (a
jím odpovídající práva druhé smluvní strany) zhotovitele provést na svůj náklad
a nebezpečí dílo a objednatele dílo převzít a zaplatit jeho cenu (§ 2586 odst.
1 o. z.). Naopak vzniká povinnost toho, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého
důvodu obohatil, vydat ochuzenému, oč se obohatil. V případě, kdy podle zrušené
smlouvy plnily obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana
vydala, co získala (§ 2993 o. z.). V případě, že vydání předmětu bezdůvodného
obohacení není dobře možné (např. bude-li spočívat v provedení výkonů a prací),
má ochuzený právo na peněžitou náhradu (§ 2999 odst. 1 o. z.). Při ocenění
prospěchu, kterého se objednateli dostalo v případě odstoupení od smlouvy o
dílo, není majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu peněžitá částka, která
odpovídá nákladům na zhotovení díla, nýbrž peněžitá náhrada odpovídající
skutečnému majetkovému prospěchu objednatele díla. V případě, že je zjišťována
výše obohacení poskytnutého zhotovitelem objednateli, je tak třeba zohlednit
jednak úplatu sjednanou mezi stranami podle ustanovení § 2999 odst. 2 o. z.,
jednak vadnost poskytnutého plnění, bylo-li dílo dokončeno a předáno, případně
obdobně nikoli řádnost takto poskytovaného plnění, nebylo dílo ani dokončeno a
předáno (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn.
28 Cdo 1060/2017, ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 392/2020, a ze dne 13. 10.
2022, sp. zn. 23 Cdo 2925/2021).
25. Nejvyšší soud předesílá, že si je pochopitelně vědom toho, že od
obecné úpravy vypořádání bezdůvodného obohacení je třeba odlišit zvláštní
úpravu vypořádání odstoupení od smlouvy o dílo v případech, je-li dílo zmařeno
ze strany zhotovitele či objednatele v ustanoveních § 2600 až 2603 o. z. a §
2613 o. z., a dále zvláštní případy právních následků odstoupení od smlouvy o
dílo v ustanoveních § 2622 odst. 3 a § 2627 odst. 2 o. z. (srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2925/2021). Jinými slovy,
ustanovení § 2613 o. z. v zásadě může mít pro specifika hypotézy normy přednost
před ustanovením § 2999 o. z. Ačkoli v této otázce doktrína dlouhodobě
nezaujímá jednotné názory, Nejvyšší soud se za současné právní úpravy již v
situaci skutkově obdobné projednávané věci přiklonil k řešení, kdy neaplikoval
speciální ustanovení o. z., nýbrž odkázal na obecné ustanovení § 2999 o. z.
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017,
publikovaný v časopise Soudní rozhledy pod č. 2, ročník 2020). Obdobné závěry
lze koneckonců nalézt i v odborné literatuře (pro kritické pojímání výkladu §
1613 o. z. srov. např. právní názor, podle nějž nejvíce otázek vzbuzuje
vypořádání stran po odstoupení od smlouvy o dílo, kde je právním titulem pro
kompenzaci bezdůvodné obohacení, a podle kterého je možné, že se soud při
výpočtu zhotovitelova nároku na úhradu za bezdůvodné obohacení stejně bude
nakonec muset uchýlit k obecným pravidlům obsaženým v § 2999 o. z., neboť
výpočet zhotovitelovy kompenzace podle § 2613 o. z. je značně složitý až
neproveditelný, publikovaný in Černohlávek, J. Odstoupení od smlouvy o dílo ve
stavebnictví - 2. část. Právní rozhledy č. 20, ročník 2021, str. 695 an.).
26. S ohledem na výše uvedené se dovolací soud přiklání k závěru, že v
projednávané věci je třeba posoudit otázku vzniku a výše nároku žalobkyně podle
právní úpravy bezdůvodného obohacení. K tomuto závěru dospívá jednak proto, že
prokazatelně došlo k odstoupení od smlouvy o dílo žalobkyní (zhotovitelem) pro
nesoučinnost žalované (objednatele) a žalobkyně vznesla svůj žalobní nárok vůči
žalované po zániku závazku, tudíž není prostor pro úvahu v intencích ustanovení
§ 2613 o. z. Rovněž je třeba přihlédnout k tomu, že žalobkyně nárokovala
vypořádání „již provedených prací“, tedy vydání majetkového prospěchu
(vyjádřeného peněžitou částkou, která odpovídá nákladům na zhotovení
dosavadního díla), o který se žalovaná obohatila, nikoliv ceny za dílo snížené
o to, co neprovedením díla žalobkyně ušetřila. V neposlední řadě, jak plyne z
výzvy k poskytnutí součinnosti ze dne 13. 9. 2018 adresované žalované,
žalobkyně sice avizovala, že bude vyžadovat vypořádání již provedených prací, a
to v souladu s ustanovením § 2613 ve spojení s § 2591 o. z., v návrhu na vydání
elektronického platebního rozkazu však již pouze zrekapitulovala dosavadní
skutkový stav, z nějž vyplývá uplatnění práva na zaplacení pohledávky, přičemž
dále výslovně zmiňovala jen ust. § 2591 o. z. a posléze vyčíslila celkovou
hodnotu pohledávky.
násl. o. z.), není jeho právní posouzení věci správné. Odvolací soud (obdobně
jako soud prvního stupně) tak mimo jiné nesprávně posuzoval nikoliv hodnotu
toho, o co se objednatel dosavadním provedením díla obohatil, ale cenu díla
sníženou o to, co zhotovitel neprovedením díla ušetřil. Takové posouzení však
zde – a to nejen s ohledem na formulaci žalobního nároku na zaplacení „již
provedených prací“, jak uvedeno výše – není namístě. Nadto, jak rovněž správně
namítá dovolatelka, odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně, který
konstatoval neunesení důkazního břemene žalobkyní) dospěl taktéž k nesprávnému
závěru ohledně důkazního břemene, které sice leží při aplikaci § 2613 o. z. na
objednateli, v případě bezdůvodného obohacení však tíží údajně ochuzeného, tedy
zde žalobkyni jako zhotovitele.
28. Pokud se pak týká posouzení otázky, jak má probíhat vypořádání stran
po odstoupení od smlouvy o dílo, je zřejmé, že v projednávané věci nelze
primárně vycházet z vůle stran obsažené ve smlouvě, jakkoliv o. z. klade na
autonomii vůle důraz (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11.
2020, sp. zn. 23 Cdo 3972/2019, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 48, ročník 2021), neboť si strany nesjednaly, jakým způsobem
vypořádají zrušený závazek po odstoupení od smlouvy. Nastupuje proto zákonem
předpokládaný způsob vypořádání.
29. Úprava § 2591 ani další ustanovení o. z. přitom nestanoví následek
odstoupení od smlouvy pro již poskytnutá plnění stran ze smlouvy o dílo,
nestanoví je ani obecná úprava odstoupení od smlouvy. Bude proto nutné vyjít z
peněžité náhrady dle § 2999 o. z. [k tomu srov. Hulmák M. a kol., Občanský
zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1050].
30. Právo na peněžitou náhradu má ve smyslu § 2999 o. z. ochuzený v
případě, že není dobře možné vydat předmět bezdůvodného obohacení (zejména
případy bezdůvodného obohacení spočívající ve výkonech). Nelze přitom
odhlédnout ani od toho, že Nejvyšší soud ve své judikatuře k výkladu § 2999 o.
z. (srov. opět zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn.
28 Cdo 1060/2017) zdůraznil, že hodnota bezdůvodného obohacení získaného
převzetím projektové dokumentace bez zákonem aprobovaného důvodu není dána
hodnotou prostředků vynaložených na tvorbu projektu, nýbrž hodnotou projektu
takto vytvořeného (hodnotou díla), a že také při ocenění prospěchu, kterého se
objednateli dostalo v případě odstoupení od smlouvy o dílo, není majetkovým
vyjádřením tohoto prospěchu peněžitá částka, která odpovídá nákladům na
zhotovení díla, nýbrž peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému
prospěchu objednatele díla (kdy je tak třeba zkoumat i využitelnost provedeného
díla objednatelem).
31. Jelikož se odvolací soud výše uvedenými úvahami neřídil (a v tomto
směru nijak neusměrnil ani závěry soudu prvního stupně), spočívá rozsudek
odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Protože nejsou splněny
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání
nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu (když se odvolací soud v napadeném
rozhodnutí z důvodu jím zvoleného právního řešení nevypořádal se všemi
uplatněnými námitkami), Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1
o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení [osud výroku o věci
samé sdílí z důvodu své akcesority i nákladový výrok].
32. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.). O
náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací
soud (eventuálně soud prvního stupně) v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1
in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu