25 Cdo 2977/2024

25 Cdo 2977/2024-372

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: P. B., proti žalovaným: 1. Liberty Mutual Insurance Europe SE, reg. č. B232280, se sídlem 5-7 rue Laval, L-3372, Leudelange, Lucemburské velkovévodství, a 2. VHV Allgemeine Versicherung AG, reg. č. B57331, se sídlem VHV-Platz 1, Hannover, Spolková republika Německo, obě zastoupené Mgr. Martou Fišnerovou, advokátkou se sídlem Ovocný trh 573/12, Praha 1, o zaplacení 135.520 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 70 C 2/2023, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2024, č. j. 17 Co 106/2024-320, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2024, č. j. 17 Co 106/2024-320, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 12. 2023, č. j. 70 C 2/2023-285, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

1. Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení 135.520 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění z pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti manažerů uzavřené mezi žalovanými jako pojistiteli a Hasičskou vzájemnou pojišťovnou, a. s., IČO 46973451, se sídlem Římská 2135/45, Praha 2, dále též „HVP“, jako pojistníkem. Žalobce byl jedním z pojištěných coby člen představenstva pojistníka. Pojistná doba byla sjednána od 8. 2. 2020 do 7. 2. 2021. Nedílnou součástí smlouvy byly pojistné podmínky, dále jen „VPP“, které upravovaly postup uplatnění pojistné události, včetně hrozící pojistné události.

Dne 5. 2. 2021 bylo prostřednictvím zplnomocněného makléře učiněno e-mailem oznámení, dále jen „oznámení“, s odkazem na čl. 4.1 odst. 2 VPP, neboť v průběhu pojistné doby se pojištěný dozvěděl o skutečnostech, které by mohly vést ke vzniku pojistné události. Tyto skutečnosti spočívaly v obdržení žádosti, dále jen „žádost“, kvalifikovaného akcionáře pojistníka společnosti ZLT com s. r. o., IČO 07072163, se sídlem Letenská 121/8, Praha 1, dále jen „akcionář“, o prověření hospodaření pojistníka s nemovitým majetkem adresované dozorčí radě.

Žalované oznámení přiřadily referenční číslo a o její upřesnění ve vztahu k náležitostem dle čl. 4.1 VPP nepožádaly. V lednu 2021 byla obdobným způsobem oznámena jiná pojistná událost, která byla pojistitelem rovněž zaevidována a ve vztahu k této pojistné události žalované plní. V dubnu 2021 žalované sdělily pojištěným, že v oznámení není uvedeno konkrétní porušení povinnosti ani tvrzena škoda, a proto nelze potvrdit, zda se na budoucí nároky vznesené akcionářem pojištění vztahuje, tato otázka by musela být řešena ve vztahu ke konkrétním okolnostem.

Oznámení bylo doplňováno o další dokumenty v květnu 2021 v závislosti na tom, jak své požadavky upřesňoval akcionář. V září 2021 žalované sdělily, že oznámení nemají za řádné a pozdější oznámení nebyla včasná. V prosinci 2021 žalované odmítly vydat potvrzení o pojistném krytí, protože oznámení bylo příliš obecné a předčasné a neodpovídalo čl. 4.1 VPP. Pojistník zastoupený akcionářem proti žalobci a dalším členům voleného orgánu vypracoval 1. 3. 2022 předžalobní výzvu a žalobu o zaplacení 97.332.537 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dochází ke snižování majetku pojistníka a tím krácení majetkových práv akcionářů v důsledku nesprávného hospodaření ve vztahu k nemovitostem pojistníka, a jde o škodu vzniklou buď jednáním v rozporu s péčí řádného hospodáře, nebo úmyslným vyváděním majetku.

Dále byla pojistníkem zastoupeným akcionářem proti žalobci a dalším členům voleného orgánu vypracována 11. 5. 2022 žaloba o zaplacení 20.000.000 Kč s příslušenstvím spočívající na totožných tvrzeních. Dne 16. 3. 2022 žalované sdělily makléři, že předžalobní výzva z 1. 3. 2022 by byla považována za nárok podle čl. 6.16 VPP, nicméně nárok nebyl uplatněn včas, a proto nebude poskytnut souhlas s právním zastoupením členů volených orgánů v řízení a se vznikem souvisejících nákladů.

Za právní služby poskytnuté v souvislosti s nárokem na náhradu škody ve výši 97.332.537 Kč byly žalobci vystaveny faktury na částku 10.500 Kč plus DPH 2.205 Kč a 101.500 Kč plus DPH 21.315 Kč. K mimosoudnímu vyřešení sporu účastníci nedospěli ani v řízení před Českou obchodní inspekcí (ČOI), která shledala, že žalobce zvolil obvyklý postup pro hlášení pojistných událostí, vytkla pojistiteli přílišnou formálnost a navrhla přehodnocení jeho stanoviska.

2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 6. 12. 2023, č. j. 70 C 2/2023-285, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně

135.520 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Odkázal na § 556 odst. 2, § 1812, § 2758 odst. 1, § 2774 odst. 1, § 2796 odst. 1 a § 2797 odst. 1 o. z. Pojistná smlouva umožňovala uplatnit v průběhu pojistné doby i skutečnosti, které mohou vést ke vzniku pojistné události (hrozící či budoucí pojistnou událost). Tímto způsobem postupoval žalobce coby pojištěný, když jako uvedené skutečnosti uplatnil požadavek akcionáře k prověření hospodaření pojistníka mimo jiné ve vztahu ke správě nemovitého majetku.

Žalované bezprostředně po oznámení nenamítaly jeho nedostatky z hlediska formy či užitého postupu, nadto pojistník při hlášení postupoval shodně jako u dříve hlášených pojistných událostí, u nichž žalované přistoupily k pojistnému plnění. Šlo proto o postup odpovídající praxi smluvních stran. Pojistitel je ze zákona povinen po učinění oznámení zahájit šetření nutné ke zjištění existence a rozsahu své povinnosti plnit, ale bezprostředně po oznámení si další informace nevyžádal, proto akceptoval oznámení ve smyslu § 556 odst. 2 o.

z. co do zvoleného způsobu i formy. Učiněné oznámení sice neobsahovalo náležitosti dle VPP, nicméně přesto byla hrozící pojistná událost zaevidována, pojistitel neměl pochybnost o tom, kdo ji uplatňuje, a ani v dopise z dubna 2021 nerozporoval způsob jejího uplatnění. Nedostatek náležitostí oznámení namítl pojistitel až v září 2021. Žalovaní vykládají VPP příliš formálně. Umožňuje-li pojistná smlouva uplatnění hrozící pojistné události, nelze klást striktní požadavky na její oznámení, neboť by se možnost uplatnit budoucí pojistné události vyprázdnila a vyloučila by se použitelnost daného ustanovení smlouvy.

V tomto případě je od počátku patrná věcná, personální i časová souvislost oznámení s následnou pojistnou událostí. Pojištění se vztahuje na úhradu přiměřených nákladů vzniklých v souvislosti se zahájeným soudním řízením a souhlas se vznikem těchto nákladů byl žalovanými odepřen nedůvodně. Pro vyhovění žalobě vyznívají výkladová pravidla, ať již zavedená praxe stran nebo postavení žalobce jako spotřebitele, i obecný princip, že výklad jednání má být činěn ve prospěch jeho platnosti.

3. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2024, č. j. 17 Co 106/2024-320, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud konstatoval mezinárodní příslušnost českých soudů a po částečném zopakování dokazování dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že je dána časová i věcná souvislost mezi žádostí akcionáře ze dne 20. 1. 2021, respektive její části týkající se správy nemovitých věcí ve správě pojistníka a nárokem následně vzneseným proti žalobci a dalším členům orgánů pojistníka, nejprve prostřednictvím předžalobní výzvy a návrhu žaloby, posléze i žalobou o 20.000.000 Kč. Odvolací soud vyložil, že základní spornou otázkou v řízení bylo, zda oznámení z 5.

2. 2021 splnilo formální a obsahové náležitosti čl. 4.1 VPP ve vztahu k pojistné události, jež nastala až po uplynutí sjednané pojistné doby, a kterou bylo uplatnění nároku akcionáře na náhradu škody ve výši 97.332.537 Kč návrhem z 1. 3. 2022 (z toho následně u soudu byla uplatněna pouze část ve výši 20.000.000 Kč). Odvolací soud se na rozdíl od soudu prvního stupně nedomníval, že lze dovodit akceptaci oznámení žalovanými ze skutečnosti, že mu bylo přiřazeno referenční číslo, protože je běžnou praxí pojišťoven a jiných korporací komunikujících se svými zákazníky, že přiřadí referenční číslo jakémukoli požadavku zákazníka, aniž by tím předjímaly způsob jeho vyřízení.

Oznámení z 5. 2. 2021 bylo učiněno shodným způsobem, tedy e-mailem prostřednictvím zplnomocněného makléře na konkrétní sjednanou e-mailovou adresu, jako předchozí oznámení z 8. 1. 2021, jež žalované nezpochybňovaly a na jehož základě poskytují pojistné plnění. Již z toho vyplývá, že formální způsob učinění oznámení odpovídá zavedené praxi smluvních stran, respektive tomu, jak smluvní strany vykládají v čl. 4.1 VPP sjednanou písemnou formu oznámení, i ujednání VPP o tom, kdo oznámení učiní. Jelikož obsah oznámení z 8.

1. 2021 a z 5. 2. 2021 byl odlišný, neboť první se týkalo již nastalé pojistné události a uvádělo předběžně i konkrétní výši nároku, kdežto druhé oznamovalo skutečnosti, jež mohou teprve v budoucnu vést k pojistné události, nelze z toho, že žalované první oznámení shledaly dostatečným, dovozovat zavedenou praxi, jež by měla vést i k akceptaci oznámení pozdějšího. Rovněž nelze klást k tíži žalovaných, že po obdržení oznámení nezahájily šetření pojistné události ve smyslu § 2797 o. z., neboť toto šetření nemůže být provedeno dříve, než pojistná událost nastane.

4. Přesto však odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že učiněné oznámení bylo v souladu požadavky VPP. Při výkladu čl. 4.1 odst. 5 VPP odvolací soud konstatoval, že se citované ustanovení vztahuje též na oznámení skutečností, které by teprve mohly vést ke vzniku pojistných událostí (to je ostatně uvedeno výslovně v první větě daného odstavce), avšak je třeba ho ve vztahu k oznámení těchto skutečností vykládat tak, aby tím nedošlo k faktickému vyloučení poskytnutí pojistného plnění za budoucí (hrozící) pojistné události, neboť tím by ztratil praktický význam čl.

4.1 odst. 2 VPP, který poskytnutí pojistného plnění za budoucí pojistné události umožňuje. Je totiž zřejmé, že jsou-li oznamovány skutečnosti, které by teprve mohly vést ke vzniku pojistné události, oznamovatel nemusí mít k dispozici (a nemůže tak oznámit) tytéž informace, jako kdyby pojistná událost již nastala. Nelze tedy například uvést „detailní popis pojistné události“, která ještě nenastala, ale lze uvést detailní popis těch skutečností, které mohou vést ke vzniku pojistné události. Konkrétní tvrzená porušení povinností, požadovaná náhrada újmy atd.

v případě hrozící pojistné události mohou být známy, ale nemusí – záleží na tom, jaké skutečnosti, které by mohly vést ke vzniku pojistné události, jsou oznamovány. Podmínkou následného plnění však je existence příčinné souvislosti mezi oznamovanými skutečnostmi a budoucí pojistnou událostí. Odvolací soud se neztotožnil s výkladem žalovaných, že účinně oznámit lze jen takové budoucí pojistné události, u nichž lze ještě dříve, než nastanou, uvést konkrétně a podrobně veškeré náležitosti uvedené v čl.

4.1 VPP, neboť neodpovídá výkladovým pravidlům uvedeným v § 556 o. z., a to již z toho důvodu, že samy žalované daly následně v dopise ze dne 21. 4. 2021 najevo, jaký význam oznámení přikládají, neboť nevyloučily pojistné plnění v případě budoucí pojistné události, pouze poukázaly na absenci některých údajů, jako je výše škody nebo porušení povinnosti s tím, že bude záležet na konkrétním akcionářem uplatněném nároku a jeho souvislosti s předloženou žádostí z 20. 1. 2021. Zpochybňovat účinky oznámení začaly žalované teprve v září 2021, což odvolací soud pokládal za účelové.

Pojistiteli byly předány tytéž informace o hrozící pojistné události, které měl k dispozici pojištěný. Z oznámení ve spojení se žádostí je zřejmá identifikace osoby, která nárokuje příslušná práva (ZLT com s. r. o.), je v něm poukazováno na jiný vznesený nárok téhož akcionáře, již dříve uplatněný jako pojistná událost. Ze žádosti je zřejmé, že se vztahuje k plnění povinností členů představenstva (tzn. pojištěných osob) ve více oblastech, včetně oblasti výnosu ze správy nemovitých věcí ve vlastnictví pojistníka, která (na rozdíl od ostatních oblastí zájmu akcionáře o informace) souvisí s pozdější pojistnou událostí spočívající v uplatněném nároku na náhradu škody za porušení povinností při správě těchto nemovitostí.

Naopak ze žádosti nevyplývá v budoucnu požadovaná výše náhrady újmy ani konkrétní porušení povinností členů představenstva, tyto údaje tedy v oznámení uvedeny být ani nemohly (pojištěný v oznámení pravdivě uvedl, že výši škody není schopen specifikovat). Tak, jak akcionář následně (již po uplynutí sjednané pojistné doby) zpřesňoval své požadavky a činil předběžné kroky k uplatnění nároku proti pojištěným (dopisy ze 14. a 15. 4. 2021, předložení znaleckého posudku), byly informace a podklady průběžně předávány žalovaným, tedy i další postup pojištěného odpovídal čl. 4.1 VPP. Žalobci proto vzniklo v souladu s pojistnou smlouvou v souvislosti s následně nastalou pojistnou událostí (nárokem akcionáře uplatněným nejprve mimosoudně a následně i v občanskoprávním řízení) právo na pojistné plnění, včetně práva na náhradu nákladů vynaložených na obranu proti vznesenému nároku v prokázané výši.

5. Rozsudek odvolacího soudu napadly žalované v rozsahu výroku I dovoláním, jehož důvodnost spatřují v nesprávném právním posouzení věci a přípustnost v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. Tyto otázky dovolatelky formulovaly následovně:

[1] Je možné vyloučit aplikaci dohodnutých smluvních ujednání jen z toho důvodu, že omezuje práva druhé strany?

[2] Je absurdním důsledkem výkladu právního jednání interpretace, jejímž prostřednictvím by došlo k vyloučení jeho doslovného znění a tím i k naprosto nekontrolovatelnému rozšiřování pojistného krytí, respektive je absurdním důsledkem výkladu právního jednání takový výklad, kterým je pojistiteli odepřena možnost omezit podmínky poskytnutí pojistného plnění?

[3] Lze při výkladu smluvního ujednání (tedy vzájemného projevu vůle dvou stran) zcela ignorovat jeho doslovné znění, respektive toto ujednání vykládat tak, jako by nikdy neexistovalo, s odkazem na následnou komunikaci stran, kterou však nedošlo ke změně smlouvy, popřípadě má být za této situace doslovné znění smlouvy alespoň jedním z výkladových hledisek, ke kterým se při jeho výkladu přihlíží?

[4] Je možné, aby si soud při posuzování vůle stran zvolil jen jednu z více okolností, ke kterým by měl při výkladu skutečné vůle stran přihlížet, aniž by v rozhodnutí vyložil, proč se tak stalo?

[5] Může výklad podle skutečné vůle stran převážit nad doslovným zněním smlouvy v případě, kdy je taková interpretace založena výhradně na následném jednání, kterým navíc nebyl jasně potvrzen výklad dovozený soudem, přestože se má právní jednání vykládat v okamžiku uzavření smlouvy?

[6] Lze pro účely výkladu jednání podle toho, co daly strany následně najevo, vycházet z jednání, respektive komunikace, která sama o sobě není nesporná (vyžaduje výklad), a případně, zda soud pochybil, pokud při takovém výkladu procesně relevantním způsobem nezjišťoval vůli stran?

6. V souvislosti s první otázkou dovolatelky odkázaly na judikaturu týkající se výkladu právních jednání s ohledem na autonomii vůle stran a zdůraznily, že oznámení nesplňovalo ani jeden z požadavků čl. 4.1 odst. 5 VPP. Ke druhé otázce vyjádřily své přesvědčení, že podle výkladu odvolacího soudu by bylo možné při hlášení hrozící pojistné události odkázat na veškeré potenciálně rizikové smlouvy, činnosti apod. a pojistitelé by byli nuceni bez omezení krýt následné pojistné události. Jelikož uvedený výklad vede k absurdnímu závěru, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Pokud jde o třetí otázku, dovolatelky upozornily, že odvolací soud podle jejich názoru řeší jen otázku skutečné vůle stran, a to navíc jen ve vztahu k oznámení, nikoliv ve vztahu k požadavkům čl. 4.1 odst. 5 VPP, které je rovněž nutné interpretovat, a nikoliv ignorovat doslovné znění pojistné smlouvy a VPP. V kontextu čtvrté otázky žalované odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1042/2023, podle nějž je při posuzování společné vůle stran třeba zohlednit všechny v úvahu přicházející (zjištěné) okolnosti.

Odvolací soud však ze všech zjištěných skutečností svévolně vybral jedinou okolnost, a sice prvotní reakci žalovaných. Jde-li o pátou otázku, dovolatelky citovaly usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 20 Cdo 196/2019, podle nějž je nezbytné vykládat společný úmysl stran v okamžiku uzavírání smlouvy, což odvolací soud nerespektoval, čímž vyloučil aplikaci čl. 4.1 odst. 5 VPP. Ohledně šesté otázky žalované vyzdvihly, že odvolací soud opomněl fakt, že v prvotní reakci žalovaných na oznámení byly výslovně zmíněny jeho obsahové nedostatky, a odkázaly na nález Ústavního soudu ze dne 19.

7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21.

7. Dovolatelky zrekapitulovaly dosavadní průběh řízení a skutkový stav věci. Vytkly odvolacímu soudu, že ačkoliv dospěl k závěru, že čl. 4.1 odst. 5 VPP se vztahuje i na skutečnosti, které by mohly vést ke vzniku pojistné události, nelze podle jeho názoru vyžadovat, aby byly uvedené požadavky na oznámení dodrženy, protože by se tím omezil rozsah událostí, na které by se pojištění vztahovalo. Připustily, že u hlášení budoucí pojistné události nelze trvat na „stejné míře detailu“ jako u oznámení pojistné události, k níž již došlo, to však neznamená, že příslušná ustanovení VPP mohou být vykládána tak, jako by požadavky na oznámení vůbec neexistovaly, neboť v tom případě by si pojištění mohli vybrat, které z požadovaných údajů v oznámení uvedou a které nikoliv.

Jakékoliv hlášení budoucí pojistné události musí vždy obsahovat veškeré relevantní požadavky podle čl. 4.1 odst. 5 VPP včetně rámcového popisu možného porušení povinnosti a škody, která z takového jednání hrozí. V daném případě oznámení uvedené údaje neobsahovalo nikoliv proto, že by nebylo možné požadavky citovaného ustanovení splnit, ale proto, že hlášení budoucí pojistné události bylo předčasné. Oznámení bylo totiž zasláno v okamžiku, kdy se akcionář pouze snažil najít jakékoli pochybení pojistníka v zásadě z kterékoli oblasti jeho podnikatelské činnosti, jež by potenciálně mohlo vést k možnosti získání náhrady škody.

Z oznámení z 28. 5. 2021 je naopak zřejmé, že bylo možné (byť nikoliv v rámci pojistné doby) učinit oznámení tak, aby byly veškeré požadavky čl. 4.1 odst. 5 VPP naplněny. Strany pojistné smlouvy neměly v úmyslu vykládat citované ustanovení tak, aby jeho aplikace mohla být zcela bezbřehá, neboť institut hlášení budoucí pojistné události je zásadním rozšířením pojištění a jeho limitace v podobě omezení pojistného krytí odpovídá § 2774 o. z., obdobně jako například výluky z pojištění. Dovolatelky se rovněž vymezily vůči závěru odvolacího soudu, že daly svým následným jednáním spočívajícím v dopise z 21.

4. 2021 najevo, jaký význam přikládají oznámení (že k němu nemají výhrady), jelikož v něm akceptaci oznámení nepřipustily, a naopak upozornily na obsahové nedostatky oznámení. Ve svém e-mailu z 29. 9. 2021 pak žalované sdělily, že oznámení považují za předčasné a nesplňující požadavky čl. 4.1 odst. 5 VPP. Odvolací soud podle názoru žalovaných rovněž rozhodl v rozporu s judikaturou, pokud jde o otázku požadavků na odůvodnění soudního rozhodnutí. Za nesprávný označily dovolatelky postup odvolacího soudu, který se zabýval výkladem pouze oznámení a nikoliv čl.

4.1 VPP. Soud navíc svůj výklad založil pouze na jedné okolnosti a pominul okolnosti ostatní. Dovolatelky shrnuly výkladová pravidla obsažená v judikatuře Nejvyššího soudu a aplikovaly je na posuzovanou věc. Jednotlivé části čl. 4.1 VPP nelze vykládat izolovaně, možnost oznámit jakékoliv skutečnosti je omezena stanovením požadavku na obsahové náležitosti oznámení.

Skutečnou vůlí žalovaných bylo omezit rozsah krytí budoucích pojistných událostí na takové, které lze oznámit uvedeným způsobem (o čemž žalobce věděl, když „je sám pojišťovnou nabízející úplně stejný druh pojištění“), což nelze považovat za absurdní důsledek, jenž by vylučoval aplikaci čl. 4.1 VPP, a z žádného projevu žalovaných nelze dovodit, že by citovanému ujednání přikládaly jiný význam. Dovolatelky se rovněž věnovaly otázce požadavků na hlášení budoucí pojistné události v zahraniční literatuře. Závěrem navrhly, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

9. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastnicemi řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.

10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu řešící otázku výkladu smluvního ustanovení coby dvoustranného právního jednání a pro řešení této otázky je dovolání přípustné.

12. Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je též důvodné.

13. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

14. Podle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

15. Podle § 556 odst. 2 o. z. se při výkladu projevu vůle přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

16. Podle § 1810 o. z. ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé.

17. Podle čl. 4.1 odst. 2 VPP pokud se pojištěný v průběhu pojistné doby dozví o jakýchkoli skutečnostech, které by mohly vést ke vzniku pojistné události včetně nároku, šetření nebo zásahu státního orgánu, může je písemně oznámit pojistiteli, a to bez zbytečného odkladu poté, co se o nich dozví, nejpozději však do konce pojistné doby. V takovém případě bude jakákoliv související pojistná událost včetně nároku, šetření nebo zásahu státního orgánu vyplývající z takových skutečností považována za oznámenou pojistiteli k okamžiku, kdy mu byly oznámeny takové skutečnosti.

18. Podle čl. 4.1 odst. 5 VPP jakákoli oznámení týkající se pojistných událostí včetně nároků, šetření nebo zásahů státního orgánu, popřípadě událostí, které by mohly vést k jejich vzniku, musí obsahovat: a) detailní popis pojistné události, tedy zejména nároku, šetření či zásahu státního orgánu; b) tvrzená porušení povinností či jiné okolnosti, které by měly být důvodem vzniku pojistné události včetně nároku, šetření nebo zásahu státního orgánu; c) požadovanou náhradu újmy či jiné ztráty a její vyčíslení, popřípadě vyčíslení příslušných nákladů; d) identifikaci poškozených osob či jiných osob, které nárokují příslušná práva; a e) uvedení okolností, za kterých pojištěný poprvé zjistil vznik pojistné události, tedy zejména vznesení nároku, či zahájení šetření nebo zásahu správního orgánu.

19. Z právní úpravy i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyjadřující se k výkladu adresovaných právních jednání (podle § 556 o. z.) vyplývá závěr, že základním hlediskem je zde podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 u vícestranných jednání společný úmysl jednajících stran. Soud nejprve zjišťuje, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících zjištěných okolností. Skutečnou vůli jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Při zjišťování úmyslu jednajícího soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Při nalézání tohoto úmyslu je třeba zohlednit též praxi zavedenou mezi stranami v právním styku, to, co právnímu jednání předcházelo, i to, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 381/2022).

20. Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace totiž neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu vůle je třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno, a významné rovněž je, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen (k tomu srovnej obdobně namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011, nebo ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 949/2013).

21. Vedle toho nelze při výkladu právního jednání opomenout interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z úsudku, že strany jednaly racionálně. Volní projev je nutné vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti). Zde lze přihlédnout ke konkrétním okolnostem a zájmům jednajícího i adresáta (za všechny viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020, a v něm citovaná rozhodnutí).

22. Výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není zpravidla řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se odvolací soud může odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srovnej především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.

10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1872/2023). Rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z plné aplikovatelnosti zákonem upravených interpretačních metod při výkladu pojistných smluv, tedy i pojistných podmínek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2069/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 788/2021).

23. Promítnuto do poměrů nyní posuzované věci je z citovaných závěrů zřejmé, že odvolací soud se dostatečně skutečnou vůlí smluvních stran v okamžiku uzavření pojistné smlouvy nezabýval. V daném případě je klíčová otázka, zda společným úmyslem stran uzavírajících pojistnou smlouvu, tedy žalovaných a HVP, bylo umožnit relevantním způsobem oznámení hrozících pojistných událostí, u nichž dosud nejsou známy všechny údaje požadované v čl. 4.1 odst. 5 VPP. Odvolací soud konstatoval, že citované ustanovení se vztahuje na oznámení skutečností, které by teprve mohly vést ke vzniku pojistné události, ale dostatečně nereflektoval, že strany smlouvy v okamžiku jejího uzavření mohly zamýšlet vyloučit z pojistného krytí takové budoucí pojistné události, u nichž údaje vyžadované v čl. 4.1. odst. 5 VPP dosud známy nejsou. Odvolací soud k výkladu čl. 4.1 odst. 5 VPP přistoupil spíše prostřednictvím objektivní metody ve smyslu § 556 odst. 1 věty druhé o. z. Takový postup je však namístě teprve v okamžiku, kdy nelze v souladu s § 556 odst. 1 větou první o. z. zjistit společný úmysl jednajících stran v okamžiku uzavření smlouvy, a to za použití kritérií příkladmo uvedených v § 556 odst. 2 o. z. [viz komentář k § 556 o. z., Lavický, P., a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1769, marg. č. 25]. To, že má být zjišťován společný úmysl stran v okamžiku uzavření smlouvy, však neznamená, že by při výkladu nebylo možno zohlednit okolnosti, ke kterým došlo až poté, co byla smlouva uzavřena (například následné jednání stran). Takové okolnosti při výkladu zohlednit lze, avšak pouze natolik, nakolik z nich lze usuzovat na společný úmysl stran, který zde byl v době uzavření smlouvy [viz komentář k § 556 o. z., Lavický, P., a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1769, marg. č. 26]. To se může týkat například reakce žalovaných na oznámení z 5. 2. 2021, k níž odvolací soud přihlédl, avšak nemůže jít o kritérium jediné, a může být zohledněno pouze v případě, že bude významné z hlediska společného úmyslu stran v době uzavření smlouvy.

24. Vzhledem k výše nastíněným judikatorním závěrům je dovolací soud oprávněn přezkoumat pouze postup, jímž odvolací soud dospěl k závěru o obsahu právního jednání. Výsledek tohoto postupu dovolacímu přezkumu nepodléhá, a dovolací soud tedy zdůrazňuje, že důvodem, proč napadené rozhodnutí ruší, je neúplně provedený výklad smlouvy. Nikterak přitom nepředjímá a ani nenaznačuje, s jakým výsledkem by měl být řádný výklad proveden, respektive jaký by měl být výsledek tohoto řízení. Samy žalované v dovolání začasté zdůrazňují, jaká byla při uzavření smlouvy (a rovněž po něm) jejich vůle, avšak pomíjí, že rozhodující je společná vůle obou stran smlouvy.

25. Nad rámec právě uvedeného a s ohledem na to, že se tímto směrem ubíraly úvahy soudu prvního stupně, dovolací soud zdůrazňuje, že se v posuzované věci nejedná o spotřebitelskou smlouvu. Žalobce totiž v předmětné pojistné smlouvě nevystupuje jako pojistník, ale toliko pojištěný, přičemž pojistníkem je společnost HVP, která spotřebitelem zjevně není. V případě smlouvy ve prospěch třetího ve smyslu § 1767 o. z. má význam pouze povaha smluvních stran, charakter třetí osoby je nerozhodný (viz komentář k § 1810 o. z., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 400, marg. č. 39). Nelze však přijmout ani tvrzení žalovaných, že žalobce je „pojišťovnou“, neboť tou je právě pojistník, nikoliv žalobce coby pojištěný.

26. Pro úplnost lze konstatovat, že zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Dovolatelky namítají nedostatky v odůvodnění napadeného rozsudku, avšak to je neúplné v tom smyslu, že se odvolací soud nezabýval společným úmyslem stran, jak bylo vyloženo výše, což v daném případě představuje nesprávné právní posouzení věci, nikoliv vadu řízení. Jiné vady řízení dovolatelky nenamítají a nezjistil je ani dovolací soud.

27. Dovolací soud uzavírá, že uplatněný dovolací důvod je naplněn a že rozhodnutí odvolacího soudu není věcně správné. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu, napadený rozsudek bez jednání zrušil (§ 243a odst. 1 věta první, § 243e odst. 1 o. s. ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními dovolacími námitkami; protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

28. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení soud podle naznačených výkladových pravidel vyloží čl. 4.1 odst. 5 VPP a své závěry aplikuje na zjištěný skutkový stav. V závislosti na tom zhodnotí, zda byla řádně oznámena hrozící pojistná událost či nikoliv.

29. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě všech nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 11. 2025

JUDr. Robert Waltr předseda senátu