23 Cdo 788/2021-277
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců
Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce L. V.,
narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem
se sídlem v Praze, Pařížská 204/21, proti žalované Kooperativa pojišťovně, a.
s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00,
identifikační číslo osoby 47116617, o zaplacení částky 2 377 430 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 6/2018, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2020, č.
j. 11 Co 82/2020-244, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2020, č. j. 11 Co 82/2020-244, se
v té části prvního výroku, jímž byly změněny výroky pod body I a IV rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 10. 2019, č. j. 13 C 6/2018-176, ve znění
opravného usnesení ze dne 20. 12. 2019, č. j. 13 C 6/2018-221, jakož i ve
druhém výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
1. Ve zde souzené věci se žalobce domáhá po žalované pojistného plnění z
pojištění trvalých následků úrazu v důsledku pádu ze střechy rodinného domu.
Nejprve po žalované požadoval částku ve výši 825 000 Kč se zákonným úrokem z
prodlení a dne 11. 4. 2019 rozšířil žalobu o částku 1 545 000 Kč se zákonným
úrokem z prodlení.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 2. 10. 2019, č. j. 13 C
6/2018-176, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 12. 2019, č. j. 13 C
6/2018-221, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 2 377 430 Kč s
tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v
části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z
částky 1 545 000 Kč od 4. 4. 2019 do 18. 4. 2019 (výrok pod bodem II), a uložil
žalované povinnost nahradit náklady řízení žalobci (výrok pod bodem III) a
státu (výrok pod bodem IV).
3. Městský soud v Praze k odvolání žalobce do výroků pod body II, III a
IV a k odvolání žalované do výroku pod bodem I co do částky 1 545 000 Kč v
záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem
I změnil tak, že žaloba se co do částky 1 545 000 s úrokem z prodlení od 19. 4.
2019 do zaplacení zamítá, ve výroku pod bodem II tento rozsudek potvrdil a ve
výroku pod bodem IV jej změnil tak, že žalobce je povinen nahradit státu
náklady řízení ve výši 10 623 Kč a žalovaná ve výši 6 797 Kč (první výrok).
Současně uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy
obou stupňů (druhý výrok).
4. Odvolací soud vyšel z těchto skutkových zjištění:
a) Žalobce (pojistník, pojištěný) uzavřel se žalovanou (pojistitelkou)
pojistnou smlouvu č. 1422239668 s počátkem pojištění 1. 8. 2013 a koncem
pojištění 31. 7. 2056 s pojistnou dobou 43 let jako univerzální životní
pojištění Perspektiva podle sazby 7 DN, přičemž bylo sjednáno pojištění úrazu
pro případ trvalých následků úrazu s progresivním čtyřnásobným plněním z
pojistné částky 1 500 000 Kč do 31. 7. 2056.
b) Žalobce utrpěl dne 20. 9. 2014 úraz a dne 13. 1. 2016 doručil
žalované oznámení o úrazu a pracovní neschopnosti. Sdělením o výši pojistného
plnění ze dne 11. 1. 2017 žalovaná žalobci oznámila, že za trvalé následky dle
položky 604 ve výši 25 %, dle položky 602 ve výši 10 %, dle položky 605 ve výši
10 %, celkem za 45 % s ohledem na odpovídající plnění ve výši 85 % ze sjednané
pojistné částky 1 500 000 Kč vyplatí částku 1 275 000 Kč na účet žalobce (což
učinila). Žalobce požádal dopisy ze dne 25. 5. 2017, ze dne 30. 6. 2017 a ze
dne 5. 9. 2017 o „dolikvidaci“ pojistné události a dopisem ze dne 6. 12. 2017
vyzval žalovanou k zaplacení částky 825 000 Kč do 30 dnů od doručení výzvy.
c) Dle znaleckých posudků mohl být zdravotní stav žalobce v době tří let
po úrazu maximálně stejný, spíše horší, než v době jeho vyšetření v únoru 2019.
Organické poškození mozku bylo ve stabilizovaném stavu, z hlediska
psychiatrického se ale zdravotní stav žalobce vyvíjel, a jejich závěry lze
vztáhnout v souladu s pojistnými podmínkami stanovenými v zásadách pro
oceňování trvalých následků i přímo v oceňovací tabulce k době tří let od úrazu
žalobce.
d) V čl. II. zvláštních pojistných podmínek pro úrazové pojištění ZPPÚP
O-923/12-01 (dále jen „ZPPÚP“) bylo ujednáno, že pojistným nebezpečím je
neočekávané a náhlé působní zevních sil nebo vlastní tělesné síly pojištěného
nezávisle na jeho vůli (odst. 1); pojistnou událostí je úraz pojištěného v
důsledku pojistného nebezpečí uvedeného v odst. 1, který nastal během trvání
pojištění a pojištěnému způsobil poškození zdraví nebo smrt, a to i tehdy,
pokud se poškození zdraví projevilo nebo smrt nastala až po skončení pojištění
(odst. 2). Podle čl. VIII odst. 1 ZPPÚP zanechá-li úraz pojištěnému trvalé
následky, vyplatí pojistitel pojistné plnění ve výši procentního podílu z
pojistné částky, který přísluší pro jednotlivá tělesná poškození podle
příslušné oceňovací tabulky a odpovídá rozsahu trvalých následků po jejich
ustálení; v případě, že se neustálily do 3 let ode dne úrazu, vyplatí
pojistitel pojistné plnění podle procentního podílu, který odpovídá jejich
stavu ke konci této lhůty.
5. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně posoudil věc dle § 3028
odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 49 zákona č. 37/2004
Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o
pojistné smlouvě“). Konstatoval, že úrazové pojištění, byť sjednané jako dílčí
pojištění k životnímu pojištění, nelze podřadit pod pojištění dle § 54 zákona o
pojistné smlouvě. Smluvní vztah se řídí pojistnými podmínkami, jež jsou
nedílnou součástí smlouvy [informace pro zájemce o pojištění osob k životnímu
pojištění PERSPEKTIVA 10/2012, v souzené věci zejména část B písm. l), m), dále
zejména všeobecné pojistné podmínky VPP O-901-12/01, zvláštní pojistné podmínky
pro úrazové pojištění ZPPÚP O-923/12-01 včetně příloh 1-3, atd.].
6. Stran námitky promlčení vznesené žalovanou vůči nároku ve výši 1 545
000 Kč uplatněnému žalobcem dne 11. 4. 2019 odvolací soud dospěl (na rozdíl od
soudu prvního stupně) k závěru, že ve smyslu čl. II. odst. 2 ZPPÚP je okamžikem
pojistné události, jak si jej strany výslovně sjednaly prostřednictvím
zvláštních pojistných podmínek pro úrazové pojištění, den 20. 9. 2014, kdy
došlo k úrazu žalobce. Vyjádřil názor, že podle čl. VIII. ZPPÚP trvalé následky
úrazu představují skutečnosti určující celkovou výši poskytnutého pojistného
plnění v důsledku pojistné události, nikoli však pojistnou událost samotnou.
Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo
749/2019 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde
citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), řešící podle jeho mínění rovněž
situaci, kdy pojistné podmínky určovaly za pojistnou událost úraz pojištěného a
nikoli ustálení jeho zdravotního stavu po úrazu. Na základě toho uzavřel, že
počíná-li u práv na plnění běžet ve smyslu § 8 zákona o pojistné smlouvě
promlčecí doba za rok po pojistné události, tak tříletá promlčecí doba počala
běžet dne 20. 9. 2015 a marně uplynula dne 20. 9. 2018. Uplatnil-li žalobce
nárok ohledně částky 1 545 000 Kč až dne 11. 4. 2019, stalo se tak až po
uplynutí promlčecí doby, a žaloba v tomto rozsahu včetně příslušenství není
důvodná.
7. Žalobcův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 1999, sp.
zn. 30 Cdo 1229/99, uveřejněný pod číslem 56/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, odvolací soud s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23
Cdo 749/2019 odmítl jako nepřiléhavý, neboť toto rozhodnutí se týkalo právní
úpravy účinné do 23. 4. 1993, podle níž byl předmět závazku úrazového pojištění
upraven normativním právním aktem a nikoli obsahem smluvního ujednání stran.
Jako nepřiléhavý vyhodnotil rovněž odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3771/2008, neboť se týká skutkově odlišné věci
(povodeň) a nikoli problematiky závazku z úrazového pojištění. Jako nepřiléhavý
vyhodnotil též odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn.
25 Cdo 1011/2010, s odůvodněním, že ve zde souzené věci je pojistnou událostí
úraz, nikoliv ustálení zdravotního stavu pojištěného.
8. Uplatnění námitky promlčení nemravným odvolací soud neshledal.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku o věci samé napadl žalobce
dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v prvé řadě v tom, že odvolací soud se
při interpretaci pojmu pojistná událost odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu, reprezentované jeho rozsudky ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32
Cdo 2485/2011, a ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1325/2013, neboť postupoval
v rozporu se zákonnými výkladovými pravidly stanovenými v § 35 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč.
zák.“), a vysvětlenými v označené judikatuře [první otázka].
10. Odvolací soud se podle mínění dovolatele odchýlil též od právního
názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 32
Cdo 4637/2009, podle něhož obsahují-li pojistné podmínky pojem, který připouští
různý výklad, je třeba vycházet z principu ochrany dobré víry toho, komu byl
právní úkon určen, tedy v neprospěch toho, kdo takový pojem použil, resp. kdo
jej v jednání použil jako první, a je-li nejednoznačný pojem obsažen v
pojistných podmínkách pojistitele, je to on, kdo jej v jednání o uzavření
smlouvy použil jako první (druhá otázka).
11. Dovolatel má za nesprávný právní názor vyslovený v „rozsudku“
Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 749/2019; podle jeho přesvědčení by měla být
předmětná právní otázka řešena odlišně (třetí otázka). Zároveň namítá, že
jestli odvolací soud v rámci svého rozhodování odmítl aplikovat dřívější
rozhodnutí Nejvyššího soudu (resp. Nejvyššího soudu SSR), pak rozhodl v rozporu
s předchozí rozhodovací praxí.
12. Stran první otázky dovolatel zdůrazňuje, že podle § 3 písm. b)
zákona o pojistné smlouvě se pojistnou událostí rozumí nahodilá událost blíže
označená v pojistné smlouvě …, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele
poskytnout pojistné plnění, a prosazuje názor, že pojistnou událostí není (v
tomto případě) pouhý úraz, nýbrž též vznik trvalých následků. Vytýká odvolacímu
soudu, že v návaznosti na závěr vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
23 Cdo 749/2019 (který považuje za nesprávný) vyšel výlučně ze znění čl. II
odst. 2 ZPP ÚP a dospěl k opačnému závěru nelogicky, nesystematicky a v rozporu
s vůlí stran, jíž se opomněl zabývat. Rozhodnutí založil na obecné definici
pojistné události v rámci úrazového pojištění vytržené z kontextu a nezabýval
se obsahem samotné pojistné smlouvy, respektive pojistných podmínek. V rámci
pojistné smlouvy přitom bylo sjednáno pojištění pro případ trvalých následků
úrazu a nikoliv pro případ samotného úrazu. Též vzhledem k čl. VIII odst. 1
ZPPÚP (podle něhož zanechá-li úraz trvalé následky, vyplatí pojistitel pojistné
plnění …) nemůže být pojistnou událostí a tedy skutečností zakládající vznik
povinnosti pojistitele plnit z pojištění trvalých následků úrazu samotný úraz,
neboť ke vzniku pojistné události je třeba, aby nastala další skutečnost, vznik
a existence trvalých následků po ustálení zdravotního stavu pojištěného.
13. O obsahu projevu vůle stran (tj. i žalované) dle přesvědčení
dovolatele svědčí i dokument označený jako „Informace pro zájemce o pojištění
osob“, který je nedílnou součástí Souboru dokumentů k životnímu pojištění
PERSPEKTIVA. V článku 1. označeném jako Definice pojištění a opcí je v části
nadepsané Úrazové pojištění uvedeno pod písm. l), že v rámci úrazového
pojištění lze sjednat pojištění pro případ trvalých následků úrazu nebo pro
případ trvalých následků úrazu s progresivním plněním. Je tedy zřejmé, že i
samotná žalovaná rozlišuje mezi pojištěním tělesného poškození způsobeného
úrazem (viz písm. m/ článku 1. Informací pro zájemce o pojištění osob, viz
sjednané jednotlivé pojištění dle pojistky k pojistné smlouvě, resp. viz článek
V. až VII. ZPPÚP), kdy pojistitel vyplácí pojistné plnění právě v návaznosti na
samotný úraz, a pojištěním pro případ trvalých následků úrazu. Konečně pak
žalobce odkazuje i na oceňovací tabulky. Z těchto dokumentů je dle jeho
přesvědčení patrno, že trvalé následky úrazu jsou nezbytným předpokladem nároku
na pojistné plnění.
14. Nelogičnost zpochybněného závěru odvolacího soudu shledává dovolatel
v tom, že mohou nastat případy, kdy dojde k promlčení nároku na pojistné plnění
dříve, než by se o něm mohl pojištěný vůbec dozvědět; ze stejného důvodu
pokládá za nelogický rovněž výklad prezentovaný Nejvyšším soudem v rozhodnutí
sp. zn. 23 Cdo 749/2019. Výklad, že smrt a trvalé následky jsou skutečností,
která má vliv toliko na výši pojištění, avšak netvoří pojistnou událost, má za
rozporný s § 55 odst. 1 a § 56 odst. 1 obč. zák., neboť dovolatele jakožto
spotřebitele zásadně znevýhodňuje.
15. Ke druhé otázce dovolatel podotýká, že výklad odvolacího soudu
pokládá za nespravedlivý, neboť prakticky veškerá smluvní dokumentace byla
připravena žalovanou, přičemž on nebyl jako spotřebitel schopen jakkoliv
ovlivnit její obsah a ani nebyl jako právní laik schopen adekvátně rozpoznat
nejednoznačnost pojistných podmínek ve vztahu k obsahu definice pojistné
události.
16. Ve vztahu ke třetí otázce dovolatel zdůrazňuje, že je třeba se
zabývat obsahovým vymezením úrazového pojištění. Argumentuje, že závěry
vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu SR sp. zn. 6 Cz 54/71 a v rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1229/99 jsou v posuzované věci použitelné,
neboť definice uvedená v § 22 odst. 1 vyhlášky ministerstva financí č. 49/1964
Sb., o pojistných podmínkách pro pojištění osob, ze kterého tato rozhodnutí
vycházejí, a definice pojistné události v ZPPÚP jsou textově i obsahově totožné
a způsob inkorporace pojistných podmínek nemůže mít vliv na posouzení obsahu
těchto definic.
17. Závěrem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
18. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje odmítnout dovolání
žalobce jako nepřípustné. Předně namítá, že definice pojistné události, o níž
odvolací soud opřel svůj právní závěr, nečiní výkladové pochybnosti, a proto
nemohl odvolací soud rozhodnout v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn.
32 Cdo 1325/2015 a sp. zn. 32 Cdo 4637/2009. Dovolatelův poukaz na rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1229/99 je třeba shledat nepřípadným, neboť se
váže k úpravě platné do 23. 4. 1993, kdy se význam pojmu pojistné události
neodvíjel od obsahu pojistné smlouvy, jak je tomu nyní, nýbrž od definice
uvedené ve zvláštním právním předpise. Žalovaná podotýká, že názor odvolacího
soudu není ojedinělý, nýbrž koresponduje jak s rozsudky jiných odvolacích
soudů, tak s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 749/2019.
III. Přípustnost dovolání
19. Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části
první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Otázka uvedená v pořadí jako třetí přípustnost dovolání nezakládá.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 749/2019 není oproti argumentaci
dovolatele rozsudkem, nýbrž usnesením, a to usnesením procesním, jímž bylo
dovolání odmítnuto jako nepřípustné. K dovolacímu přezkumu tam tedy Nejvyšší
soud nepřistoupil a neřešil tak (nemohl řešit) právní otázku, od jejíhož řešení
by se mohl ve zde souzené věci odklonit (řešit příslušnou otázku jinak). Za
řešení právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze považovat tam uplatněný
závěr, že odkaz dovolatele na judikaturu vycházející z výkladu obecně závazného
právního předpisu není případný, je-li v poměrech tam souzené věci příslušná
problematika řešena výlučně smluvně. S uvedeným názorem se ostatně Nejvyšší
soud ztotožňuje též ve zde projednávané věci. Dovolatel si do jisté míry
protiřečí, domáhá-li se použití judikatury založené na výkladu právního
předpisu a zároveň odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval výkladová pravidla
stanovená pro odstraňování pochybností o obsahu konkrétního právního úkonu,
mimo jiné nezjišťoval vůli smluvních stran.
22. Zpochybňuje-li pak dovolatel současně též správnost výkladu pojmu
pojistná událost, který se nachází v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo
749/2019, pak přehlíží, že (jak se ostatně s odkazem na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp.
zn. 32 Cdo 952/2014, zdůrazňuje též v citovaném rozhodnutí) výsledek, k němuž
odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití
zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu
právního úkonu, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř.,
jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od
ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k
takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by
nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci
byly zatíženy chybou v logice. Z toho plyne, že dovolací soud právní úkony v
rámci dovolacího přezkumu neinterpretuje, nýbrž se může zabývat toliko tím, zda
soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s výkladovými pravidly. Dospěje-li
přitom k závěru, že soudy výkladové metody neporušily, pak tento závěr
neznamená, že výklad provedený odvolacím soudem v konkrétní věci, jenž v rámci
dovolacího přezkumu obstál, získává judikatorní přesah, a soudy jsou proto
povinny se jím řídit též v jiné věci (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020, bod 19).
23. V pořadí druhá z otázek přípustnost dovolání nezakládá z toho
důvodu, že odvolací soud ji neřešil a za daných okolností (jak se vysvětluje v
bodě 33) neměl důvod řešit.
24. Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným pro řešení první
otázky, neboť dovolateli je třeba dát za pravdu, že odvolací soud se odchýlil
od ustálené (dovolatelem označené i další) rozhodovací praxe, v níž dovolací
soud (a též Ústavní soud) vysvětluje, kdy je třeba provést výklad právního
úkonu, podle jakých pravidel se přitom postupuje a jaké zásady se při něm
uplatní.
IV. Důvodnost dovolání
25. Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl svou ustálenou
rozhodovací praxi při řešení otázky, pro něž je dovolání přípustné, měnit (proč
by měl příslušnou otázku hmotného práva řešit jinak), je dovolání též důvodné,
neboť nezbývá než uzavřít, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
26. Podle § 3 písm. b) zákona o pojistné smlouvě se pojistnou událostí
nahodilá skutečnost blíže označená v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním právním
předpisu, na který se pojistná smlouva odvolává, se kterou je spojen vznik
povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění.
27. Podle § 8 věty první zákona o pojistné smlouvě se právo na plnění z
pojištění promlčí nejpozději za 3 roky, a jedná-li se o životní pojištění (§
54), za 10 let; promlčecí doba práva na pojistné plnění počíná běžet za 1 rok
po vzniku pojistné události.
28. Podle § 35 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (odstavec
2). Právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob
jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní
úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen (odstavec
3).
29. Výklad právního úkonu prostřednictvím interpretačních pravidel je
podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu indikován tehdy, jsou-li
pochybnosti o obsahu právního úkonu, tj. o skutečné vůli v něm projevené (srov.
například rozsudky ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 578/2005, ze dne 19. 7.
2012, sp. zn. 28 Cdo 2552/2011, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011,
či ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2655/2016). Pochybnosti vyžadující výklad
právního úkonu jsou dány objektivně v případě jeho nikoliv zcela jednoznačného
jazykového vyjádření a též v situaci, kdy výklad právního úkonu účastníky je v
průběhu řízení vzájemně odlišný (srov. například rozsudky ze dne 26. 11. 1998,
sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 2688/2019).
30. Např. v rozsudku ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2485/2011,
Nejvyšší soud připomněl s odkazem na rozsudek ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25
Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386,
že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve
vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých
použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).
Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná
vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k
vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření úkonu.
31. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž zdůrazňuje, že
ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. zahrnuje požadavek, aby se výklad projevu
vůle – tam, kde není výslovně projevena vůle jiná – řídil logikou věci. Při
odstraňování pochybností o obsahu smlouvy je proto třeba vycházet z
předpokladu, že strany jednaly racionálně (k předpokladu racionálních aktérů
srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo
826/2013, a ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4725/2015). Výklad projevu vůle
nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky
nesmyslné (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti). Ústavní soud pak
zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého
uspořádání vztahů, jsou z hlediska ústavně právního nepřijatelná (srov.
například nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11, uveřejněný pod číslem
1/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
32. Ve zde souzené věci dovolatel prosazoval během řízení odlišný názor,
co se týče výkladu pojmu pojistná událost užitého v pojistné smlouvě (srov.
jeho vyjádření k odvolání žalované ze dne 8. 7. 2020 na č. l. 235 spisu). Z
výše citovaných judikatorních závěrů se podává, že odvolací soud byl za těchto
okolností povinen provést výklad tohoto pojmu za užití interpretačních metod
upravených v § 35 obč. zák. a blíže vysvětlených rozhodovací praxí. Této
povinnosti odvolací soud nedostál. Omezil se toliko na reprodukování textu čl.
II. odst. 2 ZPPÚP (srov. bod 16 odůvodnění), ani ten nepodrobil výkladu
(nikterak se nevypořádal s dikcí, podle níž pojistnou událostí je úraz … který
… pojištěnému způsobil poškození zdraví nebo smrt) a vůbec nezohlednil ostatní
smluvní dokumenty, zejména pojistnou smlouvu, obsah informací pro zájemce o
pojištění osob k životnímu pojištění PERSPEKTIVA 10/2012, všeobecné pojistné
podmínky VPP O-901-12-01 a jejich přílohy, natož pak aby výsledek takto
provedeného výkladu podrobil testu z hlediska shora popsaných interpretačních
zásad.
33. Vzhledem k tomu, že odvolací soud výklad pojmu pojistná událost
obsaženého v předmětné pojistné smlouvě neprovedl, nemohl dost dobře dospět k
závěru, že jde o pojem, který připouští různý výklad, a postupovat pak v
intencích závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4637/2009 a předchozí
judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu tam citované.
34. Závěrem dovolací soud zdůrazňuje, že nikterak nepředjímá, k jakému
výsledku by měl odvolací soud při interpretaci pojmu pojistná událost dospět;
to mu ostatně nepřísluší. Jde tu jen o to, aby byly zjištěny právně významné
okolnosti a aby byl výklad na jejich základě řádně proveden.
35. Zmatečnosti uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a § 229
odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud v případě přípustnosti dovolání
přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se ze spisu
nepodávají.
36. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v dovoláním napadené
(měnící) části výroku o věci samé správné a podmínky pro jeho změnu dány
nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v uvedeném rozsahu zrušil, spolu se
závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), a věc
v tomto rozsahu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
37. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
38. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí,
jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu