25 Cdo 531/2024-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobkyně: Schrack Technik spol. s r. o., se sídlem Dolnoměcholupská 1339/2, Hostivař, Praha 10, IČO 15039137, zastoupená JUDr. Alešem Doubkem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1047/26, Praha 1, proti žalované: První elektromontážní, s. r. o., se sídlem Žižkova 346, Švermov, Kladno, IČO 25612395, zastoupená JUDr. Karlem Maláskou, LL.M., advokátem se sídlem Komenského 124, Tišnov, o zaplacení 2.618.590,99 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 107 C 17/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2023, č. j. 23 Co 236/2023-404, takto:
I. Dovolání se odmítá II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 23.087 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Aleše Doubka.
prodlení ve výroku specifikovaným a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná prostřednictvím svého zaměstnance F. V. v souladu s obchodní praxí dlouhodobě mezi účastnicemi zavedenou objednala dne 15. 10. 2019 u žalobkyně dodávku rozvaděčů pro další zpracování. Žalobkyně zboží dodala, což bylo stvrzeno dodacími listy, žalovaná však faktury za toto zboží nezaplatila. Zkoumání podpisu F. V. na dodacích listech shledal soud nadbytečným, jeho jednání bylo dostatečně prokázáno výpovědí svědka i korespondencí jednatele žalované.
Popis zboží, čísla dodacích listů a faktur i částky požadované v žalobě vzájemně korespondují, stejně tak odpovídá doba splatnosti. Žalovaná za obdobné dodávky zboží od žalobkyně dlouhodobě řádně platila, z dokazování vyplynulo, že později jí chyběly finanční prostředky, což vedlo ke změně jejího jednání. Soud proto žalobě vyhověl s odkazem na § 2079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „o. z.“, podle něhož je povinností kupujícího uhradit prodávajícímu smluvní cenu zboží.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2023, č. j. 23 Co 236/2023-404, potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které shledal odpovídajícími provedeným důkazům. Uzavřel, že soud prvního stupně správně zkoumal obchodní zvyklosti mezi stranami a porovnával postup u dřívějších zakázek s postupem u dodávky, za niž nebyla uhrazena kupní cena. Pro důvodnost nároku žalobkyně svědčí i to, že žalovaná nezpochybnila, že by dodaný materiál byl určen na stavební akci VIVUS Uhříněves, žalovaná po celé řízení své angažmá v pozici subdodavatele na této akci nepopřela, netvrdila, že by elektromateriál, jehož zaplacení se brání, na akci nepotřebovala, případně že by ho odebrala od jiného dodavatele a jemu ho zaplatila./
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tím, že odvolací soud měl rozhodnout v rozporu s procesním právem a odchýlit se od ustálené praxe dovolacího soudu. Soudy opomněly, že žalovaná popřela pravost a správnost předložených dodacích listů jako soukromých listin ve smyslu § 565 o. z., důkazní břemeno ohledně prokázání jejich pravosti tak tížilo žalující stranu, která je neunesla. Soudy nepřistoupily ani k vypracování z procesní opatrnosti navrhovaného znaleckého posudku k pravosti podpisu na dodacích listech. Pokud soud chce rozhodnout v neprospěch účastníka z důvodu, že nebylo prokázáno jeho tvrzení, musí, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 983/2014, provést všechny relevantní důkazní návrhy. Nemůže přitom jít o ryze formální vypořádání důkazních návrhů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 563/2020). Odvolací soud ignoroval odvolací námitky žalobkyně proti neprovedení účastnického výslechu jednatele žalované. Dovolatelka má za to, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 881/08 či sp. zn. I. ÚS 113/02. Obchodní zvyklosti nebyly prokázány v souladu s požadavky § 558 o. z. a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4932/2009, neboť žalobkyní nebyla doložena všeobecná známost daných pravidel v daném odvětví. Pokud soudy vzaly jejich existenci za prokázanou, dopustily se opět procesního pochybení. Dovolatelka též tvrdila, že by utrpěla nenahraditelnou újmu, kterou by jí mohlo způsobit bezodkladné provedení výkonu rozhodnutí a navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozhodnutí soudů obou stupňů. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně ve vyjádření zpochybnila argumenty žalované a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné.
6. Dovolatelka vytýká napadenému rozhodnutí především procesní pochybení, přičemž pomíjí, že Nejvyššímu soudu je v zásadě umožněno přihlížet k procesním nedostatkům jen u přípustného dovolání (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně i Ústavní soud ve svém stanovisku ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS-st. 45/16, na něž pak navázal i ve své další rozhodovací praxi (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 3808/17, nebo ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 1098/19) zdůraznil, že § 237 o.
s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a to případně jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu. Procesní vada tak může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3.
9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, bod 37, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, nebo ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022). Takovou otázku dovolatelka v dovolání nepoložila. Soudy objasnily, na základě jakých zjištění měly za přesvědčivě prokázané rozhodné skutečnosti (včetně dodání zboží) a že není třeba provádět další dokazování (zejména písmoznalecký posudek), neboť právně významná skutková tvrzení žalobkyně byla prokázána jinak, mimo jiné celým kontextem okolností provázejících dlouhodobé smluvní vztahy mezi stranami.
Bylo-li tedy dodání zboží prokázáno i jinak než žalovanou sporovanými dodacími listy, bylo zjevně nadbytečné nejen provedení písmoznaleckého posudku, ale i vedení dalšího dokazování k jejich pravosti a správnosti. Soudy tak postupovaly v souladu s požadavky ustálené judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 263/2020, a judikatura v něm odkazovaná) vyžadující, aby soud případně náležitě vyložil ve svém rozhodnutí, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
Nadbytečnost důkazu je široce akceptovaný důvod pro jeho neprovedení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1515/2018). Rovněž tak soudy objasnily (odvolací soud ztotožněním s rozhodnutím okresního soudu), z jakého důvodu nepřistoupily k účastnickému výslechu jednatele žalované. Není tak ani důvodu mít za to, že by mohlo dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces ve smyslu žalovanou odkazovaných nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08, a ze dne 4.
9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02.
7. K výhradě o neprokázání všeobecné známosti obchodních zvyklostí lze uvést, že v tomto žalovaná ani neupřesňuje, které z rozhodných skutečností se z tohoto důvodu nedostává náležitého podkladu, a nerozlišuje, že stěžejní pro posuzování postupu mezi stranami byla jejich zavedená praxe, tedy v souladu s § 556 o. z. jeden z pomocných nástrojů pro výklad právních jednání mezi smluvními stranami. Přezkum správnosti skutkových zjištění, v dané věci tedy i zjištění ohledně zavedené praxe stran, stojí v souladu s § 241a a § 242 o. s. ř. mimo rozsah dovolacího přezkumu (k nemožnosti zpochybnit hodnocení důkazů nalézacími soudy prostřednictvím zákonem připuštěného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
8. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
9. S přihlédnutím k závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení za situace, kdy rozhodl o samotném dovolání ve lhůtě přiměřené pro rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí.
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že procesně úspěšná žalobkyně má proti žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši odměny advokáta za jeden úkon právní služby 18.780 Kč (§ 7 bod 6, § 9 odst. 4 ve spojení s § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném ke dni podání vyjádření k dovolání), paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a náhrady za DPH podle § 137 o. s. ř. ve výši 4.007 Kč, celkem tedy 23.087 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 12. 3. 2024
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu