25 Cdo 3851/2023-336
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: P. H., zastoupená Mgr. Et Mgr. Tomášem Němečkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, 150 00 Praha 5, proti žalovanému: Ing. Andrej Babiš, zastoupený Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem se sídlem Na Kozačce 1289/7, 120 00 Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 103/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2023, č. j. 27 Co 66/2023-291, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. et. Mgr. Tomáše Němečka.
1. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 21. 12. 2022, č. j. 5 C 103/2022-185, uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku odstranit z internetové stránky https://www.facebook.cz/AndrejBabis příspěvek pod titulkem „Došlo Whatsappem“ ze dne 2. 4. 2022 obsahující obrazovou podobu žalobkyně a text „Pokud by se Babiš opovážil kandidovat na prezidenta, tak už je dávno s panem S. domluvené, že na něho týden před volbami zase našijeme nějakou nepravdivou špínu. Posledně to zabralo. Pan S. byl velmi spokojený!“ (dále též jen „příspěvek“) a zdržet se jeho dalšího šíření (výrok I), zamítl návrh žalobkyně, aby bylo žalovanému uloženo zveřejnit po dobu sedmi po sobě jdoucích kalendářních dnů na své internetové stránce https://www.facebook.cz/AndrejBabis omluvu ve znění uvedeném ve výroku (výrok
II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je novinářka a ředitelka Českého centra pro investigativní žurnalistiku, žalovaný je poslancem Parlamentu České republiky za hnutí ANO 2011 a bývalým předsedou vlády v letech 2017 až 2021. Žalobkyně jako novinářka se v minulosti zabývala kauzou Pandora Papers (jako členka týmu Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů, jehož metody lze považovat za vysoce profesionální včetně dodržování hodnot vyváženosti a ověřování), jež se týkala žalovaného a která byla založena na konkrétních faktech a dokumentaci, jež nebyla zpochybněna, a její obsah byl uveřejněn ve veřejném zájmu; její zveřejnění mělo pravděpodobně vliv na politickou kariéru žalovaného (zejména na výsledek voleb).
Dne 2. 4. 2022 sdílel žalovaný na svém facebookovém profilu, který užívá ke komunikaci s veřejností, příspěvek třetí osoby („jsem zděšena“), a to fotografii žalobkyně s textem uvedeným ve výroku I; v levém rohu bylo malé logo s textem JSEM ZDĚŠENA a obrázkem čarodějnice na koštěti. Příspěvek byl opatřen titulkem „Došlo Whatsappem“. Na facebookovém profilu žalovaného zaznamenal příspěvek asi 1.100 tisíc sdílení a ze strany čtenářů (sledovatelů) vyvolal řadu negativních, vulgárních a agresivních reakcí na adresu žalobkyně (jste mizerná mrcha, styďte se, straší píča, svině, husa, presstitutka apod.) i vůči jejím rodinným příslušníkům.
Útoky na sociálních sítích v žalobkyni vzbuzují obavy o její bezpečnost, poškozují její psychickou rovnováhu a její děti jsou nuceny snášet negativní následky masivního šíření příspěvku na sociálních sítích. Soud věc právně posoudil podle § 81 a § 82 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Uzavřel, že jde o nadsázku, satiru, tedy hodnotící soud, kterým žalovaný realizoval své právo na svobodný projev, je však třeba zkoumat, zda tento hodnotící soud má reálný základ.
Soud dále považoval za významné, že žalovaný příspěvek nevytvořil, pouze sdílel – šířil, což nelze s ohledem na pokleslou úroveň sociálních sítí považovat za protiprávní úkon. Vyjádřil přesvědčení, že příspěvek byl žalovaným šířen jako odveta za kauzu Pandora Papers s úmyslem žalobkyni poškodit. Soud uzavřel, že žalovaný se nedopustil porušení práva, ale nemravného jednání, které způsobilo žalobkyni újmu, neboť nadávky a výhružky, které žalobkyně zaznamenala po zveřejnění příspěvku, není povinen snášet žádný občan.
S ohledem na satirický obsah příspěvku nešlo o újmu na profesionální cti žalobkyně, ale o újmu v její soukromé sféře a rodinném životě a byla zasažena její čest a důstojnost, přičemž však s ohledem na pouze nižší formu porušení práva považoval požadavek na písemnou omluvu na sociálních sítích za nepřiměřený, neboť samotné odstranění příspěvku považoval za dostatečné zadostiučinění.
2. K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2023, č. j. 27 Co 66/2023-291, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I (výrok I), změnil jej v zamítavém výroku II tak, že uložil žalovanému povinnost zveřejnit po dobu sedmi po sobě jdoucích kalendářních dnů na své internetové stránce https://www.facebook.cz/AndrejBabis omluvu tohoto znění: „Omluva Omlouvám se paní P. H. za neoprávněný zásah do jejích osobnostních práv způsobený zveřejněním nepravdivého příspěvku pod titulkem „Došlo Whatsappem“ na internetové stránce www.facebook.com/AndrejBabis ze dne 2.
4. 2022. Ing. Andrej Babiš“ (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a věc posoudil podle §§ 81, 82, 2951 a 2956 o. z. Podrobně shrnul dosavadní judikatorní závěry a zdůraznil kritéria, která musí být brána v potaz při řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce. Poukázal na to, že příspěvek obsahuje skutkové tvrzení o tom, že žalobkyně byla dohodnuta s panem S., že před volbami znovu zveřejní na žalovaného nepravdivou informaci, pokud bude kandidovat v prezidentských volbách.
Žalovaný netvrdil, že by se jednalo o tvrzení pravdivé, ale že příspěvek měl satirickou povahu (díky tomu, že žalobkyně před minulými volbami zveřejnila informace o kauze „Pandora Papers“, které jeho i hnutí ANO poškodily ve volbách). Je-li však v příspěvku čtenářům podsouváno, že se žalobkyně v minulosti snažila ovlivnit volby uváděním nepravdivých informací o žalovaném, a to na základě požadavku třetí osoby (pana S.), a že je do nepřípustného ovlivňování voleb aktivně zapojena, a navíc byl příspěvek zveřejněn na oficiálních stránkách významného českého politika, a nikoliv na stránkách zjevně humoristických či satirických, nelze uzavřít, že by průměrně rozumově vybavený člověk nemohl uvěřit jeho obsahu.
Z miniaturního označení příspěvku textem „JSEM ZDĚŠENA!“ s obrázkem čarodějnice, není zjevné, že by se mělo jednat o humoristický či satirický příspěvek. Příspěvek byl s to vyvolat dojem, že se jedná o zachycení skutečného vyjádření žalobkyně, což vyplynulo z nenávistných a vulgárních reakcí čtenářů na facebookovém profilu žalovaného a sociálních sítích žalobkyně. Vzhledem ke značnému počtu sledovatelů byl šířením příspěvku žalovaným mnohonásobně zesílen jeho účinek. Považoval-li žalovaný příspěvek za humorný či satirický, měly jej komentáře sledovatelů vést k pochybnosti, zda není veřejností vnímán jako pravdivý a měl vyvinout potřebné úsilí k vysvětlení, což neučinil, přestože byl k tomu žalobkyní vyzván.
Odvolací soud shledal v jednání žalovaného prvky účelovosti šíření příspěvku, který byl motivován její novinářskou činností a měl vést ke znevěrohodnění žalobkyně jako nezávislé novinářky, přičemž však nebylo zjištěno, že by žalobkyně vybočila ze standardů novinářské práce zveřejněním textů v kauze „Pandora Papers“ v říjnu roku 2021.
Soud uzavřel, že příspěvek byl způsobilý žalobkyni poškodit v její profesní sféře novinářky, kde pro výkon tohoto povolání má velký význam její dobrá osobní i profesionální pověst a důvěra veřejnosti v její nestrannost a neovlivnitelnost, ale i v soukromém životě, neboť důsledky jeho šíření, spočívající v nenávistných a vulgárních reakcích veřejnosti, kterým musela žalobkyně čelit, se negativně promítly i do jejího osobního života. Podoba žalobkyně byla navíc zveřejněna bez jejího souhlasu, čímž došlo k porušení § 85 o.
z. Odvolací soud shrnul, že žalovaný uveřejněním příspěvku neoprávněně zasáhl do osobnostních práv žalobkyně, tento zásah byl objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, a byly tak naplněny všechny předpoklady odpovědnosti ve smyslu § 81 a násl. o. z. Proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v povinnosti příspěvek z facebooku žalovaného odstranit a zdržet se jeho dalšího šíření. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že vzhledem k povaze, intenzitě a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu ve vztahu k postavení a uplatnění žalobkyně ve společnosti, k reparaci následků neoprávněného zásahu do jejích osobnostních práv, je přiměřeným zadostiučiněním veřejná omluva.
3. Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I a II napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Rozsudkem odvolacího soudu bylo zároveň porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a právo na svobodu projevu podle čl.
17 Listiny. Rekapituluje dosavadní průběh řízení, jakož i vlastní verzi týkající se odpovědnosti žalobkyně za načasování zveřejnění jeho kauzy těsně před parlamentními volbami s tím, že měl právo ohradit se [rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci č. 28949/03 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1511/13] a tvrdit, že toto jednání bylo příčinou nižšího volebního výsledku hnutí ANO 2011. Odvolacímu soudu vytýká závěr, že příspěvek je skutkovým tvrzením, nikoliv hodnotícím soudem – v tomto případě satirickým příspěvkem s prvky sarkasmu.
S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 608/2007, Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 367/03, I. ÚS 823/11, IV. ÚS 146/04 a I. ÚS 367/03, jakož i ESLP ve věci č. 1799/07, namítá, že v projednávané věci šlo o satiru, která patří do podmnožiny hodnotících soudů a jejíž neodmyslitelnou podstatou je nadsázka a zkreslení reality, které mají provokovat a znepokojovat, a že při posouzení určitého projevu je třeba vzít v úvahu satirickou povahu textu a ironii, která se v něm skrývá. Odvolací soud, aniž by zopakoval důkaz příspěvkem, učinil skutkový závěr, že obrázek čarodějnice na koštěti byl miniaturní, špatně rozeznatelný a zaměnitelný s jiným.
Dovolatel dále namítá, že se v řízení marně snažil prokázat, že v prostředí internetu i na profilech politiků vznikají obdobné koláže s podobiznami známých osob a smyšleným textem, jsou běžně formou elektronické komunikace přeposílány, a jednotlivými osobami dále sdíleny. Přestože tyto jeho důkazní návrhy byly provedeny, soudy se jimi ve svých rozsudcích nijak nezabývaly. Jde tak o tzv. opomenuté důkazy – stejně jako diskuse k článku zveřejněnému na www.idnes.cz dne 12. 7. 2022 (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 413/02). Pokud i přes provedené důkazy zůstávalo shora uvedené tvrzení žalovaného sporné, měl jej odvolací soud vyzvat k prokázání takového tvrzení (srov. usnesení NS sp. zn. 29 Cdo 1728/2019). Při posouzení otázky, jestli se průměrný rozumně uvažující čtenář domníval, že se jedná o fiktivní sdělení, hodnotil odvolací soud jen některá hlediska, a to ještě způsobem, který je zjevně nesprávný [rozhodnutí ESLP ve věci č. 5266/03]. Navíc když z jím připojeného textu bylo zřejmé, že žalovaný není autorem příspěvku.
Profil žalovaného sledují statisíce osob, a nelze se tak omezit pouze na pár příspěvků osob, které měly uvěřit, že žalobkyně toto skutečně pronesla, navíc nemalá část nenávistných příspěvků pochází z doby předcházející zveřejnění příspěvku (k připuštění účastnické výpovědi žalobkyně v tomto směru namítá rozpor s § 118b odst. 1 o. s. ř.
a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 988/2006). Za účelová pak označil tvrzení žalobkyně, že v důsledku uvedeného docházela na psychoterapie i že žalovaný proti ní poslal pracovníky média patřícího do jeho svěřenského fondu. Konečně dovolatel poukazoval na to, že soudem uložená omluva je zcela nekonkrétní, neurčitá, nevýstižná, neboť veřejnost není z jejího obsahu schopna zjistit, co mělo být uvedenou nepravdou, za kterou se žalovaný žalobkyni omlouvá, a neplní tak satisfakční účel (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1638/2020 a 25 Cdo 3384/2020). Rozhodnutí je nesprávné i v tom, že soud vyhověl žalobě na odstranění příspěvku i zdržení se jeho dalšího šíření, neboť nebylo prokázáno, že i po jeho odstranění bude reálně hrozit jeho další šíření žalovaným (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3729/2009 a sp. zn. 23 Cdo 4532/2011). Navrhl změnu rozsudku odvolacího soudu a zamítnutí žaloby.
4. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a i přes to, že žalovaný příspěvek smazal a zveřejnil omluvu v požadovaném znění, navrhla odmítnutí nepřípustného dovolání, případně jeho zamítnutí. Odkázala na judikaturu Nejvyššího, Ústavního i ESLP s tím, že příspěvkem žalovaného byla dehonestována jako novinářka zveřejňující vědomé nepravdy na objednávku třetích osob.
5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalovaného není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
8. Předmětem posouzení nároku na upuštění od neoprávněného zásahu do osobnosti žalobkyně a odstranění jeho následků byla otázka střetu práva na svobodu projevu (čl. 17 Listiny) s právem na ochranu dobré pověsti, cti a důstojnosti (čl. 10 Listiny), při jejímž řešení se dle mínění dovolatele odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tato práva jsou si zásadně rovna (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 357/96, ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, nebo ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04). Při střetu základního práva na svobodu projevu a informace s právem na ochranu osobnosti je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že nepřípustně zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby, nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2711/2006, nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 1996, sp. zn. IV. ÚS 154/96). Při posouzení, zda došlo k překročení míry přijatelné kritiky, je třeba přihlédnout ke kontextu a cíli celého textu, jakož i k jeho satirické a ironické povaze [rozhodnutí ESLP ze dne 5. 7. 2016 ve věci Ziembiński proti Polsku (č. 2), stížnost č 1799/07].
9. Dovolatel spatřuje odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v závěru odvolacího soudu, že příspěvek je nepravdivým skutkovým tvrzením. Z judikatury, která se rozdílem mezi nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru a nepřípustnými hodnotícími soudy zabývá, lze odkázat na závěr, že při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku (tvrzeného zásahu) je třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší.
Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Při hodnocení pravdivosti je třeba vzít v úvahu celý obsah i kontext výroku, nakolik byl založen na spolehlivých informacích, které měl autor k dispozici nebo je mít mohl.
Každý by měl vyvinout přiměřené úsilí ke zjištění pravdivosti výroku, přičemž míra tohoto úsilí se může lišit v závislosti na tom, nakolik závažný je hrozící zásah do osobnostních práv dotčené osoby, či v závislosti na osobě autora výroku. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, rozsudek téhož soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, a řada dalších). Větší nároky budou v tomto ohledu kladeny na novináře, politiky či experty v určitém oboru, tedy na osoby, u nichž lze očekávat vyšší stupeň informovanosti a znalostí, a naopak nižší na „běžné občany“, od nichž to požadovat nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, publikované pod č. 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh.
obč.“, nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, nebo ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05).
10. Vzhledem k argumentu dovolatele, že šlo o příspěvek satirický, je na místě připomenout již ustálenou judikaturu, podle níž do podmnožiny hodnotících soudů patří i karikatura (ať slovní, či obrazová). Jedná se o jiný způsob kritiky, jež svým terčem činí určitý charakterový rys, tělesnou vlastnost, čin konkrétní karikované osoby, na něž pomocí ironie a nadsázky upozorňuje a tímto způsobem kritizuje. Umění karikaturisty není v tom být přiměřený a nestranný, ale právě v tom, že je ostrý a jednostranný (srov. Herczeg, J. Meze svobody projevu. Praha: Nakladatelství Orac, 2004, s. 71). Stejně jako kritika je karikatura hodnocena jak podle svého obsahu, tak podle formy, jíž je na určitou skutečnost upozorňováno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04). Pro karikaturu je typické, že zveličuje, přehání a ironizuje, a
proto nezbytným předpokladem pro bezchybné právní posouzení je odstranění satirického hávu, do nějž se halí vlastní informace; i karikatura musí spočívat na reálném základě, byť minimálním. Vzhledem k tomu, že karikatura používá výrazových prostředků sobě vlastních, je třeba na způsob, jímž se vyjadřuje, nahlížet shovívavěji, nelze však připustit, aby zcela zjevně přesáhla meze přiměřenosti v poměru ke sledovanému cíli kritiky - tzv. intenzivní exces (kromě již citovaného nálezu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1109/2005 nebo ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3108/2021). Byť se v těchto rozhodnutích soudy zabývaly karikaturou, lze stejný náhled použít i na satiru, což je způsob literárního, výtvarného nebo dramatického vyjádření, využívající komičnosti a výsměchu ke kritice nedostatků a záporných jevů jednotlivců, institucí či samotné společnosti. 11. V posuzované věci příspěvek spojuje podobu žalobkyně s textem, který vyvolává dojem, že výroky v něm použité vyřkla, přičemž je nikdy nevyslovila a jsou v příkrém rozporu s jejím profesním působením novinářky. Z hlediska posouzení, zda zveřejnění příspěvku zasáhlo do osobnostních práv žalobkyně, není podstatné, zda se jednalo čistě o skutkové tvrzení nebo hodnotící soud vyjádřený satirickou formou. Podstatné v daném případě je posouzení, zda se zakládá na reálném základě. Bylo prokázáno, že nikoli, a proto i při hodnocení příspěvku jako satirického je nutno uzavřít, že se nezakládá ani na minimálním pravdivém (reálném) základě. 12. Forma příspěvku sice není vulgární, ale vkládá do úst žalobkyně nepravdivé prohlášení a jako celek je s to vyvolat dojem, že uvedené prohlášení žalobkyně pronesla. Příspěvek byl sice vytvořen satirickým profilem na sociálních sítích „Jsem zděšena“, a v kontextu jeho obsahu mohlo být čtenáři srozumitelné, že se má jednat o satiru. Avšak tím, že jej žalovaný zveřejnil na svém facebookovém profilu, se dostal do jiného kontextu, a tak i v průměrně uvažujícím čtenáři mohl vyvolat dojem, že jde o skutečné prohlášení žalobkyně (což se také stalo). K námitce dovolatele, že v prostředí internetu běžně vznikají obdobné koláže známých osob se smyšleným textem, jež jsou dalšími osobami sdíleny, dovolací soud poznamenává, že podstatné je, zda je z takového příspěvku veřejnosti zřejmé, že jde o satiru nebo karikaturu či nikoli, a jaké intenzity je případný zásah do osobnostních práv. Kromě toho nelze dovozovat, že vše, co se na internetu odehrává, je v souladu s právem. 13. Oba účastníci jsou aktivní ve veřejném prostoru, avšak na rozdíl od žalobkyně je žalovaný vrcholným politikem, který je všeobecně známý a sledovaný širokou veřejností. Žalovaný zveřejnil (i sdílení příspěvku, který vytvořil někdo jiný, je zveřejněním, neboť se tak dostane k dalším sledovatelům) daný příspěvek, který tak byl rozšířen k velkému počtu sledovatelů, a to, aniž by jej komentoval způsobem, z něhož by bylo zřejmé, že jde o satiru. Lze souhlasit s odvolacím soudem, že malé logo nepříliš známého profilu ani text „Došlo Whatsappem“ nemohlo průměrnému čtenáři zpřístupnit informaci, že se jedná o „satiru“. Dovolatel připustil, že si byl vědom toho, že text uvedený v příspěvku žalobkyně nevyslovila. Vzhledem k přesvědčení, že jej žalobkyně poškodila ve volbách, považoval jeho zveřejnění za jakousi odvetu. To svědčí o záměru žalobkyni jako novinářku v očích veřejnosti poškodit. 14. Lze shrnout, že příspěvek se nezakládal ani na minimálním reálném základě, z jeho formy, která vkládala do úst žalobkyně nepravdivá tvrzení, ani kontextu nebylo zřejmé, že by mohlo jít o satiru, a zveřejnil jej významný politik, na nějž jsou z hlediska zveřejnění informací kladeny vyšší nároky. Proto i když je třeba na satiru pohlížet shovívavěji, v daném případě přesáhl příspěvek meze přiměřenosti. Lze souhlasit s odvolacím soudem, že zveřejněním příspěvku neoprávněně zasáhl žalovaný podstatným způsobem do cti, vážnosti a důstojnosti žalobkyně v její profesní sféře, neboť z něj vyplývá, že žalobkyně jednala a v budoucnu se opět chystá jednat nečestně, nepoctivě a na objednávku jiné osoby ovlivnit výsledek voleb, což je rozhodně způsobilé v očích veřejnosti ohrozit její důvěryhodnost a pověst novinářky; k zásahu pak došlo i v soukromé sféře žalobkyně v důsledku reakcí veřejnosti na žalovaným zveřejněný příspěvek. Odvolací soud se v otázce právního posouzení zásahu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu neodchýlil, a dovolání tak není přípustné. 15. Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury při posouzení textu navrhované omluvy, který považuje za zcela nekonkrétní. Tato námitka není důvodná, neboť omluva obsahuje zcela přesné vymezení toho, za jaký příspěvek se má žalovaný omluvit (kde byl zveřejněn, kdy a pod jakým názvem). Skutečnost, že v omluvě není příspěvek znovu citován není na překážku vyhovění žalobě, neboť v mnoha případech (včetně tohoto) by jeho uvedení způsobilo jeho připomenutí veřejnosti, což není žádoucí. Pokud dovolatel poukazuje na to, že mu soud nesprávně uložil povinnost zdržet se dalšího šíření příspěvku, lze odkázat na bod 32 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z něhož vyplývá, že vzhledem k postupu žalovaného, zejména reakci na předžalobní žádost žalobkyně o odstranění příspěvku, není vyloučena recidiva zásahu. Ve vztahu k oběma námitkám lze uzavřít, že se při jejich řešení odvolací soud od ustálené judikatury (včetně citované v dovolání) neodchýlil. 16. Namítá-li dovolatel procesní pochybení soudů, jde o námitky vad řízení, k nímž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 17. Protože námitky uplatněné v dovolání nepředstavují důvod způsobilý založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 5. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu