25 Cdo 1259/2025-484
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) K. B., b) K. L., oba zastoupeni JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalované: Krajská zdravotní a. s., IČO 25488627, se sídlem Sociální péče 3316/12a, Ústí nad Labem, zastoupená Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem se sídlem Na Příkopě 583/15, Praha 1, o 1 023 750 Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 37 C 156/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 14 Co 312/2024-458, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu; rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve sporu o náhradu újmy za duševní útrapy, jež měly žalobcům vzniknout v důsledku úmrtí H. L. [sestry žalobce a) a matky žalobce b)], vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že L. (dále též jen „pacientka“) byla dne 14. 11. 2020 přijata na chirurgické ambulanci v nemocnici provozované žalovanou s nízkou kyslíkovou saturací při prudké bolesti břicha s tím, že toho dne ráno upadla při vstávání z lůžka na břicho.
MUDr. Phamová (dále též jen „lékařka“) provedla vyšetření břicha zejména pohmatem (tzv. palpačně) za účelem vyloučení či potvrzení podezření na trauma břicha a to tak, že pacientku sklopila v polohovacím křesle do „pololehu“ tak, jak to umožňovaly její dechové možnosti. Břicho bylo bez vnějších známek traumatu (modřin, odřenin apod.), měkké, špatně prohmatné, palpačně citlivé v horní třetině. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem a informacím, které měla k dispozici ohledně zdravotního stavu pacientky (trpěla organickou poruchou nálady, závislostí na alkoholu a benzodiazepinu, organickým přesahem astmatu a chronické obstrukční plicní nemoci, hypertenzí, obezitou 3.
stupně, syndromem chronické bolesti, cholecystolitiázou, chronickou venosní insuficiencí; pozitivně byla testována na Covid-19), se po domluvě s lékařkou z centrálního příjmu rozhodla pro hospitalizaci pacientky s tím, že může jít o začínající covidový zápal plic. Při příjmu na covidovém oddělení popsala pacientka vnímání bolesti břicha jako stupeň 4 (na stupnici 1 až 10), měla potíže s dýcháním a trpěla nechutenstvím; následujícího dne nad ránem zemřela. Příčinou smrti bylo proděravění žaludečního vředu a následný únik jeho obsahu do dutiny břišní, který způsobil zánět pobřišnice.
V řízení byly provedeny tři znalecké posudky, přičemž soudy obou stupňů vyšly zejména z posudku znalce doc. MUDr. Lubomíra Martínka, Ph.D., (a jeho výslechu), který kladl větší důraz na hodnocení postupu lékařky z pohledu ex ante, tedy z pohledku informací, které měla lékařka k dispozici v době vyšetření, a z okolností v té době daných, a nikoliv ex post, jak činily v některých ohledech znalecké posudky MUDr. Petra Hromádky a doc. MUDr. Milady Emmerové, CSc. Lékařka upřednostnila diagnózu začínající covidové pneumonie, což se jevilo s ohledem na zjištěné příznaky (dechová nedostatečnost bez kyslíkové podpory, cyanóza rtů, poslechový nález ve spodní části plic) a Covid-19 pozitivitu jako nejpravděpodobnější varianta.
Pro perforační náhlou břišní příhodu nesvědčila ani anamnéza ani klinické příznaky při objektivním vyšetření. Pacientka patřila do velmi rizikové skupiny z hlediska onemocnění Covid-19 (zejména z důvodu věku, morbidní obezity a organického přesahu astmatu a chronické obstrukční plicní nemoci), a proto s ohledem na prakticky absentující příznaky traumatu břicha a dominující příznaky covidových komplikací (pozitivní PCR test, dušnost, nízká saturace bez kompenzace kyslíkem, poslechový nález v dolní části plic) byla upřednostněna jako primární diagnóza podezření na nasedající covidovou pneumonii a léčba odpovídající tehdejšímu stavu poznání.
Podle znalce doc. MUDr. Martínka i znalce MUDr. Hromádky i v případě včasné diagnostiky proděravělého žaludečního vředu (za předpokladu, že k perforaci došlo před vyšetřením na chirurgické ambulanci, neboť okamžik perforace nelze přesně určit), by pacientka měla šanci na přežití podle MUDr. Hromádky při zohlednění všech komorbidit pacientky nadpoloviční, podle doc. MUDr. Martínka menší než 50 % (zásadní z tohoto pohledu byla nákaza virem Covid-19, který významně zhoršuje šance na přežití pooperační léčby pro možné tromboembolické komplikace způsobované covidovým onemocněním).
Pacientka i bez covidové nákazy měla s ohledem na věk a zdravotní stav značně snížené rezervní kapacity organismu, covidová pozitivita její šance na přežití operace ještě rapidně snižovala. Znalecký posudek zpracovaný pro účely trestního řízení doc. MUDr. Emmerovou soudy odmítly s tím, že předmětem zkoumání je poskytnutí zdravotní péče ze strany lékařky v oboru chirurgie, zatímco specializace této znalkyně je z oboru vnitřního lékařství a navíc při svých závěrech převážně zohledňovala znalost příčiny úmrtí a s touto znalostí formulovala to, jakým způsobem by bylo správné postupovat (upřednostňovala tedy pohled ex post před zkoumáním postupu ex ante) a při interpretaci zdravotní dokumentace se dopustila několika poměrně zásadních pochybení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobců podle § 2910 o. z. za použití § 2914 o. z. a podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a § 45 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, a v jednání žalované neshledal postup tzv. non lege artis, který by byl v příčinné souvislosti s úmrtím pacientky. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně s ohledem na rozdílnost závěrů znalců MUDr. Hromádky, doc.
MUDr. Martínka a doc. MUDr. Emmerové, všechny jmenované vyslechl, zhodnotil jejich posudky ve spojení s jejich výpověďmi z hlediska jejich přesvědčivosti, přihlédl též k tomu, zda jejich závěry nejsou v rozporu s dalšími důkazy, a přiléhavě vysvětlil, proč považuje posudek doc. MUDr. Martínka za přesvědčivý, a uvedl, proč naopak nelze vycházet z posudků dalších dvou znalců. Učinil rovněž správný závěr o tom, že postup lékařky spočívající v tom, že při vyšetření pacientky neprovedla zobrazovací vyšetření (sonografické vyšetření, rentgenový snímek či vyšetření na CT) nelze, vycházeje z poznatků, které měla k dispozici v době svého rozhodování (anamnéza pacientky, převažující zdravotní potíže poukazující na onemocnění Covid-19), s přihlédnutím k časovým souvislostem a podmínkám, za nichž se vyšetření odehrávalo (obtížná vyšetřitelnost pacientky pro morbidní obezitu a nemožnost jejího vyšetření vleže či stoje pro dechovou nedostatečnost i při kyslíkové podpoře, probíhající epidemie onemocnění Covid-19 a s ní spojená opatření), hodnotit jako rozporný se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a praxe, tedy jako postup non lege artis.
Správným shledal odvolací soud též závěr soudu prvního stupně o nedostatku příčinné souvislosti mezi vytýkaným jednáním a tvrzenou újmou podle § 2959 o. z. ve formě útrap žalobců v důsledku úmrtí pacientky. Zjištěný skutkový stav podle něj neumožňoval závěr o tom, že nebýt tvrzeného pochybení žalované, tedy v případě včasné diagnózy prasklého žaludečního vředu a provedení operačního zákroku, by ke škodlivému následku v podobě úmrtí pacientky a z něj plynoucích duševních útrap žalobců s největší pravděpodobností nedošlo.
Pacientka měla i v případě včasné diagnostiky a operace (s ohledem na okolnosti popsané podrobně znalcem doc. MUDr. Martínkem) toliko malou šanci na přežití. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že by vytýkané opomenutí žalované, i kdyby je bylo možno hodnotit jako postup non lege artis, bylo podstatnou příčinou, bez níž by ke vzniku újmy žalobců nedošlo.
2. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé napadli žalobci dovoláním s tím, že závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3788/2019 a sp. zn. 25 Cdo 2968/2018), a to zda „1. je vztah poskytovatele zdravotních služeb a ošetřovaného, je-li jeho obsahem péče poskytovatele o zdraví ošetřovaného, vztahem smluvním, ve smyslu ustanovení § 2636 odst. 1 občanského zákoníku a 2. se použijí pro posouzení nároků z porušení smluvní povinnosti obecná ustanovení § 2900 a § 2910 občanského zákoníku, nebo se použije speciální ustanovení § 2913 občanského zákoníku“. Dále namítají, že myšlenkový postup soudů neodpovídá obecným zásadám logiky, odmítly-li znalecký posudek doc. MUDr. Emmerové, ačkoli ta má specializaci v oboru vnitřního lékařství. V této souvislosti vznáší otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odklonit od judikatury dovolacího i Ústavního soudu (od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 418/2019 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 485/10), a to „3. Musí soudem nastíněný myšlenkový postup (obsažený v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozhodnutí) odpovídat z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu obecným zásadám logiky? 4. Musí se rozhodnutí soudu zakládat na racionální argumentaci?“ Podle dovolatelů odvolací soud postupoval rovněž v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3937/18 a sp. zn. III. ÚS 561/04 při řešení otázek „5. Může soud přezkoumat věcnou správnost odborných závěrů znalce? 6. Jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby, přičemž závazný není jen výrok nálezu, ale i odůvodnění v části objasňující nosné důvody takového rozhodnutí?“ Navrhli proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobců není přípustné.
4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1710/2020).
6. Žalobci vyslovené otázky č. 3 a 4, zda „soudem nastíněný myšlenkový postup (obsažený v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozhodnutí) musí odpovídat z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu obecným zásadám logiky a zda se musí rozhodnutí soudu zakládat na racionální argumentaci“, přípustnost dovolání nezakládají. Předně je třeba zdůraznit, že jsou formulovány v tak obecné podobě, že jejich promítnutí do poměrů souzené věci svou obecností prakticky vylučuje. Je v nich totiž zmíněno obecné procesní pravidlo vyplývající ze zákonných ustanovení občanského soudního řádu a jeho jednotlivých procesních institutů, což však nic nevypovídá o tom, zda v dané věci soudy toto pravidlo porušily či nikoliv.
Porušení požadavku na racionální argumentaci v odůvodnění soudních rozhodnutí a na logický myšlenkový postup nelze shledat v tom, že soudy vyšly po provedeném dokazování ze závěrů znalce doc. MUDr. Martínka. Soud hodnotí znalecký posudek jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem nepodléhají
(z tohoto důvodu není způsobilá k založení přípustnosti dovolání ani otázka č. 5, zda „soud může přezkoumat věcnou správnost odborných závěrů znalce“). Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.
4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013). Odvolací soud uvedeným požadavkům dostál, znalce vyslechl a zpracovaný znalecký posudek včetně výslechu znalce vyhodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy (včetně dalších dvou znaleckých posudků MUDr. Hromádky a MUDr. Emmerové) a přesvědčivě vyložil, jaké skutečnosti a z jakých důvodů vzal na jejich podkladě za prokázané a proč nelze použít některé závěry těchto dvou znalců.
Dovolací soud neshledal v daném ohledu v jeho postupu žádné pochybení. Posudek znalce doc. MUDr. Martínka odpovídá všem požadavkům stanoveným v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, nebo usnesení ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3518/2022). Znalec zhodnotil celý postup léčebné péče žalované o příbuznou žalobců, žádnou část nepominul, přičemž neshledal žádné pochybení. Své odborné závěry obhájil a srozumitelně vyložil, proč neshledal pochybení v úkonech a postupech, které žalované, resp. její lékařce MUDr.
Phamové vytýkali žalobci. Z těchto důvodů se tedy odvolací soud neodchýlil ani od žalobci zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3937/18, neboť závěry znaleckého posudku odvolací soud mechanicky nepřebíral a jeho přezkoumatelnost hodnotil v souladu s výše uvedenou judikaturou. Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 561/04 není přiléhavý, neboť se toto rozhodnutí týká tzv.
práva zranitelné osoby na právní pomoc a tlumočníka v souvislosti se vzdáním se odporu v trestním řízení. Dovolání tak není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. ohledně otázky č. 6 „zda jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby, přičemž závazný není jen výrok nálezu, ale i odůvodnění v části objasňující nosné důvody takového rozhodnutí“.
7. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalovaná při péči o L. postupovala tzv. lege artis, tedy v souladu s odbornými lékařskými poznatky a standardními postupy, neporušila žádnou právní povinnost, a proto není splněna nezbytná podmínka odpovědnosti podle § 2910 o. z. zakládající nárok na náhradu nemajetkové újmy podle § 2959 o. z.
8. Odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za újmu způsobenou na zdraví (či životě) pacienta nastupuje, pokud právě chybný způsob provedení zákroku či opomenutí při poskytování zdravotní péče byly vyvolávajícím činitelem (příčinou) poškození zdraví pacienta (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, uveřejněný pod C 2992 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, a ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1240/2009, Soubor C 9753, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2144/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4536/2018, uveřejněný pod číslem 106/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Správnost postupu lékaře a jeho soulad se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a praxe se přitom vždy hodnotí tzv. ex ante, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2217/2017). Závěr, že poskytovatel zdravotních služeb je pacientu povinen nahradit újmu vzniklou při poskytování zdravotní péče, tedy v souladu s výše uvedeným, nelze učinit, pokud poskytovatel neporušil svou povinnost poskytovat zdravotní péči na náležité odborné úrovni, podle pravidel daného oboru. Byla-li zdravotní péče poskytnuta řádně, v souladu se zákonnými požadavky, není naplněna podmínka vzniku odpovědnosti za škodu spočívající v protiprávním jednání, bez ohledu na to, že výsledkem poskytnuté péče nebyl kýžený zdravotní stav, ale dostavily se komplikace, které jej zhoršily.
9. Dovolatelům lze přisvědčit v námitce, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) se nezabýval předpoklady smluvní odpovědnosti za újmu podle § 2913 o. z. Platí totiž, že v oblasti poskytování zdravotní péče jsou poskytovatelé zdravotní péče povinni postupovat podle smlouvy (je-li uzavřena) s péčí řádného odborníka (§ 2643 odst. 1 o. z.). Pojem péče řádného odborníka užitý v občanském zákoníku pro závazek ze smlouvy o péči o zdraví navazuje na tradiční chápání pojmu lex artis (tzv. náležitá odborná úroveň) podle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování.
Péče řádného odborníka je takový výkon činnosti poskytovatele zdravotních služeb, který je prováděn na základě dostatečných informací, odborně a dovedně, s potřebnou pečlivostí a s odpovídající znalostí. Nedodržení těchto pravidel je protiprávním jednáním – jedním z předpokladů odpovědnosti podle § 2913 o. z. ve spojení s § 2645 o. z. Odpovědnost podle § 2645 o. z. ve spojení s § 2913 o. z. není odpovědností za výsledek, nýbrž za správnost provedení lékařského zákroku, tj. za jeho provedení s péčí řádného odborníka.
Nejde o deliktní odpovědnost (odpovědnost za porušení zákona), ale o odpovědnost za porušení smlouvy, která je postavena na objektivním principu, zavinění se nezkoumá. Základními předpoklady pro vznik odpovědnosti podle § 2913 o. z. jsou: protiprávní jednání škůdce spočívající v porušení smluvně převzaté povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením smlouvy a vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1817/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2968/2018, Soubor C 18454.). Povinnost poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni však plyne též přímo ze zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, (§ 4 odst. 5 a § 28 odst. 2) a její porušení zakládá i povinnost k náhradě podle § 2910 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2968/2018, na které sami dovolatelé odkazují). Z odůvodnění napadeného rozsudku zřetelně vyplývá, že absenci nároku žalobců na náhradu nemajetkové újmy podle § 2959 o.
z. odůvodnil odvolací soud závěrem, že žalovaná (její zaměstnanci) neporušila požadavek poskytnout zdravotní službu na náležité odborné úrovni. Jak shora uvedeno, tento základní předpoklad (porušení právní povinnosti) je součástí hypotézy jak ustanovení § 2913 o. z. (porušení smluvní povinnosti), tak ustanovení § 2910 o. z. (porušení povinnosti stanovené zákonem).
10. Jestliže tedy nalézací soudy uzavřely, že k porušení právní povinnosti ze strany MUDr. Phamové nedošlo, zabývaly se základním předpokladem pro vznik nároku na odškodnění duševních útrap, který platí pro oba typy odpovědnosti. Neporušila-li tedy žalovaná své povinnosti, není splněn jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za újmu podle § 2910 o. z. ani podle § 2913 o. z. Navíc vedle absence postupu non lege artis neodůvodněnost nároku na náhradu újmy žalobců shledaly též pro neexistenci příčinné souvislosti (otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor C 1025), neboť v řízení se zjišťuje, zda škodní událost a vznik újmy jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku) mezi tvrzeným porušením právní povinnosti a vznikem újmy, neboť vyšly ze znaleckých závěrů, že i v případě včasné diagnostiky a operace prasklého žaludečního vředu by pacientka pro svůj polymorbidní zdravotní stav a nákazu virem Covid-19 měla pouze malou šanci na přežití. Tento poslední závěr, který obstojí jako samostatný důvod
zamítnutí žaloby, dovolatelé nenapadají, proto ani odlišné řešení otázky náležitého odborného postupu by nezakládalo důvod pro jiný závěr o neopodstatněnosti žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, č. 48/2006 Sb. rozh. obč., podle nějž spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není dovolání přípustné).
11. Je tedy zřejmé, že ani dovolací otázky č. 1 a 2, zda „je vztah poskytovatele zdravotních služeb a ošetřovaného, je-li jeho obsahem péče poskytovatele o zdraví ošetřovaného, vztahem smluvním, ve smyslu ustanovení § 2636 odst. 1 občanského zákoníku a zda se použijí pro posouzení nároků z porušení smluvní povinnosti obecná ustanovení § 2900 a § 2910 občanského zákoníku, nebo se použije speciální ustanovení § 2913 občanského zákoníku“, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
12. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2025
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu