28 Cdo 552/2022-133
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobkyně SEPA CREDIT s. r. o., se sídlem v Praze – Horních
Počernicích, Náchodská 762/65, identifikační číslo osoby: 28395557, zastoupené
JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská
2033/8, proti žalované J. N., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Michalem
Mlezivou, LL.M., advokátem se sídlem v Mostě, Vítězslava Nezvala 2498/17, o
zaplacení částky 56.160,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 13 C 440/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 2021, č. j. 26 Co 113/2021-109,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve
výši 4.452,80 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Michala Mlezivy, LL.M., advokáta
se sídlem v Mostě, Vítězslava Nezvala 2498/17, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 9.
2020, č. j. 13 C 440/2019-83, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 10. 2020,
č. j. 13 C 440/2019-86, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované
zaplacení částky 56.160,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z
částky 56.160,- Kč od 8. 12. 2019 do zaplacení (výrok I.). Rozhodl rovněž o
povinnosti žalobkyně nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení
ve výši 32.089,97 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze
dne 23. 6. 2021, č. j. 26 Co 113/2021-109, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované k rukám
jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 11.320,- Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že účastnice řízení byly v žalovaném
období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2019 spoluvlastníky stavby č. p. XY v obci a
katastrálním území XY (dále „předmětná nemovitost“), přičemž žalobkyně byla
spoluvlastníkem menšinovým. Žalovaná užívala v žalovaném období celou
předmětnou nemovitost. Za toto užívání (nad rámec spoluvlastnického podílu 3/5,
respektive po podání žaloby 4/5, k celku) neposkytla žalovaná žalobkyni žádné
peněžité plnění. Soudy nižších instancí konstatovaly, že žalobkyně neunesla
důkazní břemeno ohledně tvrzení o výši obvyklého nájemného za užívání předmětné
nemovitosti jakožto jednoho ze základních předpokladů pro určení výše
případného nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991
odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1.
2014 (dále „o. z.“), jenž se odvíjí od užívání předmětné nemovitosti žalovanou
nad rámec jejího spoluvlastnického podílu. Žalobkyně totiž neoznačila žádné
důkazy k prokázání svého tvrzení, že výše obvyklého nájemného za předmětnou
nemovitost činí částku 13.000,- Kč měsíčně. Nedostavila se k jednání soudu
prvního stupně dne 25. 9. 2020 a nemohla být tudíž poučena o potřebě splnit
důkazní povinnost. Soud prvního stupně nadto provedl důkaz znaleckým posudkem,
který předložila žalovaná, z něhož zjistil, že obvyklé nájemné předmětné
nemovitosti je s ohledem na její stavebně-technický stav nulové.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Splnění předpokladů
jeho přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřovala v
tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu při řešení otázky, zda „je soud ze své úřední povinnosti povinen
přezkoumávat závěry znaleckého posudku v případě, že existují objektivní
pochybnosti o jeho úplnosti nebo správnosti“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího
soudu, že neunesla důkazní břemeno o výši žalobou uplatněného nároku. Namítá,
že soudy nižších stupňů k prokázání výše bezdůvodného obohacení neprovedly
žalobkyní navržený důkaz výslechem P. S. a fotografiemi. Dále má za to, že
znalecký posudek předložený žalovanou soudy nižších instancí vyhodnotily zcela
nekriticky. Domnívá se, že závěr daného znaleckého posudku je v extrémním
nesouladu s ostatními důkazy a zjištěnými skutečnostmi, pročež soudy nižších
stupňů měly – dle názoru žalobkyně – zpracovatele posudku předloženého
žalovanou, znalce Josefa Škodu, vyslechnout nebo ustanovit znalce nového. Naznačený procesní postup argumentačně podpořila odkazem na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, a na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009 (označené rozsudky, stejně
jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná vyjádřila nesouhlas s dovoláním žalobkyně. Podotkla, že žalobkyně se
snaží důsledky své procesní pasivity zhojit napadáním důkazů předložených
procesně aktivní žalovanou. Připomněla rovněž judikaturu dovolacího soudu, jež
dovodila, že bezdůvodné obohacení z nadužívání nemovitosti nevzniká, není-li
nemovitost pronajmutelná. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť dovolatelkou nastolená právní otázka
již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud se od
judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku
dovolacím soudem znovu posoudit odchylně. Podle ustanovení § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu
obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se
obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu,
plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo
tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že na straně
spoluvlastníka, jenž užívá věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (bez
rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez
rozhodnutí soudu) vzniká bezdůvodné obohacení [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod
číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a
obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3699/2013, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu,
přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz;
judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je přitom
se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, použitelná i v poměrech
ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného
od 1. 1. 2014 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo
1881/2018)]. Nejvyšší soud ve své judikatuře dále opakovaně připomíná, že výkonem užívacího
práva k cizí věci bez právního důvodu vzniká bezdůvodné obohacení ve smyslu §
2991 o. z. odpovídající částce, kterou by v daném místě a čase uživatel musel
vynaložit, aby si řádným způsobem opatřil právo užívat srovnatelný objekt, tj. obvyklému nájemnému (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, ze dne
1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015, či ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo
138/2018), přičemž tento závěr je plně aplikovatelný i při posuzování prospěchu
nabytého užíváním věci nad rámec spoluvlastnického podílu bez právního důvodu
(shodně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3356/2013). Při kalkulaci majetkového prospěchu získaného bez řádného právního
důvodu se sluší přihlížet rovněž ke konkrétnímu způsobu využití předmětného
statku obohaceným, to však nikoli na úkor zohlednění charakteru a stavu užívané
věci samotné, jež determinují hodnotu užívacího práva primárně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn.
25 Cdo 399/2001, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2220/2010, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015). Pokud užívaný
statek s ohledem na svůj stav nebyl vůbec způsobilý pronájmu za jakkoli nízké
nájemné, je možné dovodit, že uzurpované užívací právo mělo nulovou hodnotu, a
povinnost vydat bezdůvodné obohacení tak uživateli nevznikla (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, ze dne
17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo
987/2017). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv
prospěch, jehož by mohl vlastník věci (ochuzený) teoreticky dosáhnout, nýbrž
pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový
stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných
okolností stalo (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, či ze
dne 14. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1614/2018). Zjištění výše obvyklého nájemného v daném místě a čase přitom není otázkou
právní, nýbrž otázkou skutkových zjištění (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009, či usnesení Ústavního
soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je znalecký posudek jedním z
důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle
ustanovení § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm
obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad ustanovení § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logické odůvodnění jeho
závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým
posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny,
zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s
nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky
ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům
logického myšlení (srovnej např. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018). Důkaz znaleckým posudkem soud
hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost
odborných závěrů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002,
sp. zn. 25 Cdo 583/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2790/2019, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS
483/01).
Soudu tudíž nepřísluší hodnotit odbornou správnost znaleckého posudku,
ale pouze to, zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl otázky soudu
k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má
oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.), respektive
přesvědčivost znaleckého posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání,
logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010). Má-li
soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit
vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek
doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový
posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil
se ke správnosti již podaného posudku; zákon (§ 127 odst. 2 o. s. ř.) přitom
nestanovuje předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého
posudku a ponechává je na úvaze soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1291/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
13. 7. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1220/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2918/2021, či dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009). Se shora uvedenými závěry je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu
zcela konformní. Soudu prvního stupně nevyvstaly pochybnosti o správnosti
znaleckého posudku vypracovaného znalcem Josefem Škodou, který byl jako důkaz v
řízení proveden, pročež nebylo nezbytné požádat znalce o ústní vysvětlení
přijatého závěru či snad nechat vypracovat revizní znalecký posudek. Vyzdvihnout se sluší, že pochybnosti o správnosti znaleckého posudku nemůže
založit sama o sobě okolnost, že je předmětná nemovitost obydlená, neboť výše
plnění za užívání cizí věci bez právního důvodu se odvozuje od prospěchu, jenž
získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§
2999 odst. 1 o. z.). Dle zákona (a jej interpretující judikatury) se tak výše
vydávaného plnění odvíjí v zásadě od prospěchu nabytého obohaceným, a nikoliv
od újmy ochuzeného (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015, a ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2887/2016). Vzhledem k vyslovenému znaleckému závěru nebyl proto vyloučen úsudek, že
spornou stavbu v relevantním období nebylo vůbec možné pronajmout, a užívací
právo k ní tudíž mělo nulovou hodnotu, pročež nelze usuzovat na vznik obohacení
žalované v důsledku jejího užívání. Nadto je třeba zdůraznit, že v poměrech projednávané věci tížilo ve vztahu k
uplatněné výši náhrady za bezdůvodné obohacení břemeno tvrzení i břemeno
důkazní žalobkyni.
Žalobkyně však nebyla schopna (či ochotna) splnit svou
důkazní povinnost o prokázání právně významné skutečnosti, která se k výši
peněžitého plnění v řízení o vydání bezdůvodného obohacení nepochybně váže. Ve
splnění důkazní povinnosti přitom žalobkyni nic nebránilo. Neúčastí u jednání
soudu prvního stupně se pak zbavila dobrodiní být soudem ve smyslu ustanovení §
118a odst. 3 o. s. ř. poučena (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010,
sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 578/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 28
Cdo 1793/2011). Pokud naopak žalovaná nesouhlasila s výší žalobou požadované
náhrady, bylo na ní, aby tvrdila, že obvyklá výše nájemného je jiná (z pohledu
žalované nižší). Splnění této povinnosti tvrzení s příslušným důkazním návrhem
(např. na vypracování znaleckého posudku) reflektuje zásadu projednací, v
souladu s níž je v občanském soudním řízení sporném odpovědnost za zjišťování
skutkového stavu kladena na bedra účastníků zatížených břemenem důkazním a
břemenem tvrzení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 1658/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1491/2018). Kritizuje-li dovolatelka neprovedení některých označených důkazů, dlužno uvést,
že prostřednictvím této námitky upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího
stupně. Takovými výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li
dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich
prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky dovolatelky
ostatně postrádají relevanci – soudy totiž nejsou vázány důkazními návrhy
účastníků potud, že by byly povinny provést všechny nabízené důkazy; jsou
oprávněny posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z nabízených důkazů
provedou, a které nikoliv; musí se přitom vypořádat s tím, proč některé
navržené důkazy neprovedly (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3326/2018, ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo
1056/2019, nebo ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2107/2020). Soudy nižšího
stupně přitom v projednávané věci své povinnosti dostály, když v odůvodnění
svých rozhodnutí řádně vysvětlily, z jakého důvodu některým dovolatelčiným
důkazním návrhům nevyhověly. Protože dovolatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu,
zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I.,
jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech
prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné
[§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3
věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst.
1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto a žalované vznikly v dovolacím řízení náklady související se
zastupováním advokátem, je žalobkyně povinna žalované tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 4.452,80 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 3.380 Kč – § 1 odst. 2, § 2
odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a
náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši
300 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože
zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o
advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky
náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve
výši 772,80 Kč. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalované, který je advokátem (§
149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení
§ 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke
stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 15. 3. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu