28 Cdo 552/2022-133
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně SEPA CREDIT s. r. o., se sídlem v Praze – Horních Počernicích, Náchodská 762/65, identifikační číslo osoby: 28395557, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 2033/8, proti žalované J. N., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Michalem Mlezivou, LL.M., advokátem se sídlem v Mostě, Vítězslava Nezvala 2498/17, o zaplacení částky 56.160,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 440/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 2021, č. j. 26 Co 113/2021-109,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 4.452,80 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Michala Mlezivy, LL.M., advokáta se sídlem v Mostě, Vítězslava Nezvala 2498/17, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2020, č. j. 13 C 440/2019-83, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 10. 2020, č. j. 13 C 440/2019-86, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 56.160,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 56.160,- Kč od 8. 12. 2019 do zaplacení (výrok I.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalobkyně nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 32.089,97 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. 6. 2021, č. j. 26 Co 113/2021-109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 11.320,- Kč (výrok II.). Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že účastnice řízení byly v žalovaném období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2019 spoluvlastníky stavby č. p. XY v obci a katastrálním území XY (dále „předmětná nemovitost“), přičemž žalobkyně byla spoluvlastníkem menšinovým.
Žalovaná užívala v žalovaném období celou předmětnou nemovitost. Za toto užívání (nad rámec spoluvlastnického podílu 3/5, respektive po podání žaloby 4/5, k celku) neposkytla žalovaná žalobkyni žádné peněžité plnění. Soudy nižších instancí konstatovaly, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení o výši obvyklého nájemného za užívání předmětné nemovitosti jakožto jednoho ze základních předpokladů pro určení výše případného nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1.
1. 2014 (dále „o. z.“), jenž se odvíjí od užívání předmětné nemovitosti žalovanou nad rámec jejího spoluvlastnického podílu. Žalobkyně totiž neoznačila žádné důkazy k prokázání svého tvrzení, že výše obvyklého nájemného za předmětnou nemovitost činí částku 13.000,- Kč měsíčně. Nedostavila se k jednání soudu prvního stupně dne 25. 9. 2020 a nemohla být tudíž poučena o potřebě splnit důkazní povinnost. Soud prvního stupně nadto provedl důkaz znaleckým posudkem, který předložila žalovaná, z něhož zjistil, že obvyklé nájemné předmětné nemovitosti je s ohledem na její stavebně-technický stav nulové.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda „je soud ze své úřední povinnosti povinen přezkoumávat závěry znaleckého posudku v případě, že existují objektivní pochybnosti o jeho úplnosti nebo správnosti“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neunesla důkazní břemeno o výši žalobou uplatněného nároku.
Namítá, že soudy nižších stupňů k prokázání výše bezdůvodného obohacení neprovedly žalobkyní navržený důkaz výslechem P. S. a fotografiemi. Dále má za to, že znalecký posudek předložený žalovanou soudy nižších instancí vyhodnotily zcela nekriticky. Domnívá se, že závěr daného znaleckého posudku je v extrémním nesouladu s ostatními důkazy a zjištěnými skutečnostmi, pročež soudy nižších stupňů měly – dle názoru žalobkyně – zpracovatele posudku předloženého žalovanou, znalce Josefa Škodu, vyslechnout nebo ustanovit znalce nového.
Naznačený procesní postup argumentačně podpořila odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009 (označené rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná vyjádřila nesouhlas s dovoláním žalobkyně.
Podotkla, že žalobkyně se snaží důsledky své procesní pasivity zhojit napadáním důkazů předložených procesně aktivní žalovanou. Připomněla rovněž judikaturu dovolacího soudu, jež dovodila, že bezdůvodné obohacení z nadužívání nemovitosti nevzniká, není-li nemovitost pronajmutelná. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.
s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť dovolatelkou nastolená právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně. Podle ustanovení § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že na straně spoluvlastníka, jenž užívá věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) vzniká bezdůvodné obohacení [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16.
10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz; judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je přitom se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, použitelná i v poměrech ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018)]. Nejvyšší soud ve své judikatuře dále opakovaně připomíná, že výkonem užívacího práva k cizí věci bez právního důvodu vzniká bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. odpovídající částce, kterou by v daném místě a čase uživatel musel vynaložit, aby si řádným způsobem opatřil právo užívat srovnatelný objekt, tj. obvyklému nájemnému (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13.
3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015, či ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018), přičemž tento závěr je plně aplikovatelný i při posuzování prospěchu nabytého užíváním věci nad rámec spoluvlastnického podílu bez právního důvodu (shodně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3356/2013). Při kalkulaci majetkového prospěchu získaného bez řádného právního důvodu se sluší přihlížet rovněž ke konkrétnímu způsobu využití předmětného statku obohaceným, to však nikoli na úkor zohlednění charakteru a stavu užívané věci samotné, jež determinují hodnotu užívacího práva primárně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2001, sp. zn.
25 Cdo 399/2001, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2220/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015). Pokud užívaný statek s ohledem na svůj stav nebyl vůbec způsobilý pronájmu za jakkoli nízké nájemné, je možné dovodit, že uzurpované užívací právo mělo nulovou hodnotu, a povinnost vydat bezdůvodné obohacení tak uživateli nevznikla (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, ze dne 17.
7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci (ochuzený) teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, či ze dne 14.
6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1614/2018). Zjištění výše obvyklého nájemného v daném místě a čase přitom není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkových zjištění (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009, či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad ustanovení § 132 o.
s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srovnej např. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018). Důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2790/2019, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01).
Soudu tudíž nepřísluší hodnotit odbornou správnost znaleckého posudku, ale pouze to, zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl otázky soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.), respektive přesvědčivost znaleckého posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010). Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku; zákon (§ 127 odst. 2 o. s. ř.) přitom nestanovuje předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1291/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1220/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2918/2021, či dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009). Se shora uvedenými závěry je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zcela konformní. Soudu prvního stupně nevyvstaly pochybnosti o správnosti znaleckého posudku vypracovaného znalcem Josefem Škodou, který byl jako důkaz v řízení proveden, pročež nebylo nezbytné požádat znalce o ústní vysvětlení přijatého závěru či snad nechat vypracovat revizní znalecký posudek.
Vyzdvihnout se sluší, že pochybnosti o správnosti znaleckého posudku nemůže založit sama o sobě okolnost, že je předmětná nemovitost obydlená, neboť výše plnění za užívání cizí věci bez právního důvodu se odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§ 2999 odst. 1 o. z.). Dle zákona (a jej interpretující judikatury) se tak výše vydávaného plnění odvíjí v zásadě od prospěchu nabytého obohaceným, a nikoliv od újmy ochuzeného (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10.
6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015, a ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2887/2016). Vzhledem k vyslovenému znaleckému závěru nebyl proto vyloučen úsudek, že spornou stavbu v relevantním období nebylo vůbec možné pronajmout, a užívací právo k ní tudíž mělo nulovou hodnotu, pročež nelze usuzovat na vznik obohacení žalované v důsledku jejího užívání.
Nadto je třeba zdůraznit, že v poměrech projednávané věci tížilo ve vztahu k uplatněné výši náhrady za bezdůvodné obohacení břemeno tvrzení i břemeno důkazní žalobkyni.
Žalobkyně však nebyla schopna (či ochotna) splnit svou důkazní povinnost o prokázání právně významné skutečnosti, která se k výši peněžitého plnění v řízení o vydání bezdůvodného obohacení nepochybně váže. Ve splnění důkazní povinnosti přitom žalobkyni nic nebránilo. Neúčastí u jednání soudu prvního stupně se pak zbavila dobrodiní být soudem ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. poučena (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 578/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1793/2011). Pokud naopak žalovaná nesouhlasila s výší žalobou požadované náhrady, bylo na ní, aby tvrdila, že obvyklá výše nájemného je jiná (z pohledu žalované nižší). Splnění této povinnosti tvrzení s příslušným důkazním návrhem (např. na vypracování znaleckého posudku) reflektuje zásadu projednací, v souladu s níž je v občanském soudním řízení sporném odpovědnost za zjišťování skutkového stavu kladena na bedra účastníků zatížených břemenem důkazním a břemenem tvrzení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1658/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1491/2018). Kritizuje-li dovolatelka neprovedení některých označených důkazů, dlužno uvést, že prostřednictvím této námitky upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovými výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky dovolatelky ostatně postrádají relevanci – soudy totiž nejsou vázány důkazními návrhy účastníků potud, že by byly povinny provést všechny nabízené důkazy; jsou oprávněny posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z nabízených důkazů provedou, a které nikoliv; musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedly (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3326/2018, ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1056/2019, nebo ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2107/2020). Soudy nižšího stupně přitom v projednávané věci své povinnosti dostály, když v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vysvětlily, z jakého důvodu některým dovolatelčiným důkazním návrhům nevyhověly. Protože dovolatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II.
o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst.
1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalobkyně povinna žalované tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 4.452,80 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 3.380 Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu.
Protože zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 772,80 Kč. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalované, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o.
s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 15. 3. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu