25 Cdo 3094/2024-284
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: L. K, zastoupená Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, proti žalovanému: P. R., zastoupený Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Pod Křížkem 428/4, Praha 4, o 429.334 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 146/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 6. 2024, č. j. 5 Co 392/2024-260, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.487 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Roberta Tschöpla.
1. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 13. 12. 2023, č. j. 2 C 146/2021 -229, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 429.334 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalovanému (výrok II) a nepřiznal státu náhradu nákladů řízení (výrok III). Žalobkyně se žalované částky domáhala z titulu újmy na zdraví, kterou jí měl způsobit žalovaný. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že 30. 6. 2018 došlo na hrázi XY rybníka v katastru obce XY k dopravní nehodě účastníků coby cyklistů.
Žalobkyně v pravé části vozovky předjížděla žalovaného, který vybočil z trajektorie své jízdy, došlo ke střetu a následnému pádu žalobkyně. Žalovaný nevěděl, že ho žalobkyně předjíždí, neboť mu to nedala žádným způsobem najevo. Soudní znalkyně v oboru doprava městská a silniční Ing. Ladislava Lišková v odborném vyjádření podaném vyšetřujícímu policejnímu orgánu sdělila, že cyklista se při pohybu na jízdním kole nepohybuje po přímce a jeho trajektorie má tvar nepravidelné vlnovky nazvané makrovlna.
Její amplitudu i vlnovou délku může cyklista ovlivnit svojí koncentrací na jízdu. Při jízdě vzniká i mikrovlna, a to pohybem (kmitáním) jízdního kola, přičemž tyto mikrovlny mohou být způsobeny či ovlivněny stylem jízdy, frekvencí šlapání, profilem trati, povětrnostními podmínkami či nerovnostmi povrchu. Velikost bočního vychýlení coby součtu amplitud byla stanovena v rozmezí půl metru u zkušeného cyklisty a 1,5 metru u nezkušeného cyklisty, a to na obě strany od osy pohybu při sledování pohybu před sebou.
Velikost bočního vychýlení průměrného cyklisty se tak pohybuje okolo jednoho metru. Z toho plyne nutnost cyklisty vědět o tom, že je předjížděn. Při stanovení bezpečného bočního odstupu je pak třeba brát ohled na to, že i předjíždějící cyklista má svoji makrovlnu pohybu. Bezpečný odstup při předjíždění průměrného cyklisty pak představuje vzdálenost minimálně 1,5 metru, pokud cyklista ví, že je předjížděn. Soud prvního stupně zdůraznil, že cyklista je při jízdě po pozemní komunikaci účastníkem silničního provozu.
Povinností žalobkyně bylo předjíždět vlevo, k čemuž mohla využít i levý jízdní pruh, měla zároveň dávat znamení o změně směru jízdy podle § 17 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), a dodržet bezpečný odstup, jak vyplývá z § 17 odst. 6 téhož zákona. Žalobkyně však předjížděla žalovaného na kole v tichosti, aniž by avizovala vůli směřující k předjíždění tím, že by použila zvukový signál. Žalovaný jel ve svém směru jízdy v pravém jízdním pruhu při pravém okraji vozovky.
Pokud by žalobkyně předjížděla s dostatečným bočním odstupem, pak by k žádnému střetu s předjížděným cyklistou dojít nemělo. Z výpovědí účastníků dopravní nehody i svědků vyplývá, že ke střetu došlo v pravém jízdním pruhu a k pádu žalobkyně ve středu pravého jízdního pruhu nebo uprostřed vozovky.
Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že žalobkyně při předjíždění pochybila, protože nedodržela bezpečnou vzdálenost, nepřejížděla dostatečně vlevo a ani neupozornila žalovaného na to, že jejím úmyslem je ho předjet. Jelikož dopravní nehodu zavinila žalobkyně, bylo nadbytečné provádět dokazování k výši uplatněného nároku, a soud přikročil k zamítnutí žaloby.
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. 6. 2024, č. j. 5 Co 392/2024-260, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně a rovněž s jeho právním hodnocením. Zdůraznil, že jízda na kole má oproti dopravě motorovým vozidlem svá specifika, a to především tichost jízdy, absenci zpětných zrcátek, v jejímž důsledku cyklista v zásadě nemá možnost sledovat provoz za sebou, a značný vliv nerovností, spár, výmolů či předmětů na vozovce.
Nelze se tedy spoléhat na to, že cyklista pojede po přesně dané dráze, aniž by ze směru své jízdy jakkoliv vybočil, jak vyplývá z odborného vyjádření znalkyně Ing. Liškové. Je tedy nanejvýš žádoucí, aby cyklista, je-li předjížděn jiným cyklistou, byl o předjíždění spolehlivě informován zvukovým signálem, nebo aby byl alespoň předjížděn s tak bezpečným odstupem, aby i s ohledem na makrovlnu či mikrovlnu jeho pohybu nedošlo ke srážce s předjíždějícím cyklistou. Pokud bude cyklista vědět, že je předjížděn, může v případě potřeby vybočení ze svého směru jízdy manévr nedokončit a zastavit.
V dané věci však žalobkyně žádné zvukové znamení žalovanému nedala (což vyplývá i z její výpovědi). Pokud žalobkyně nehodlala žalovaného na svou přítomnost upozornit, měla jej předjíždět v tak bezpečné vzdálenosti, aby ke střetu účastníků i při částečném vybočení žalovaného ze směru jeho jízdy nedošlo, přičemž žalobkyně mohla využít i levý jízdní pruh, případně měla možnost žalovaného nepředjíždět. Z provedeného dokazování přitom nevyplynulo, že by drobné vybočení ze směru jízdy, jež učinil žalovaný, přesáhlo obvyklé meze.
V opačném případě, pokud by se jednalo o extrémní vybočení, bylo by možné dovodit spoluzavinění žalovaného na dopravní nehodě. Pokud tedy žalobkyně k předjíždění přistoupila, měla to v souladu s § 17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu učinit tak, aby neohrozila či neomezila jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích. K námitce žalované, že povinnost dodržet bezpečný boční odstup nejméně 1,5 m je v § 17 odst. 6 zákona o silničním provozu stanoven jako povinnost řidiče motorového vozidla, odvolací soud uvedl, že z povahy věci je podle jeho názoru nutné takový odsup při předjíždění cyklisty dodržet vždy.
V daném případě nelze vzdálenost 1 m, na niž žalobkyně boční odstup mezi ní a žalovaným odhadla, považovat za dostačující v situaci, kdy nebylo prokázáno, že by žalovaný o předjíždění věděl. Naopak v případě, že by žalovaný o předjíždění byl informován a mohl s ním při své jízdě počítat, by bylo možné o dostatečnosti bočního odstupu 1 m uvažovat.
3. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu obou jeho výroků napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny („dle jakých zákonných kritérií lze posuzovat dostatečný boční odstup při předjíždění cyklisty jiným cyklistou“ a „zda lze takový boční odstup odvozovat od pravidel, která zákon ukládá řidiči motorového vozidla při předjíždění cyklisty“), a dále otázek procesního práva (nevypořádání se s tím, proč soud neučinil žádná zjištění z některých provedených důkazů) a hmotného práva (řešení otázky spoluzavinění při zohlednění principu omezené důvěry v dopravě), při jejíchž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Důvodnost dovolání tkví podle názoru dovolatelky v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka je přesvědčena, že na posuzovanou věc nelze aplikovat § 17 odst. 6 zákona o silničním provozu, neboť předmětné ustanovení činí rozdíl mezi cyklistou a řidičem motorového vozidla. Není totiž srovnatelná šířka automobilu a jízdního kola, motorové vozidlo navíc vytváří tlakovou vlnu. Odborné vyjádření, které soudy ve věci využily je „spíše jakýmsi dobrozdáním, či subjektivním názorem postaveném na velice obecném přístupu a nemůže být podkladem pro stanovení bezpečného odstupu v konkrétním případě“.
Dovolatelka dále odkázala na judikaturu týkající se zákazu zpětné účinnosti právních norem, neboť § 17 odst. 6 zákona o silničním provozu nabyl účinnosti teprve 1. 1. 2022. Jde-li o namítaná procesní pochybení, soudy nereflektovaly obsah svědecké výpovědi M. K., podle níž byl pohyb žalovaného náhlý a nepředvídatelný. Sám žalovaný připustil, že nehoda vznikla v důsledku toho, že se nesoustředil na jízdu. V řízení nevyšlo najevo, že by se žalovaný potýkal s nerovnostmi či komplikacemi při jízdě na kole.
Dovolatelka rovněž vyjádřila své přesvědčení, že řidič jakéhokoliv dopravního prostředku je povinen sledovat provoz před sebou i za sebou a zajistit tak, že z jeho strany nebude bráněno předjíždění ve smyslu § 17 odst. 4 zákona o silničním provozu. Jelikož v řízení „nebylo prokázáno, že by na straně žalovaného v okamžiku před střetem existovaly okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že učiní nečekaný a náhlý manévr do jízdní dráhy žalobkyně“, odvolací soud neposoudil věc správně, jestliže veškeré zavinění za vznik dopravní nehody shledal na straně dovolatelky, neboť žalovaný „bezprostředně před střetem samotným ztratil koncentraci a nepochopitelně stočil svá řídítka do jízdní dráhy žalobkyně“.
V řízení sice bylo prokázáno, že okraj vozovky byl nezpevněný, avšak nebylo nutné jet metr od pravého kraje vozovky. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že § 17 odst. 6 zákona o silničním provozu lze podle jeho názoru analogicky použít i na předjíždění cyklisty cyklistou, neboť se rovněž jedná o účastníky provozu ve smyslu § 2 písm. a) citovaného zákona. Byla to žalobkyně, kdo porušil § 4 písm. a) zákona o silničním provozu, jela potichu a nevěnovala se dostatečně řízení. Tvrzení žalobkyně, že jel žalovaný metr od okraje vozovky, je založeno na výpovědi jednoho svědka, zatímco jiní svědci nedokázali přesně říci, jak daleko od kraje vozovky se žalovaný pohyboval. Žalovaný tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
6. Odvolací soud své rozhodnutí postavil na závěru, že žalovaný není odpovědný za újmu žalobkyně, neboť porušení svých povinností se při jízdě na kole dopustila ona sama, a to tím, že žalovanému nesignalizovala, že jej hodlá předjet, a že předjížděla s nedostatečným bočním odstupem. Dovolatelka žádným způsobem nerozporuje, že žalovaného na svůj záměr předjíždět nikterak neupozornila, a ten se tedy o její přítomnosti dozvěděl až v okamžiku jejich vzájemného střetu. Tím se dopustila porušení § 17 odst. 2 věty druhé ve spojení s § 2 písm. a), d) a h) zákona o silničním provozu. Žalobkyně zpochybňuje toliko závěr odvolacího soudu, že bezpečná boční vzdálenost pro předjíždění byla 1,5 m. Odvolací soud vyložil, že tuto vzdálenost dovodil především z odborného vyjádření znalkyně Ing. Liškové, podle něhož se cyklista nepohybuje po přímce a velikost bočního vychýlení vyplývá z jeho zkušeností, přičemž může dosahovat až 1,5 m na obě strany od osy pohybu. Velikost bočního vychýlení průměrného cyklisty se tedy pohybuje okolo 1 m a makrovlnu pohybu má jak předjížděný, tak předjíždějící cyklista. Ví-li cyklista o tom, že je předjížděn, lze za bezpečný odstup při předjíždění průměrného cyklisty považovat vzdálenost 1,5 m. K tomu dovolací soud dodává, že skutečnost, že pohyb cyklisty není přímočarý, je dána fyzikálními zákony a konstatuje ji rovněž judikatura vyšších soudů, a to například v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 4 As 143/2016, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 7 Tdo 574/2015, a rovněž odborná literatura, například v komentáři k § 17 zákona o silničním provozu, Novopacký, D., Vetešník, P., Bezděkovský, K. Zákon o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). [Systém ASPI]. Wolters Kluwer. Dostupné z: www.aspi.cz., či Vomáčka, V., Kindl, T. Posuzování střetů cyklistů s řidiči motorových vozidel. Právní rozhledy, 2022, č. 6, s. 206-212.
7. Dovolatelce lze přisvědčit, že na posuzovanou věc nelze aplikovat § 17 odst. 6 zákona o silničním provozu, jelikož toto ustanovení v době, kdy došlo k dopravní nehodě, ještě nebylo účinné, a navíc výslovně stanovuje povinnost pouze řidiči motorového vozidla, kterým dovolatelka zjevně nebyla. Nelze však odhlédnout od faktu, že i v předmětné době byl účinný § 17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu, který zapovídá předjíždění řidiči, pokud by jím ohrozil jiného účastníka provozu na pozemních komunikacích. Za takové ohrožení nepochybně lze v konkrétním případě považovat i nedodržení bezpečného odstupu cyklistou při předjíždění jiného cyklisty bez ohledu na to, že v zákoně není pro takový případ specifikována konkrétní bezpečná vzdálenost a že v posuzovaném případě došlo ke zranění cyklistky, jež předjížděla, a nikoliv předjížděného cyklisty. Z absence zákonem exaktně definovaného bezpečného odstupu neplyne, že takovou vzdálenost nelze určit, ale že ji musí v konkrétním případě stanovit soudy s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, k čemuž došlo i nyní. Na tom nic nemění skutečnost, že v posuzované věci považovaly soudy za bezpečný odstup vzdálenost 1,5 m shodující se s hodnotou předpokládanou v § 17 odst. 6 zákona o silničním provozu, neboť vyšly z odborného vyjádření znalkyně. Je pravda, že soud prvního stupně předmětné ustanovení v odůvodnění svého rozsudku zmiňuje (viz body 17 a 18), odvolací soud však již své posouzení staví na jiných argumentech, přičemž je třeba zdůraznit, že neřekl, že pravidlo obsažené v § 17 odst. 6 silničního zákona je nutné aplikovat i na řidiče nemotorových vozidel, ale že se mu tato vzdálenost jeví jako přiměřená při každém předjíždění cyklisty (viz bod 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Námitka, že uvedená vzdálenost je namístě pouze v případě předjíždění motorovým vozidlem, neboť to vytváří tlakovou vlnu, je nepřiléhavá, protože předjíždějící cyklista sice výraznou tlakovou vlnu nevytváří, ale je třeba zohlednit, že se stejně jako předjížděný cyklista nepohybuje po přímce, a je tedy nutné zohlednit jak makrovlnu pohybu předjížděného cyklisty, tak cyklisty předjíždějícího, jak ostatně vyplynulo z odborného vyjádření.
8. První dovolatelkou formulovaná otázka tedy nemůže založit přípustnost dovolání, neboť úkolem Nejvyššího soudu není při absenci zákonné úpravy stanovit obecná kritéria pro posouzení dostatečného bočního odstupu při předjíždění jednoho cyklisty druhým, ale toliko zhodnotit, zda v konkrétním případě není úvaha nižších soudů o dostatečném odstupu zjevně nepřiměřená. Obdobně je tomu v případě druhé otázky, jelikož odvolací soud se při svém právním posouzení nedopustil nepřípustné retroaktivity, ale v konkrétním případě adekvátně zhodnotil dostatečný boční odstup při předjíždění cyklisty, především s ohledem na závěry odborného vyjádření znalkyně.
9. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem věci tak, jak byl zjištěn v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je
jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tudíž nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. skutkový stav věci ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tedy přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
10. Přípustnost dovolání tak nemohou založit obecné námitky dovolatelky týkající se odborného vyjádření znalkyně Ing. Liškové. Nejedná se totiž o otázku nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž o polemiku s tím, jaký skutkový závěr odvolací soud z jednotlivých skutkových zjištění učinil. Nesouhlasí-li dovolatel s tím, jak byl soudy zjištěn skutkový stav, a namítá-li, že z provedených důkazů nebyl skutkový stav zjištěn řádně a právní posouzení ve vztahu k řešení určité právní otázky tudíž není správné, nejedná se o výtku nesprávného právního posouzení věci, nýbrž o námitku nesprávnosti skutkových zjištění.
Námitka proti skutkovým zjištěním přitom není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř. za pomoci argumentu a contrario). Nadto dovolací soud poukazuje na to, že žalobkyně žádným způsobem nevysvětluje, z jakého důvodu považuje závěry odborného vyjádření za nepřiléhavé, či proč v daném případě nelze považovat boční odstup 1,5 m za adekvátní, respektive proč by měla postačovat vzdálenost menší.
11. Způsobilou založit přípustnost dovolání není ani otázka nevypořádání se s neučiněním skutkových zjištění z některých provedených důkazů, protože její podstatou je vada řízení, k níž (je-li jí řízení skutečně postiženo) dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Procesní vada může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s dovolatelem formulovanou otázkou procesního práva řešenou odvolacím soudem (viz nález Ústavního soudu ze dne 3.
9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané věci žalobkyně nevymezuje. Nejde zde tedy o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o.
s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, a ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014).
12. Nad rámec právě uvedeného dovolací soud uvádí, že soud prvního stupně vzal výpověď svědkyně K. v úvahu (viz bod 15 odůvodnění jeho rozsudku) spolu s ostatními výpověďmi svědků nehody. Dovolatelka si z provedených důkazů vybírá pouze tu část, která vyznívá v její prospěch, avšak pomíjí důkazy ostatní (svědkyně S. C. N. vypověděla, že žalovaný „lehce vybočil“ a že ji samotnou žalobkyně „předjížděla dost blízko“, viz bod 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Sám žalovaný nerozporoval, že k vybočení v jeho případě došlo, avšak ze skutkových zjištění odvolacího soudu, jež nepodléhají dovolacímu přezkumu s ohledem na § 241a odst. 1 o.
s. ř., vyplývá, že se v daném případě nejednalo o extrémní vybočení. Vybočení, jež nelze považovat za výrazné, pak je třeba předvídat s ohledem na charakter pohybu cyklisty, jak o něm bylo pojednáno výše. Nemožnost přezkoumat skutkové závěry soudů nižších stupňů v dovolacím řízení se taktéž uplatní, jde-li o námitky dovolatelky ohledně kvality vozovky, technických komplikací při jízdě žalovaného, náhlosti jeho manévru či míry jeho koncentrace.
13. Tzv. princip omezené důvěry v dopravě předpokládá, že účastník silničního provozu spoléhá na to, že ostatní se chovají tak, aby neporušovali pravidla silničního provozu. Jak již však bylo vyloženo, žalobkyně sama pravidla silničního provozu porušila, takže se uvedeného principu může jen stěží dovolávat v situaci, kdy nebylo prokázáno, že by pravidla silničního provozu porušil též žalovaný, neboť určité vychýlení z přímé dráhy je dle vyjádření znalkyně přirozenou vlastností pohybu jízdního kola a je třeba ho u cyklisty předvídat.
Úvaha odvolacího soudu, že cyklista má s ohledem na absenci zpětných zrcátek jen omezené možnosti sledování provozu za sebou, je zcela výstižná, čemuž ostatně odpovídá i zákonná povinnost dát znamení o změně směru jízdy při předjíždění cyklisty podle § 17 odst. 2 věty druhé zákona o silničním provozu. Nebylo-li v řízení zjištěno, že by své povinnosti porušil též žalovaný, či že by byly dány jiné skutečnosti na jeho straně, jež přispěly ke způsobení škody, nelze považovat za nesprávný ani závěr nižších soudů, že za újmu, jež vznikla dovolatelce, žalovaný neodpovídá.
14. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení. Ostatně dovolatelka sice výslovně podává dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu obou jeho výroků, avšak žádné konkrétní námitky proti výroku o nákladech řízení nevznáší.
15. Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. V souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. I. ÚS 3362/22, dovolací soud za tarifní hodnotu považoval částku 429.334 Kč. Žalovaný má proti žalobkyni právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta ve výši 10.020 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání za jeden úkon právní služby, a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního a 21% daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy 12.487 Kč. Náhrada je splatná k rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 7. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu