25 Cdo 2479/2016

25 Cdo 2479/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci

žalobkyně GANOVA s. r. o., se sídlem Plzeň, Na Rozhraní 682/5, IČO 25231774,

zastoupené JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem Plzeň, Radobyčická 830/8,

proti žalovanému statutárnímu městu Plzni, se sídlem magistrátu Plzeň, náměstí

Republiky 1, IČO 00075370, o 8.820.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního

soudu Plzeň-město pod sp. zn. 39 C 246/2013, o dovolání žalobkyně proti

rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne

29. 1. 2016, č. j. 25 Co 297/2015–223, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobou ze dne 11. 11. 2013 se žalobkyně domáhala na žalovaném městu částky

8.820.000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo

žalovanému vzniknout užíváním pozemků k uložení odpadu v jeho vlastnictví na

pozemcích žalobkyně bez právního důvodu. Žalobkyně je vlastníkem pozemků v

katastrálním území obce L., na nichž byla v průběhu let 1967 – 1991 skládka

odpadu, kterou provozoval právní předchůdce žalovaného, a žalovaný je proto

také vlastníkem odpadu.

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 3. 2015, č. j. 39 C 246/2013–

172, byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud

dospěl k závěru, že odpad na skládce není samostatnou věcí a nelze bez dalšího

dovodit, že jeho jediným vlastníkem je žalovaný, neboť na skládku odpad

zavážely různé subjekty, proto není dána pasivní legitimace žalovaného. Soud

dále zvažoval, zda nelze žalobě vyhovět z titulu náhrady škody ve formě ušlého

zisku, neboť žalovaný nesplnil povinnost rekultivovat skládku, avšak dospěl k

závěru, že není dána příčinná souvislost mezi nečinností žalovaného při

rekultivaci a nemožností realizovat podnikatelský záměr žalobkyně, neboť územní

rozhodnutí o využití území ke zřízení linky pro recyklaci stavebního odpadu

žalobkyně nezískala mj. z důvodu stavební uzávěry v obci L. Důvodnou shledal

soud námitku promlčení, neboť žalobkyně nejpozději v roce 2006, kdy rozhodnutí

stavebního úřadu o nepovolení výstavby linky recyklace odpadu nabylo právní

moci, věděla, že výstavbu areálu likvidace odpadu nezrealizuje.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 1. 2016, č. j.

25 Co 297/2015-223, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě

nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se po doplnění dokazování ztotožnil s

právním posouzením soudu prvního stupně. K otázce vlastnictví odpadu na skládce

odvolací soud uvedl, že s přihlédnutím k působení biologických zákonů nelze v

současné době předpokládat, že odpad hromadící se více než padesát let zůstal v

nezměněné podobě, že jej lze definovat jako samostatnou věc a že lze určit

konkrétního vlastníka této věci. Od ukončení provozu skládky uplynula řada let,

skládka byla překryta zeminou, odpad tedy již není kompletně oddělitelný a jeho

masa nemá určeny přesné hranice. Ani odvolací soud proto neshledal pasivní

legitimaci žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení, neboť předpokladem

úspěšnosti takového nároku je určení a prokázání vlastnictví odpadu. Rovněž v

otázce ušlého zisku se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,

že důvodem bránícím v realizaci podnikatelského záměru žalobkyně byla mj.

stavební uzávěra na celé území obce L., a to z důvodu zamezení živelného

rozvoje obce bez zpracovaného územního plánu, a proto není dána příčinná

souvislost mezi porušením povinnosti žalovaného rekultivovat pozemek a škodou

na straně žalobce spočívající v ušlém zisku ze zmařeného podnikatelského

záměru. Nárok žalobce by nemohl být přiznán ani pro důvodnou námitku promlčení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost

shledává v řešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování

dovolacího soudu vyřešena, případně se při jejím řešení odvolací soud odchýlil

od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka předestřela

dovolacímu soudu otázku, zda je skládka po právní stránce samostatnou věcí a

zda je vlastníkem skládky žalovaná. Na podporu závěru, že odpad na skládce není

působením biologických zákonů ve stejné podobě, nemá zřejmé hranice a není

oddělitelný od pozemků, nebyl proveden jediný důkaz. Dovolatelka namítá, že

pokud je žalovaný povinen bývalou skládku sanovat a rekultivovat, není možné,

aby nebyl jejím vlastníkem. V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí pak

odvolací soud posoudil otázku, zda porušením povinnosti provést rekultivaci

skládky žalovaným vznikla žalobkyni škoda, neboť tato skutečnost byla významnou

příčinou nepovolení zřízení areálu pro recyklaci stavebních odpadů. Dovolatelka

uvádí, že se jednalo o rozhodující okolnost pro vznik škody, a nesouhlasí ani

se závěrem, že pokud by byl její nárok oprávněný, došlo k jeho promlčení, neboť

škoda vznikala postupně. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje dovolacímu soudu,

aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc

vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo

podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné

podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je

přípustné pro řešení otázky charakteru bývalé skládky, jejího vlastnictví, a

příčinné souvislosti mezi žalobkyní tvrzeným ušlým ziskem a jednáním žalovaného

(jeho právního předchůdce), není však důvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že žalovaný není vlastníkem

odpadu. Klíčovým pro právní posouzení věci se tedy jeví otázka charakteru

odpadu uloženého pod povrchem pozemků a jeho vlastnictví. Taková otázka dosud

nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu na obdobném skutkovém základě

řešena. Dovolatelka uvedla na podporu svého tvrzení, že žalovaný je vlastníkem odpadu,

řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, s jejichž závěry mělo být rozhodnutí

odvolacího soudu v rozporu. Citovaná judikatura však na řešený případ nedopadá,

neboť z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo

1056/2010, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo

820/2006, v otázce pasivní legitimace žalovaného města jako provozovatele svozu

komunálního odpadu vyplývá opačný závěr a soud žalobu zamítl s odkazem na

existující nájemní vztah. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2371/2007, byla předmětem dovolacího přezkumu otázka stanovení výše

bezdůvodného obohacení. Ve všech případech byl zavážen komunální odpad na

pozemek v soukromém vlastnictví bez povolení majitele. Žalovaný předmětné pozemky nikdy nevlastnil, vlastníkem pozemků byl stát, dokud

v letech 2004 a 2006 nepřevedl pozemky na žalobkyni. Žalovaný měl pozemky ve

správě, avšak souhlas se zavážením odpadu dal tehdejší Okresní národní výbor

jako orgán státní správy. Dovolatelka opakovaně uvedla, že žalovaný se stal

vlastníkem odpadu, který na pozemky uložily jiné státní organizace a subjekty,

aniž by tento svůj názor jakkoli argumentačně podpořila a uvedla, z jakého

titulu mělo na žalovaného přejít vlastnictví ve smyslu § 132 zákona č. 40/1964

Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), účinného do 31. 12. 2013. Dovolatelka dále namítla, že je právně nepřípustné a nelogické, aby určitý

subjekt nebyl vlastníkem věci, ač by byl povinen podle veřejného práva s věcí

nakládat. Nakládat s movitou (i nemovitou) věcí však nepochybně smí dle

platného práva i osoba od vlastníka odlišná, z čehož jí mohou vzniknout i práva

a povinnosti podle veřejnoprávních předpisů, např. nájem věci, držba, leasing,

věcná práva k věci cizí dle třetí hlavy občanského zákoníku z r. 1964 či věcná

práva k cizím věcem dle § 1240 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského

zákoníku (dále jen „o. z.“), účinného od 1. 1. 2014. O povinnosti žalovaného

bývalou skládku L. asanovat a rekultivovat pravomocně rozhodly orgány ochrany

životního prostředí opakovaně a tento závěr nelze v civilním řízení zpochybnit. Zároveň však z této povinnosti ani nelze dovozovat další soukromoprávní vztahy,

jako to činí dovolatelka. Žalovaný je k rekultivaci skládky povinen jako právní

nástupce původce a provozovatele skládky, nikoli z titulu vlastnictví k odpadu. Jedná se o povinnost, kterou mu uložila Česká inspekce životního prostředí dle

§ 115 odst. 16 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve

znění do 31. 12. 2014. Jediným v úvahu přicházejícím podkladem pro závěr o vlastnictví odpadu

žalovanou tak zůstává rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2004, č. j.

56 Co 496/2003-70, který ve sporu mezi současným žalovaným v pozici žalobce

potvrdil zamítnutí jeho žaloby proti státu - Úřadu pro zastupování státu ve

věcech majetkových o zaplacení nákladů spojených s asanací skládky z titulu

bezdůvodného obohacení. Krajský soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně,

neztotožnil se s jeho závěrem o okamžiku nabytí vlastnictví ke sporným

pozemkům, ale potvrdil, že povinnost rekultivovat pozemek, a tedy i vynaložit

náklady na rekultivaci stíhala s ohledem na obsah hospodářské smlouvy z roku

1980 právního předchůdce žalobce, nikoli vlastníka pozemku. Pouze nad rámec

tohoto závěru dále vyslovil názor, že skládka a pozemek, na němž se nachází,

jsou samostatné věci. Doslova však odvolací soud uvedl „Je nutno dodat, že z

právního hlediska je odpad tvořící skládku věcí movitou. Tu (bez dalšího) není

možné považovat za součást věci (zde pozemku) ve smyslu

§ 120 odst. 1 obč. zák.“ Předně je nutno konstatovat, že řešením předběžné

otázky ve sporu, jehož účastníci nejsou totožní s účastníky tohoto řízení, není

soud v projednávané věci vázán. Z uvedeného však dle názoru dovolacího soudu

ani nelze vyvodit závěr, že se jedná o pravomocné rozhodnutí o charakteru

daného odpadu, neboť předmětem uvedeného řízení byla pouze otázka, zda se stát

bezdůvodně obohatil na úkor žalovaného, který vynaložil náklady na rekultivaci

pozemku v jeho vlastnictví, a to s negativním závěrem. Tomuto závěru odpovídá i

odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo

1315/2004, jímž bylo odmítnuto dovolání žalovaného města Plzně a v němž

dovolací soud konstatoval, že pro rozhodnutí ve věci bylo bez významu, zda byl

žalovaný stát vlastníkem skládky jakožto součásti pozemku nebo zda je skládka

samostatnou věcí. Soudy obou stupňů vyšly ze skutkového zjištění, že na skládku byl ukládán

komunální odpad, popílek z tepláren i odpad produkovaný Československou

armádou. Odpad se v prostoru vytěženého kaolinového lomu hromadil od konce

šedesátých let nejpozději do roku 1991, kdy byla skládka uzavřena, následně

byla skládka zahrnuta zeminou (žalobkyně sama navršila na pozemky zhruba 1000

m3 zeminy) a dalších deset let zde neprobíhala jiná činnost, než rekultivační

práce, o jejichž zaplacení vedl žalovaný spor se státem. Smlouvou o bezúplatném

převodu ze dne 4. 6. 2002 převedl stát vlastnictví k pozemku p. č. 2341/14 v

katastrálním území L. na společnost RESO Kladno, s. r. o. (právního předchůdce

žalobkyně) s výslovným upozorněním, že pozemek byl v minulosti užíván ke

skládkování odpadu, neváznou na něm žádná věcná břemena a přijímající strana

prohlásila, že je jí stav pozemků dobře znám. Kupní smlouvou ze dne 15. 11. 2005 nabyla žalobkyně vlastnictví k pozemku par. č. 2341/24 v katastrálním

území L. od státu, kupující shodně s prodávajícím prohlásili, že jim nejsou

známy žádné skutečnosti, které by uzavření smlouvy bránily. Po neudělení

povolení k výstavbě recyklační linky odpadů stavebním úřadem následovala

jednání se žalovaným a paralelně vedl žalovaný správní spory o uloženém

opatření k rekultivaci bývalé skládky a monitoringu skládkových vod.

Uvedené skutkové závěry nepodléhají přezkumné pravomoci dovolacího soudu. Při

právním posouzení je třeba zohlednit specifikum odpadu, jehož se původní

vlastník zbavil za účelem pozbytí vlastnictví. Správce a provozovatel skládky

odpad převzal pouze k uskladnění a zrecyklování bez úmyslu odpad zachovat,

vlastnit či s ním nakládat jiným způsobem, než dosáhnout jeho zániku a splynutí

s pozemkem, do něhož je ukládán. Ze všech uvedených skutečností pak odvolací

soud vyvodil závěr, že v důsledku působení biologických zákonů nelze na danou

skládku pohlížet jako na samostatnou věc movitou, a to věc ve vlastnictví

žalovaného. Dovolací soud považuje za notorietu (všeobecně známou skutečnost), k níž není

třeba provádět dokazování, že každá hmotná věc se působením času a přírodních

sil (déšť, mráz, vítr, vysoké letní teploty) mění a ztrácí své kvalitativní a

kvantitativní vlastnosti. Bez působení člověka podléhají tyto hmotné předměty

fyzikálním a biologickým procesům (koroze, tlení, změna skupenství atd.), které

postupně způsobují opotřebení věci vedoucí až k rozpadu, k zániku věci v

právním slova smyslu. I dovolací soud konstatuje, že odpad zavážený různými

subjekty, hromadící se po dobu více než padesáti let na místě kaolinového lomu,

překrytý zeminou působením času doznal takových fyzikálních a biologických

změn, že již nelze rozlišit, v jakém objemu jej nahromadily jednotlivé

subjekty, v jakém rozsahu ještě nedošlo ke smísení s pozemkem a kde tedy

fakticky jsou hranice dosud nezrecyklovaného odpadu. Za této situace pak nelze

zbytky skládky hodnotit jako jednu samostatnou věc movitou, s níž by bylo možno

nakládat a manipulovat. K tomu dovolací soud doplňuje, že dnes si již nelze

představit, že by bylo možné odpad od pozemků oddělit, aniž by se tím předmětné

pozemky znehodnotily. Závěr odvolacího soudu, že žalobě nelze vyhovět z titulu

bezdůvodného obohacení spočívajícího v uskladnění odpadu ve vlastnictví

žalovaného na pozemcích žalobkyně, neboť žalovaný není ve věci pasivně

legitimován, je tedy správný. Žalobkyně po předestření předběžného názoru okresního soudu doplnila svá

skutková tvrzení a žádala zaplacení žalované částky jako náhradu škody ve formě

ušlého zisku. Ze skutkových zjištění však vyplynulo, že žalobkyně nemohla

realizovat svůj podnikatelský závěr nejen pro neprovedení sanace pozemku

žalovaným, ale také pro stavební uzávěru obce L., která trvala i v době

rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud proto neshledal příčinnou souvislost

mezi porušením právní povinnosti žalovaného provést rekultivaci pozemků a

neuskutečněním podnikatelského záměru žalobkyně. O vztah příčinné souvislosti, který je jednou z podmínek odpovědnosti za škodu

podle § 420 odst. 1 obč. zák., se jedná, vznikla-li škoda následkem

protiprávního úkonu škůdce. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost,

odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez

jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo.

Přitom nemusí jít o příčinu

jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém

následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu důležitou, podstatnou a

značnou (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/1976 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek, str. 35). Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď

souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro

existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících

příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní

příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně

případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně

dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Na druhé straně

řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou

škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost,

která je pro vznik škody rozhodující (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000). Důvodem pro zamítavé rozhodnutí stavebního úřadu (Městského úřadu Nýřany ze dne

17. 10. 2005, potvrzené Krajským úřadem Plzeňského kraje ze dne 16. 2. 2006)

bylo jak neprovedení rekultivace pozemku, tak také stavební uzávěra obce L. Ta

byla vyhlášena nařízením č. 2/2005 ze dne 8. 7. 2005, aby byl zamezen živelný

rozvoj obce bez řešení dopravního systému a systému inženýrských sítí. Dovolatelka proti druhé okolnosti bránící v realizaci jejího podnikatelského

záměru bez ohledu na existenci důvodů dalších nic nenamítala, pouze

bagatelizovala její význam. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že ušlý zisk znamená ztrátu

očekávaného majetkového přínosu za situace, že poškozený měl zajištěny veškeré

předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, a do tohoto děje vedoucího k získání

majetkového prospěchu zasáhlo protiprávní jednání škůdce (srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4419/2010). V dané věci by

však ke zvětšení majetku (zisku) žalobkyně nedošlo i bez protiprávního jednání

žalovaného, a to pro stavební uzávěru vyhlášenou na celé katastrální území obce

L. Ze stanoviska obce k záměru žalobkyně je zjevné, že při pravidelném běhu

věcí by k zamýšlenému využití pozemků nebylo dáno úřední povolení do přijetí

územního plánu, ve kterém se s pozemky skládky nepočítá. Do pravidelného běhu

událostí tak vstoupila na nečinnosti žalovaného nezávislá skutečnost, která

byla pro rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vydání územního rozhodnutí stejně

důležitá, a sama o sobě postačovala k zamítnutí návrhu žalobkyně. Stavební

uzávěra přitom byla vyhlášena bez jakékoli souvislosti s nečinností žalovaného. Neobstojí tedy názor dovolatelky, že neprovedením rekultivace a sanace skládky

jí vznikla škoda ve formě ušlého zisku za pronájem předmětných pozemků v

žalované částce. Již ze žalobních tvrzení i závěrů znaleckého posudku

předloženého žalobkyní vyplývá, že žalovaná částka ročního nájmu pozemků je

stanovena pro užití pozemků k uskladnění odpadů.

Z výše již rozvedených důvodů

dospěl odvolací soud k závěru, že realizaci podnikatelského záměru žalobkyně a

v podstatě jakémukoli nakládání s pozemky nebránilo pouze nesplnění povinnosti

rekultivovat pozemek žalovaným, ale také stavební uzávěra obce, která trvala i

v době rozhodování odvolacího soudu. Žalobkyni tak nemohl uniknout zisk z

pronájmu pozemků pro účely uskladňování odpadů v příčinné souvislosti s

jednáním žalovaného (jeho právního předchůdce). Dovolatelka citovala rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 25

Cdo 1619/2012, které však na předmětnou věc nedopadá, neboť v daném případu

posuzovaly soudy odpovědnost veterináře za úmrtí březí klisny po podání

léčivého přípravku dle § 421a obč. zák. Z obsahu dovolání je pak zřejmé, že

dovolatelka se domnívá, že pro závěr o příčinné souvislosti postačuje zjištění,

že škůdce odpovídá jen za jednu z podstatných příčin škodní události. Z výše

uvedených důvodů vyplývá, že takový závěr o vzniku škody v podobě ušlého zisku

není správný. Za situace, kdy nároku žalobkyně nelze vyhovět ani z titulu bezdůvodného

obohacení, ani z titulu náhrady škody ve formě ušlého zisku, je řešení otázky

případného promlčení nároku nadbytečné. Jelikož uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení nebyl naplněn,

Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. jako nedůvodné zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 224 odst. 1

a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, a náklady

žalovanému nevznikly žádné.