25 Cdo 1624/2024-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobce: A. F., zastoupený Mgr. Pavlem Daňkem, advokátem se sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti žalovanému: Vysoké učení technické v Brně, IČO 00216305, se sídlem Antonínská 548/1, Brno, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 18/2023, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2024, č. j. 70 Co 198/2023-165, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Městský soud v Brně usnesením ze dne 18. 10. 2023, č. j. 47 C 18/2023-132, odmítl žalobu ze dne 23. 1. 2023, doplněnou podáními ze dne 27. 2. 2023, 30. 3. 2023 a 17. 8. 2023, ve dvanácti blíže specifikovaných částech. Částečné odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odůvodnil tím, že žalobce ani na základě několika výzev v plném rozsahu neodstranil vady původní žaloby. Žalobce v některých částech žaloby neuvedl rozhodné skutečnosti, neboť nevymezil skutkový děj tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, tedy nepodal věcnou a časovou individualizaci skutků. Podle soudu je časová konkretizace skutků důležitá i pro posouzení důvodnosti žalovaným vznesené námitky promlčení. Pokud žalobce tvrdí, že se ohledně možnosti uvedení rozhodných skutečností v žalobě nachází v informačním deficitu, jde o deficit zaviněný jím samotným.
2. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 2. 2024, č. j. 70 Co 198/2023-165, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba v soudem prvního stupně uvedených částech neodmítá, a odmítl odvolání žalovaného. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce uvedl základní skutkový rámec způsobem, který umožňuje vymezení předmětu řízení po skutkové stránce, tedy i projednání žaloby. Požadavek, aby veškeré tvrzené skutky byly v žalobě stanoveny konkrétními daty, obsahem a formou vytýkaných jednání, je podle odvolacího soudu přepjatě formalistický. Při základním vymezení skutkového rámce lze skutková tvrzení blíže konkretizovat i dodatečně při přípravě jednání či při jednání před soudem prvního stupně. Je možné věcně rozhodovat i o skutcích z blíže neurčených dat v určitém období (u některých tvrzených skutků zaměstnanců žalovaného uvádí žalobce právě i konkrétní dny - 1. 3. 2018 u tvrzeného jednání M. či 4. 11. 2019 u tvrzeného jednání J.). S otázkou promlčení je třeba se vypořádat meritorně (s využitím instrumentů hmotného či procesního práva), nikoli částečným odmítnutím žaloby, jak předestřel soud prvního stupně. Podle odvolacího soudu žalobce správně v reakci na výzvu soudu prvního stupně vymezil (při současné změně žaloby na částku 6.000.000 Kč) rozčlenění náhrad nemajetkové újmy, připadajících na jednotlivé dovozované skutkové okruhy (2.000.000 Kč za tvrzené neoprávněné nakládání s osobními údaji, 1.000.000 Kč za tvrzené neoprávněné zrušení a neobnovení adaptace a 1.000.000 Kč za tvrzenou diskriminaci uvedenými zaměstnanci žalovaného, dále 1.000.000 Kč jako bolestné a 1.000.000 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění). Zda má jít o celkový neoprávněný zásah či o tzv. pokračující civilní delikt, bude až otázkou věcného posouzení.
3. Proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu podal žalovaný
dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozuje: 1. k vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to „zda žaloba obsahuje dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu § 79 odst. 1 věta druhá o. s. ř. a zda je dostatečně určitý žalobní petit v případě, pokud podání žalobce neobsahuje či z podání žalobce není jednoznačně zřejmé, zda žalobce v rámci jednotlivých nároků uplatňuje souhrnnou peněžitou částku za více jednání zaměstnanců žalovaného, která mají dle žalobce charakter dílčích zásahů jakožto součásti pokračujícího civilního deliktu (trvajícího zásahu), nebo zda žalobce v rámci jednotlivých nároků uplatňuje určitou peněžitou částku samostatně za každé z tvrzených jednání jednotlivých zaměstnanců žalovaného, která mají dle žalobce charakter samostatných, na sobě nezávislých zásahů a žalobce se domáhá zaplacení peněžité částky za každý z těchto jednotlivých zásahů samostatně, a zda je tedy předmět řízení vymezen dostatečně a žalobu lze projednat v případě, že žaloba uvedené skutečnosti neobsahuje, příp. vyjádření žalobce nejsou úplná či zcela jednoznačná“, dále 2.
k vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3014/2018), a to „náležitostí žaloby na náhradu nemajetkové újmy vyvolané poškozením zdraví v případě, že v důsledku jednání žalovaného mělo dle žalobce dojít ke zhoršení zdravotního stavu žalobce a ztížení jeho společenského uplatnění“, a konečně 3. k vyřešení otázky procesního práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 370/2002), a to „míry určitosti žaloby v návaznosti na požadavek vylíčit v žalobě rozhodující skutečnosti ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věta druhá o.
s. ř.“. K první vznesené otázce žalovaný uvádí, že dostatečným funkčním a časovým vymezením tvrzených zásahů do osobnostních práv žalobce se vymezuje předmět řízení, proto měl v žalobě jednoznačně uvést, zda v řízení uplatňuje z jednotlivých titulů (tvrzené neoprávněné nakládání s osobními údaji, neoprávněné zrušení a neobnovení adaptace, diskriminace, ublížení na zdraví) „hromadný“ nárok na souhrnná zadostiučinění za jediný či více trvajících zásahů složených z dílčích jednání (zásahů) zaměstnanců žalovaného, „samostatný“ nárok na zadostiučinění za každé z jednání konkrétního zaměstnance žalovaného coby samostatného zásahu, či případně kombinaci více „hromadných“ a „samostatných“ nároků.
Uvedení jediné souhrnné částky, kterou žalovaný požaduje zaplatit v souvislosti s tvrzenými jednáními zaměstnanců žalovaného bez toho, aniž by žalobce jednoznačně uvedl, zda každé z tvrzených jednání považuje za dílčí zásah jediného trvajícího zásahu, či nikoliv, znamená nepřípustné přenášení odpovědnosti za vymezení předmětu řízení a procesní aktivity, která náleží jen žalobci, na soud, aby sám rozhodl, jaká část ze souhrnné částky připadá na ten který nárok (k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 471/2020).
I pokud by dovolací soud připustil projednatelnost žaloby v případě, že žalobce jednoznačně nevymezí jednotlivé zásahy a setrvá toliko na popisu jednání zaměstnanců žalovaného, je neudržitelný postup při vedení řízení, který by připustil projednatelnost žaloby, aniž by žalobce uvedl, jakou konkrétní částku požaduje zaplatit z titulu každého uplatněného nároku v souvislosti s každým jednotlivým tvrzeným jednáním každého jednotlivého zaměstnance žalovaného. K druhé položené otázce žalovaný namítá, že zejména v situaci, kdy z tvrzení žalobce vyplývá, že již dříve trpěl duševními obtížemi, žaloba neuvádí, jaký byl jeho zdravotní stav před tvrzeným zhoršením a jaký byl jeho zdravotní stav poté.
Omezil se toliko na obecné formulace jako „zničení žalobcova jména“, „zničení chuti do studia chemie“, nemožnost žít „plnohodnotný osobní a pracovní život“ či že se žalobce „musel vzdát svých koníčků…“, aniž by jasně vylíčil, resp. porovnal zhoršené společenské uplatnění se stavem, který tvrzeným jednáním zaměstnanců žalovaného předcházel. Ke třetí otázce uvádí, že s ohledem na kvalitu jednotlivých vyjádření žalobce, která byla v mnoha případech nesrozumitelná, neurčitá či rozporná, nelze považovat požadavek soudu prvního stupně na jasné a srozumitelné vymezení předmětu řízení za přepjatě formalistický, jak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl odvolací soud, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (byť na ni v odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje), pokud jde o určitost žaloby a vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu § 79 odst. 1 věta druhá o.
s. ř. (např. rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 370/2002, sp. zn. 25 Cdo 4014/2010, sp. zn. 25 Cdo 1371/2010, sp. zn. 25 Cdo 1043/2006). Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností, nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité, nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (sp. zn. 25 Cdo 2142/2004).
Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.
4. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že se odvolací soud nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto je dovolání nepřípustné. Navrhl, aby bylo odmítnuto.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., není však přípustné podle § 237 o. s. ř.
6. Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. také vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se domáhá (tzv. žalobní petit). Neobsahuje-li žaloba všechny požadované náležitosti, předseda senátu usnesením vyzve žalobce, aby žalobu opravil nebo doplnil, určí mu k tomu lhůtu a poučí ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§ 43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba řádně opravena nebo doplněna a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže byl žalobce o tomto následku poučen (§ 43 odst. 2 o. s. ř.).
7. V návrhu na zahájení řízení (žalobě) jde tedy o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, což znamená, že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení tehdy, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1609/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, a ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2555/2012). Žaloba nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj, tak, aby bylo zřejmé, o čem má soud jednat a rozhodnout (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016). I když žalobce v žalobě neuvedl tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, představuje nedostatek všech potřebných tvrzení vadu žaloby ve smyslu § 43 o. s. ř. jen tehdy, nelze-li jednoznačně dovodit, o jaký skutek jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004, na něž ostatně odkazuje též dovolatel).
8. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že žalobní návrh ve spojení s doplňujícími podáními je dostatečně určitý k tomu, aby o něm mohlo být vedeno řízení, neboť je z něj patrno, čeho se žalobce žalobou domáhá a o čem má být soudem rozhodováno (žalobce žádá 2.000.000 Kč za neoprávněné nakládání s osobními údaji a čtyřikrát po 1.000.000 Kč za neoprávněné zrušení a neobnovení adaptace, za diskriminaci uvedenými zaměstnanci žalovaného, jako bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění), je jeho závěr správný a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Sama skutečnost, že dovolatel s těmito závěry odvolacího soudu nesouhlasí (formou třetí dovolací otázky), nemůže založit přípustnost dovolání.
9. V souvislosti s první dovolací otázkou žalovaný namítá, že žalobce jednoznačně neuvedl, zda v řízení uplatňuje z jednotlivých titulů (tvrzené neoprávněné nakládání s osobními údaji, neoprávněné zrušení a neobnovení adaptace, diskriminace, ublížení na zdraví) „hromadný“ nárok na souhrnná zadostiučinění za jediný či více trvajících zásahů složených z dílčích jednání (zásahů) zaměstnanců žalovaného, „samostatný“ nárok na zadostiučinění za každé z jednání konkrétního zaměstnance žalovaného coby samostatného zásahu, či případně kombinaci více „hromadných“ a „samostatných“ nároků. S tím nelze souhlasit. Ačkoli jsou podání žalobce obsáhlá, plná informací a působí nepřehledně, lze z nich dovodit, jaké jednání je žalovanému vytýkáno a čeho se žalobce domáhá, a to zejména z doplnění žaloby ze dne 27. 2. 2023, kde vymezil dokonce jednotlivé částky za dílčí zásahy do jeho osobnostních práv ze strany žalovaného, resp. jeho zaměstnanců, uvedl, v jakém jednání spatřuje zásah do jeho osobnosti, jakou újmu mu tím měli způsobit a jakého odškodnění se za tato tvrzená jednání domáhá. To, zda nalézací soudy nakonec dospějí k závěru o (ne)opodstatněnosti žaloby, resp. zda se tvrzení žalobce prokáží, resp. prokáží způsobilost neoprávněných zásahů dotknout se přirozených práv žalobce, zda budou představovat samostatné neoprávněné zásahy či dlouhodobé působení sestávající z jednotlivých zásahů, jakou újmu mu způsobily a jaká bude dostačující forma zadostiučinění, bude až záležitostí dokazování v průběhu řízení, tedy věcného projednání žaloby, nikoli otázkou náležitostí návrhu na zahájení řízení, který přes zřejmou komplikovanost věcné posouzení umožňuje. S usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 471/2020, na které v souvislosti s touto otázkou dovolatel odkazuje, není napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. V nyní projednávané věci odvolací soud respektoval zásadu vázanosti návrhy účastníků ve sporném řízení, předmět řízení sám nijak nevymezil či nekonkretizoval namísto žalobce, naopak to byl žalobce, který určil, jaká suma z celkové žalované částky připadá na každý z nároků.
10. Ani v pořadí druhá právní otázka vznesená dovolatelem nezakládá přípustnost dovolání. Odvolací soud postupoval v souladu se závěry obsaženými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3014/2018, podle nějž projednatelná žaloba na náhradu za ztížení společenského uplatnění spočívající v tom, že ustálený zdravotní stav poškozeného se později zhoršil, musí obsahovat konkrétní popis zhoršeného zdravotního stavu a z něj plynoucích obtíží ve srovnání se stavem, za nějž byla dříve přiznána náhrada. V této věci žalobce na výzvu soudu doplnil v průběhu řízení (zejména v podání ze dne 30. 3. 2023) rozhodná tvrzení o svém zhoršeném zdravotním stavu, na jejichž základě bylo možné jeho nárok na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění náležitě posoudit a rozhodnout o něm (po provedeném dokazování).
11. Odvolací soud se tedy od citované judikatury neodchýlil, jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, protože řízení pokračuje před soudem prvního stupně, který o všech nákladech řízení rozhodne v konečném rozhodnutí Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2024
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu