32 Cdo 5550/2017-216
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně
STAV.SERVIS LAKAM, s. r. o., se sídlem v Ústí nad Labem, Střekov, Karla IV.
885/45, PSČ 400 03, identifikační číslo osoby 25621033, proti žalovanému A.
M., narozenému XY, dříve podnikajícímu pod identifikačním číslem osoby XY,
bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Malínkem, advokátem, se sídlem v Praze 2,
Fügnerovo náměstí 1808/3, o zaplacení částky 194 354,63 Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 96/2012, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2017, č. j. 1 Cmo
140/2016-174, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2017, č. j. 1 Cmo 140/2016-174, v
potvrzujícím výroku, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 3.
2016, č. j. 61 Cm 96/2012-141, v té části výroku pod bodem I, jíž byla
zamítnuta žaloba co do částky 153 649,63 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 %
ročně z této částky od 27. 8. 2012 do zaplacení, se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
V souzené věci se žalobkyně po částečném zpětvzetí žaloby domáhala zaplacení
částky 194 354,63 Kč se zákonným úrokem z prodlení, na základě tvrzení, že
odstoupila od smlouvy o dílo na úpravu mezibytových a bytových příček a
podhledů domu XY (dále též jen „akce XY“), uzavřené mezi účastníky, a
požadovaná částka představuje rozdíl mezi částkou 727 020,80 Kč, kterou
žalovanému uhradila v průběhu provádění díla, na straně jedné a částkou 573
371,17 Kč, která podle jejího mínění představuje obvyklou cenu provedených
prací, pokud by nebyly provedeny vadně (s tím, že k zjištění obvyklé ceny bude
třeba nařídit znalecký posudek), a částkou 40 705 Kč, kterou zaplatila třetí
osobě za odstranění vad díla, na straně druhé. Žalovaný především namítl, že částka 727 020,80 Kč, z níž žalobkyně vychází,
zahrnuje i částku 193 600 Kč uhrazenou za práce na akci Velké Příklepy týkající
se nemovitosti ve vlastnictví jednatele žalobkyně, a na akci XY mu byla
zaplacena pouze částka 533 420,80 Kč, žádný přeplatek tedy neexistuje. Popřel
též, že by jím provedené dílo bylo vadné. Podáním ze dne 6. 8. 2015 započetl z
důvodu procesní opatrnosti proti žalobou uplatněné pohledávce pohledávku ve
výši 120 000 Kč, jako nedoplatek za práce provedené pro žalobkyni na akci Ústí
nad Labem a vyúčtované fakturou č. 201004 vystavené dne 7. 5. 2010 na částku
226 629,70 Kč, a pohledávku ve výši 301 629,90 Kč za práce provedené na akci
XY, specifikované v neuhrazené faktuře ze dne 24. 11. 2011 č. 201110. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 3. 2016, č. j. 61 Cm
96/2012-141, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a uložil žalobkyni nahradit
žalovanému náklady řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění:
1) Dne 9. 6. 2011 žalobkyně odeslala žalovanému projektovou dokumentaci na dům
XY, načež jí žalovaný dne 17. 6. 2011 zaslal cenovou kalkulaci, v níž se obecně
uvádí počet m2 bytových příček, počet m2 izolace do příček a cena za tyto m2,
celková cena uvedena není. Podle nepodepsaného návrhu smlouvy o dílo mělo být
předmětem smlouvy zhotovení kompletního díla bytových a mezibytových příček SDK
a podhledů SDK v 5. – 7. NP v uvedeném domě a cena díla měla být stanovena
podle rozpočtu jako příloha smlouvy. K návrhu byla přiložena listina shodného
obsahu jako e-mailová zpráva ze dne 17. 6. 2011. 2) Fakturou č. 201107 ze dne 28. 8. 2011 žalovaný vyúčtoval žalobkyni dílčí
práce na akci XY podle soupisu prací ke dni 29. 8. 2011 ve výši 262 516 Kč,
včetně DPH, soupis prací je opatřen podpisem stavbyvedoucího žalobkyně pana H. 3) Fakturou ze dne 23. 9. 2011 (bez čísla) žalovaný vyúčtoval žalobkyni dílčí
práce podle soupisu prací ze stejného data ve výši 193 600 Kč, včetně DPH. Podle druhé verze této faktury měly být účtovány vícepráce na akci XY ke dni
23. 9. 2011 (soupis prací nebyl předložen). Ke třetí verzi faktury, označené
číslem 18, znějící na stejnou částku a označené jako dílčí faktura za práce ke
dni 23. 9. 2011, byl doložen soupis prací ze dne 5. 9.
2011 na domku ve Velkých
Přílepech, v němž je uveden druh prací, jejich jednotlivé ceny a celková cena,
tento soupis není nikým podepsán. 4) Fakturou č. 201109 ze dne 10. 10. 2001 žalovaný vyúčtoval žalobkyni dílčí
práce na akci XY podle soupisu prací z téhož data ve výši 270 904,70 Kč, včetně
DPH, soupis prací je opatřen podpisem stavbyvedoucího žalobkyně pana H. 5) Fakturou č. 201110 ze dne 24. 11. 2011 žalovaný vyúčtoval žalobkyni dílčí
práce na akci XY podle soupisu prací ke dni 21. 11. 2011 ve výši 301 629,90 Kč,
včetně DPH, soupis je opatřen podpisem stavbyvedoucího žalobkyně pana H. 6) Žalobkyně uhradila žalovanému dne 5. 9. 2011 částku 262 516 Kč pod
variabilním symbolem (dále jen „VS“) XY, dne 23. 9. 2011 částku 193 600 Kč pod
VS XY a dne 18. 10. 2011 částku 270 904 Kč pod XY. 7) E-mailovou zprávou ze dne 9. 9. 2011 žalobkyně vyzvala žalovaného, aby
provedl opravy zjištěné po prohlídce zástupce společnosti Knauf, zejména
důkladně tmelil příčky k obvodovému zdivu, k podlahové a stropní konstrukci,
doplnil dilatační pásku na ocelové konstrukce, stropní úchyty a profily do
koupelny a kuchyně. Dopisem ze dne 20. 12. 2011 jej požádala, aby dokončil
práce dle smlouvy o dílo na akci XY, s tím, že není dokončeno dotmelení všech
příček sádrokartonu a šikmý podhled v 7. NP a dále jako vícepráce instalace
dveřního pouzdra v 7. NP. Upozornila, že pokud žalovaný práce nedokončí, budou
zadány jinému. Dopisem ze dne 29. 2. 2012 pak žalovanému oznámila, že pro jeho
prodlení a porušení smlouvy odstupuje od smlouvy o dílo. 8) Fakturou č. 16/2012 ze dne 12. 4. 2012 vyúčtoval M. F. žalobkyni částku 40
705 Kč za dodávku a montáž sádrokartonových systémů v objektu XY. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k uzavření smlouvy o dílo způsobem
předvídaným v § 536 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), nedošlo, neboť nebyl dohodnut rozsah díla a jeho
cena, a uplatněný nárok posuzoval jako právo na vydání bezdůvodného obohacení
podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014
(dále jen „obč. zák.“). Vycházel z názoru, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno
stran vzniku a výše bezdůvodného obohacení stíhá toho, kdo tvrdí, že k jeho
újmě z tohoto titulu došlo. Vzal za prokázané, že žalobkyně zaplatila
žalovanému za práce provedené na akci XY na základě faktur č. 201109 a 201107 a
faktury bez čísla ze dne 23. 9. 2011 celkem částku 727 020,80 Kč s DPH, tj. 660
928 Kč bez DPH. Konstatoval, že žalobkyně k prokázání jí tvrzené hodnoty prací
provedených žalovaným nedoložila ničeho. Ke svému tvrzení, že vyhotovila soupis
prací žalovaného, nedoložila žádný důkaz, neprokázala, jak tvrzenou hodnotu
prací vypočetla, z jakého rozsahu prací a z jaké ceny jednotlivých prací vyšla
nebo o co ji opírá.
Uvedla, že cenu stanovila odhadem, a navrhla, aby výši
obohacení stanovil znalec ustanovený soudem, sama tedy tvrzenou výši
bezdůvodného obohacení představující rozdíl mezi „hodnotou prací zaplacených
žalovanému a tvrzenou hodnotou prací provedených žalovaným“ vůbec neprokázala a
„svoji důkazní povinnost v rozporu se zásadou projednací přenesla na soud“. Soud prvního stupně k tomu uzavřel, že samotné neprokázání výše bezdůvodného
obohacení jako jednoho z předpokladů pro vznik nároku z titulu bezdůvodného
obohacení podle § 451 obč. zák. je důvodem pro zamítnutí žaloby. Soud prvního stupně navázal, že žalovaný navíc namítl, že se na úkor žalobkyně
v jí tvrzené výši nebohatil, neboť jí poskytl v jím tvrzené výši plnění a
namítl jeho započtení. Soud uvedl, že vzal k námitce započtení za prokázané, že
žalovaný provedl v období od 29. 8. 2011 do 21. 11. 2011 stavební práce na akci
XY a za tyto práce přijal od žalobkyně celkem částku 660 928 Kč bez DPH. Druh
prací, jejich rozsah, místo provedení, jednotlivé ceny a celkové ceny prací bez
DPH, které žalovaný provedl, potvrdila žalobkyně prostřednictvím jí k tomu
určeného pracovníka, stavbyvedoucího V. H., v soupisu provedených prací a
následně vyúčtovaná a zaplacená cena prací odpovídala, s výjimkou nezaplacené
ceny vyúčtované fakturou č. 101110 (zřejmě má být správně č. 201110), těmto
soupisům. Soud prvního stupně argumentoval, že žalobkyně cenu těchto prací
nikdy nezpochybnila, nikde netvrdila jinou cenu těchto prací. Vzal za
prokázané, že žalovaný provedl pro žalobkyni ke dni 21. 11. 2011 další práce v
hodnotě 274 209 Kč (bez DPH), když provedení těchto prací v druhu a rozsahu
následně vyúčtovaných fakturou č. 101110 (správně č. 201110 – viz č. l. 72
spisu) ze dne 24. 11. 2011 potvrdil pověřený stavbyvedoucí pan H. v soupisu
prací ze dne 21. 11. 2011, tyto práce však zůstaly nezaplaceny. Dovodil, že i s
přihlédnutím k tvrzení žalobkyně v podání z 12. 8. 2015, v němž uvedla, že tuto
fakturu neodsouhlasila proto, že žalovaný účtoval některé položky, které mu již
zaplatila ve faktuře č. 201109 (konkrétně příčka w115, příčka w111, izolace do
w115, izolace do w111 a podhled d112, a ochrana alu rohu), by hodnota
provedených a neuhrazených prací ke dni 21. 11. 2011 činila částku 154 372 Kč
bez DPH, jako rozdíl mezi fakturovanou cenou 246 209 Kč a částkou 119 837 Kč. Soud prvního stupně vysvětlil s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 27. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, že při určení hodnoty prací
vycházel z jejich ceny bez DPH. Uzavřel, že hodnota prací provedených žalovaným
a zaplacených žalobkyní činila celkem 660 928 Kč a hodnota prací provedených
žalovaným a žalobkyní nezaplacených, započtených v rámci jeho procesní obrany,
činila 274 209 Kč, proto by důvodně započtená hodnota provedených a
nezaplacených prací činila vyšší částku než žalobkyní tvrzené a neprokázané
bezdůvodné obohacení (153 649,63 Kč). Dodal, že k dalšímu nároku uplatněnému ve
výši 40 705 Kč jako náhrada škody za dodávku a montáž SDK M. F., tj.
za
odstranění vad díla, nelze „v případě nároku z titulu bezdůvodného obohacení
přihlížet“, neboť žalobkyni takové právo nevzniklo. Závěrem poznamenal, že
vzhledem k uvedenému se již nezabýval hodnocením dalšího započtení ve výši 120
000 Kč, a že zamítl návrhy žalobkyně na provedení důkazů výslechem M. F. a J. J. k prokázání, jaký rozsah prací žalovaný provedl, a k „prokázání nedokončení
díla a jeho vad“, neboť vzhledem k zjištěnému stavu nejsou tyto důkazy pro věc
rozhodné. Návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem za účelem určení hodnoty
bezdůvodného obohacení pak zamítl „z důvodu, jak shora uvedl“, a navíc musí zde
být alespoň předpoklad, že znalec bude mít konkrétně z čeho vycházet, což za
současného stavu věci, kdy ani rozsah díla není znám (chybí soupis prací ke dni
23. 9. 2011 k zaplacené faktuře bez čísla) a rekonstrukce domu je dokončena,
není daný případ. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v té části výroku o věci samé, pokud
jím byla žaloba zamítnuta co do částky 153 649,63 Kč s úrokem z prodlení ve
výši 7,5 % p. a. od 27. 8. 2012 do zaplacení, a ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně částky 40 705 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % p. a. z této částky
od 27. 8. 2012 do zaplacení, jakož i ve výroku o nákladech řízení tento
rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky
nedošlo k uzavření smlouvy o dílo, neboť žalobkyně neprokázala dohodu o ceně
díla, a nárok žalobkyně je třeba posoudit jako nárok na vypořádání bezdůvodného
obohacení podle § 451 obč. zák. Konstatoval, že žalobkyně po poučení soudu
prvního stupně podle § 118a odst. 2 o. s. ř. uvedla, že po žalovaném požaduje
z titulu bezdůvodného obohacení částku 153 649,63 Kč, což je rozdíl mezi
žalovanému zaplacenou částkou 727 020,80 Kč s DPH a částkou 573 371,17 Kč s
DPH, která představuje hodnotu prací žalovaným skutečně provedených, a dále
požadovala zaplacení částky 40 705 Kč za opravu vad díla, a že žalovaný proti
uplatněnému nároku započetl svou pohledávku na zaplacení faktury č. 201110
vystavené dne 24. 11. 2011 ve výši 301 629,90 Kč za práce provedené na akci XY,
jejíž přílohou byl soupis prací potvrzených stavbyvedoucím žalovaného V. H. Konstatoval, že tento svědek ve své výpovědi uvedl, že prováděl kontrolu a
odsouhlasování prací prováděných žalobcem (správně zřejmě žalovaným) a že
podpis na soupisu provedených prací připojený k faktuře je jeho. Navázal
závěrem, že soud prvního stupně z provedeného dokazování učinil správný závěr,
že práce vyúčtované fakturou č. 201110 žalobce (správně zřejmě žalovaný)
provedl, a i po odečtu žalovaným (zřejmě žalobkyní) zpochybňovaných položek
činí hodnota žalobcem (správně žalovaným) provedených a žalovaným (správně
žalobkyní) odsouhlasených prací částku 154 372 Kč.
Vyjádřil názor, že na
základě odsouhlasení prací žalovaným (míněna zřejmě žalobkyně) je třeba též
uzavřít, že se jednalo o cenu prací obvyklou, kterou by v daném místě a čase
musel obohacený na nabytí srovnatelného plnění vynaložit, a usoudil, že nárok
žalobkyně na zaplacení částky 153 649,63 Kč z titulu vypořádání bezdůvodného
obohacení tudíž zanikl v důsledku jednostranného započtení učiněného
žalovaným. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1568/2014
však soudu prvního stupně vytkl, že při stanovení výše peněžité náhrady za
bezdůvodné obohacení podle § 458 odst. 1 obch. zák. (zřejmě míněn obč. zák.)
musí soud přiměřeně přihlédnout i k případné vadnosti poskytnutého plnění, má-
li za následek snížení majetkového prospěchu, při ocenění majetkového prospěchu
se tedy přihlíží ke všem vadám, které nějakým způsobem snižují hodnotu
provedených prací. S odůvodněním, že z tohoto pohledu soud prvního stupně nárok
žalobkyně na zaplacení částky 40 705 Kč dosud neposuzoval, v tomto rozsahu jeho
rozhodnutí zrušil. Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku napadla žalobkyně dovoláním, a
to, jak uvedla, „z důvodu“, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek
hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud „vychýlil“ od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V prvé řadě dovolatelka vytýká soudům nižších stupňů, že výši bezdůvodného
obohacení nezkoumaly v souladu s judikaturou. Argumentuje, že podle judikatury
Nejvyššího soudu, z níž konkrétně označila rozsudek ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011, a usnesení ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3369/2013
(které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná,
dostupné na jeho webových stránkách), měly soudy při stanovení výše
bezdůvodného obohacení zjišťovat, jaká byla obvyklá cena žalovaným provedených
prací v daném místě a čase s přihlédnutím k vadám, které stavba vykazovala, a
za tím účelem ustanovit znalce v oboru stavebnictví, neboť ke stanovení obvyklé
ceny provedených prací je třeba odborných znalostí. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud v rozporu s konstantní judikaturou
dovolacího soudu, např. se závěrem přijatým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, nehodnotil výpověď svědka Humla ve
vzájemné souvislosti s ostatními důkazy. Kdyby tak učinil, zjistil by, že tento
svědek nemohl potvrdit správnost soupisu prací k faktuře č. 201110, ale pouze
to, že soupis převzal. Odvolací soud se měl odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu, např. od jeho
rozsudku ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011, a usnesení ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3369/2013, a porušit příkaz přihlédnout pečlivě ke všemu,
co vyšlo v řízení najevo, jak mu ukládá např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, jestliže nevzal v úvahu, že ze soupisu
provedených prací k faktuře č. 201110 dovolatelka zpochybňovala i další položky
a uváděla, že žalovaným provedené dílo vykazovalo vady, a vůbec se tím
nezabýval, ačkoliv „od bezdůvodného obohacení na její straně měl v obvyklé ceně
prací zohlednit i vady“.
Rozpor s ustanovením § 132 občanského soudního řádu a shora již citovaným
rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 396/2013 dovolatelka spatřuje též v
tom, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně se
domáhá zaplacení ceny prací, ačkoliv se ve skutečnosti domáhala vrácení peněz,
které žalovanému zaplatila. Dovolatelka dále vytýká soudům nižších stupňů, že neprovedly jí navržené
důkazy, podle jejího mínění pro věc zásadní, konkrétně výslech technického
dozoru investora a pracovníků firmy, která práce po žalovaném opravovala a
dokončovala. V nepřipuštění těchto důkazů spatřuje postup rozporný s
judikaturou Nejvyššího soudu, např. s rozsudkem ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21
Cdo 870/2002. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené
části zrušil a případně aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně v té části,
v níž byl odvolacím soudem potvrzen, a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. V něm by mělo být postaveno najisto, jaké práce byly vlastně
provedeny a zda a v jakém rozsahu byly provedeny vadně, a za tím účelem by mělo
být provedeno řádné hodnocení výpovědi svědka H. a provedeny dovolatelkou
navržené důkazy. Poté by měla být za použití znaleckého posudku zjištěna
obvyklá cena těchto prací. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání označil dovolání za nedůvodné. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 1 článku
II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s
bodem 2 článku II části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony a v souladu s bodem 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovolání shledal přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť dovolatelka odvolacímu
soudu důvodně vytýká, že se při řešení otázky určení výše bezdůvodného
obohacení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení
vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odstavec 2). V souladu s § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto
bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení
záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Stran výše bezdůvodného obohacení argumentuje soud prvního stupně tím, že druh
a rozsah prací provedených žalovaným a jejich cenu potvrdila žalobkyně
prostřednictvím jí k tomu určeného pracovníka – stavbyvedoucího V. H. v
soupisech provedených prací a cenu těchto prací nikdy nezpochybnila, nikde
netvrdila jinou cenu těchto prací. Takto žalovaným vyúčtovanou a žalobkyní
odsouhlasenou cenu pak odvolací soud hodnotí jako cenu obvyklou. Tato
konstrukce ve světle judikatury dovolacího soudu neobstojí. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi prosazuje názor, že v případě
plnění bez právního důvodu, které není dobře možné vrátit, je obohacený povinen
poskytnout tomu, na jehož úkor bezdůvodné obohacení získal, peněžitou náhradu
odpovídající hodnotě, za jaké bylo obdobné plnění obvykle poskytováno v daném
místě a čase a za obdobných podmínek. V takovém případě je tedy nutno, obvykle
pomocí znaleckého posudku, zjistit obvyklou cenu tohoto plnění (srov. např. rozsudek ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006, a předchozí rozhodnutí v
něm citovaná). Ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. nelze vykládat tak, že
peněžitá náhrada odpovídá výši plnění, jež by byl obohacený povinen poskytnout
v případě platně uzavřené smlouvy, nýbrž je třeba vyjít z obvyklé ceny
vynakládané v daném místě a čase za služby téhož druhu; pouze tímto způsobem je
plně respektován objektivní charakter bezdůvodného obohacení, jehož vydání
směřuje k odčerpání neoprávněně nabytého prospěchu na straně obohaceného (srov. např. rozsudek ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5086/2009). Výše této
peněžité náhrady se tedy neodvíjí od předpokládané ceny poskytovaného plnění
(srov. usnesení ze dne 20. l. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2766/2009). Cena díla, resp. cena jeho jednotlivých částí, sjednaná v zaniklé smlouvě je právně nevýznamná
pro zjištění, oč se objednatel obohatil, tedy oč se plněním zhotovitele zvýšil
jeho majetkový stav (srov. např. rozsudky ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo
2833/2011, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3619/2017). Nelze přitom
samozřejmě vyloučit, že takto stanovená výše plnění bude odpovídat částce
předpokládané neplatnou smlouvou, tento závěr však lze učinit pouze, dospěje-li
soud po náležitém posouzení k závěru, že obvyklá cena poskytnuté služby a tedy
i výše získaného obohacení odpovídá i ceně sjednané (srov. rozsudek ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010). Tyto závěry, od nichž Nejvyšší soud nemá důvod se v dané věci odchýlit, se
prosadí i v poměrech zde souzené věci. Nelze-li při určení výše bezdůvodného
obohacení získaného provedením výkonů vycházet z ceny, která byla sjednána
neplatnou smlouvou, pak tam, kde smlouva o dílo nevznikla (popř. nevznikla
platně) právě pro absenci určitého ujednání o ceně, nelze při určení výše
bezdůvodného obohacení vycházet z odsouhlasení vyúčtované ceny, jež bylo
provedeno na základě takové (neuzavřené či neplatné) smlouvy.
Argument, že cenu
potvrdila žalobkyně prostřednictvím jí k tomu určeného pracovníka v soupisech
provedených prací, opomíjí, že jak popsaný mechanismus odsouhlasení, tak
nakonec i akcentované příslušné pověření k jeho provedení má původ ve smlouvě o
dílo, k jejímuž uzavření podle posouzení soudů pro absenci ujednání o ceně
nedošlo. Oporu ve spise nemá souběžně použitý argument, že žalobkyně cenu těchto prací
nikdy nezpochybnila, respektive že netvrdila jinou cenu těchto prací. Žalobkyně
sice již v žalobě předkládá tvrzení o obvyklé ceně, protože z nějaké vycházet
musela, měla-li dostát své povinnosti žalovat konkrétní částku a opřít žalobu o
tvrzení rozhodných skutečností, avšak jak již v žalobě, tak opakovaně v průběhu
řízení se domáhá zjištění obvyklé ceny cestou znaleckého posudku. Protože výše
obvyklé ceny je otázkou skutkovou, není jistě vyloučeno, aby soud vzal stran
obvyklé ceny za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, jak to umožňuje
§ 120 odst. 4 o. s. ř., vzhledem k popsanému procesnímu postoji žalobkyně tu
však o nespornou skutečnost nešlo. Rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž je při určení výše náhrady za
provedené výkony třeba zohlednit též skutečnosti snižující kvalitu poskytnutého
plnění, pokud mají za následek snížení skutečného majetkového prospěchu
obohaceného (srov. již rozsudek ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000,
uveřejněný v časopise Obchodní právo, svazek 10, ročník 2000, str. 23, a shodně
např. rozsudky ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006, ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1271/2011, a ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo
2437/2015), odvolací soud nepřehlédl, avšak pochybil, jestliže způsobem, jakým
rozhodl, otázku kvality provedených prací vytrhl z procesu zjištění obvyklé
ceny, ačkoliv je jeho nedílnou součástí. Napadené rozhodnutí již z tohoto důvodu nemůže obstát, neboť dovolací důvod
nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) je naplněn. Dovolatelkou uplatněné námitky procesních vad nejsou způsobilé založit
přípustnost dovolání, neboť nezahrnují otázky procesního práva řešené odvolacím
soudem. Je-li však dovolání přípustné, jak je tomu v souzené věci, dovolací
soud zkoumá i z úřední povinnosti, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí o věci (§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.). Především je třeba zdůraznit, že rozhoduje-li soud v neprospěch účastníka
řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení, tedy z důvodu neunesení
důkazního břemene, pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl
navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není
třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně
nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány [z rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu srov. např. rozsudek ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod číslem C 1680, a rozsudky ze dne 29. 6.
2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004, ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, a ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3889/2014]. Soud prvního stupně uzavřel (a odvolací soud
se k tomuto jeho závěru nevymezil), že žalobkyně neprokázala výši bezdůvodného
obohacení, neboť neprokázala rozsah prací provedených žalovaným, ačkoliv odmítl
provést důkazy navržené žalobkyní právě k tomu, jaké práce a v jakém rozsahu a
kvalitě žalovaný provedl. Není jasné, z jakého důvodu soud prvního stupně
hodnotil tyto důkazy jako pro věc nerozhodné vzhledem k zjištěnému stavu věci,
jestliže dospěl k závěru o neunesení důkazního břemene stran rozsahu
provedených prací a sám uvádí, že neprovedené důkazy byly navrženy právě k této
skutečnosti („k prokázání, jaký rozsah prací žalovaný provedl, a k prokázání
nedokončení díla a jeho vad“). Takový procesní postup se s citovanými
judikatorními závěry zjevně neslučuje. V zájmu hospodárnosti dalšího řízení je ostatně namístě připomenout judikatorní
závěry, podle nichž řešení otázky, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. kdo
z účastníků řízení je povinen ty které právně významné skutečnosti prokázat,
vyplývá z příslušné hmotně právní normy, která je při právním posouzení věci
aplikována. V zásadě platí, že nestanoví-li právní předpis jinak, stíhá důkazní
břemeno toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti podle hmotného
práva ku prospěchu, tedy toho, kdo takovou skutečnost tvrdí, neboť z její
existence vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky [z rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 19. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon
584/97, rozsudek ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v
časopise Právní rozhledy, ročník 1998, svazek 7, rozsudek ze dne 27. 2. 2001,
sp. zn. 25 Cdo 1167/1999, uveřejněný v Souboru pod číslem C 268, a rozsudky ze
dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, a ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo
6/2011]. Žalobkyně, která se domáhá vrácení peněžního plnění (jeho části), nese
břemeno tvrzení a důkazní břemeno stran toho, co zaplatila na základě smlouvy,
která pro absenci obligatorní náležitosti nevznikla, popř. nevznikla platně. Jestliže žalovaný založil svou procesní obranu na tvrzení, že se na úkor
žalobkyně neobohatil, neboť jí poskytl adekvátní věcné plnění, pak je tvrzení
ohledně rozsahu a kvality jím provedených prací, od nichž se odvíjí jejich
obecná cena, podle hmotného práva v jeho zájmu; čím vyšší bude obecná cena
prací, tím méně bude z přijatých peněžních prostředků vracet, popř. nebude
vracet nic. Vzhledem k tomu, jak Nejvyšší soud posoudil právní význam odsouhlasení soupisů
provedených prací V. H., je nadbytečné zabývat se námitkou vytýkající soudům
absenci hodnocení výpovědi tohoto svědka. Protože rozhodnutí soudů obou stupňů se v dovoláním dotčené části ruší a v
řízení se bude pokračovat, je nadbytečné zabývat se zevrubně též námitkami, že
soudy opomněly vzít zřetel na některé skutečnosti, který dovolatelka tvrdila
nebo které vyšly jinak v řízení najevo.
Soudy nižších stupňů vezmou v dalším
řízení výhrady dovolatelky na vědomí a budou postupovat důsledně v intencích
ustanovení § 132, včetně části věty za středníkem, a § 157 odst. 2 o. s. ř. a
příslušných judikatorních závěrů Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v napadeném výroku správné a podmínky
pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), v tomto výroku zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na
rozhodnutí soudu prvního stupně v příslušné (odvolacím soudem potvrzené) části,
Nejvyšší soud proto zrušil v příslušném rozsahu i toto rozhodnutí a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá
o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud považuje za vhodné coby obiter dictum dodat, že v dalším řízení
by měly soudy nižších stupňů pečlivě zvážit, zda jde v souzené věci o situaci,
kdy smlouva nebyla uzavřena (vůbec nevznikla), či zda není vzhledem k zjištěným
okolnostem opodstatněn závěr, že smlouva nebyla uzavřena platně (vznikla, ale
je neplatná) [srov. k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012,
sp. zn. 23 Cdo 478/2012, a ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015]. V
případě druhé z variant by se totiž uplatnilo ustanovení § 457 obč. zák., podle
něhož je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen
vrátit druhému, co podle ní dostal, a vypořádání synallagmatického závazku (§
560 odst. 1 obč. zák.) vzniklého vzájemným plněním podle neplatné smlouvy by se
řídilo tímto ustanovením, způsobem podrobně vysvětleným v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu (srov. např. důvody rozsudku ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29
Odo 52/2002, uveřejněného pod číslem 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a rozsudky ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000, ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1473/2007, a ze dne
15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007, již shora citovaný rozsudek sp. zn. 28
Cdo 1448/2015 a mutatis mutandis rozsudek ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo
1340/2018). V případě přijetí první varianty by se měly soudy výslovně
vypořádat s otázkou, zda to byla žalobkyně, kdo se v důsledku provedení prací
žalovaným obohatil.
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 11. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu