25 Cdo 285/2024-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: M. P., zastoupený JUDr. Ing. Václavem Chlumem, advokátem se sídlem Na strži 2102/61a, 140 00 Praha 4, proti žalované: Glory Daze Associated Ltd., se sídlem 103 Sham Peng Tong Plaza, Victoria, Mahe, Seychelská republika, zastoupená Mgr. Karlem Somolem, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 671/24, 110 00 Praha 1, o 5 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 115/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023, č. j. 19 Co 97/2023-160, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 34 606 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že tuto částku zaslal na účet žalované dne 1. 3. 2018, a žalovaná si ji ponechala bez právního důvodu.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 11. 10. 2022, č. j. 10 C 115/2021-110, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 5 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 11. 7. 2020 do zaplacení (výrok I), co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 000 000 Kč od 16. 3. 2018 do 10. 7. 2020 žalobu zamítl (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok III).
3. Obvodní soud vyšel ve svém rozhodnutí z následujícího závěru o skutkovém stavu. Žalobce uzavřel s družstvem AKCENTA dne 5. 8. 2013 smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu byl poskytnut úvěr ve výši 23 750 000 Kč. Tato smlouva byla následně změněna dodatky č. 1, č. 2 a č. 3 (ze dne 25. 4. 2014). Posledně uvedeným dodatkem bylo upraveno splácení poskytnutého úvěru tak, že žalobce se zavázal zaplatit 1. splátku ve výši 28 210 Kč do 28. 2. 2014, dále od 2. splátky do 282. splátky vždy k poslednímu dni každého měsíce částku 164 941 Kč, přičemž poslední 283. splátka ve výši 164 206,92 Kč má být splatná k 31. 8. 2037. Téhož dne žalobce formou notářského zápisu svůj závazek (v aktuální výši 20 516 361,31 Kč) uznal a současně svolil k jeho přímé vykonatelnosti. Pohledávka z úvěrové smlouvy byla dne 7. 9. 2016 postoupena žalované, což původní věřitelka oznámila žalobci dne 9. 9. 2016. Žalobce uhradil žalované dne 1. 3. 2017 částku 10 000 000 Kč a dne 1. 3. 2018 částku 5 000 000 Kč, přičemž dopisem ze dne 2. 7. 2020 vyzval žalovanou, aby z těchto částek byly uhrazeny splátky úvěru včetně úroku podle splátkového kalendáře až po splátku připadající na září 2020 a aby zbývající částka byla vrácena na účet žalobce. Žalovaná však vrácení odmítla s tím, že v době úhrady částky 10 000 000 Kč byl žalobce v prodlení s úhradou pravidelných sjednaných měsíčních splátek; dále pak žalobci dopisem z 4. 11. 2021 sdělila, že dříve poskytnuté peněžní prostředky nebude již nadále započítávat na jednotlivé dílčí splátky úvěru a poslední takto umořenou splátkou bude dle splátkového kalendáře splátka č. 93 ve výši 164 941 Kč se splatností dne 31. 10. 2021. Žalobce pak v souladu s touto výzvou žalobkyni pravidelné měsíční splátky od listopadu 2021 hradí. Žalovaná vedla v souvislosti s předmětným úvěrem vůči žalobci již dvě exekuce. Exekuce vedená u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 361/2018 byla pravomocně zastavena s tím, že žalovaná (tam v postavení oprávněné) řádně nedoložila zesplatnění vymáhaného úvěru. Exekuce vedená u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 2981/2019 pak byla rovněž zastavena, a to z důvodu, že částky 10 000 000 Kč a 5 000 000 Kč nebyla žalovaná oprávněna zaúčtovat jako mimořádnou splátku, nýbrž tyto částky měly být zaúčtovány na řádné splátky úvěru podle splátkového kalendáře; vymáhaná pohledávka ze smlouvy o úvěru se tak dosud nestala splatnou.
4. Shora uvedený skutkový stav obvodní soud posoudil po právní stránce tak, že na vztah ze smlouvy o úvěru se podle ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“) uplatní předchozí právní úprava obsažená v ustanovení § 497a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“). Mezi stranami nedošlo k žádné dohodě ohledně předčasného splácení úvěru, žalobce počínaje 94. splátkou úvěr řádně splácí, přičemž na předchozí splátky až po 93. splátku byla započtena dříve uhrazená částka 10 000 000 Kč, jak plyne z dopisu žalované ze dne 4. 11. 2021. Pokud si proto žalovaná za této situace částku 5 000 000 Kč stále ponechává, jedná se na její straně o bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobci vydat podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. Ve vztahu k žalovanou uplatněné kompenzační námitce směřující k započtení žalobcova nároku oproti splátkám č. 50 až č. 80, hodnotil obvodní soud tyto dílčí pohledávky jako nezpůsobilé k započtení podle § 1987 odst. 2 o. z., neboť s ohledem na právě citovaný dopis žalované jde o pohledávky přinejmenším nejisté. Splatnost žalobcovy pohledávky soud prvního stupně stanovil na základě žalobcovy výzvy ke dni 10. 7. 2020, a prodlení žalované proto konstatoval od následujícího dne (§ 1968 o. z.), od nějž pak žalobci náleží též úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši určené podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
5. Odvolací soud k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 26. 7. 2023, č. j. 19 Co 97/2023-160, změnil výrok I rozsudku obvodního soudu tak, že se žaloba zamítá i v tomto rozsahu, a potvrdil zamítavý výrok II rozsudku obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II).
6. Odvolací soud převzal skutková zjištění obvodního soudu a dále po doplnění dokazování vyšel z toho, že podáním doručeným exekučnímu soudu ve věci sp. zn. 48 EXE 361/2018 dne 29. 3. 2018 žalobce vyjádřil svou vůli hradit předmětnými částkami 10 000 000 Kč a 5 000 000 Kč jednotlivé řádné splátky úvěru podle stanoveného splátkového kalendáře. Obdobně v podání ze dne 7. 11. 2019, obsaženém v exekučním spise sp. zn. 49 EXE 2981/2019, žalobce uvedl, že předmětnými platbami předplatil sjednané splátky úvěru v rozsahu 90 splátek, tj. na období více než 7,5 roku; zde žalobce rovněž výslovně uvedl, že k žádné předchozí ani následné dohodě v souvislosti s poukázáním obou plateb mezi účastníky nedošlo.
7. Takto doplněný skutkový stav posoudil odvolací soud po právní stránce tak, že v daném případě nebyla naplněna žádná skutková podstata bezdůvodného obohacení obsažená v ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. Nejde tu totiž o plnění bez právního důvodu (byla tu platná úvěrová smlouva a existující závazek žalobce z ní plynoucí) ani z právního důvodu, který by byl následně odpadl (žalobce v minulosti výslovně uváděl, že tu jiná dohoda mezi ním a žalovanou ve vztahu k předmětným úhradám nebyla, nebylo tedy ani dohodnuto kupř. vrácení předmětných úhrad pro případ, že taková – neexistující – dohoda nebude naplněna); zcela nepochybně pak nejde ani o protiprávní užití cizí hodnoty či o plnění za jiného. Nadto pak z ustanovení § 2992 o. z. plyne zcela explicitně naprosto jednoznačný – a pro nyní řešenou věc rozhodující – závěr o tom, že povinnost vydat obohacení nevzniká tehdy, byl-li splněn dluh, a to i předčasně. V daném případě tedy žalobce – byť předčasně – hradil svůj existující závazek a žalovaná toto předčasné plnění přijala (odmítá je žalobci vrátit). Z tohoto pohledu pak ztrácí význam argumentace žalované stran započtení, neboť závazek zde zanikl nikoli započtením, jež je zvláštním způsobem zániku nesplněné pohledávky (§ 1982 o. z.), nýbrž právě splněním (§ 1908 odst. 1 o. z.). Odvolací soud poukázal také na § 330 odst. 1 obch. zák., podle nějž je to dlužník, kdo určuje, co je plněno. Žalobce vyjadřoval setrvalý a konzistentní postoj, a to i v dřívějších řízeních exekučních, že takto poskytnuté plnění bylo určeno na řádné splátky úvěru, a žalovaná tedy nemá jinou možnost, než je právě takto akceptovat, což koneckonců až do splátky č. 93 i činila (srov. její dopis z 4. 11. 2021). Úhradou obou částek v souhrnné výši 15 000 000 Kč žalobce zaplatil celkem téměř 91 řádných splátek, tj. byla-li poslední předtím uhrazenou splátkou splátka č. 32 splatná k 30. 9. 2016, pak je takto plně uhrazeno následujících 90 splátek až po splátku č. 122 splatnou k 31. 3. 2024, přičemž na následující splátku č. 123 splatnou k 30. 4. 2024 zbývá uhradit již jen 9 631 Kč. O tom, že odvolací soud má shora popsaný odlišný právní náhled na věc, a to jak od závěrů obvodního soudu, tak od argumentace účastníků, byli účastníci v průběhu jednání před odvolacím soudem vyrozuměni.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání odůvodnil tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Kromě toho vytýkal napadenému rozsudku, že vychází ze skutkových zjištění, které nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a závěry odvolacího soudu jsou nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů.
9. Žalobce dále v dovolání shrnul svůj závěr o skutkovém stavu, v němž zdůraznil, že účastníci vedli jednání o uzavření obchodní dohody označené jako „Dohoda o úhradě tří pohledávek z AKCENTY za M. P. a J. N.“, datovanou ke dni 28. 2. 2017. Podle žalobce právě v návaznosti na tuto dohodu zaslal žalobce žalovanému celkem částky ve výši 15 000 000 Kč, které nebyly nikdy pojmenované; žalobce nikdy nedal pokyn k úhradě na předmětný úvěr. Sama žalovaná pak v odvolání proti rozsudku obvodního soudu uvedla, že tato dohoda byla posléze žalobcem zmařena. Následně dne 2. 7. 2020 žalobce vyzval žalovanou, aby poskytnuté plnění v souhrnné výši 15 000 000 Kč započetla na splátky úvěru až do splátky 93 splatné v září 2020, na což postačovala částka 10 000 000 Kč, a zbytek mu vrátila. Od 94. splátky žalobce opět řádně splátky úvěru hradil. Proto znovu vyzval žalovanou k vrácení částky 5 000 000 Kč dne 5. 10. 2020. To žalovaná odmítla, avšak zároveň vyzývala žalobce, aby platil řádně splátky úvěru. Závěr odvolacího soudu, že žalobce uhradil částku 15 000 000 Kč na předmětný úvěr, tedy nekoresponduje s projevy vůle žalované, která odmítla jak započtení částky 5 000 000 Kč, tak její vrácení žalobci.
10. Z uvedeného skutkového stavu pak žalobce dovozuje, že ohledně částky 5 000 000 Kč neexistoval v době její úhrady žalobcem, tj. ke dni 1. 3. 2018, platný závazek. Proto žalované vzniklo ve smyslu § 2993 o. z. bezdůvodné obohacení na úkor žalobce. Žalobce následně rozvíjel úvahy o tom, co je ve smyslu zákona bezdůvodným obohacením, kdo je ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení aktivně a pasivně legitimován, a kdy je bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl. K těmto otázkám žalobce označil více rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by uvedl, a aniž by bylo jakkoli jinak z dovolání zřejmé, zda je podle žalobce rozhodnutí odvolacího soudu v nějakém rozporu s některým z těchto rozhodnutí.
11. Dále žalobce namítal, že i kdyby bylo vycházeno ze skutkového stavu, jak jej zjistil odvolací soud, přesto by žalované vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení. Ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. by se totiž žalovaná obohatila na úkor žalobce bez spravedlivého důvodu. Povinnost vrátit žalobci částku 5 000 000 Kč vyplývá ze zásad slušnosti a zvyklosti soukromého života. Navíc zákonný výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení je pouze demonstrativní, a nijak nevylučuje, že by se žalovaná mohla na úkor žalobce obohatit i přes existenci právního titulu – úvěrové smlouvy. Žalovaná měla od počátku úmysl ponechat si sporných 5 000 000 Kč jako platbu navíc, protože i přes její obdržení požadovala po žalobci, aby úvěr stále splácel. Žalobci tak nezbylo než se svého práva domoci žalobou. Odvolací soud pak zcela přehlédl důvod podání žaloby a vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované. Východiskem úvah dovolacího soudu proto má být posouzení jednání žalované v době, kdy neoprávněně zadržovala částku 5 000 000 Kč, o kterou se bezdůvodně obohatila v době, kdy nebyla s to jakkoli s touto částkou nakládat a byla vyzvána k jejímu vrácení. Žalobce má za to, že ustanovení § 2992 o. z. na danou věc nijak nedopadá. Žalovaná odmítala předmětnou částku jak započíst na dluh žalobce, tak ji vrátit žalobci, takže tím naplnila skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení, mimo režim právního důvodu. Pokud pak žalovaná provedla kompenzační námitku, pak pominula, že splátky úvěru č. 50–93 byly uhrazeny částkou 10 000 000 Kč, a od splátky č. 94 je dluh opět řádně splácen. Odvolacím soudem aplikované ustanovení § 330 odst. 1 obch. zák. na danou věc nedopadá, protože to se vztahuje na případy, kdy má dlužník vůči témuž věřiteli více závazků, zatímco žalobce měl vůči žalované pouze jeden závazek. Měl-li odvolací soud za to, že částkou 5 000 000 Kč žalobce plnil splátky úvěru, pak se nevypořádal s šikanózním jednáním žalované, jak je popsáno shora.
12. Žalobce dále vytýkal odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí bylo pro žalobce překvapivé ve smyslu rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Odvolací soud zcela změnil právní kvalifikaci případu a změnil proto rozsudek obvodního soudu, aniž se řádně vypořádal s argumentací, kterou žalobce předestřel. Se svými právními názory pak odvolací soud seznámil účastníky až při vyhlašování svého rozsudku, neposkytl jim poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř., a účastníci tak neměli možnost na změněný právní názor reagovat. Odvolací soud tak postupoval v rozporu se závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12, či nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. II. ÚS 55/22.
13. Konečně žalobce vznášel námitky i proti výroku o nákladech řízení, když měl za to, že i kdyby byla žalovaná správně úspěšná ve věci samé, přesto to byla ona, kdo zavdal příčinu k podání žaloby, a až v průběhu řízení vznesla kompenzační námitku.
14. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
15. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Není dán žádný z dovolacích důvodů, které žalobce uvádí. Žalobcem zaplacené částky 10 000 000 Kč a 5 000 000 Kč byly vždy platbami na dluh žalobce ze smlouvy o úvěru. Poukazoval-li žalobce na později nerealizovanou dohodu, pak jejím předmětem byl primárně mechanismus splácení úvěru, s tím že při jejím dodržení měly z dohody vzniknout žalobci určité výhody. Nešlo tedy o právní důvod k uvedeným platbám, který by posléze odpadl. Žalobce nikdy výslovně neurčil, že platí na svůj dluh z úvěru, protože to bylo zcela zřejmé. Žalovaná platby považovala za mimořádné splátky úvěru, protože tak to bylo pro žalobce nejvýhodnější. Žalobce s tím nicméně nesouhlasil a soudy mu v tomto daly za pravdu. Poté, kdy bylo postaveno najisto, že o mimořádné splátky nejde, rozúčtovala žalovaná přijaté platby na jednotlivé řádné splátky úvěru. Aplikace ustanovení § 2992 o. z. na daný skutkový stav je tak zcela na místě. Co se týče tvrzené překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, pak odvolací soud vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu a své právní úvahy účastníkům při odvolacím jednání předestřel, takže účastníci měli možnost na ně reagovat. Konečně žalovaná uvedla, že po vydání rozsudku odvolacího soudu postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru třetímu subjektu, což oznámila žalobci. Žalobce reagoval přípisem postupníkovi, v němž uvedl, že částku 5 000 000 Kč, ohledně níž je veden soudní spor, započítává na splátky úvěru až do splátky č. 143. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, event. aby jej zamítl.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).
17. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3.
18. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
19. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že
dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Z citovaných ustanovení občanského soudního řádu plyne, že Nejvyšší soud při podaném dovolání nejprve z formálního hlediska posuzuje, zda dovolání obsahuje zákonem vyžadované náležitosti (včetně vymezení dovolacího důvodu a toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání) a až posléze, má-li dovolání všechny zákonné náležitosti, může Nejvyšší soud hodnotit, zda je některý z předpokladů přípustnosti dovolání v konkrétním případě skutečně splněn. Má-li být dovolání přípustné z některého důvodu uvedeného v § 237 o.
s. ř., pak z dovolání musí plynout otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Tato otázka (dovolací důvod) musí být vymezena tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Je-li tato otázka v dovolání přítomna, pak dovolatel musí ještě vysvětlit, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. je u daného dovolacího důvodu naplněn a jak konkrétně je naplněn (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 29.
8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23).
22. Z pohledu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobce nesplňuje náležitost řádného vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. ve vztahu k dovolacím důvodům předestřeným v částech II., III. a IV. dovolání.
23. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., jako v tomto případě, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu tohoto ustanovení (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Má-li být např. dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména odstavce 31 - 39). Obdobně spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
24. Dovolání žalovaného neoznačuje žádnou „ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu,“ od níž se mělo napadené rozhodnutí odchýlit, ani žádné dřívější „řešení otázky hmotného či procesního práva dovolacím soudem,“ která by (nově) měla být posouzena jinak. Žalovaný sice v částech III. a IV. dovolání (odstavce 29–32, 36 a 40) označil větší počet rozhodnutí dovolacího soudu, avšak jde ve všech případech o rozhodnutí týkající se obecných otázek bezdůvodného obohacení, a v podstatě nikde není tvrzeno a ani z obsahu dovolání nevyplývá, že by se odvolací soud od závěrů některého z uvedených rozhodnutí nějak odchýlil.
25. Konkrétně v odstavcích 29 a 30 dovolání byla označena rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019, ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020, a rozsudek ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, publikovaný pod č. 22/2020 Sb. rozh. obč.) týkající se aktivní a pasivní legitimace v případech bezdůvodného obohacení (kdo je v kterém případě povinen bezdůvodné obohacení vydat a kdo se jeho vydání může domáhat).
Je přitom nepochybné, že pokud mělo v dané věci dojít k bezdůvodnému obohacení, šlo by o obohacení žalované na úkor žalobce. Jinak řečeno, žaloba nebyla odvolacím soudem zamítnuta proto, že sice k bezdůvodnému obohacení došlo, avšak žalobce není oprávněn se jeho vydání domáhat, nebo že žalovaná není tou osobou, která by byla povinna k jeho vydání. V odstavci 31 jsou označena rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudky ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, a ze dne 30.
9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007) týkající se bezdůvodného obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl. Odvolací soud však dospěl k závěru, že částka 5 000 000 Kč zaplacená žalobcem byla plněním na dluh z úvěrové smlouvy, která trvá. V odstavci 32 jsou označena rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1038/2003, usnesení ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2824/99) týkající se toho, jak má být soudem rozhodováno o předběžných otázkách. V odstavci 36 jsou označena rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudky ze dne 1.
8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015, ze dne 18. 10. 2005, 25 Cdo 2145/2004, ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2442/2007 a usnesení ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2011), podle nichž pro rozsah povinnosti vydat bezdůvodné obohacení je podstatný prospěch obohaceného, nikoli újma ochuzeného. V daném případě přitom tato otázka nehraje žádnou roli, neboť plnění žalobce ve prospěch žalované mělo podobu zaplacení peněžité částky, takže případný prospěch obohaceného je totožný s újmou ochuzeného. Konečně v odstavci 40 je citováno rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení ze dne 1.
2. 2017, sp. zn. 5299/2015) o tom, že pokud prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobci plnění, kterého se domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce tohoto plnění dožadoval z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží. Ani tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci podstatná. Žalobcem označená rozhodnutí dovolacího soudu se tedy zcela míjejí s jím uplatněnými dovolacími důvody.
26. Pokud by tedy žalobce vymezil předpoklady přípustnosti dovolání jen způsoby popsanými v předchozím odstavci, bylo by nutno jeho dovolání odmítnout jako vadné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud pak na okraj podotýká, že výsledek řízení není v podstatě žalovanému na újmu, neboť pro oba účastníky bylo ve smyslu § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. závazně rozhodnuto, že částkou 5 000 000 Kč uhradil příslušný počet splátek úvěru.
27. Žalobce nicméně v dovolání řádně vymezil přípustnost ve vztahu k dovolacímu důvodu týkajícímu se překvapivosti rozhodnutí. K závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. však nepostačuje, že žalovaný řádně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nýbrž je nutné, aby tyto předpoklady skutečně naplněny byly. Tak tomu ovšem v dané věci není.
28. Jak uvedl již odvolací soud v napadeném rozsudku, a jak si Nejvyšší soud ověřil poslechem zvukového záznamu z jednání odvolacího soudu dne 26. 7. 2023, odvolací soud nesdělil svůj právní náhled na věc účastníkům „až při vyhlašování rozhodnutí“, jak tvrdí dovolatel, nýbrž v průběhu odvolacího jednání, a to předtím, než přistoupil k doplnění dokazování a než účastníci byli vyzváni k přednesu závěrečných návrhů. Žalobce tak nepochybně měl možnost na sdělený právní názor odvolacího soudu reagovat jak právní, tak skutkovou argumentací, avšak neučinil to.
Odvolací soud se tedy svým postupem nijak neodchýlil od žalobcem citovaných rozhodnutí Ústavního soudu. Nejvyšší soud k tomu dodává, že takovým uplatňováním zjevně nepravdivého dovolacího důvodu zástupce žalobce mohl porušit ustanovení čl. 17 odst. 2 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1//1997 ze dne 31. října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, podle nějž advokát nesmí v řízení uvádět údaje, ani navrhovat důkazy, o nichž ví, že jsou nepravdivé nebo klamavé, a to ani na příkaz klienta.
29. Konečně pokud žalobce svým dovoláním napadal též výrok o nákladech řízení, pak k tomu Nejvyššímu soud uvádí, že dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné, jak plyne z ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
30. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyššímu soudu nezbylo než podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítnout.
31. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v případě odmítnutí dovolání neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu