25 Cdo 2639/2025-812
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. PhDr. Filipa Havrdy v právní věci žalobkyně: M. R., zastoupená JUDr. Karlem Vítkem, advokátem se sídlem Dobrovského 1157/25, 779 00 Olomouc, proti žalované: GEMINI oční klinika a.s., IČO 26906295, se sídlem U Křížku 572, 252 43 Průhonice, zastoupená JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem se sídlem Palackého 168, 755 01 Vsetín, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, o náhradu újmy na zdraví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 315/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2025, č. j. 25 Co 245/2024-776, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobkyně se po žalované domáhala náhrady nemajetkové újmy na zdraví, kterou jí měla způsobit tím, že jí neposkytla zdravotní službu na náležité odborné úrovni.
2. Okresní soud Praha-západ mezitímním rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. 3 C 315/2017-685, rozhodl, že základ žalobou uplatněného nároku je zcela opodstatněn. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 21. 10. 2014 podstoupila v zařízení žalované laserovou operaci obou očí Diamant LASIK pro korekci krátkozrakosti. V rámci předoperačního vyšetření žalobkyně sdělila alergii na penicilin a plísně a podepsala informovaný souhlas o operaci, jejím průběhu a možných rizicích a chování po operaci. Po zákroku vyjádřila obavy z alergické reakce na lék Tobradex (obsahující kombinaci antibiotik a kortikosteroidů), který je v obdobných případech standardně předepisován. Proto jí byl předepsán lék Oftaquix (pouze antibiotikum) a doporučeno dle potřeby užít Hyaback Protector autologní sérum. V rámci poučení o pooperačním režimu jí však nebyl vysvětlen rozdíl mezi původní a novou medikací a potřebou častějších kontrol z důvodu většího rizika vzniku difúzní lamelární keratitidy. Z odborných posudků soud zjistil, že v tom spočívá pochybení žalované. Na kontrolu se žalobkyně dostavila dne 23. 10. 2014, kdy byl její stav bez problémů, a poté neplánovaně dne 3. 11. 2014, kdy jí byla z oka odstraněna řasa. Na další plánovanou kontrolu (v zařízení žalované ve Zlíně) se dne 4. 11. 2014 již nedostavila a dne 13. 11. 2014 jí byla již v jiném zdravotnickém zařízení zjištěna rozvinutá difúzní lamelární keratitida. Následná léčba pak trvala několik měsíců včetně reoperací obou očí. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 2910 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), § 28 odst. 2 a § 34 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, (dále jen „zákon o zdravotních službách“) a na základě dokazování, zejména znaleckého, dospěl k závěru, že žalovaná nepostupovala při péči o žalobkyni de lege artis, když porušila zákonnou povinnost poskytnout jí zdravotní službu na náležité odborné úrovni. Žalovaná bez bližšího prověření možné alergie na Tobralex předepsala žalobkyni lék postrádající kortikoidní složku, nepoučila ji (ani písemně ani ústně) o významu kortikosteroidů, možných rizicích užití přípravků bez této látky a nevyzvala ji k častějšímu sledování pooperačního stavu. Pro tento případ měla žalobkyně podepsat prohlášení o odmítnutí standardní léčby a její následná péče měla být přizpůsobena možnému riziku, jež absence kortikoidní léčby představuje. Žalobkyni pak nelze přičítat k tíži, že se dne 4. 11. 2014 nedostavila na plánovanou kontrolu, neboť mělo jít o předoperační konzultaci ve Zlíně, nikoli v Brně, kam žalobkyně v rámci poskytování zdravotních služeb u žalované docházela. Žalovaná tak zaviněně porušila zákonem stanovené povinnosti a zasáhla do práva na zdraví žalobkyně.
3. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2025, č. j. 25 Co 245/2024-776, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nárok žalobkyně je opodstatněn z 80 %. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po doplnění dokazování opětovným výslechem znalce shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaná porušila svou povinnost stanovenou § 4 odst. 5, § 28 odst. 2 a § 45 odst. 1 zákona o zdravotních službách tím, že žalobkyni neposkytla informace o možných důsledcích změny léčby (a nutnosti častějších kontrol), když právě absentující kortikoid je podstatnou částí běžné pooperační léčby provedeného zákroku z důvodu zamezení vzniku difúzní lamelární keratitidy, a neřešila situaci ani náhradním antiflogistikem, byť s menší léčebnou silou.
Zároveň však dovodil, že žalované nelze klást k tíži, že dne 3. 11. 2014 neobjednala žalobkyni na kontrolu v kratším termínu, když ze systému byla patrná její kontrola ve Zlíně následující den, na kterou se však žalobkyně nedostavila a následně se začala léčit u jiného poskytovatele zdravotních služeb. Uzavřel rovněž, že i žalobkyně porušila svou povinnost počínat si tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na zdraví ve smyslu § 2900 o. z. tím, že před operací nesdělila svou následně tvrzenou alergii na kortikoidy a následným nedostavením se na předem sjednanou kontrolu.
Dovodil, že žalobkyně si vzniklou újmu na zdraví spoluzpůsobila v rozsahu 20 % a v tomto rozsahu pak není dána příčinná souvislost mezi újmou na zdraví jí vzniklou a zaviněním žalované.
4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3100/2021 a 25 Cdo 4162/2017 namítá ohledně informační povinnosti poskytovatele zdravotních služeb a jejích mezí, že podstatné je ústní poučení – přímá edukace, která byla podle jejího názoru dlouhá a důkladná.
V poučení pacienta nelze postihnout úplně vše, což uvedl při svém výslechu i znalec. Soudy však ohledně poučení žalobkyně o difúzní lamelární keratitidě a jejím možném rozvoji ani nevedly dokazování a pouze konstatovaly, že se jí poučení nedostalo. Podle dovolatelky bylo podstatné poučení žalobkyně, že má v případě komplikací neprodleně kontaktovat poskytovatele, i to, že měla sjednanou kontrolu, kterou neabsolvovala. Odvolací soud navíc zcela opomenul judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1381/2013) týkající se vyhodnocení, zda by se pacient rozhodl jinak, pokud by mu řádné poučení uděleno bylo.
Ohledně závěrů soudu o poskytování péče lege artis či non lege artis ve vazbě na závěry znaleckého posudku dovolatelka namítá odklon od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 348/2014, 25 Cdo 2168/2024, 25 Cdo 259/2012, 25 Cdo 13/2023 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2071/20 s tím, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce a pochybnosti nahrazovat vlastním názorem. Vytvoření závěru o tom, co je nebo není lege artis má své limity a pokud znalec opakovaně uvedl, že postup žalované byl lege artis, měl i soud učinit závěr, že žalovaná není odpovědná, případně zadat další znalecký posudek.
Dovolatelka dále namítala překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu a jeho nesprávný procesní postup při změně rozsudku soudu prvního stupně spočívající v tom, že měl zopakovat důkazy provedené soudem prvního stupně, zejména výslechy svědků, což neučinil (odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3330/13 a Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2125/2006). Za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou pak označila, zda skutečnosti uvedené v poučení uděleném pacientovi jako příjemci zdravotní služby před provedeným zákrokem jsou platné a účinné i po provedeném zákroku v souvislosti s provedenou změnou medikace vyvolanou odmítnutím předepsané medikace ze strany pacienta a zda je poskytovatel zdravotní služby oprávněn se na toto poučení spoléhat.
Dle dovolatelky jde o to, zda se lékař může spolehnout na to, že informace podané pacientovi jsou validní i krátce po zákroku, a to i při změně medikace, neboť lékař pacienta poučil o nutnosti kontaktu v případě obtíží. Navrhla změnu rozsudku odvolacího soudu tak, že základ uplatněného nároku není opodstatněn, případně jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalované není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Poskytovatelé zdravotních služeb jsou povinni poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni, tj. podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti (§ 4 odst. 5, § 28 odst. 2 a § 45 odst. 1 zákona č. 382/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů), respektive s péčí řádného odborníka a v souladu s pravidly svého oboru (§ 2643 odst. 1 o. z.), případně v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy (čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, č. 96/2001 Sb. m. s.), přičemž takový postup je označován jako „lege artis“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4536/2018, uveřejněný pod číslem 106/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní). Nedodržení těchto pravidel je protiprávním jednáním. Každá konkrétní situace se přitom posuzuje individuálně, neboť lékařská věda disponuje různými a různě účinnými a bezpečnými postupy k provedení konkrétního léčebného zákroku. Zvažuje se též, zda poskytovatel zdravotní služby (lékař) zvolil postup adekvátní charakteru nemoci a šetrný k pacientovi a zda způsob provedení byl bez vad. Vše je třeba posuzovat tzv. ex ante, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodnutí, respektive v době provádění zákroku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, a ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 25 Cdo 13/2023).
8. Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval lege artis, je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4168/2016, nebo ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3386/2018). Závěr, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval lege artis ve smyslu, jak tento pojem užívá odborná literatura a judikatura, přesto přísluší soudu a nikoli znalci. Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014).
9. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na skutkovém závěru, který nepodléhá dovolacímu přezkumu, že žalovaná po operaci žalobkyně bez bližšího prověření žalobkyní tvrzené alergie na lék Tobralex předepsala žalobkyni lék postrádající kortikoidní složku, a přitom ji nepoučila (ani písemně ani ústně) o významu kortikosteroidů, možných rizicích užití přípravků bez této látky a nevyzvala ji k častějšímu sledování pooperačního stavu. Ze závěru znaleckého posudku znalce MUDr. Farkaše, jeho opakovaného výslechu, ale i z odborných vyjádření soud zjistil, že postup žalované po operaci, tedy výše popsané nedostatečné poučení o následné léčbě i režimu kontrol, je v rozporu s pravidly a postupy lékařské vědy. Tento skutkový závěr nebyl zpochybněn ani po výslechu znalce Farkaše v odvolacím řízení. Na základě těchto odborných závěrů učinil odvolací soud právní závěr o postupu žalované non lege artis. Soud tedy nepřezkoumával odborné závěry znalce MUDr. Farkaše ani dalších odborníků, nenahrazoval je vlastním názorem. Naopak z uvedených odborných závěrů vycházel.
10. Obecně platí pravidlo, aby pacient udělující souhlas k zásahu do své tělesné integrity disponoval dostatečným rozsahem informací významných pro to, aby mohl uvážit, zda se navrhovanému lékařskému zákroku podrobí či nikoliv, zejména s ohledem na účel a povahu zákroku a rizika s ním spojená. Rozsah a obsah informace, kterou je poskytovatel zdravotní péče povinen pacientovi poskytnout, je individuální a liší se zejména podle zdravotního stavu pacienta a předpokládaného výkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3100/2021). Mezi informace, které je poskytovatel zdravotních služeb pacientovi poskytnout, patří i informace o další potřebné léčbě a omezeních a doporučeních ve způsobu života s ohledem na zdravotní stav [§ 2638 odst. 1 o. z. a § 31 odst. 1 a 2 písm. d) a e) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách]. Jestliže bylo zjištěno, že se žalobkyni řádného poučení o další léčbě (po změně medikace) nedostalo a tento postup byl v rozporu s pravidly a postupy lékařské vědy, je závěr odvolacího soudu o převážné odpovědnosti žalované za žalobkyni vzniklou újmu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Na uvedeném nic nemění ani poučení o tom, že v případě komplikací má žalobkyně neprodleně kontaktovat poskytovatele zdravotnických služeb, které nelze v daném případě považovat za dostatečné, neboť znalec při svém výslechu uvedl, že pacient onemocnění často nemusí ani rozpoznat.
11. Důvodná není rovněž námitka, že soud opomenul judikaturu týkající se vyhodnocení, zda by se pacient rozhodl jinak, pokud by mu řádné poučení uděleno bylo. Vzhledem ke skutkové situaci v daném případě, kdy původně předepsaná medikace byla změněna na základě informace žalobkyně, že je alergická na kortikosteroidy, namítaná judikatura na posuzovanou věc nedopadá.
12. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda skutečnosti uvedené v poučení uděleném pacientovi jako příjemci zdravotní služby před provedeným zákrokem jsou platné a účinné i po provedeném zákroku v souvislosti se změnou medikace vyvolanou odmítnutím předepsané medikace ze strany pacienta a zda je poskytovatel zdravotních služby oprávněn se na toto poučení spoléhat, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. může založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5410/2017, a ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5887/2016). Lze doplnit, že obecně jsou informace podané pacientovi před zákrokem validní i po zákroku, avšak jen v rozsahu, ve kterém jsou platné i po změně medikace. V daném případě je třeba znovu zopakovat, že poučení dané žalobkyni se vztahovalo na jinou pooperační péči, než která u ní byla nakonec aplikována, z čehož vyplynuly i jiné povinnosti obou stran.
13. Rozhodnutí odvolacího soudu pak nemohlo být pro dovolatelku překvapivé, neboť stejnými otázkami se zabýval i soud prvního stupně a odvolací soud změnil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně pouze v míře opodstatnění nároku žalobkyně, a to ve prospěch žalované (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2676/2020, a judikatura tam citovaná).
14. Námitky týkající se podmínek pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, nevyslechnutí svědků, nezadání revizního znaleckého posudku a překvapivosti rozhodnutí představují námitky vad řízení, k nimž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
15. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
16. O náhradě případných nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu