25 Cdo 2431/2025-250
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: I. V. S., zastoupený Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem náměstí Míru 40, Domažlice, proti žalované: ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, IČO 45534306, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, Pardubice, zastoupená Mgr. Hynkem Růžičkou, LL.M., advokátem se sídlem Nové sady 996/25, Brno, o zaplacení 172.398 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 88/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 12. 2024, č. j. 18 Co 159/2024-204,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 10.249 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Hynka Růžičky, LL.M.
1. Žalobce se po žalované domáhal pojistného plnění na náhradu škody ve výši 172.398 Kč s příslušenstvím, jež vznikla na jeho betonovém plotě při dopravní nehodě způsobené 13. 6. 2018 vozidlem pojištěným u žalované. Otázka vzniku škody a existence pojištění nebyly v řízení sporné, jednalo se toliko o výši skutečné škody. Žalovaná žalobci mimosoudně vyplatila 75.006 Kč. Uvedenou částku považoval žalobce za nedostatečnou s ohledem na odborné vyjádření zpracované Ing. Vladimírem Pozníčkem, podle nějž rozpočet nákladů na opravu plotu přestavovala částka 247.404 Kč. Žalovaná částka tedy přestavuje rozdíl mezi rozpočtovými náklady podle uvedeného vyjádření a pojistným plněním poskytnutým žalovanou.
2. Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 2. 2024, č. j. 10 C 88/2022-165, ve znění usnesení ze dne 9. 9. 2024, č. j. 10
C 88/2022-184, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou (výrok II) a žalobcem a státem (výrok III). Soud prvního stupně odkázal na § 6 odst. 1 a 2 písm. b) a § 9 odst. 1 větu první zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a § 2927 odst. 1 a 2, § 2952 větu první a § 2969 odst. 1 o. z. Vznesenou námitku promlčení považoval za rozpornou s dobrými mravy. Ze znaleckého posudku Ing. Radka Machaly zjistil, že obvyklá cena oplocení v době jeho poškození byla 54.505 Kč včetně DPH, reálné náklady na opravu plotu, tedy uvedení do stavu před nehodou, by činily 70.505 Kč včetně DPH. Celkovou újmu způsobenou vozidlem pojištěným u žalované tedy představuje naposledy uvedená částka. Jelikož žalovaná již žalobci vyplatila 75.006 Kč, k doplacení pojistného plnění není důvod, a soud proto žalobu zamítl.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 11. 12. 2024, č. j. 18 Co 159/2024-204, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K odvolacím námitkám uvedl, že znalecký posudek považuje v otázce zjištění skutečné škody za přesvědčivý, a neprovedl-li znalec místní šetření, bylo to proto, že provádět je v době vypracování posudku v roce 2023 by bylo bezpředmětné, jelikož k poškození plotu došlo v roce 2018. Za těchto okolností bylo namístě vycházet z fotodokumentace, již pořídili žalobce i žalovaná.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce vlastnoručním dovoláním, které bylo následně doplněno dovoláním sepsaným advokátem. Přípustnost dovolání spatřuje žalobce v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, důvodnost v nesprávném právním posouzení věci. Prezentoval své přesvědčení, že odvolací soud stanovil výši škody v rozporu s judikaturou, neboť nedodržel „doktrínu maximalizace náhrady škody poškozenému“, a nesprávně posoudil rovněž otázku nutnosti znaleckého zkoumání za účelem zjištění stavu poškozené věci po její opravě.
K první otázce dovolatel uvedl, že při stanovení výše škody je třeba vycházet z cen nového materiálu na opravu, a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 795/16, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017, a ze dne 29. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3154/2022. Soudy se podle jeho názoru opomněly zabývat otázkou náhrady škody ve formě výměny celého plotu za nový a dospěly k judikaturou nepodloženému závěru, že má nárok na opravu jen poškozené části plotu.
Každá věc poškozená při dopravní nehodě má logicky zpravidla nižší hodnotu než před nehodou.
Prostřednictvím druhé otázky dovolatel rozporoval postup odvolacího soudu, který podle jeho názoru přikročil ke stanovení „nejnižší možné ceny opravy části plotu“, ačkoliv bylo záhodno „nahradit poškozenému věc za novou, a to zcela případně ještě posoudit možnost náhrady škody spočívající v nákladech na opravu současně však se stanovením náhrady škody ve výši rozdílu mezi cenou poškozené věci před dopravní nehodou a po její opravě“. Závěrem žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Samostatným podáním
5. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že v něm není řádně vymezena jeho přípustnost a žalobce jeho prostřednictvím brojí pouze proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Závěry odvolacího soudu považuje žalovaná za správné. Dovolatelem citovanou judikaturu označila za nepřiléhavou, neboť se vztahuje k tzv. obchodnímu znehodnocení vozidla. Pokud by byl v daném případě poškozený plot vyměněn za nový, došlo by k bezdůvodnému obohacení na straně žalobce. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
7. Podle § 2951 odst. 1 o. z. škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích.
8. Podle § 2952 věty prvé o. z. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
9. Podle § 2969 odst. 1 o. z. při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit.
10. Žalobce se v tomto řízení domáhá vyplacení pojistného plnění spočívajícího v náhradě škody v penězích vzhledem k poškození jeho plotu. Ve smyslu § 2952 věty prvé o. z. má právo na to, aby mu byla nahrazena skutečná škoda. Skutečnou škodou se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí zmenšení existujícího majetku poškozeného (popřípadě zvětšení jeho dluhů) ve srovnání se stavem, jaký zde byl před způsobením škody. Skutečnou škodou na věci (movité i nemovité) je pak podle § 2969 odst. 1 o. z. újma, která znamená snížení hodnoty věci v důsledku jejího poškození oproti stavu před poškozením, a při určení její výše se zásadně vychází z obvyklé ceny věci v době poškození, přičemž zároveň se přihlíží k tomu, co musí poškozený účelně vynaložit k obnovení nebo nahrazení její funkce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2202/2019, uveřejněný pod č. 74/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Judikatura přitom dlouhodobě setrvává na závěru, že peněžitá náhrada úbytku způsobeného škodou na věci je buď ekvivalentem hodnot, které je nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu (stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, Cpj 87/70, č. 55/1971 Sb. rozh. obč.), nebo (zejména není-li uvedení do stavu před poškozením možné) lze vycházet z ceny, jakou věc měla v době poškození, a z rozsahu, v jakém byla poškozena zásahem škůdce, tedy výši odškodnění lze stanovit rozdílem mezi obvyklou cenou bezprostředně před poškozením a po poškození.
Výše náhrady škody na věci se proto odvozuje od ceny věci, což je podle § 492 odst. 1 o. z. hodnota věci vyjádřená v penězích; ta se zásadně určuje jako cena obvyklá. Cena obvyklá ve smyslu § 2969 odst. 1 o. z. pak představuje cenu, za kterou lze v daném místě a čase a za obvyklých obchodních podmínek pořídit náhradní věc stejných kvalit, přičemž takto stanovená cena je v prostředí státem neregulovaného hospodářství cenou tržní, ovlivněnou nabídkou a poptávkou na trhu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26.
9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 861/2018, ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017, publikovaný pod č. 8/2019 Sb. rozh. obč., obdobně též rozsudek ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2651/2021, publikovaný pod č. 28/2023 Sb. rozh. obč.).
11. Jak vyplývá z uvedeného výkladu, připadají v úvahu dva způsoby peněžní náhrady škody na věci, a to stanovené buď rozdílem obvyklé ceny věci před poškozením a po poškození, anebo ve výši nákladů potřebných k uvedení věci do stavu před poškozením, nejsou-li však takové náklady zjevně nepřiměřené obvyklé ceně věci před poškozením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2062/2016). Není-li uvedení věci do původního stavu možné, protože věc je zcela zničena, ztracena, poškozena natolik, že by její obnovení znamenalo vytvoření nové věci, ani případnou opravou by nebyla obnovena její funkce, anebo by náklady na opravu převýšily obvyklou cenu věci před poškozením, je jediným možným způsobem určení výše škody rozdílem mezi cenou obvyklou před poškozením a po něm (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3074/2010). Nová právní úprava dává přednost nahrazení škody uvedením do předešlého stavu (§ 2951 odst. 1 o. z.), jež se však uplatní tehdy, je-li to možné, což znamená nejen možnost faktickou, právní, ale též možnost hospodářskou, tj. splnění podmínky smysluplnosti opravy věci při současném přihlédnutí k poměrům poškozeného a jeho zájmu na zachování neporušitelnosti vlastnictví konkrétní věci, přičemž obecně lze považovat za přípustné zhruba 30% překročení celkové obvyklé ceny poškozené věci (v podrobnostech srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2651/2021).
12. Z předestřených judikatorních závěrů je zřejmé, že odvolací soud při stanovení výše škody, jež byla mezi stranami sporná, postupoval správně, jestliže vycházel z účelných nákladů na opravu, jejichž výši zjistil pomocí znaleckého posudku. Prostřednictvím námitek proti znaleckému posudku přitom dovolatel napadá správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, respektive zjištění výše nákladů na obnovení plotu, což však není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 85/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012), jež dovolacímu přezkumu nepodléhají (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a z judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Nad rámec právě uvedeného dovolací soud zdůrazňuje, že z napadeného rozhodnutí (ani ze znaleckého posudku Ing. Machaly) se nepodává, že by znalecký posudek vycházel z jiného než nového stavebního materiálu, a argumentace žalobce se tedy v tomto směru míjí se skutkovými závěry učiněnými odvolacím soudem.
13. Domnívá-li se žalobce, že má právo na výměnu celého plotu za nový, nemá takový závěr oporu v právní úpravě ani v judikatuře. Pakliže ze skutkových závěrů odvolacího soudu, jimiž je dovolací soud vázán, nevyplynulo, že došlo ke zničení celého plotu, nemá žalobce právo na jeho výměnu, vyjma poškozené části, neboť takový postup by se příčil úpravě obsažené v § 2969 odst. 1 o. z., protože potřebné náklady by bylo jen stěží možné považovat za účelně vynaložené. Je rovněž otázkou, jak by uvedená oprava či výměna měla být provedena – pokud nedošlo ke zničení celého plotu, je vyloučeno, že by mělo dojít ke zbourání jeho neporušených částí a de facto k výstavbě plotu nového. Funkce oplocení byla zjevně jeho opravou obnovena, cokoliv nad rámec tohoto stavu by mohlo představovat bezdůvodné obohacení na straně žalobce. On sám navíc požadoval náhradu škody v penězích v rozsahu stanoveném v odborném vyjádření Ing. Pozníčka, nikoliv výměnu plotu za nový. Stojí rovněž za povšimnutí, že dovolatel si zcela neujasnil, jakým způsobem chce svůj žalobní požadavek odůvodnit. Na jedné straně uvádí, že vyšší částka, než jakou mu vyplatila žalovaná, je dána nutností kompenzovat v daném případě obchodní znehodnocení, na druhé straně právem žalobce na nový plot.
14. Dovolatelem uváděnou judikaturu nelze s ohledem na odlišný skutkový základ považovat v posuzované věci za přiléhavou, neboť se týká obchodního znehodnocení automobilu. Argumentuje-li dovolatel ztrátou hodnoty plotu v důsledku jeho poškození, je třeba připomenout, že plot bude v souladu s § 506 odst. 1 o. z. zpravidla součástí pozemku, na němž je postaven, přičemž žalobce v řízení netvrdil a neprokazoval, že by došlo v důsledku předmětné dopravní nehody ke ztrátě hodnoty jeho pozemku. Nadto Nejvyšší soud poznamenává, že ačkoliv lze připustit, že tzv. obchodnímu znehodnocení mohou podléhat i nemovitosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1130/2023, či Veselý, T. Obchodní znehodnocení. Právní rozhledy. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 305), těžko si lze představit, že by hodnota pozemku byla zásadním způsobem ovlivněna tím, že došlo k poškození části na něm stojícího plotu a jeho následné opravě, a to obzvláště v situaci, kdy byla znalcem cena plotu v době poškození stanovena na 54.505 Kč, avšak žalobce požadoval celkem 247.404 Kč.
15. Pokud dovolatel odkazoval na „doktrínu maximalizace náhrady škody poškozenému“, neuvedl v tomto směru žádnou judikaturu, s níž by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu. Dovolacímu soudu není ani zcela zřejmé, kam dovolatel svou argumentací míří. Má-li na mysli tzv. princip plného odškodnění, není s ním napadené rozhodnutí v rozporu, a to vzhledem k výše uvedeným závěrům.
16. Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
17. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného usnesení [§ 243 písm. a), b) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má proti žalobci právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 8.020 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% náhrady daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy 10.249 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 16. 10. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu