25 Cdo 2418/2025-728
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: Z. Z., zastoupený Mgr. Erikou Turzovou Baloghovou, advokátkou se sídlem Divišovská 2311/4, 149 00 Praha 4, proti žalované: Ušní sanatorium spol. s r.o., IČO 45796475, se sídlem Na Pankráci 1291/101, 140 00 Praha 4, zastoupená JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Vodičkova 699/28, 110 00 Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, o 6 311 158,05 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 83/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2025, č. j. 29 Co 77/2025-690,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované a vedlejší účastnici se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
1. Původní žalobkyně A. Z. (dále též jen „pacientka“) se domáhala náhrady majetkové a nemajetkové újmy, kterou jí měla způsobit žalovaná porušením správných diagnostických a léčebných postupů, a tím i pozdní diagnostikou a léčením karcinomu hltanu. V průběhu řízení původní žalobkyně dne 13. 3. 2023 zemřela a v řízení bylo pokračováno s žalobcem, jako jejím právním nástupcem.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5. 11. 2024, č. j. 16 C
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 2025, č. j. 29 Co 77/2025-690, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky potvrdil a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu tak, že se státu náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok I); odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že pacientka trpěla velmi závažným onkologickým onemocněním, které nebylo zpočátku vůbec průkazné.
Od roku 2015 navštěvovala lékařské zařízení žalované s nespecifickými zdravotními potížemi, zejména negativními pocity v ústech, na jazyku a polykacími potížemi. Již od 18. 11. 2015 po vyloučení stomatologických potíží a nasazení antibiotik uvažovala ošetřující lékařka žalované o možném nádorovém procesu. Po konzultaci lékařů byla pacientka odeslána na ORL vyšetření v zařízení vyššího typu (v nemocnici), kdy dne 14. 1. 2016 bylo vyloučeno nádorové onemocnění v této oblasti a opakovaně doporučeno stomatologické vyšetření, které pacientka včetně RTG znovu podstoupila.
Další kontroly v zařízení žalované proběhly dne 4. 3. 2016, 31. 3. 2016 (byl proveden odběr z krku k vyloučení bakteriální infekce) a dne 5. 4. 2016, kdy byla pacientka pro přetrvávající obtíže odeslána na vyšetření páteře a bylo doporučeno CT vyšetření. Do zařízení žalované se pacientka dostavila až dne 17. 6. 2016, kdy byla konstatována hmatná uzlina vpravo (submandibularis) a pacientka odeslána na CT vyšetření, které proběhlo dne 24. 6. 2016. Při kontrole dne 29. 6. 2016 byl konstatován nejasný nález z CT a pacientka odeslána na konziliární vyšetření k jinému lékaři, kam se dne 8.
7. 2016 nedostavila kvůli zánětu žil. Následně se k lékaři (žalované) dostavila až dne 26. 8. 2016 a byla znovu odeslána ke konziliárnímu vyšetření. Tam se dostavila až dne 26. 9. 2016 a po vyšetření byla odeslána k provedení biopsie na vyšším pracovišti. Dne 4. 10. 2016 byl odebraný vzorek vyhodnocen jako pozitivní na karcinom s následnou diagnózou duplicitního karcinomu (oropharynghu i hypopharynghu). Ve věci bylo vypracováno několik znaleckých posudků. Soudem ustanovený znalec MUDr. Libor Jeřábek, Ph.D., dospěl k závěru, že žalovaná postupovala non lege artis, neboť v důsledku nesprávných diagnostických postupů došlo k prodlení se stanovením definitivní diagnózy a zahájením adekvátní léčby.
Shledal rovněž nedostatky ve zdravotnické dokumentaci. Soud ve věci nechal vypracovat i revizní znalecký posudek znalcem doc. MUDr. Milanem Uríkem, Ph.D., který dospěl k odbornému závěru, že žalovaná v léčebných postupech a diagnostice nepochybila. Poukázal na to, že nádorové onemocnění je biologickým procesem, přičemž v daném případě nelze s určitostí říci, ve které době bylo možné nádor skutečně odhalit. Jestliže žalobkyně měla původně velmi nespecifické problémy, je na místě postupovat vylučující metodou.
Tak žalovaná postupovala. Uzavřel, že postup žalované při diagnostice obtíží pacientky byl v souladu s uznávanými postupy a pravidly lékařské vědy. Ke stejnému závěru pak dospěl i znalec MUDr.
4. Odvolací soud věc ve shodě se soudem prvního stupně po právní stránce věc posoudil podle § 81, § 2910, § 2956, § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a § 4 odst. 5 a § 45 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Vyšel především z odborných závěrů znaleckých posudků znalců MUDr. Uríka a MUDr. Minaříka podle nichž byl postup žalované lege artis. Žalovaná v péči o pacientku nepochybila, pokud již koncem roku 2015 jí neprovedla na svém pracovišti v ambulantním prostředí rizikovou biopsii, ani tím, že ji z důvodu větší možnosti diagnostických metod poslala koncem roku 2015 na vyšetření do zařízení vyššího typu. I poté zůstala pacientka v péči žalované, která i dále vylučovala jiné příčiny potíží. Závěry CT vyšetření nechala přezkoumat specialistou na onkologickou problematiku v oblasti ORL, kam se však pacientka pro nemoc nedostavila a poté se (nelogicky) dostavila zpět k žalované. Za situace, kdy se obtíže pacientky od dubna 2016 stupňovaly, neměla čekat s opětovnou návštěvou u žalované až do konce srpna 2016, a následně k další konzultaci, vyhodnocení CT z června 2016, přijít až s dalším měsíčním odstupem 26. 9. 2016, když z lékařské zprávy z 29. 6. 2016 bylo zřejmé, že se má dostavit na kontrolu k dalšímu zhodnocení nejasného CT nálezu, a to co nejdříve, přičemž původní termín byl stanoven na 8. 7. 2016. Skutečnost, že od CT vyšetření v červnu 2016 do diagnostiky karcinomu uběhly více než tři měsíce nelze přičítat k tíži žalované. Ve zdravotnické dokumentaci nebyly shledány závažné nedostatky.
5. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v části, v níž soud potvrdil zamítavý výrok o věci samé a výroky o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
účastníky, napadl žalobce dovoláním, jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci. Odklon od ustálené rozhodovací praxe (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3937/18 a II. ÚS 1180/14) spatřuje v tom, že soudy v závěru o tom, zda lékaři postupovali lege artis či nikoliv, opřely svá rozhodnutí pouze o závěry znaleckých posudků (ačkoli toto rozhodnutí musí učinit soud), aniž by je blíže vyhodnotily, a aniž by otázku zachování správného medicínského postupu zhodnotily. Odvolací soud navíc nahradil chybějící hodnocení důkazů soudu prvního stupně svými úvahami, které jsou v rozporu s provedeným dokazováním a s námitkami žalobce se nevypořádal.
Dovolatel rekapituluje proces léčení původní žalobkyně se závěrem, že přesto, že byla vysoce rizikovou pacientkou (věk nad 40 let a silná kuřačka), její nádorové onemocnění mělo být rozpoznatelné již v listopadu 2015. Má za to, že lékaři žalované postupovali non lege artis, když až do června 2016 neučinili žádné cílené diagnostické kroky (zejména provedení histologie) k vyloučení či potvrzení nádorového onemocnění pacientky; téměř tři čtvrtě roku vyčkávání se zahájením cílených vyšetření nelze považovat za řádný medicínský postup.
S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1785/21 a I. ÚS 3937/18 poukázal rovněž na neúplnou zdravotnickou dokumentaci. Námitkou dovolatele týkající se obrácení důkazního břemene se soud nezabýval. Další vady řízení spatřuje dovolatel v nevyslechnutí navržených svědků a nevypořádání se se všemi jeho námitkami, jakož i v neprovedení všech navržených důkazů, např. lékařské zprávy stomatoložky, která upozornila na možnost nádorového procesu vzhledem k zhrubění sliznice na patře (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 3067/10). Akcentují-li pak soudy prodlení na straně pacientky mezi vyšetřeními z důvodu zánětu žil, namítá dovolatel, že pacientka nebyla poučena o možnosti nádorového onemocnění, neboť v opačném případě by jistě dala přednost léčbě nádoru před léčbou žilního zánětu. Navíc i kdyby se v červenci 2016 dostavila ke konzultaci, tak by lékaři nádor patrný na CT neodhalili, neboť v září 2016 pojal lékař žalované pouze podezření na nádor orofaryngu (vpravo) a CT vyšetření vykazující nádor hypofaryngu (vlevo) nechal zcela bez povšimnutí.
Skutkové závěry soudů ohledně prodlení v diagnóze a jeho důvodech nekorespondují s ostatními důkazy (II. ÚS 565/21, I. ÚS 1041/14, I. ÚS 1895/14). Rozsudky soudů obou stupňů nejsou řádně odůvodněné, a proto jsou nepřezkoumatelné (II. ÚS 237/24). Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadené části i zamítavý výrok soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobce pouze polemizuje s hodnocením důkazů ze strany soudů obou stupňů a rovněž judikatura je v dovolání citována pouze v obecné rovině bez uvedení, v čem je podle dovolatele právní hodnocení soudů obou stupňů rozdílné. Navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
7. Vedlejší účastnice ve vyjádření uvedla, že odvolací soud ve věci rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, v souladu s ustálenou judikaturou a navrhla zamítnutí dovolání.
8. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátkou ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Poskytovatelé zdravotních služeb jsou povinni poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni, tj. podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti (§ 4 odst. 5, § 28 odst. 2 a § 45 odst. 1 zákona č. 382/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů), respektive s péčí řádného odborníka a v souladu s pravidly svého oboru (§ 2643 odst. 1 o. z.), případně v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy, přičemž takový postup je označován jako „lege artis“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4536/2018, uveřejněný pod č. 106/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Nedodržení těchto pravidel je protiprávním jednáním. Každá konkrétní situace se přitom posuzuje individuálně, neboť lékařská věda disponuje různými a různě účinnými a bezpečnými postupy k provedení konkrétního léčebného zákroku. Zvažuje se též, zda poskytovatel zdravotní služby (lékař) zvolil postup adekvátní charakteru nemoci a šetrný k pacientovi a zda způsob provedení byl bez vad. Vše je třeba posuzovat tzv. ex ante, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodnutí, respektive v době provádění zákroku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, a ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 25 Cdo 13/2023).
11. S ohledem na obsah dovolání připomíná dovolací soud svou ustálenou judikaturu, podle které specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96; rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, nebo ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3386/2018). Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014).
12. Závěr, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval lege artis ve smyslu, jak tento pojem užívá odborná literatura a judikatura, tedy v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, přesto přísluší soudu a nikoli znalci. Byl-li léčebný zákrok z pohledu odborného (medicínského) objektivně nesprávný a současně šlo o chybu odvratitelnou, nelze postup lékaře považovat za lege artis. Soud tudíž nemůže mechanicky přebírat závěr znalců, zda určitý postup byl nebo nebyl lege artis (pokud svůj závěr takto formulují), zejména je-li tento závěr ve zjevném rozporu s konkrétními zjištěními o souladu či rozporu postupu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Je třeba hodnotit celkový výkon též ve vztahu k následku, o jehož odškodnění se jedná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3386/2018, či ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017).
13. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, vyplývá, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda znalec dodržel soudem uložené zadání, závěry posudku jsou náležitě odůvodněny a netrpí rozpory, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4323/2010, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013).
14. V posuzovaném případě odvolací soud dostál požadavkům stanoveným judikaturou, když v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů všechny v řízení k důkazu provedené znalecké posudky (včetně výslechů znalců) i další důkazy hodnotil a na základě odborných závěrů zejména znalců MUDr. Uríka a MUDr. Minaříka uzavřel, že žalovaná v diagnostickém postupu nepochybila. Znalci vysvětlili, že za situace, kdy pacientka trpěla velmi nespecifickými potížemi, postupovala žalovaná správně vylučovací metodou, kdy například ani na pracovištích vyššího typu se z počátku nepodařilo nádor odhalit. Ze strany soudu se tak nejednalo o mechanické převzetí závěrů znaleckých posudků, ale o zhodnocení znaleckých posudků ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy. Odvolací soud pak vyložil, jaké skutečnosti a z jakých důvodů vzal na podkladě provedených důkazů za prokázané. Nejde tedy o případ, že by soud nepřípustně přenášel odpovědnost za řešení právní otázky na znalce a bez dalšího pouze přebíral závěry ze znaleckých posudků, ani že by neodlišil odborné (tj. skutkové) závěry, jež přísluší znalci, a právní závěry, jež přísluší soudu.
15. Námitka žalobce, že soudy pochybily, pokud nesprávně posoudily otázku důkazního břemene, není důvodná. Obrácení důkazního břemene přichází v úvahu jako poslední možnost ve chvíli, kdy zdravotnická dokumentace chybí nebo je zcela nedostatečná, což by ve sporu neúměrně procesně znevýhodnilo pacienta, který měl utrpět újmu, případně jeho pozůstalé. Takový postup však není odůvodněn v situaci, kdy žalovaná zdravotnickou dokumentaci vedla a žalobce (jeho právní předchůdkyně) se neocitl v důkazní nouzi v tom směru, že by se nepodařilo prokázat některá tvrzení, o nichž by panovala nejistota. Judikatorní výklad (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17, či ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1785/21, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017) nevychází z toho, že by jakékoliv nedostatky v záznamech ve zdravotnické dokumentaci automaticky odůvodňovaly tzv. obrácení důkazního břemene. To by bylo opodstatněno až tehdy, pokud by žalovaná zdravotnickou dokumentaci v rozporu se svými povinnostmi nevydala, neuchovala či ji v rozporu se zákonnými povinnostmi zatížila takovými nedostatky, že by vůbec nebyly zjistitelné rozhodující údaje o stavu a léčbě dotčené osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1224/2023). V posuzované věci ale nebyly zjištěny nedostatky zdravotnické dokumentace, které by obrácení důkazního břemene mohly odůvodnit, neboť na jejím základě byly zpracovány i znalecké posudky, přičemž kvalita dokumentace nebyla znalci zásadně zpochybňována (že by např. zcela chyběla nebo byla zcela nepřehledná).
16. Z uvedených důvodů dovolatelem formulované otázky přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť odvolací soud se při jejich řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
17. Zbývající námitky nemohou založit přípustnost dovolání, neboť jimi dovolatel pouze polemizuje se skutkovými závěry, procesem hodnocení důkazů a zpochybňuje závěry znaleckých posudků. S právním posouzením věci nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů včetně znaleckých posudků nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání, neboť jimi dovolatel neuplatňuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.).
18. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, že se nevypořádal s veškerou jeho argumentací, nebyly provedeny veškeré jím navržené důkazy a vyslechnuti jím navržení svědci, jde o námitky vad řízení, ke kterým však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, a ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
19. Dovoláním byl napaden výrok I rozsudku odvolacího soudu i v části, jíž soud potvrdil výroky o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Avšak dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
20. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto, proto by měla žalovaná a vedlejší účastnice na její straně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 146 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud jim však náhradu nákladů řízení nepřiznal za použití § 150 o. s. ř., neboť v okolnostech případu, ale především v osobních a majetkových poměrech žalobce shledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by uložení povinnosti k peněžitému plnění bylo vůči žalobci nepřiměřenou tvrdostí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu